Co s duševním vlastnictvím?

Nedávný rozruch kolem SOPA a ACTA znovu rozdmýchal diskuse kolem autorského práva a duševního vlastnictví vůbec. V nejrůznějších internetových diskusích lze najít jak zastánce názoru „Když si na to nesáhnu, tak to není krádež“ (častěji), tak i obhájce současného „výpalného“ z datových nosičů a kopírovacích zařízení (spíše zřídka). V textu zkusím nastínit několik problémů k zamyšlení a jaké se mi zdá jejich optimální řešení. Nelekejte se tak nadstandardní délky článku.

Aktuální přístup k duševnímu vlastnictví v ČR podrobně rozebírat nebudu. Podobně jako ve světě máme centrálně řízenou ochranu patentů, průmyslových vzorů i registrovaných obchodních známek. V autorskoprávní oblasti pak většinu lidí zajímá fakt, že je u nás ilegální sdílet autorsky chráněný materiál, ale ne už ho získávat, tedy například stahovat z Internetu.

Protože se považuji za klasického liberála, nemohu nezmínit názory obdobně smýšlejících lidí. V článku pana Smetky ze Strany svobodných občanů, které jsem v minulých volbách volil (a budu zřejmě volit opět) jsem našel názor, který bych čekal spíše od pirátů, tedy že duševní vlastnictví by nijak speciálně chráněno být nemělo. Pan Smetka je přitom v předsednictvu strany, nejedná se tedy o žádného náhodného přispěvatele. V článku jsou věcné argumenty, přesto s ním však nesouhlasím a myslím si, že by duševní vlastnictví chráněno být měl. Vzhledem k odlišné povaze by se tak však mělo dít v menší míře a v mírně odlišném režimu než vlastnictví „fyzické“, či „hmotné“.

Rozdíl mezi hmotnými statky a duševním vlastnictvím

Hmotné statky a duševní vlastnictví mají mnoho společného, v podrobnostech se však samozřejmě liší. Důležité je, že pro vytvoření obojího bylo nutné vynaložit nějaké úsilí. Toto úsilí mohlo být motivováno v obou případech různými způsoby. Někdo může namalovat (hmotný) obraz jen tak pro radost a někomu ho darovat, aniž by měl na mysli finanční zisk. Stejně tak může někdo nakreslit podobný obraz za pomoci PC a rozeslat ho přátelům, nebo dát k dispozici na Internet.

Komerční a nekomerční kopírování

Obdobně může být oboje motivováno snahou o zisk. Někdo věnuje týden vytesání sochy ze dřeva, aby ji poté prodal jako umělecký předmět, někdo pracuje u Pixaru a modeluje týden ještě roztomilejší rybičku do nového trháku Hledá se Nemo 2. Jeden pracuje rukama, druhý s myší a tabletem, oba ale konají práci, za kterou očekávají nějakou odměnu.

Rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými statky  je hojně zdůrazňovaný zejména zastánci „volného kopírování čehokoliv“ a jedná se rozhodně o argument, který se nedá jednoduše zanedbat. Pokud totiž někdo umělci ukradne sochu, vznikne mu hmatatelná (respektive v tu chvíli už majitelem nehmatatelná) a hlavně ihned viditelná škoda – měl sochu a teď ji nemá.

Pokud však někdo Pixaru „odcizí“ rybičku, není to hned vidět a zřejmě si toho nikdo ani hned nevšimne. Rybička se totiž zkopírovala a i kdyby si ji stáhly miliony lidí, z původní rybky v Pixaru nezmizí ani ploutvička. Na první pohled se tedy jedná jen o win-win proces – lidi si užívají rybičku a Pixar o nic nepřišel!

