Skandinávie 2015 – levně autem za polární kruh

Podobně, jako před dvěma lety, jsme se ve čtyřech vydali autem do Skandinávie. Tentokrát nebyly cílem jen norské hory, ale itinerář byl poměrně nabitý. Hlavním cílem byla, alespoň pro mě, nejvyšší hora Švédska Kebnekaise (2097 m) a návštěva Lofot doplněná ideálně o půlnoční slunce. O 16 dní, 6784 km a 9 projetých států později můžu konstatovat, že cíle se povedlo více než naplnit.

Den 1. – přejezd Polska

Hned na první den máme naplánovanou slušnou porci cca 860 km ze severní Moravy do litevského Kaunasu. Cesta ubíhá příjemně, Fabie s chutí ujídá kilometry po nových polských dálnicích, mýtné brány mají připravené, ale zatím se objíždí, takže to máme bez placení. Jak se blížíme k Litvě, ubývá pruhů na silnicích a přibývá kamionů. Nakonec jedeme polskou rovinou v koloně, kde se občas dá předjíždět.

Po malém dobrodružství s GPS, která se rozhodla nám cestu zkrátit přes polňačku, která se postupně ztrácí v polích, přijíždíme k naší CS (CouchSurfing) hostitelské rodině. Zvonky tu nemají označené jmény, jen čísly. To správné sice známe, ale nemůžeme ho najít, tak chvíli zmateně pobíháme kolem, než nás přijdou vyzvednout dolů. Prohlídku Kaunasu necháváme na další den, je už poměrně pozdě a tak si raději hrajeme s místním neuvěřitelně roztomilým kotětem.

Den 2. – Z Kaunasu do Helsinek Tallinnu

Druhý den ráno jedeme na skok do centra Kaunasu. Centru vévodí hrad ze 14. století, který není velký, ale zato je fotogenický. Centrum je pěkné a poměrně čisté, oproti lotyšské Rize, kde jsem byl v roce 2009, je to příjemná změna.

Plánujeme ale na tento den ještě cestu do Helsinek a chceme být rozumně na trajektu, takže brzy odjíždíme. Lotyšsko jen projíždíme, na Rigu nemáme čas. V Tallinnu trochu bloudíme při hledání správného terminálu, ale nakonec se zadaří.

Tak trochu jsem to v neděli večer čekal, ale nepřipouštěl jsem si, že bude tak zle. V terminálu operátora Tallink Silja se dozvídáme, že všechna místa pro auta jsou pro dnešek plná, nejdřív se dostaneme další den. Necháváme si čas na rozmyšlenou a jdeme se podívat do druhého terminálu, odkud jezdí Viking Line a Eckerö Line, které si pamatuji jako nejlevnější. Terminál je sice ještě otevřený, ale všechna okýnka jsou už zavřená, poslední loď už odjela. Nevím, co je za tím, ale mít v neděli večer poslední odjezd kolem šesté večer mi nepřijde jako nejlepší business plán.

Řešíme, co dál. U Eckerö jde sehnat lístek pro auto a 4 osoby za cca 100 €, ale nevíme, jestli budou mít další den volno. Oproti tomu Tallink Silja jede určitě další den po poledni za 160 €. Nakonec sázíme na jistotu, píšu našemu CS hostiteli v Helsinkách, že přijedeme později, kupujeme lístek na trajekt a jdeme si prohlídnout okolí.

Musím přiznat, že Tallinn bylo překvapení výletu. Čekal jsem ošklivou betonovou sovětskou džungli a dočkal jsem se velkého historického centra plného křivolakých uliček, které si nezadá s mnohem známějšími destinacemi. Prohlídky měst nijak zvlášť nemusím, ale Tallinn by určitě snesl i více, než jeden večer.

Po prohlídce nastal čas najít místo na spaní. Jedeme do místního kempu, ale je neuvěřitelně ošklivý a docela drahý, tak se rozhodujeme spát na divoko. Nakonec za pomoci GPS nacházíme pěkné místo poblíž pláže pár km na východ od přístavu. Na pláži se stanovat nesmí, s lesem si nejsme jistí, tak stan raději stavíme trochu dál od cesty, ať nikdo neprudí.

