Týden v zimním Kazachstánu – Astana

Tento příspěvek je 2. z 4 částí v sérii Zimní kazachstán 2018

V roce 2017 spustil Wizzair novou linku z Budapešti do Kazachstánu. No a protože zima v ČR letos za nic nestojí, sehnal jsem pár kamarádů a vyrazili jsme na týden do mrazivých asijských končin. Cílem bylo zejména Almaty a procházky po místních kopcích, které dosahují hned za tímto bývalým hlavním městem až 4000 m, o kousek dál pak i přes 7000. Nevynechali jsme ale ani hlavní město Astanu, kde se v roce 2017 konalo Expo a kde se nepřetržitě staví a staví… Druhá část cestopisu bude právě z fungl nového hlavního města.

Trocha historie

Pokud jste starší ročník a při zeměpisu jste dávali pozor, možná teď máte v hlavě jméno Alma-Ata a nevíte, co s ním. Abyste v tom měli jasněji, tady je krátký náhled do historie hlavních měst Kazachstánu a jejich jmen:

  • Město Almaty existuje už od starověku.
  • Chvíli poté, co Rusové anektovali Kazachstán, zakládají v roce 1854 v Almaty pevnost Věrnyj (Верный) a místu se tak od té doby zřejmě říká.
  • V roce 1921, pár let po socialistické revoluci v Rusku, mění Věrnyj po dohodě s místními název na „Alma-Ata“.
  • Roku 1991 Kazachstán vyhlašuje samostatnost.
  • V roce 1993 se Alma-Ata přejmenovává zpět na Almaty.
  • Roku 1997 prezident Nursultan Nazarbajev přesouvá hlavní město zhruba tisíc kilometrů severněji do zapadlého městečka jménem Akmola (za sovětské éry Akmolinsk, dříve Akmoly), kde vybuduje celé nové moderní čtvrtě.
  • Roku 1998 se nové hlavní město opět přejmenovává, tentokrát na „Astana“. Jméno znamená v kazaštině prostě „hlavní město“…

Příjezd

Spací vlak, se kterým jsme se rozloučili v minulém díle, přijíždí brzy ráno, ještě za tmy. Můj hlavní cíl byl užít si pořádnou zimu, ale i tak nás -34 °C trochu překvapí. Naštěstí moc nefouká, ale naše středoevropské ruce nevydrží víc, než pár vteřin venku z rukavic, foťák mi přestává ostřit (a to ho mám v relativním teple v kapse) a vše naznačuje, že můj sen o zažití pořádné „zimy jako v ruském filmu“ se právě plní.

V čekárně na sebe navlékáme veškeré oblečení, co najdeme v batozích a jdeme čekat na autobus k ubytování na druhé straně města. Asi čtvrt hodiny (což samozřejmě nevíme předem, protože jízdní řády neexistují, alespoň pro veřejnost ne) mrzneme na zastávce, než se dočkáváme vytouženého a lehce vytopeného vozu. Zima je taková, že sníh na silnicích není rozježděný, jen se postupně upěchovává.

V zimě, ve které zamrzá všechno, co zamrzat může, se dostáváme do místa, kde máme mít ubytování. Welcome Hostel Astana má bohužel na Bookingu špatně uvedné souřadnice a vůbec to nebyla dobrá volba, takže jen v krátkosti: Chvíli běháme kolem paneláku poblíž souřadnic (který má shodou okolností stejné číslo popisné, jen ulice je jiná), ohříváme se v blízkém obchodě, dostáváme se do paneláku, hostel v udávaném prvním patře nenacházíme, zjišťujeme, že jsme ve špatné ulici, jdeme do správné ulice, vcházíme do jakýchsi dveří se ohřát, zjišťujeme, že jde o servisní místnost, servisáci nás hostí čajem a sušenkami, poté nás vedou na vrátnici paneláku, servisák nám ukazuje dveře do „hostelu“, ale nikdo neodpovídá, čekáme, po pár hodinách vrátná volá majiteli, ten taky neodpovídá, čekáme ještě několik hodin a nakonec se radši nabalíme a jdeme do města s tím, že to znovu zkusíme večer.

První dojmy z Astany

Astana je zvláštní. Vedle staré zástavby je obrovské nově vystavěné město, kde jako by Kazaši a zejména jejich prezident chtěli ukázat, jak jsou moderní a jaké umí postavit super domy. Jenže celkový dojem z toho je spíše než New York takový Pchongjang lite. Hodně k tomu přispělo i konání Expo 2017, kvůli kterému zde vznikla hromada jednorázových budov, které ale v současnosti převážně zejí prázdnotou. Jasně, bylo -30 °C, tak asi nikdo nemůže očekávat lidi popíjející čaj u stolků před restauracemi. Ale stejně bylo všechno takové sterilní a i přes oblohu bez mráčku depresivní.

Kvůli poloze ubytování začínáme výlet v mešitě sultána Chazreta z r. 2012. Tedy chceme začít. Po cestě nás během focení odchytávají studenti z blízké univerzity umění, že se máme jít podívat dovnitř. Souhlasíme, ale vrátný v obleku nás nepouští za turnikety, i když mu to je evidentně líto.

Mešitu navštěvujeme hned poté. Je obří, prý největší ve střední Asii. Na začátku dáte boty do jednoho z velkokapacitních botníků, ženy se musí zahalit do takového šíleného hadru neurčité barvy a můžete dovnitř. Vnitřek se od jiných mešit příliš neliší a nevyhazují nás ani během modliteb. K Islámu se v Kazachstánu hlásí 70 % obyvatelstva, takže mešita je využitá.