Nechci podceňovat „piráty“ a věřím, že mnoho z nich domýšlí i další důsledky předchozího odstavce. Na vylepšení rybičky u Pixaru pracoval zaměstnanec týden a dostal za ni zaplaceno od zaměstnavatele. Rybka zatím Internetem doplavala až do konkurenčního studia, kde se jim zalíbila. Hotovou rybku překreslili na červeno a vydali svůj vlastní film „Hledá se Memo 2“. Protože mimo rybky se k nim dostaly podobně i ostatní modely, animace a příběh, vydali svůj vlastní film s desetinovými náklady než Pixar a mohou ho tak pronajímat kinům za desetinovou cenu. Kina samozřejmě koupí raději „Hledá se Memo 2“ než „Hledá se Nemo 2“, protože je levnější a jinak úplně stejný a můžou tak prodávat lístky v akci za 30 Kč. Zlý kapitalista Pixar přišel na buben, protože „kdyby stál lístek 30 Kč, tak budu do kina chodit, 170 Kč je zlodějina“ a polovina lidí si stáhne i „Hledá se Nemo 2“, protože „ten film za 30 Kč nestojí, až bude stát lístek 5 Kč, tak na něj půjdu“.

„OK“, zaargumentuje pak některý odpůrce autorských práv. „Kopírování bude legální jen pro nekomerční použití!“ Ano, mnoho lidí dnes vnímá, i kvůli dualitě obchodního a občanského práva rozdíl mezi „komerčností“ (zlý kapitalista vydřiduch) a „nekomerčností“ (Jánošík) jednání. Vraťme se však k rybičce. Modely od Pixaru se dostanou nejen ke konkurenční firmě, ale i k chudému studentovi, kterému se zalíbí a vytvoří z nich vlastní 3D film, „Nemovo jméno“. Film nabídne zdarma na Internetu, tedy nekomerčně, kde se na něj každý může podívat v HD. Flexibilnější kina nabídnou (nekomerční) „Promítání filmu zdarma pro členy klubu“. Klubové členství bude stát 30 Kč na týden s limitem jednoho shlédnutého filmu týdně. Kdo na tom vydělá? Kino, případně onen student, který se stane slavným. Kdo na tom prodělá? Samozřejmě Pixar. A dlouhodobě milovníci animovaných filmů, protože Pixar začne raději investovat do lodní přepravy, kde může proti pirátům nasadit ozbrojenou stráž.

Nadšení zastánci volného nekomerčního kopírování (což je, aniž bych chtěl daný názor nějak shazovat, vlastně komunismus v oblasti duševního vlastnictví) poté začnou volat po dotacích do filmového průmyslu z daní (ostatních zlých kapitalistů), protože „komerční sektor selhává ve tvorbě filmů“. Film bude stát díky úplatkům a neefektivnímu řízení dvojnásobek částky, proto se bude muset najmout více úředníků pro boj s korupcí. Další extrapolaci vývoje již ponechám na čtenáři.

Oceňování způsobených škod

Dalším argumentem proti duševnímu vlastnictví, který zmínil i pan Smetka, je problematičnost oceňování škody. Pokud byl nový film ihned po vydání nasdílen přes BitTorrent a stáhl si ho milion lidí, jaká je škoda? 1 000 000 x 170 Kč za lístek do kina? To asi ne, každý kdo si film stáhl by do kina za 170 Kč nešel. A i kdyby si mohl zvolit cenu, kterou za stažení zaplatí, tak snad nikdo nevěří tomu, že je to stejná cena, jakou by byl ochoten zaplatit „kdyby kopírování neexistovalo“. Způsobená škoda se tak musí určit arbitrárně. A jestli je něco, co klasický liberál z duše nenávidí, tak je to arbitrární stanovování jakýchkoliv hodnot (kromě těch pár základních na kterých celá filosofie stojí). Takže jasný argument proč raději systémově autorská práva neuznávat. A protože stejný problém nastává u jakékoliv formy duševního vlastnictví, tak raději neuznávat žádnou jeho formu. Nebo snad ne?

