Po půl roce cestovatelského odříkání jsem se konečně vypravil do té pravé Asie – protože Gruzie je přeci jen pořád poměrně evropská. Cíl byla Indie, hlavní cíl byl jeden z nejoblíbenějších indických himalájských treků – údolí Marky, Markha Valley Trek. První část bude z mých prvních dní v Indii – dne stráveného v Dillí a neplánovaných dvou dnů z nepokojného Šrínagaru (či Srínagaru, jak říkají Kašmířané). Text je doslova přepsaný z deníku až na opravu hrubek, případné dodatky budou v hranatých závorkách [takhle].
Pátek 2. 9. 15:42, Kdesi před Brnem
Cesta začíná. Sedím v poloprázdném autobusu do Brna a přemýšlím, co jsem zapomněl… V Brně mě čeká autobus na vídeňské letiště a pak hurá do Nového Dillí.
Mám z toho trochu obavy, tedy ne z cesty do Indie, ale spíš co tam. Ve Srínagaru jsou nepokoje, na silnicích zátarasy, střílí se do lidí (naštěstí jen vzduchovkami) a sehnat autobus do Lehu je nemožné – musí se sdílenými taxíky – bavíme se o celodenní cestě. No a když přežiju lidskou hloupost, změřím síly s přírodou – v plánu je trek v údolí řeky Markhy [Markha je vesnice, řeka se jmenuje Khuma] a když to půjde, tak výstup na cca 6200 m vysokou Kang Yatse. Samozřejmě sám. S tím, že nemám zkušenosti s výškovou nemocí. Ale co, kdyby to bylo jednoduché, tak by to nebyl takový zážitek. No a když přežiju Indii, nemám se z Brna večer jak vrátit domů 🙂
Na trek se ale samozřejmě těším, stejně tak na let novým Dreamlinerem.
Jdu si číst, máme na cestování ideální počasí.
Nové Dillí
Sobota 3. 9. 12:13, Gurgaon, Indie
Tak jsem tu. A dojmů spoustu. Boeing 787 Dreamliner super, kam se hrabe Regiojet. Akorát nás na skoro sedmihodinovém letu tři hodiny krmili, tak jsem se moc neprospal.
na letišti to s taxíky nebyla taková naháněčka, jak jsem myslel. Zařídil jsem si taxi u policejního stánku, kde je sice dražší, ale zato má člověk trochu jistotu. Spím tu přes Couchsurfing, v zapadlé části Gurgaonu, což je vlastně aglomerace Dillí. Ale je fakt, že tady to vypadá zapadle v podstatě všude.
Jinak co se budu rozepisovat, je to fakt Indie. Nákladní kola, tuk tuky, jízda kam se člověk vejde, ženy v sárí, mnichy jsem zatím viděl jen v letadle. Z balkónu koukám na základní školu, i když podle zvuku byste nepoznali, že je indická. Děti lítají jako u nás.
Odpoledne jdeme do sirotčince, kde Sid (můj hostitel) pomáhá. Teď se moc nikam nedá, je vedro. Ale dal bych si něco k jídlu.
Neděle 4. 9. 9:18, Indira Gandhi Airport New Delhi
Dillí jsem viděl jen z rychlíku. Ne doslova, výlet vlakem bohužel tentokrát nestihnu. Měl jsem sice volné odpoledne, ale kolem poledne bylo moc horko a odpoledne jsme šli se Sidem navštívit sirotčinec, kde pomáhá. A nelituju. Děti tu spí namačkané na dvoupatrových postelích a za bránu se podívají jen, když jdou do školy, ale tím spíš byly nadšené z návštěvy tří bělochů (Sid hostil další dva). Překvapilo mě, jak byly vychované. Skoro se nestyděly, ale chovaly se k sobě moc hezky a když jim člověk řekl ne, tak to většinou vzaly napoprvé.
Po pár hodinách popíjení čaje, kopání si s míčem a hraní badmintonu jsme se rozloučili. Padl návrh jít do města do baru, tak jsme vyrazili. na mapě to tak nepřijde, ale Dillí je fakt velké, cesta metrem běžně trvá desítky minut. Zkusili jsme několik barů, ale byly beznadějně plné. Nakonec jsme zakotvili v jednom, kde se sice dalo sednout, ale zato so DJ trochu přeháněl s hlasitostí a ₹275 za litr piva je taky na Indii dost.
Teď sedím v letadle směr Srínagar, i když to vyžadovalo trochu běhání – pro jistotu tam odlétají hned dvě letadla různých společností, jen to druhé s mezipřistáním v Jammu. Náš Airbus je postarší, tipl bych tak osmdesátky, tak snad nás dopraví.
Protesty ve Srínagaru trvají, ale taxi by mělo být funkční, na Internetu jsem našel i náznaky, že by mohly jezdit autobusy.
jdu schovat batoh pod sedačku, kdybyste tenhle blok (ano, píšu si deník propiskou do bloku) našli ve Svobodné Republice Kašmír někde v ko[?]ílu zamazaný krví, tak ho prosím na web přidejte 😉
Sirotčinec v Dillí
10:47, Letadlo do Srínagaru
Pár poznatků, na které jsem si vzpomněl:
- Indii se říká země tisíce vůní. Jen vám možná neřekli, že většina není příjemná.
- Jídlo v letadle z Vídně nic moc. Jídlo v letadle do Srínagaru super (kuřecí vindalů s houskou, toustový chleba se zeleninovým salátema pudinková buchta jako dezert. K tomu samozřejmě čaj.)
- Pravý motor při vzletu dost hlasitě hučel, ale už jsem si zvykl.
- Když něco nevíte, tak se zeptejte. Indové rádi poradí, i když neví.