Den 3. – Trajekt, Helsinky a jezero Bodom

Další den ráno vstáváme do pěkného dne, v plánu na dopoledne je jen přesun do přístavu. Necháváme si raději několikahodinovou rezervu pro pondělní zácpu, ale provoz je i přes rekonstrukce silnic plynulý. Jen vodorovné značení přechodů by mohli obnovovat častěji, než vůbec – našinec je na pruhy na zemi prostě zvyklý, v Tallinnu se řidiči i chodci řídí spíše podle svislých značek přechodu pro chodce.

Po poledni se konečně naloďujeme i s autem na jeden z obřích trajektů, co neustále pendlují mezi Tallinnem a Helsinkami. Na trajektu se díky bohatému programu nenudíme a tak ty 2,5 hodiny plavby uplynou jako nic. Po příjezdu parkujeme nedaleko přístavu a vydáváme se na průzkum Helsinek.

Ty jsme si nakonec moc neprohlédli, když se konečně dostáváme do centra, píše mi CS hostitel Jásir, že brzy odjíždí a máme hned přijet. Tak jdeme zpátky k autu a jedeme na okraj Helsinek do paneláku, kde bydlí.

Na místě nacházíme jeho byt, na zvonění ale nikdo neodpovídá. Zkouším volat, ale nikdo telefon nezvedá, na druhý pokus ho típá. Sedíme tedy před panelákem a mírně naštvaní řešíme, co dál.

Najednou se přiřítilo auto s Jásirem, prý se máme hned naskládat do auta k němu, jede se na piknik s jeho bývalou ženou a dcerou. Nasedáme tedy dovnitř a jedeme poměrně daleko do Espoo, což je v podstatě předměstí Helsinek. Cílem je Oittaa, kde leží jezero Bodom, které je slavné z více důvodů – v roce 1960 tam byly zavražděné tři děti, podle této události se jmenuje kapela Children of Bodom a je to prý nejhezčí koupání poblíž Helsinek. Prostě místo, kam chcete být náhodně odvezeni cizím člověkem.

Na břehu jezera nás Jásir hostí a celkově nám příjemně ubíhá večer. Když všechno sníme, odváží nás do svého bytu, kde se nám snaží vnutit nějaké arabské cukrovinky (čemuž se moc nebráníme) a jdeme spát. Jásir se prý bude ještě chvíli dívat na televizi, protože mu dvě hodiny spánku pro jeho práci řidiče autobusu stačí.

Den 4. – Savonlinna, Olavinlinna a Putikko

Ráno se probouzíme do prázdného bytu – Jásir od 6 od rána pracuje. Balíme a přesouváme se do Savonlinny – města na jihovýchodě Finska, známého hlavně svým středověkým hradem Olavinlinna.

Prohlídka se příliš neliší od jiných prohlídek středověkých hradů, jak je známe u nás, ale stojí za to. A to nejen proto, že hrad stojí uprostřed řeky u dvou jezer a jsou z něj pěkné výhledy. Ve sklepě jsou navíc v době návštěvy k dispozici aktivity pro děti, nás zajímá i možnost převléci se do středověkého oblečení včetně brnění. Focení selfíček ve středověkém oblečení se ukazuje jako ideální výplň čekání na prohlídku.

Po prohlídce si jdeme prohlédnout Savonlinnu, která nicméně příliš zajímavá není, a jedeme do malé vesničky Putikko, kde máme opět přes CS ubytování.

V Putikku máme velice milou hostitelku, která nám poskytne i svou saunu – klasickou, dřevem vytápěnou, s druhým kotlem pro ohřev teplé vody na umytí, vodovod nemá zavedený. Po vyzkoušení tradičních finských zákusků spokojeně uléháme.

Den 5. – z Putikka do Rovaniemi

Další den nás čeká opět delší přejezd – z jihovýchodního Finska plného jezer a komárů na polární kruh plný… komárů.

Rovaniemi není zrovna místo, kde bych chtěl bydlet. Rovina, kam se člověk podívá, všude spousta hmyzu a mimo zimní sezónu, kdy sem přijíždí turisté za Santa Clausem, je tu totálně mrtvo. Po ulicích se už odpoledne potácejí společensky unavení místní (máme čtvrtek) a vlastně není moc kam jít. CS hostitelka nám doporučuje trasu na místním kopci, když tam ale dojdeme, mračna komárů natolik zhoustnou, že raději jdeme zase zpátky. Spíše běžíme, abychom utekli komárům. Nevím, jak to místní dělají, repelent je zdrží jen na chvíli (komáry).