Vraťme se k sochařovi, kterému někdo ukradl sochu. Dejme tomu, že jde o kreativního sochaře a každá jeho socha je jiná. Své sochy prodává v aukci, protože zjistil, že tak za ně dostane nejlepší tržní cenu. Zloděj mu sochu ukradl, prodal ji do bazaru za 1000 Kč, kde si ji koupil neznámý kupec za 5000 Kč. Autor tvrdí, že by takovou sochu prodal za 10 000 Kč. Jaká je skutečná škoda? Je to cena dřeva, ze kterého je socha? Je to cena kterou tvrdí autor? A jak zjistit opravdovou cenu, když sochu nemáme? A i kdybychom ji měli, případ proběhl novinami, socha je slavná a tak bude mít cenu vyšší než by měla bez krádeže. Musí opět nastoupit někdo, kdo určí cenu arbitrárně. Nebo musíme přijmout za ideologii komunismus a ten jak známo ve větších společenstvích nefunguje, nebo se to alespoň ještě nikomu nepovedlo.

Nejsem rozhodně první, kdo se touto otázkou zabývá. Některé teorie tvrdí, že si má okradený právo určit vlastní cenu, na kterou si daný předmět cení. To však funguje ve společnosti gentlemanů, ne v reálném životě. Asi někdo nechce doživotně splácet 10 miliard za to, že u pokladny omylem nahlásil špatný počet rohlíků a ten jeden navíc si zrovna firma „náhodou cení“ na takovou cenu.

Tak jak na to?

Jaké z toho pro mě plyne poučení? Duševní a osobní vlastnictví se v zásadních bodech ohodnocování způsobených škod v principu neliší a proto by mělo být podle mého názoru chráněno stejným způsobem. Z problému vidím jako jedinou reálnou cestu stávající posuzování způsobených škod úřadem. I když by mě za to pan Rothbard určitě neměl rád.

V textu jsem se věnoval zejména oblasti autorského práva, ale věřím, že tyto principy jsou společné i dalším oblastem duševního vlastnictví. Těm se budu věnovat dále.

Dědit duševní vlastnictví?

Ve všech současných vyspělých (rozuměj bohatých) státech funguje institut dědictví hmotných statků. Pokud zemřelá osoba nemá žádné dohledatelné dědice a nezanechala závěť, případně pokud je dědictví odmítnuto, propadá majetek státu a věřitelé mají smůlu.

Hmotné statky

Výše uvedené je podle mě ideální stav, kterému nemám co vytknout. Jedná se o velmi jednoduchý princip*, který podporuje zodpovědnost (kdo by šetřil, když mu po smrti stát všechno sebere?) a za předpokladu, že může odkazující odkázat své hmotné statky komukoliv, to podporuje loajalitu mladších generací. Pokud může otec, matka či prarodič závěť kdykoliv změnit, není od věci se k nim chovat slušně. Když už tedy nebyli schopní dotyčného vychovat, aby se tak choval implicitně.

Dá se tak říci, že práva na hmotné statky trvají a dědí se. Až na nešťastné výjimky z nedotknutelnosti osobního vlastnictví, jako je například vyvlastnění.

Duševní vlastnictví

Těžko však tento princip vztahovat i na duševní vlastnictví obecně. Asi nikdo by nechtěl, aby si stále někdo nárokoval patent na tranzistor nebo počítačovou myš. Tyto patenty navíc vlastní firmy, které mohou „žít“ stovky let a i v případě jejich „smrti“, tedy bankrotu, je mohou nárokovat jejich „dědici“, tedy věřitelé. Proto je pro tyto oblasti nastavena doba, po kterou patent platí. Zní to logicky, po nějakou dobu je duševní vlastnictví chráněno a firma na něm může vydělávat. Po určité době se patent uvolní a ovoce objeveného mohou využívat všichni.

