Na kole kolem západní Makedonie – pod horami pod Velký Korab

Tento příspěvek je 1. z 5 částí v sérii Makedonie 2017

Původně to měl být úplně jiný výlet. Autem, objíždět nejvyšší vrcholy balkánských států, vždycky dojet, vylézt, přespat… ale nakonec jsem na podobnou akci nikoho nesehnal a půjčení auta by mě samotného přišlo moc draze. Tak jsem obětoval dvě kola a čtyři válce, přibalil cyklošortky a vydal se v červnu prozkoumávat krásy západní Makedonie v mírnějším tempu. Z původního plánu zůstalo snad jen sbalení se jen do kabinového zavazadla u Wizzairu. V první části se dozvíte, jaká byla první polovina výletu – cesta pod a přes Šar Planinu a NP Mavrovo.

Přípravy

Kvůli změně trasy na cykloturistickou se nedalo počítat s tím, že bych stihl nějak moc nejvyšších balkánských vrcholů. Úplně jsem se jich ale vzdávat nechtěl, takže jsem v itineráři nechal alespoň ty na makedonských hranicích, tedy Velký Korab (2764 m, nejvyšší hora Makedonie a Albánie) a Rudoka (2658 m, nejspíš nová nejvyšší hora Kosova). Auto jsem při ceně min. 6000 Kč zavrhl jako příliš velký luxus a zvolil půjčení kola. To se nakonec neukázalo jako až tak levná varianta, i po slevě jsme se dostali na nějakých 2400 Kč za 11 dní, ale zato bylo kolo seřízené s veškerým příslušenstvím a dovozem a odvozem až na hostel.

Nejtěžší bylo zvolit, co vyhodit z batohu. V životě už jsem pár pohoří prošel a myslím, že už mám balení poměrně zvládnuté – ale buď na kratší dobu, nebo do krosny. Narvat to nejdůležitější do 32l batohu (Corazon Sahara 32) včetně věcí na spaní v přírodě je trochu jiný level. Po několika pokusech jsem nakonec s těžkým srdcem vyhodil žďárák a jel jen s malým letním spacákem, alumatkou a pár věcmi na převlečení. Další důležitá věc, kterou bych si normálně do hor určitě bral, byla bunda, ale vsadil jsem na hezké počasí a sázka vyšla. Dlouhé kalhoty by se taky určitě hodily… ale 32 litrů je 32 litrů.

Doprava

Do Makedonie je doprava poměrně jednoduchá, z Bratislavy do Skopje létá Wizzair, letenky jsem kupoval jen pár týdnů předem za cca 1700 Kč zpáteční (jen s malým kabinovým zavazadlem 42 x 32 x 25 cm a Wizz Discount Club). Do Bratislavy to mám blíž jak do Prahy, z hlavního nádraží jede přímý autobus na letiště, všechno jelo na čas, takže nejtěžší část bylo vymyslet, co dělat tři hodiny na letišti v Bratislavě bez knihy a s neúnosně pomalou WiFi (v době odletu ještě nebyl evropský roaming v ceně českého tarifu).

Z letiště ve Skopje hromadná doprava nejezdí, nejlevnější nepunkovou variantou je Vardar Express, který vás zhruba každou hodinu doveze za 175 denárů (asi 75 Kč) z letiště do centra nebo zpět.

Centrum půlmilionového Skopje je poměrně malé, takže od hotelu Holiday Inn, kde Vardar Express končí, už dojdete kamkoliv pěšky.

První noc ve Skopje

Po ubytování v Comfy Hostelu 2, který není až tak comfy, ale zato je levný, jsem se vydal na obhlídku Skopje.