Raději tak jdeme spát s tím, že to snad ve Švédsku bude lepší.

Den 6. – z Rovaniemi do Nikkaluokty

Ráno vyjíždíme směr západ do Švédska. Jeden člen posádky si stěžuje, že jsme byli málo ve Finsku, tak ještě zastavujeme u jezera Valkeajärvi. Hned vedle jsou sjezdovky, naštěstí už bez sněhu. Voda je docela studená, ale mužská polovina výpravy se stejně jde koupat. Ne, že bych tam vydržel dlouho, ale přeci jen je to mé první koupání za polárním kruhem.

Po vykoupání překračujeme v Pellu hranici se Švédskem a pokračujeme na severozápad směr Kiruna. Konečně potkáváme své první soby na silnici (jinde, než ve Švédsku, jsme je neviděli) a domy jsou tu hustěji, než na neobydleném finském severu.

Před Kirunou se mohutně staví a rekonstruují silnice kvůli plánovanému přesunu města. Samotná Kiruna také není moc zajímavá – klasické placaté město, jako všude možně jinde ve Švédsku/Finsku. Nicméně hned za městem se tyčí obrovské haldy hlušiny – a když píšu obrovské, myslím tím stovky metrů. Hlubinný důl na železnou rudu rozhodně nepřehlédnete a v místním infocentru si můžete prohlédnout, jak hluboko pod povrch těžba sahá. V dole jsou prý pěkné prohlídky, o kterých ale v době návštěvy Kiruny bohužel nevíme, takže na ně nejdeme.

Po prohlídce suvenýrů a nákupu pohledů vyrážíme dál, do osady Nikkaluokta, která slouží jako vstupní brána do švédských hor, zejména na tu nejvyšší – Kebnekaise.

Tam zjišťujeme, kde už můžeme rozdělat stan bez problémů ze strany kempu (platit si za „kemp“ tu nemá prakticky žádnou výhodu kromě možnosti stanovat blíž k infocentru), vaříme a spíme.

Den 7. – Nikkaluokta – Kebnekaise fjällstation

Sedmý den nás čeká cca 19km trek na těžko k chatě pod Kebnekaise nazvané originálně Kebnekaise fjällstation, která je dobrým počátečním bodem pro výstup. Cesta je poměrně dobře upravená, přes bahno většinou vedou hatě a přes větší potoky mosty. Protože je na začátku července pořád ještě období tání, dva potoky se stále přechází přes sněhové mosty.

Trasa se dá zkrátit asi na polovinu za pomoci lodě přes jezero Ladtjojaure, která jede několikrát za den, této možnosti ale nevyužíváme.

Před chatou se začíná zvyšovat frekvence stanů, které často stojí v bahně u rozvodněných potoků. Začínáme trochu propadat zoufalství, že budeme muset spát podobně. Naštěstí zjišťujeme, že za chatou směrem na Kebnekaise je spousta volného místa. Sice je tu svah, ale místečko se nachází kousek od cesty, navíc hned u zdroje vody.

Zmožení přenášením batohů usínáme, abychom byli čerství na:

Den 8. – Výstup na Kebnekaise

Ráno se budíme do mlhy, rychle snídáme, balíme malé batohy a vydáváme se směr Kebnekaise. Nahoru vedou od chaty dvě cesty – východní (östra leden) a západní (västra leden). Východní je rychlejší, méně fyzicky náročná a kratší, doporučuje se však ledovcové vybavení a dobrá fyzička kvůli přechodu přes ledovec a výstupu po řetězech. Vzhledem k tomu, že s sebou máme i méně fyzicky zdatné, mačky, cepín ani lano pro změnu nemáme a jediný s trochou zkušenosti s vysokohorskou turistikou jsem já, volíme raději západní cestu. Ta je delší (necelých 10 km jedním směrem) a má větší převýšení (turistická GPS s barometrem naměřila dohromady pro oba směry přes 1800 m!), ale zato je na jistotu.

Cesta nahoru začíná poměrně klidně, traverzuje se po vrstevnici. Postupně ale začíná trochu přituhávat, cesta vede více do kopce, k tomu se pomalu rozfoukává mlha, takže vidíme, co nás ještě čeká. Kebnekaise navíc pořád není vidět.

V přibývajícími metry začínají přibývat i sněhová pole. Naštěstí je sníh měkký – kdyby mrzlo, bez maček, nebo alespoň sněžnic si asi neškrtneme.