Kromě toho, že je doba ochrany stanovená arbitrárně, je tu však ještě jeden problém. Patentuje se dnes mnoho „technologií“, které nejsou převratnými zlomy, jsou velmi obecné a v zásadě tak znemožňují vyvíjení ostatním firmám. Mnoho peněz se tak investuje do právních oddělení, místo do vývoje.

Osobně jsem toho názoru, že chránit se mají konkrétní netriviální konečná díla, technickým jazykem řečeno – s dostatečnou složitostí. Tedy obecně – ne patenty, ne vzory, ale konkrétní výrobek. Důvod je jednoduchý – v současnosti produkty nepostupují tak rychle, jako by mohl postupovat vývoj. Firmy vytvoří jednu řadu produktů, např. DVD přehrávače, a ty poté vylepšují jen minimálními změnami. Jakmile má doma DVD přehrávač téměř každý, přijde nová generace – Blu-ray. Ta je opět vylepšována a jakmile se trh nasytí, přijde další**.

Nemám důvod věřit, že by se toto změnilo po zrušení patentů. Velké firmy nebudou chtít přijít o své jméno inovátora, takže budou do vývoje investovat a ti co se vezou se budou vozit dál, spokojení se svou úlohou „těch druhých“. Je naopak možné, že to hlavní hráče v oboru bude motivovat k zavádění technologií rychleji, aby je ti ostatní nestíhali ve zrychleném tempu opisovat.

Patenty ne… a co dál?

Kromě patentů jsou u nás chráněné též užitné vzory a průmyslové vzory. Poněkud stranou stojí ochranné známky. Všechny zmíněné spolu s produkty chráněnými autorským právem proberu v následujících odstavcích:

Užitné vzory

Užitné vzory jsou vlastně jen neduživými bratříčky patentů. Tedy adepti na zrušení ze stejných důvodů.

Průmyslové vzory

V případě průmyslových vzorů je problém složitější. Chceme chránit firmy před „padělky“, kde se vymění jen logo? Zastávám názor, že ochrana není potřeba. Postihnutelné by však měly být produkty průmyslové špionáže. Pokud tedy čínská automobilka „získá“ výkresy firmy Audi a podle nich začne vyrábět auta, měla by být postihnutelná. Pokud však design jen okouká a napodobí, problém nevidím. Nakonec příkladem jsou již dnes prakticky nepostihnutelné padělky z Číny, které si může kdokoliv objednat na Internetu. Většina lidí dá přednost prověřeným značkám.

Ochranné známky

Ochranné známky jsou dle mého názoru přínosné. Jde to sice i bez nich (certifikace firmami apod.), ale jedná se dle mého názoru o dosti složitý proces s otázkami typu „kdo ohlídá hlídače“, který nevyváží výhody neexistence úřadu spravujícího databázi ochranných známek. Nakonec takovou databázi může při počtu českých ochranných známek spravovat i jediný člověk.

U textů jsou pravidla poměrně snadno definovatelná, pokud se omezíme na znaky české abecedy (pro zamezení kolizí typu iDnes vs. ıDnes, přestože stále může někdo registrovat 1Dnes). Co však loga? Obávám se, že se zde nevyhneme případnému soudnímu posuzování podobnosti. Samozřejmě jen v případě žaloby, nikoliv preventivně. Druhou možností je loga nechránit vůbec.

Autorské právo

Zde se dá obvykle velmi jasně uplatnit princip „chráněno je konečné dílo, nikoliv postup“. Album kapely je tedy chráněno a nikdo ho nesmí bez povolení šířit nebo veřejně provozovat jinak, než jak odsouhlasil majitel práv. Stejně tak části děl. Nikdo by však neměl bránit vytváření cover verzí, nebo „vykradení“ melodie nebo hudebních postupů.

U fotografií a obrazů opět zákaz odvozených děl, tedy žádné fotografie nebo skeny fotek. Nicméně pokud si někdo stejnou scénu naaranžuje doma, nebo obraz překreslí, proč ne?

