Na kole kolem západní Makedonie – zpátky na sever

Tento příspěvek je 3. z 6 částí v sérii Makedonie 2017

Původně to měl být úplně jiný výlet. Autem, objíždět nejvyšší vrcholy balkánských států, vždycky dojet, vylézt, přespat… ale nakonec jsem na podobnou akci nikoho nesehnal a půjčení auta by mě samotného přišlo moc draze. Tak jsem obětoval dvě kola a čtyři válce, přibalil cyklošortky a vydal se v červnu prozkoumávat krásy západní Makedonie v mírnějším tempu. Z původního plánu zůstalo snad jen sbalení se jen do kabinového zavazadla u Wizzairu. Ve třetí části se dozvíte, jak probíhala cesta od Ohridského jezera do Makedonského Brodu.

Z Ohridu bahnem do sedla

Z Ohridu se snažím vyrazit co nejdříve, jediná věc, která je na cyklistice horší, než šlapat do dlouhého kopce, je šlapat do dlouhého kopce ve vedru. Silnička se klikatí a vlní a jak se přibližuje Albánii, postupně ubývá jak na šířce, tak na provozu.

Trasu v GPS jsem měl předem staženou z Mapy.cz a protože se mi na horském kole nechtělo po silnici, zvolil jsem zkratku po lesní cestě, která podle mapy odbočovala kousek za Peshtani. Teorie byla ta, že na kilometry bude vše kratší, nastoupám stejně, v lese nebudu muset dávat pozor na auta, bude tam stín a rychlost nebude na horském kole o moc jiná, než na silnici. Samá pozitiva a životní jistoty.

Jak už to ale s životními jistotami bývá, mělo to háček. Spíš pořádný hák. Prvních pár desítek metrů bylo všechno v pohodě, ale pak se mi začalo na kola lepit bahno. No co, zabral jsem víc do pedálů s tím, že to opadá. Neopadalo. Naopak se bahna nabíralo čím dál víc. Přesunul jsem se na střed cesty, kde bylo víc štěrku. Výsledek byl ten, že jsem měl na kolech bahno i se štěrkem.

No nic, slezl jsem z kola, bahno očistil větývkou a celý proces opakoval. Několikrát. Pak jsem zkusil kolo vést, ale bahno se lepilo stejně, navíc se za chvíli zablokovala kola, takže jsem kolo spíš táhl jako sáňky. Nejlepší variantou se nakonec ukázalo vést kolo vedle cesty v lese.

Po několika kilometrech utrpení konečně bahno trochu ustoupilo a navíc byla cesta chvíli z kopce. Radostně sedám na kolo, rozjíždím to… abych po kilometru dole zase vjel do bahna a kolo zastavilo. Naštvaný sesedám, koukám na GPS a zjišťuju, že jsem navíc asi o 300 m přejel odbočku. Čistím kolo a vydávám se zpátky do kopce…

Po dalších několika kilometrech konečně dorážím k asfaltové silnici. Ta skýtá nejen lepší povrch, ale i pramen, rybníček (kam okamžitě házím kolo, ať se odmočí bahno) a český cyklozájezd.

Rybníček spolu s pramenem řeší větší část bahna, zbytek jsem si řekl, že opadá. Čeští cyklisté mezitím zmizeli (vůbec se na mě dívali trochu nedůvěřivě, ale moc se jim nedivím, zablácený, zpocený a vysmátý, že jsem se dostal na asfalt, jsem nejspíš vypadal trochu šíleně) a já se vydal v jejich stopách serpentinami do sedla pod Magarem, kde jsem se ještě trochu přiblížil po lesní cestě (bez bahna), abych to nemusel šlapat celé pěšky.

Zkratka do sedla

Obrázek 1 z 1

Zkratka do sedla

Celková vzdálenost: 27.8 km
Max. výška: 1651 m
Min. výška: 698 m
Celkem nastoupáno: 1156 m
Celkem naklesáno: -202 m
Celkový čas: 17:37:58
Stáhnout

Výstup na Magaro

Magaro je nejvyšší hora NP Galičica a se svými 2254 m nad mořem se vypíná nějakých 1500 m nad Ohridské jezero. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, zvlášť vzhledem k pěknému počasí.

Na parkovišti pod Magarem bylo poměrně hodně aut a na cestě ještě více turistů, zejména německých. Mnoho z nich mělo rifle a plátěné boty, výstup nahoru ale není zase taková pohoda – převýšení od parkoviště je přes 700 m (já dojel cca 100 výškových metrů nad parkoviště na kole, kdyby vám to nesedělo s údaji na mapě níže), nejsou tu sice žádná exponovaná místa, ani suťová pole, ale přeci jen je to horská turistika a zapotíte se.

Vrchol je taková mírná planina ve stylu vrcholů Jizerských hor, ale výhledy jsou tu parádní. Kousek pod vrcholem jsou navíc moc pěkné skály, takže nuda ten výstup rozhodně není.