Skopje zažilo v roce 1963 velké zemětřesení, které zničilo velkou část domů. Až do roku 1980 tak probíhala rozsáhlá nová výstavba. Centrum se navíc hodně změnilo mezi roky 2010 a 2014, kdy probíhal projekt Skopje 2014. V rámci tohoto projektu přibylo spousta historizujících monumentů za stovky milionů Euro, které mají připomínat antickou dobu. Je to všechno monumentální, kýčovité a plné barevných vodotrysků, ale co už – za mě lepší, než koukat na paneláky 🙂

Centrum je kompaktní a projdete ho za pár hodin. Já byl poměrně unavený z cesty, tak jsem ho první den prošel jen zběžně. Zašel jsem do fast foodu, kde jsem za 200 denárů (85 Kč) dostal velkou porci salátu s gyrosem a místní pivo Skopsko, které je rozhodně více než pitelné.

Ráno jsem měl za 120 denárů (55 Kč) snídani na hostelu, která už mě tak neohromila (velký rohlík s nutelou a mléko), na osmou jsem už byl domluvený s Rantem z půjčovny, že mi doveze kolo, což učinil. Tak tradá do hor!

Centrum Skopje

Obrázek 1 z 1

Centrum Skopje

Cesta na Šar Planinu

Nechme promluvit můj zápisník:

Sobota 3. 6. 2017 13:34 na cestě na Šar Planinu (Novo Selo)

Zdravím od zdroje vody u silničky na Novo Selo. Máme za sebou s mým Polar Mirage prvních 60 km a 1 km výškový.

Skopje brzy vystřídaly vesnice albánského charakteru. Jídlo se dá koupit na každém kroku a lidi jsou milí. Se psy jsem neměl na 60 km jediný problém, jen koukají. Tetovo jsem objel, bylo to kratší. Za ním je naprostá rovina sevřená horami. K úpatí jedněch z nich – Šar Planiny – jsem dojel a začaly pekelné serpentiny nahoru. Mám za sebou asi 500 výškových metrů, zbývá 300. Jen doufám, že nahoře seženu spaní a obchod.

Mimochodem, ty studánky jsou tu zhruba co 100 výškových metrů, super věc!

Naštěstí se v posledních pár hodinách trochu zatáhlo, jinak začínalo být dost vedro.

Novo Selo je malá muslimská vesnička s asi 1400 etnickými Albánci v cca 1000 výškových metrech a čekal mě tam první větší zážitek výletu. Seběhlo se to asi tak:

Na začátku vesnice projíždím kolem volné skládky, protože odpad se odsud dosud nevyváží. Zastavuju u prvního obchodu, který vidím a ptám se, jestli někdo mluví anglicky. Obchod vyprodukuje Ilira, místního učitele výtvarky, který prý jako jediný na vesnici tímto jazykem vládne.

Po dotazu na spaní mi je řečeno, že tu žádný hotel nemají. Tak vysvětluju, že mi stačí spát kdekoliv pod střechou a že zaplatím. Ilir mi říká, že se to nějak zařídí a jdeme do vesnice. U pomníku makedonské UÇK (prý zaplaceného Albánci) potkáváme starostu. Ten je nadšený z návštěvy a za pomoci Ilirova překladu do angličtiny se dozvídám, ať tu zůstanu jak dlouho chci a platit že nebudu ani korunu. Jdeme dál, až se dostáváme k mešitě. Ilir vysvětluje, že je to domluvené s imámem a můžu v mešitě přespat. Chvíli se hledá klíč, ale pak mi ukazují můj pokoj pro následující dvě noci. Imámova studovna, na stole korán v albánštině a arabštině a na policích knihy typu „Jak diskutovat s ateistou“. Škoda, že je to albánsky, početl bych si 🙂 Imám naštěstí anglicky neumí, takže nabyté vědomosti nemůže uplatnit v praxi.

Po ubytování se mě Ilir ptá, jestli mám hlad. Přitakávám, tak vysvětluje, že je to teď s jídlem trochu těžší, protože mají ramadán a až do večera nemůžou jíst. Ale že zkusíme jednu kavárnu a že mi tam udělají hamburger. V kavárně je mi to trochu blbé, protože je plná lidí, kteří se evidentně po celodenním půstu dost těší na večeři. Ale učitel tvrdí, že je to OK, tak nakonec objednávám dva hamburgery a najím se. Při odchodu se mi nedaří zaplatit, Ilir trvá na tom, že je to na něj. Jdeme pak ještě do jedné kavárny, kde má peněženka opět nedostává nejmenší šanci vyprodukovat nějaké peníze.