Pod vrcholem je nouzová chata pro přespání, kde se naposledy převlékáme a jdeme nahoru. Samotný vrchol je vidět až na poslední chvíli a asi vás trochu překvapí. Po kopcích se širokým vrcholem a srázem z jedné strany, které byly vidět všude kolem, je tento jako z jiných hor – úzká špička pokrytá ledovcem, na kterou se bezpečně vejde jen pár lidí.

Na vrcholu se postupně střídá skupina s horským vůdcem, kde jsou všichni navázaní na lano. My je obíháme „na Čecha“ z boku a fotíme si vlastní fotky kousek za nimi – brzy ale uvolňujeme místo dalším.

Sestupujeme stejnou, západní, trasou a ještě rádi ve stanu uléháme do spacáků.

Den 9. – Kebnekaise fjällstation – Nikkaluokta – Björkliden

Devátý den ráno balíme stan, kupujeme poslední suvenýry z pod Kebnekaise a vydáváme se na zpáteční túru do Nikkaluokty. Nevím, jestli to bylo snědeným jídlem z batohu, nebo lepším počasím, ale přišlo mi, že zpáteční cesta uběhla rychleji.

Protože dorážíme už kolem poledne, rozhodujeme se se pokračovat ten samý den směr Norsko. Po krátké zastávce v Kiruně pro poslání pohledů a doplnění zásob vyjíždíme směr severovýchod. Cesta vede z velké části podél jezera Torneträsk, které měří na délku 70 km, takže se na něj vynadíváte dostatečně. U jeho konce sjíždíme víceméně náhodně do kempu Björkliden – a dobře děláme.

Kempovné pro čtyři lidi se stanem je poměrně levné – 150 kr, problémem je, že ke kempování je potřeba členská kartička Camping Key Europe, která nás stojí dalších 150. Kemp ale vypadá pěkně, tak ji kupujeme s tím, že ji ještě po cestě využijeme.

Kemp stojí za to. Míst pro stany je sice málo (po nás přijíždí do kempu český autobus, jehož osazenstvo už stanuje v kopci), ale bohatě to vyvažuje nadstandardní vybavení. Velká společenská místnost s malou lezeckou stěnou, pěkné sprchy, za které se nepřiplácí, záchody i kuchyňka.

Z areálu je navíc pěkný výhled na jezero i na nejbližší kopce, na kterých se rozkládá lyžařský areál.

Den 10. – Z Björkliden do Hov

Další den přichází čas přesunout se do další severské země – Norska. Silnice se začíná klikatit čím dál více a výhledy začínají snad hned při přejezdu hranice. Na to už jsem zvyklý z výletu na Halti a nakonec i ze skandinávského výletu 2013, ze kterého jsem vám sem cestopis nenapsal.

Krátce po vjezdu do Norska už frčíme směr Lofoty po mezinárodní silnici E10, která na nich končí. Původně jsem myslel, že Lofoty se jmenuje celé souostroví, ale ve skutečnosti se severní část ostrovů jmenuje Vesterålen a Lofoty jsou ty na jihozápadě. Hranicí je ostrov Hinnøya, který je rozdělený mezi obě souostroví a při jízdě po silnici tak vlastně navštívíte obě. Cool.

My máme v plánu dorazit na ostrov Gimsøya, prostě proto, že vypadá sympaticky na mapě a má vhodnou polohu. Sjíždíme z hlavní silnice, jíme, dáváme si výšlap na vrchol Nordheia (599 m), odkud je pěkný výhled a jedeme na sever ostrova. Tady jsou dvě možnosti – jet do kempu s pláží, nebo zkusit zakempit na pěkném místě na divoko. Z vrcholu Nordheia byla vidět písčitá pláž, která vypadala docela opuštěně, navíc hned u křižovatky silnic. Tak tam jedeme a rozhodně nelitujeme – parádní písek, skoro žádné mraky, jen ten vítr a teplota vody…

Fotíme, koupeme se v cca dvanáctistupňovém moři, opět vaříme a jíme a po nařízení budíku na 23:55 uléháme – musíme přeci vidět půlnoční slunce!