Po sestupu cca 2/3 výšky potkávám postarší pár, který se mě ptá, jestli je to na vrchol ještě daleko…

Cesta do sedla pod Magaro

Obrázek 1 z 1

Cesta do sedla pod Magaro

Celková vzdálenost: 5.97 km
Max. výška: 2248 m
Min. výška: 1665 m
Celkem nastoupáno: 701 m
Celkem naklesáno: -698 m
Celkový čas: 02:03:29
Stáhnout

Na východ kolem Prespaského jezera

Nejjižnější bod trasy je za mnou a protože ještě nejsou ani čtyři odpoledne, neodolám, abych si nesjel „alespoň dolů k jezeru Prespa“, které je takovým méně známým bratříčkem Ohridu. Nakonec se z toho „alespoň dolů“ vyklubalo 45 km, ale nepředbíhejme.

Sjezd super, konečně aktivita bez námahy. Na silnici skoro nikdo, asfalt je v rozumném stavu (na horské kolo) a serpentiny se serpentí. Jasný cíl pro motorky (až na ten zákaz vjezdu).

Plán byl původně přespat někde u jezera, ale je tu všude vidět, navíc se silnice k jezeru moc nepřibližuje, musel bych někam s kolem trávou a já už jsem unavený. Takže je jednodušší jet po rovině dál.

Takže míjím Sirham, míjím Drmeni, projíždím přes Carev Dvor a mířím směrem k dalším kopečkům. Pod kopečky potkávám makedonského cyklistu, který čeká na spolucyklistu, jedou do sedla ke kostelíku a zpátky. Chvíli si povídáme a pak vyrážím napřed. Do sedla vede nová asfaltka, kde frčí jedno auto za druhým a podél ní starší silnice v dezolátním stavu, částečně dlážděná, částečně asfaltová, ale na nesilniční kolo ideální. Šlapu s vyhlídkou kostelíka, kousek před ním mě dohání cyklomakedonci a nahoře si dáváme oddech. U kostelíka ale spát rozumně nejde, navíc dost fouká a schyluje se k dešti. Rozhoduju se sjet dolů do první vesnice (Kažani) a u někoho přespat.

Sjezd dolů je fajn, s Kažani je to horší. Hned na začátku jsou dotěrní psi, pak stavím u staršího pána, který je ale dosti neochotný, o místě pro přespání neví a ani jeho kamarád zrovna nepomáhá. Posílají mě do Bitoly (nejbližší město), ale já mám plány jet jinudy. Nakonec to vzdávám a jedu dál z kopce do Dolenci.

Dolenci je tak stereotypní vidlákov, jaký si jen umíte představit. Traktorů víc, než aut, městem se prohánějí gangy pastevců s ovcemi, večer se na návsi sejde početná skupina místních mužů, prakticky všichni v gumácích a s kolečkem plným nádob s mlékem a drbou. Je to smíšená křesťansko-muslimská vesnice, ale náboženské rozbroje tam prý nemají.

Lidi jsou ale v Dolenci super, alespoň ty, které jsem poznal. První člověk, kterého jsem potkal, sice vypadal jako bezdomovec, ale uměl anglicky a vyklubal se z něj inteligentní chlápek, který uměl leccos zařídit, včetně mého bydlení. Museli jsme sice chvíli počkat na návsi před obchodem (kde za celou dobu snad nikdo kromě mě nenakupoval), ale pak jsme se dočkali místního malofarmáře, který měl hned za rohem baráček, kde měl krmení pro zvířata. Mimo to navíc i pár koberců, takže se mi nakonec povedlo zařídit poměrně pohodlné spaní.

Celková vzdálenost: 44.9 km
Max. výška: 1665 m
Min. výška: 806 m
Celkem nastoupáno: 418 m
Celkem naklesáno: -1277 m
Celkový čas: 03:18:47
Stáhnout

Dlouhá cesta do Makedonského Brodu

Spaní sice bylo pohodlné, ale že bych se nějak zvlášť vyspal, to se říct nedá. Ve čtyři hodiny začal řvát muezín, v pět kohout, který měl evidentně kurník hned za stěnou. Za chvíli přišel majitel pro krmení a přišlo mi, že se trochu diví, že se ještě snažím spát. Tak jsem se začal balit a kolem půl sedmé jsem chtěl vyrazit. Zrovna jsem potkal školní autobus, který jel už v tuhle dobu s dětmi do Bitoly. Zpátky jsem ho viděl jet předchozí den v 8 večer. A já si stěžoval na odpolední vyučování…

Pokud se podíváte na mapu, zřejmě si všimnete, že silnice končí kousek za Dolenci ve vesnici Lera a pokračuje až o pár kilometrů dál od hráze přehrady, kde je osada Streževo. Mapa ale naznačovala i něco jako lesní cesty, tak jsem to prubnul a jel.