Na gauči v mešitě se spí dobře, jen by nemuseli mít modlitbu ve 4 ráno, s minaretem přímo nad hlavou to člověka prostě probudí.

Učitel mě ještě zve na večerní fotbal, hrají zrovna Juventus a Real Madrid. Fotbal nepatří mezi mé oblíbené sporty, ale zajímalo mě, jak to bude v kavárně probíhat, tak přijímám. Vesnice je rozdělená tak půl na půl a fanoušci obou týmů jsou ve varu. Nicméně nejsme v Albánii, tak se nestřílí do vzduchu a i když si ze sebe fandové obou týmů dělají srandu, tak je všechno v přátelských hranicích.

Zápas končí dosti pozdě, tak jdu spát ještě před koncem (Real Madrid vyhrál 4:1).

Celková vzdálenost: 63.72 km
Max. výška: 1217 m
Min. výška: 267 m
Celkem nastoupáno: 1302 m
Celkem naklesáno: -412 m
Celkový čas: 07:13:51
Stáhnout

Novo Selo a výstup na Rudoku

První hora, která je v plánu, je Rudoka, zřejmě nová nejvyšší hora Kosova. O výstupu si můžete přečíst zvlášť, stálo to za to, ale nečekejte značené cesty (alespoň ne z Novo Selo).

Po návratu z Rudoky jsem zašel do vedlejší kavárny s tím, že si konečně něco koupím za svoje. Vše vypadalo nevinně, vejdu dovnitř, objednám si čaj a začnu s ostatními koukat na TV. Po chvíli mi donesou čaj, usrkávám, pohoda.

Najednou mi na stole přistane tác s jídlem. Číšník moc anglicky neumí, ale ptám se ho, co se děje, že jsem si nic neobjednal. Vysvětluje, že je to pozornost majitele podniku (ten od vedlejšího stolu mává a usmívá se). Tak děkuji (před cestou k Albáncům doporučuju naučit se albánsky „faleminderit“, budete ho potřebovat), všechno spořádám. Mezitím se o mém návratu zřejmě dozvěděl Ilir, takže přichází a já samozřejmě opět nemůžu platit. Tak nám uběhne večer a já jdu brzy spát, abych byl čerstvý na zítřejší přejezd pod Velký Korab, nejvyšší horu Makedonie i Albánie.

Přejezd pod Korab

Další den vypadá na mapě poměrně nevinně, Golem Korab je od Novo Selo vzdálený jen 24 km vzdušnou čarou. Kolo mi ovšem nepůjčoval Jan Tleskač, takže reálná ujetá vzdálenost byla zhruba trojnásobná.

Po vyzpovídání Ilira jsem se rozhodl nejet dolů po silnici, ale vyjet nejdřív nahoru k elektrárně a pak dolů kolem Ďurděviště (Ѓурѓевиште). Vyjíždím brzy ráno, takže se ani s nikým nestíhám rozloučit, ale nechávám v mešitě alespoň děkovný vzkaz.

K cestě k elektrárně se sice musí 100 m nastoupat, ale stálo to za to. Cesta je krásně opuštěná, na začátku se jede z mírného kopce jako podle pravítka (viz GPS trasa níže), ale po pár kilometrech se začíná čím dál více svažovat, až je z toho super 450 m sjezd po lesních cestách. Dopravní prostředky jsem až k začátku silnice nepotkal, kromě koně uvázaného na provaze. Ten se mě chudák tak lekl, že se snažil utéct a tak mi natáhl provaz přes celou silnici. Naštěstí jsem to dobrzdil. Zbylých 300 výškových už se sjíždí po malé silničce, která taky stojí za to. Jen mě z toho celého začala kromě kotníků z traverzu předchozího dne bolet i zápěstí.