Za pět minut půlnoc se budíme, vylézáme ze stanu a nestačíme se divit. Půlnoční slunce visí tam, kde má, kousek nad obzorem, ale těch lidí! Večer liduprázdná pláž je najednou plná turistů s fotoaparáty cvakajícími jeden snímek za druhým. Nevidím se jim. Takové světlo se jen tak nevidí, navíc obloha téměř bez mráčku, jen kolem hor jsou sukýnky z oblačnosti. Fotím jako u vytržení asi 10 fotek + panorama (to je na mé poměry hodně, za celý výlet jsem měl cca 230 fotek) a zalézám nadšený do stanu, abych dospal. Ráno jen lituji, že jsem toho nenafotil víc.

Půlnoční slunce – za mě asi nejlepší zážitek výletu.

Den 11. – Z Hov do Moskenes

Ráno nastává čas přesunout se konečně do nejvzdálenější vesnice, kam se dá dojet autem po silnici – do městečka s příznačným názvem Å. Silnice tu končí a na další ostrůvky se dá dojet už jen trajektem.

My ale nejdříve zastavujeme o několik km dříve, v blízkém Moskenes, kde plánujeme využít i místní kemp. Je trochu dražší (4 lidi, auto a stan: 220 kr) a ošklivější, než v Björklidenu, ale není to nic hrozného – a na Lofoty jde vlastně o dobrou cenu. Nicméně trochu mě tam naštvali – na dotaz, zda jsou v kempu sprchy mi odpověděli kladně, už se ale nezmínili, že se za ně platí zvlášť – 10 kr, tuším za pět minut.

Po postavení stanu jedeme do Å. Trochu jsem se bál ceny za parkování na samém konci silnice, tak zastavujeme u muzea tresek, kde je parkování zdarma. Procházíme si vesnici, což je hotovo poměrně brzy, kupujeme pohledy, zjišťujeme, že na koncovém parkovišti se zřejmě taky neplatí a jdeme na plánovaný výlet na pláž Stokkvikka.

Když vám řeknu, že trek na Stokkvikku má asi 14 km a převýšení cca 1000 m, to celé dohromady tam i zpátky, řeknete si nejspíš, že je to odpolední vycházka. Většina navíc vede podél dvou jezer.

Kousek za Å se však ukazuje, že to nebude tak jednoduché. Cesta místy vede porostem, za který by se nemusel stydět ani Amazonský prales, natož hornatý ostrov za polárním kruhem. Navíc jak se obchází skály, vede cesta neustále do kopce a z kopce, občas se prochází bahnem, cesty se rozdvojují a zase spojují.

Když projdeme kolem jezera, začíná mrtvý les – místní březový porost decimují jinak roztomilé píďalky, které ho už polovinu sežraly.

Nad březovým lesem začíná cesta, která připomíná cesty z hor o pár tisíc metrů vyšších – traverzy a serpentiny do prudkého svahu, kde se zapotíte, i když je venku 10 °C a fouká.

Když jsme v sedle, nacházíme kešku na blízkém vrcholu (není to úplně triviální). Starší polovina osazenstva se rozhoduje jít stejnou cestou zpátky, je už poměrně pozdě. Přítelkyně mě ale ukecává, ať to dojdeme až na druhou stranu ostrova ke Stokkvice. Taky mě to trochu láká, tak jdeme.

Druhá polovina cesty tam je míň náročná na vzdálenost, ale při cestě kolem jezera se musí překonat několik útesů, přes které pro jistotu ještě teče voda, aby byly kluzčí. Nic pro lidi se strachem z výšek, i když je to maximálně pár desítek metrů dolů do jezera.

Na konci nás má čekat pláž. Nicméně asi bych to slovo nepoužil, břeh je kamenitý ve smyslu několikametrových balvanů, místy s ostrými hranami. Navíc fouká a slunce už se schovalo za kopec. Výhodou je, že na místě nevidno žádného vyššího živočicha, zato tu jsou mušle. Rychle se koupeme, na památku sbíráme pár mušlí, které už to mají za sebou a mizíme zpátky někam, kde ještě svítí slunce.

Cesta zpátky se jde po stejné trase, jen je možné jít podél jezera Ågvatnet po druhé straně. Starší polovina výpravy tudy šla a prý bez problémů.

Pár minut před půlnocí děláme povinnou fotku u cedule Å a jedeme autem do kempu.

Den 12. – Z Moskenes do Mo i Rana

Další den opět hned ráno vyrážíme. Po propočítání finančních nákladů se rozhodujeme nejet trajektem přímo z Moskenes do Skutviku, ale vracíme se po silnici přes Lofoty až do Lødingen, kde čekáme na trajekt do Bognes.