Začátek byl pohodový, zpevněná lesní cesta mírně do kopce, zpočátku zaparkovaná auta, dále nikdo. Asi se přes kopec moc nenavštěvují (nebo jezdí po přehradě na lodi). Nevím, jestli se to stává jen mně, ale když jedu někam takhle naslepo, často se cesty zmenšují a zmenšují, až se nakonec ocitnu jen na nějaké cestičce vyšlapané zvěří, která posléze také mizí. Tak hrozně sice tentokrát nebylo, ale trní a bahna jsem si užil dostatečně, takže pokud plánujete jet v mých stopách, doporučil bych vám v této fázi volit jiné odbočky.

Cesty špatně sjízdné i na horském kole naštěstí trvaly jen cca kilometr, po kterém jsem se ocitl v osadě Streževo sestávající z několika domů, odkud už vedla luxusní štěrková cesta. Dál už byla cesta bez větších problémů, jen na menších silničkách jsou občas otravní psi a mezi Crnovcem a Lopaticou je dost nepříjemná polňačka s velkými kameny, které z vás vytřesou duši. V Lopatici jsem se napojil na větší silnici na sever a přes Demir Hisar pokračoval směr Makedonský Brod.

Mezi poli někde před Sveto Mitrani už bylo horko neúprosné, tak jsem to zabalil na několik hodin pod stromem a dospal, o co mě připravili muezín s kohoutem. Probuzení bylo tak trochu šokem, protože kousek ode mě stál muž a odkašlával si, aby mě probudil. Když ale zjistil, že neumím makedonsky, zase se vzdálil, takže jsme si moc nepokecali. Protože už jsem se začínal hrozně nudit, byl čas jet dál.

Protože jsem ale jako obvykle po pár kilometrech naznal, že v takovém parnu nikam nedojedu a navíc jsem měl dost hlad, zastavil jsem o pár vesnic dál v Krivogaštani. Malé městečko je zajímavé asi jen tím, že tu mají v centru několik hnízd čápů. Hodinku jsem tedy strávil svačinou v ubývajícím stínu obchodu a pozorováním čápů, až mě slunce vyhnalo na další cestu.

Značně unavený pokračuju dál na sever, kde se po zkratce polní cestou v Děbreště napojuju na dosti frekventovanou silnici R1303 směr Makedonský Brod. Silnice je nejen široká a frekventovaná, ale také dosti nekompromisně do kopce, což s nějakými 70 km v nohách příliš neoceňuju. Je to jen nějakých 200 m výškových, ale přijde mi to jako kilometr.

Konečně se ocitám v sedle a čeká mě sjezd do Makedonského Brodu, kde si plánuju dát Едно vychlazené Скопско na hostelu a vyspat se v posteli… Sjezd není špatný, ale v tom stavu, v jakém jsem, si ho už moc neužívám.

V Brodu zastavuju v kavárně u silnice, dávám s pivo, připojuju se na WiFi a hledám na Bookingu ubytování. Nikde nic, jen jakési 10 km vzdálené a dosti drahé chatičky. To jsem nečekal, na mapě to tu vypadalo docela turisticky… Dopíjím pivo a ptám se číšníka, kde je tu nějaké ubytování. Ten mi říká, že tu nic není, jen po cestě na sever je jakýsi motel, který má rozumné ceny. Ještě cosi řeší po telefonu, ale pak mi říká, že bohužel, musím do motelu.

Sbírám tedy zbytky sil a vyrážím po silnici zpátky ke křižovatce. Když na mě po pár stech metrech volá jakýsi zhruba pětadvacetiletý týpek s plnovousem a v batikovaném tričku. Zastavuju a zjišťuju, že je to kamarád číšníka. Je v projektu Teplé sprchy (Warmshowers) a číšník mu volal. Pokud Warmshowers neznáte, je to takový Couchsurfing pro cyklisty. Pokud neznáte Couchsurfing, tak se styďte a něco si zjistěte. Každopádně batikovaný týpek nejen, že mě nechal se osprchovat, vyspat a ještě mě pozval na večeři (romantickou zápletku nečekejte), ale mezitím, co jsem se sprchoval, mi ještě umyl (opravdu nečekejte) kolo. Navíc se od něj dozvídám, že můj plán na přejezd silnice R1106 na sever do Skopje má povážlivé trhliny…. ale o tom až v dalším díle.

Pelister (2601)

Obrázek 1 z 1

Hora Pelister, nebo taky Baba, se svými 2601 m nejvyšší hora NP Pelister. Bohužel nebyla v plánu, stála by za to.

Celková vzdálenost: 82.61 km
Max. výška: 914 m
Min. výška: 541 m
Celkem nastoupáno: 954 m
Celkem naklesáno: -1247 m
Celkový čas: 10:14:31
Stáhnout
Series Navigation<< Na kole kolem západní Makedonie – z pod Korabu k OhriduNa kole kolem západní Makedonie – Zdunje a Skopje >>
.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.