Až kus za Gostivar se mi povedlo jet po malých silničkách, ale dál už mě stažená trasa vedla po hlavní silnici A2 (mělo by to jít objet kolem Rechane). Bylo už poměrně horko, silnice byla dost úzká a frekventovaná, navíc jsou po cestě všude lomy, takže se dost prášilo. Řidiči tu na cyklisty na silnici nejsou moc zvyklí, sice mě nikdo nevytlačil až do příkopu, ale párkrát to bylo trochu nepříjemné. Navíc se stoupá o 400 metrů výše.

Nicméně výhledy jsou pěkné, čistě muslimské vesničky nahradily pravoslavné a smíšené a po výšlapu z 570 do 970 m jsem odbočil na menší silnici R1202 směr národní park Mavrovo, kde se nachází i Velký Korab.

Silnice dále stoupá až do 1325 m, mám toho už plné zuby, protože vím, že budu ten den stoupat ještě jednou pod Korab. Po poledni konečně dojíždím do sedla a sjíždím dolů k přehradě Mavrovo.

Poslední vesnice, kterou po cestě potkávám, je Mavrovi Anovi přímo u přehrady. Je to spíše jen osada s několika obchody a restauracemi pro turisty. Protože se blíží bouřka, rád jedné z nich využívám a několik hodin čekám, než bouřka přejde. Mimochodem, zmrzlina GioGio stojí za těch 100 denárů, co za ni chtějí. Mezitím zastavuje autobus s polským zájezdem z Katovic, tak aspoň trénuju polštinu.

Po skončení bouřky mě čekala příjemná část – projet se po rovině podél přehrady, pak mírným klesáním po málo frekventované silnici (stále R1202) o 300 m níže k soutoku a pak nepřejet malou odbočku pod Korab.

Silnička k hranicím s Kosovem a pod Velký Korab je často v mapách značená jako malá, ale autem průjezdná cesta. Je pravda, že na začátku byl asfalt, i když byl tak zvlněný, že bych si ho klidně odpustil. Poté začne přibývat štěrk a ten posléze uvolní místo hlíně a kamenům.

Jediné obydlené místo po cestě je osada Ničpur, kde jsem potkal jednoho domorodce a tři prázdná vojenská auta. Postupně jsem vystoupal až pod horu Prozaba (1898), kde můžete pokračovat buď dále na hranici s Kosovem, nebo odbočit doleva na osadu se stanicí pohraničníků jménem Strezimir. Na křižovatce byla také zaparkované auto s rumunskými značkami, takže dojet tam jde. Alespoň Škodou Octavia ve stříbrné metalíze.

Odbočka ke Strezimiru ještě chvíli stoupá, ale za chvíli už je vidět osada i budova pohraničníků. Strezimir je podle tabulky 1473 m vysoko, takže od odbočky z R1202 nějakých 550 m. Za den jsem nastoupal 1700 m, takže i když je ještě světlo, hledám, kde přespat.

Stanice pohraničníků vypadá lákavě a četl jsem, že je opuštěná, tak zkouším dveře, které se však s poměrně hlasitým klapnutím otevřou. Za sekundu se za nimi otevřou další dveře, ze kterých vyleze pohraničník. Hned zase zaleze a posílá kolegu vzezření hospodského rváče. Rychle vymýšlím výmluvu a ptám se, jestli se dá vedle stanice pod stříškou přespat, což mi odsouhlasí.

V letním spacáku spaní nic moc, ve 1400 metrech je už poměrně zima a navíc večer prší. Ještě že mám tu střechu a pod ní poměrně rovný stůl.

Další den je v  plánu výstup na Velký Korab, o kterém si můžete přečíst v samostatném článku. O další cestě k Ohridu a návratu do Skopje můžete číst v dalších dílech (až je ze svých poznámek sepíšu).

Celková vzdálenost: 75.4 km
Max. výška: 1462 m
Min. výška: 557 m
Celkem nastoupáno: 1748 m
Celkem naklesáno: -1496 m
Celkový čas: 10:09:49
Stáhnout
Series NavigationNa kole kolem západní Makedonie – z pod Korabu k Ohridu >>
.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.