U knih je situace trochu složitější, ale věřím, že zde soud v případě problémů najde snadno hranici. Stejná věta se stane, ale kapitola těžko.

U software lze před použitím vynutit souhlas s jakoukoliv smlouvou, takže zde není co řešit.

Doba ochrany

Můj názor je tedy takový, že se mají chránit ochranné známky pro zamezení padělků a netriviální autorská díla (netriviální proto, aby si někdo nepatentoval jedničku a nulu a poté netvrdil, že všechna digitální díla jsou od toho jeho odvozená). Jak dlouho ale ochranu poskytovat?

U ochranných známek jednoduše – za známku se bude platit za dobu registrace, peníze půjdou na údržbu databáze, případně do státního rozpočtu. Známku lze prodlužovat, jakmile doba vyprší, může si ji registrovat kdokoliv.

Pak zde máme autorská díla chráněná autorským zákonem. Díla, kde je autorem fyzická osoba, by dle mého názoru měla být chráněna pouze do jeho smrti a poté se stát veřejným statkem. Na tento fakt by neměl mít vliv ani prodej autorských práv (který by dle mého názoru měl být možný). Důvod je ten, že jakákoliv jiná doba (ještě kromě nekonečné a nulové) je stanovena jako nějaké arbitrární číslo, které je tudíž nepřirozené. Je to ale spíše pocit, se kterým se dá jistě polemizovat.

Co ale autorská díla vytvořená v rámci firmy? Tedy například grafika vytvořená v pracovní době? Pokud chceme konzistentní řešení, hledáme takový princip, kde se nevyplatí autorovi „obelstít smrt“ a vytvářet dílo v rámci vlastní firmy, kterou zdědí potomci. Jsou tedy jen dvě možnosti. Buď zapomeneme na předchozí odstavec, autorská díla budou děditelná a dokud nevymřou potomci, tak bude dílo chráněno. Nebo se předchozího odstavce naopak striktně přidržíme. Autorské dílo je pak majetkem firmy, ale jen do doby, než zemře tvůrce (v případě více tvůrců poslední z nich).

Může se zdát, že se zde otevírají dvířka k dalším podvodům. Otec dílo vytvoří, ale pak ho upraví se svými dětmi, práva tedy mají i děti. Ti pak mohou dílo opět upravit se svými dětmi… toto jde však udělat jen v případě, že dílo nezveřejnili (a v takovém případě je veřejnosti k ničemu i v případě, že je autor jen jeden). Pokud totiž dílo zveřejní, platí pro něj jen autorská práva těch, kteří na něm pracovali. Další generace tak už pracují jen na odvozeném díle, které na práva na dílo původní nemá vliv.

Dodatek

Výše uvedené je nástin, jak řešit problém institutu duševního vlastnictví bez jeho naprostého zrušení, ale zároveň v duchu klasického liberalismu, tedy konzistentní formou s minimem státních institucí. Vaše názory si rád přečtu v diskusi pod textem.

* Přestože v mnoha státech je samozřejmě náležitě zesložitěn. V Norsku, alespoň pokud mohu věřit Gunvor, mají i zákony upřednostňující prvorozeného syna před ostatními. Nemluvě o tom, že jsou velmi omezeni v tom, komu mohou co odkázat. Což je nakonec i u nás.

** V některých oblastech to samozřejmě nefunguje. CD jsou s námi už dlouhou dobu a když pominu současnou módu vinylů, tak se nijak nemění. Lepší nosiče však nemohou z pohledu trhu dodat žádnou zásadní přidanou hodnotu, o zvýšení délky záznamu nestojí umělci ani nahrávací společnosti a zvýšení kvality zvuku ocení jen zanedbatelná menšina (viz neúspěch SACD). Zlepšení kvality obrazu z SD na HD oproti tomu pozná skoro každý.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.