- Pokud jste běloch, v méně turistických zónách vás budou všichni očumovat.
- Himaláje zatím nevidím, ale na obzoru jsou mraky podezřele vysoké.
11:20, V letadle nad Kašmírem
Tak už je vidím. Je tam i pár vrcholků, co mají můj respekt, ale jinak je to z letadla trochu nuda – takové předhůří Alp.
Šrínagar
18:41, Srínagar
Tak rebelií ve Srínagaru jsem viděl přesně tolik, kolik jsem čekal – žádnou. vojáci jsou v ulicích na každém rohu, po cestě skrz město nás ale kontrolovali jen jednou, kontroly na letišti nepočítaje.
Bašír, u kterého jsem ubytovaný, se živil pronájmem hausbótu na jezeře Dal, který mu stál hned vedle jeho domu, který je postavený v bažině na kůlech. Před pár lety se ho bohužel nějakým turistům povedlo zapálit. Hausbót shořel, k němu i ten vedlejší, turisti ztekli, informace o turistech byly v hausbótu. Pojištěný ho neměl. Tak staví nový, ale došly mu peníze. Hostí alespoň lidi přes Couchsurfing, ze kterých somruje drobné a podle mého doufá, že se někdo smiluje a dá mu víc peněz na materiál.
Ale je tady krásně. Sice se nikam nepodívám kvůli zákazu vycházení, ale i výhled přes jezero s hausbóty je super. Konečně kopečky, ne placka jako v Dillí.
Před odjezdem jsem to nevěděl, ale Srínagar je hausbóty poměrně známý a je jich tu poměrně dost – od obyčejných za pár stovek ₹ po luxusní za tisíce na noc.
Kašmír včetně Srínagaru je převážně muslimský, ale není to žádná Saudská Arábie, mnoho žen nosí šátek jen aby se neřeklo. Tradiční městský oděv je zajímavý, vypadá trochu jako pyžamo. Muezínové zrovna svolávají k modlitbě, tak se loučím. Bašíra to evidentně moc nevzrušuje, dál kouří a čte si zprávy. Na Iphone.
Pondělí 5. 9. 16:53, Hausbót na řece Jhelum
Tak ráno to nevyšlo. Evidentně autobusy odjíždí už ve 4 ráno a busy podobně. Já tam byl před šestou. Škoda, další den pryč. I když jsem ho využil poměrně dobře, vzhledem k bezpečnostní situaci.
Když jsem přišel k turistickému centru, dostalo se mi informace, že autobusy i džípy jsou pryč. Takhle brzy odjíždí proto, že separatisté po nich hází (naštěstí jen) kameny, tak jedou v době, kdy každý spí.
Získal jsem ale ubytování na hausbótu na řece poblíž, který má Golum [Gulam] se svým bratrem a rodinou. Oficiální cena mého dvojlůžkového pokoje je ₹3700, já ho měl za řádově nižší cenu, kterou jsem slíbil, že neprozradím. Nicméně Golum mě provedl po městě, respektive po jezeře Dal, které skýtá nečekaná zákoutí. Navštívili jsme velkoobchod s koberci, kde mi pomohl usmlouvat cenu koberce z ₹25 000 na ₹15 000. Ručně šitý, kvalitní kašmírský koberec.
Cenu za jeho služby nechal na mě a vůbec mi vyšel vstříct. Součástí naší dohody byl i odkaz na jeho trekkingové služby, nicméně mohu ho jen doporučit [i když se ze mě později pokusil vytáhnout další peníze, tak pozor].
Dnes jsme nepotkali skoro žádnou policii, ale prý proběhlo několik incidentů s házením kamenů, navíc je prý uzavřená cesta do nemocnice. Zatím je tu bezpečno, ale stejně budu radši už v Ladakhu, situace se může rychle změnit k horšímu. Zítra ráno odjíždím džípem ve 4 ráno, do Lehu za ₹2 100.
S místními jsem mluvil i o místní situaci, většinou by chtěli samostatný Kašmír, ale hlavně chtějí mír. Problémy trvají od června, takže celá hlavní turistická sezóna znamenala desetinu turistů, možná méně. Věc se nemá tak, že by místní odložili koupi auta. Ale tak, že v zimě nebude co jíst.
Jsem ale rád, že jsem to tu navštívil. jestli nepokoje přerostou v občanskou válku a Pákistán dodá separatistům zbraně, v místních odlehlých údolích může trvat roky, než se vrátí vše k normálu. Nezbývá, než doufat, že se všechny strany dohodnou. Zatím to moc nevypadá.
18:51, Hausbót na řece Jhelum
Byl jsem se projít po městě. Ne, že by v centru bylo něco zajímavého, všechny památky jsou trochu stranou a leckde je vstup zakázán, zejména k večeru.
Centrum je bezpečné, většina lidí je přátelská, zbytek kouká nedůvěřivě. Všechny obchody jsou zavřené, jen někde se v koutku krčí prodavač banánů, nebo se pokoutně prolézá pod žaluzií.
Policie je všude, za pomoci armády. Nechtěli se fotit, ale pak jsem jedny na selfíčko ukecal. Turistů minimum, potkal jsem snad tři.
Ale žít se musí, na fotbalovém hřišti se hraje fotbal, v parku badminton a po ulicích jezdí omladina na skútrech.
Teď mě čeká večeře za ₹150, pak vyřídíme nějaké formality a půjdu spát, džíp je objednaný na 4:30 ráno.
„Support our cause, man! Free Kashmir from the Indian occupation!“
(obyvatel Srínagaru)
„Some men want India, some want Pakistan. I want food and sleep.“
(Golum)