K trajektu přijíždíme zrovna ve chvíli, kdy loď zavírá vjezd, musíme počkat hodinu a půl na další. Po hodině čekání k nám přijde výběrčí s tím, že loď má poruchu a pojede až ta další. Čekáme tedy další asi hodinu, parkoviště se plní a jsme rádi, že stojíme ve frontě jako druzí. Nakonec vše dobře dopadá a s několikahodinovým zpožděním se ocitáme v Bognes.

Z Bognes vede pěkná horská silnice E6 směr Fauske a Mo i Rana. Jde o hlavní severojižní silnici v Norsku, ale provoz je tu mírný – Norové nejsou blázni, aby jezdili takovou dálku autem. Cesta šplhá místy i do tisícimetrových výšek bez vegetace a se zbytky sněhu, kdykoliv mimo léto bych určitě přibalil i bundu a řetězy.

Před Mo i Rana jsme konečně dostatečně unavení a rozděláváme jídlo a stan na odpočívadle nad řekou s výhledem na železniční trať do Bodø. Je tu cedulka, že místo není určené ke kempování, ale přímo zakázané to není, kempovat se v Norsku může při dodržení pár pravidel kdekoliv a zjevně nejsme první – je tu pár výborných míst pro stan.

Den 13. – Z Mo i Rana do Falkudden

Po snídani opět sedáme do auta, loučíme se s norskou přírodou a vjíždíme opět do Švédska. Cílem je spolykat co nejvíce kilometrů směrem na jih. To se nám nakonec povede dále, než jsme čekali a kolem desáté večer přijíždíme do kempu Falkuddens Camping, který jsme našli v brožuře od Camping Europe – ať tu kartu využijeme, když už ji máme.

Kemp je už zavřený, závoru si ale sami otevíráme, parkujeme na podmáčené louce a jako jediní se stanem si ho rozděláváme na kopečku, kde tráva podmáčená není. V kuchyňce si vaříme, když k nám přichází majitel vybrat peníze. 185 kr (plus karta, pokud ji nemáte) za vše není špatné, kemp není velký, ale vybavený je poměrně dobře.

Den 14. – Z Falkudden do Huskvarny

Na další den máme naplánovanou jen krátkou odpočinkovou trasu do Huskvarny, kde máme opět po týdnu domluvené spaní přes CS. Jedeme přímo k nim a po seznámení a vybalení s nimi jedeme na výlet. Nejdřív jsem trochu skeptický k tomu, že si máme jít prohlédnout zrovna bažiny, ale stojí to za to. Jde o bažinatý terén poblíž letiště v Jönköpingu, přes bahno jsou postavené hatě a mostky a je tam poměrně velké množství informačních cedulí. Krajina vypadá trochu jako v Jurském parku, kdybych zahlédl pasoucího se brontosaura, ani bych se moc nedivil.

Den 15. – Hurá domů

Je tu poslední den cesty, ve znamení řízení. V plánu je dojet přes Dánsko, Německo a Polsko zpátky na sever ČR.

Vše probíhá vcelku hladce, jen v Kodani nám málem dojde nafta a u trajektu v Gedseru zjišťujeme, že jsou všechny lodě rezervované a máme jet buď pryč, nebo čekat v čekacím pruhu, jestli se nevmáčkneme. Rozhodujeme se pro čekání a máme štěstí – hned příští loď má volná místa a nabírá nás.

Celkových finálních cca 1300 km přežíváme ve zdraví a ve čtyři ráno za svítání si konečně dopřáváme zaslouženého odpočinku v posteli.

Pár čísel

  • Najeto 6784,5 km
  • Průměrná spotřeba nafty: 4,3 l/100 km (Škoda Fabia SDi, celkově najeto přes 280 Mm)
  • Náklady na osobu ve čtyřech lidech: 10 500 Kč (zahrnuto vše kromě suvenýrů, vč. amortizace auta a jídla), z toho:
    • 6 500 Kč za dopravu (nafta, mýto, parkování, bez odhadu amortizace)
    • 1 300 Kč za jídlo (včetně sušeného sobího masa)
    • 500 Kč za ubytování v kempech
  • Mapa trasy (není přesná, ale Google mi už tvrdí, že „Route cannot be modified further“)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.