Po návštěvě mešity jdeme skrz Prezidentský park, který je tak trochu kýčovitý, ale v jiném ročním období by mohl být poměrně hezký. Oceňujeme lavičky se solárními panely a USB nabíječkami, jen jsou konektory pod sněhem, takže nabíjení je jen pro odvážné.

Za parkem teče největší Astanská řeka Išim. Je kompletně zamrzlá, takže ji po troše hecování přecházíme k prezidentskému paláci na druhé straně. Palác je za plotem, takže ho obcházíme po nábřeží. Na konci plotu na nás vybíhá ochranka, evidentně trochu překvapená, že jsme se vyloupli z nečekaného směru. Chtějí vidět fotky z foťáku (palác se může fotit jen z dálky) a pak nás varují, že se do blízkosti paláce vůbec nesmíme přibližovat.

Pokračujeme do centra nové zástavby. Začíná nám být docela zima a hospody nepotkáváme, jdeme se tedy zahřát alespoň do obchodu se suvenýry kdesi na ulici Syganak (zřejmě č. p. 18, možná 18/2). Jde tu koupit snad jakýkoliv suvenýr od magnetku I ♥ Astana přes repliku zbroje z čingischánových dob po vycpaného vlka.

Vlk ani meč nám asi v příručáku neprojde, nakonec tedy odcházíme s prázdnou, zato s adresou blízké restaurace Loft ve věžáku s č. p. 25. Na vrátnici nás zastavují, kam že to jdeme, ale když jim sdělíme, že do restaurace, pouští nás dál.

Restaurace je spíš kantýna, ale na Astanu (která je dražší, než Almaty) mají rozumné ceny, tak se nadlábneme a hlavně zahřejeme. Po chvíli naléhání nám prodají, respektive dají kumis, který ale máme i ve čtyřech problém celý vypít – ale vylévejte ho, když jsme je překecávali a pak ho dostali zdarma. Kumis je zkvašené mléko, co chutná trochu jako uzený sýr, tak jsme se trochu báli, zažívací problémy nás ale naštěstí nepotkaly. Za celý oběd i se zákuskem jsme dali 1700 ₸.

Centrum nové Astany

Po obědě se vydáváme shlédnout zbytek centra. Nesmíme si samozřejmě nechat ujít symbol Astany – věž Bajterek. Jedná se o pozlacenou kouli na železné konstrukci, celé to má symbolizovat strom života a vejce magického ptáka Samruka. Platí se vstupné, do šatny si dáte věci a pozlacený výtah vás vyveze až do pozlaceného vejce. Tam se můžete kochat výhledy na dvě pozlacené věže a budovy parlamentu (ta má pozlacená alespoň okna). Případně můžete vyjít ještě pár schodů na plošinu, kde sekuriťák hlídá pozlacený otisk ruky prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Pokud prý přiložíte svou ruku do jeho a něco si přejete, přání se vám vyplní. Jako že fakt.

Pokud se vám to všechno zdá trochu kýčovité, tak se vám to nezdá.

Nastal čas jet zpátky do paneláku. Majitele Welcome Hostelu Astana jsme nesehnali, tak alespoň dáváme ochotné vrátné čokoládu, hledáme na mobilu nejbližší hostel a jdeme tam.

Jméno hostelu už teď nemůžu dohledat, ale byl někde kolem ulice Arganaty. Na recepci byli zmatení, platí se tam za 12 hodin a dveře do pokoje visely na čestné slovo, takže jsme se báli s nimi moc bouchat. Ale bylo tam narozdíl od venku teplo a ne moc draho.

Chan Šatyr a národní knihovna

Další den je čas odletu. Dopoledne ale ještě chceme stihnout pár dalších megalomanských staveb.

Jako první jedeme do Chan Šatyru. Je to obří stan na západní straně nového centra rozkládající se na 14 (!) hektarech a s výškou 150 m lehce předčí jakýkoliv dům u nás. Jedná se o nákupní středisko. V jeho asi sedmi patrech najdete jak běžné obchody, tak zábavní park, kde nikdo kromě nás a obsluhy není. Projíždíme se tak alespoň vláčkem, který vás proveze dvakrát kolem celého stanu. V nejvyšším patře je písečná pláž, na kterou nejprve máme zálusk, ale po zjištění ceny se rychle klidíme. Nic pro low-cost cestovatele.

Jako další je na řadě je kazachstánská národní knihovna. Čekali jsme nějaký kýč oslavující Nazarbajeva, ale čekalo nás příjemné překvapení.

Nursultana Nazarbajeva knihovna samozřejmě oslavuje, v přízemí je jeho obraz v nadživotní velikosti spolu s dalšími turkickými vůdci a v jedné expozici je sbírka jeho citátů. Ale jinak mají pěkné expozice a je jich hodně. Za dvě hodiny, co na knihovnu máme, stíháme všechno jen zběžně projít, ale pokud máte rádi historii, není problém tam strávit celý den.

Zlato samozřejmě nechybí, na stropě v hlavní hale je zavěšený obří zlatý orel (symbol Kazachstánu), který je navíc pohyblivý.

Muzeum tedy za mě určitě.

Cesta domů

Nastal čas se dopravit na letiště. Od knihovny je to cca 16 km, na zvednutí ruky po pár desítkách sekund staví hned dvě auta, což se nám hodí. Cenu usmlouváme nakonec z 3000 ₸ jen na 2200 ₸, zato řidič jede jako o život, takže se na namrzlých silnicích v -30 °C necítíme zrovna bezpečně. Ale dorážíme v pořádku.

Zbývá jen check-in (odbavuje se i s příručákem a všechny trochu větší batohy WizzAir nezvykle kontroluje v rámu) a do teplé Budapešti.

Series Navigation<< Týden v zimním Kazachstánu – AlmatyZimní trek z kazašského Almaty na Čimbulačku >>
.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.