Nejen cykloturistika v zimním Bělorusku

Po nedávném delším výletu do Kazachstánu byla v plánu další země bývalého SSSR – Bělorusko. Tentokrát jen na prodloužený víkend s akčními letenkami od Belavie. Cílem bylo nasát atmosféru země, kam se zatím moc turistů nepodívalo a provést první český zimní cyklovýstup na nejvyšší běloruskou horu… no dobře, kopeček jménem Dzjaržynskaja Gara (Дзяржынская гара), pojmenovaný pro svou nepřístupnost po Felixovi Dzjeržinském, který založil a mezi lety 1917 – 1926 vedl sovětskou KGB.

Omlouvám se za sníženou kvalitu fotek, vše je bohužel focené jen mobilem.

Doprava, víza a podobné nutnosti

Bělorusko je blíž, než se zdá, nicméně navštěvované příliš není. Je do něj potřeba klasické vízum z ambasády i při tranzitu a nic až tak převratného tam vlastně nenajdete. Naštěstí v roce 2017 Bělorusko zrušilo víza při návštěvě do pěti dnů a při příletu na hlavní letiště v Minsku. Takže nic nebránilo tomu, zaletět se do poslední evropské diktatury (když nepočítáme Rusko) od pátku do pondělí podívat.

Zvednout mandle mi stačili už na letišti v Ruzyni. Nikdo se neobtěžoval nás upozornit na změnu odletové brány, kdybych se pět minut před jejím zavřením nezeptal na přepážce, možná bych taky nikam neletěl. Nová brána byla sice přes celé letiště a bylo nutné znova projít přes bezpečnostní kontrolu, bylo nás ale více, takže se čekalo. Poučení pro příště – nespoléhat na rozhlas a občas mrknout na tabuli i během čekání…

Let proběhl bez problémů, stejně tak pasovka na letišti. Chtějí vidět cestovní pojištění, kde by mělo ideálně být explicitně napsané, že platí i pro Bělorusko. ČHS Trio mi po troše ukecávání prošlo, nicméně i kdyby ne, na místě se dá koupit poměrně levně běloruské pojištění.

Doprava z letiště do Minsku

V hale a před ní se na mě samozřejmě vrhají taxikáři, kteří mě prý do centra vezmou „jen za 20 dolarů“, já nicméně neochvějně mířím za východem doleva, kde staví autobus a maršrutka do centra. Oba způsoby dopravy stojí 4 rubly (jeden rubl je aktuálně 10,60 Kč) a jezdí poměrně často. Maršrutka má poslední volné místo a je to rychlejší volba, tak si sedám a jedu.

Krajina se kolem Minsku a zřejmě i v celém zbytku Běloruska jen tak mírně vlní. Jestli jste někdy byli ve Finsku, nebo Pobaltí, tak tady je to podobné. Krajina je i poblíž hlavního města poměrně řídce osídlená, mají o něco méně obyvatel než Česko, zato více než dvojnásobnou rozlohu a přes 20 % obyvatel žije v Minsku. Na zemi leží několik cm sněhu, teplota je lehce pod nulou, hlavní silnice jsou ale prohrnuté a posypané.

Maršrutka i autobus přijíždějí na autobusové nádraží, které je hned vedle vlakového a v podstatě v centru. Zbývá pár hodin na prohlídku centra a pak už setkání s „mým“ Couchsurfing hostitelem Žeňou a cesta k němu.

Po cestě se ještě stavujeme v půjčovně kol. Moc jich v zimě v Minsku otevřeno nemá (kdo by to byl řekl), ale v téhle jsou ochotní a kolo připravují na zítřejší výlet. Anglicky ale bohužel nevládnou.

Zimní cyklovýlet na Dzjaržynskaju Garu

Další den ráno vyrážíme. Cíl je nejprve se vlakem přiblížit do blízkého Fanipalu, poté vyjet na cca 35 km vzdálený nejvyšší vrchol Běloruska a vrátit se do Fanipalu.

Teplota v Minsku je lehce pod nulou a je zataženo, ale jede se dobře. V Bělorusku se podle Ženi na kole nesmí jezdit po silnici, pokud je možno jet po chodníku a tak se proplétáme mezi chodci. Většina minských ulic jsou ale široké bulváry, kde není problém. Co se týče respektu řidičů k cyklistům, situace je podobná jako u nás.

Na nádraží nasedáme na vlak. Za kolo se platí jízdenka jako za dospělého, ale vzhledem k cenám v řádu desítek haléřů za kilometr je to jedno – ceny se ale liší podle třídy vlaků. Místní vlaky jsou dosti zastaralé a záchody jen pro ty otrlejší. Nabízí se srovnání s Ukrajinou. O stojanech na kola si můžeme nechat zdát, i když v létě prý ve vlacích jsou.

Přijíždíme do Fanipalu, vysazujeme kola a jedeme směr Dzjaržynskaja Gara. Jak už jsem psal na začátku, je pojmenovaná po Felixovi Dzjeržinském, zakladateli KGB. Bělorusko je v tomhle vůbec trochu zvláštní, KGB se tam stále jmenuje KGB, na náměstí Nezávislosti (!) je socha Lenina, přitom vztahy s Ruskem jsou sice přátelské, ale ne úplně vřelé.

Silnice jsou na venkově upravené o něco hůř, než u nás. Ty velké jsou posypané štěrkem, menší jen uplužené a ty nejmenší upravené nejsou. Na jedné takové potkáváme kamion napříč přes celou cestu a s tahačem v poli, ze kterého se snaží na paleťácích odvozit zboží.

Projíždíme několika vesnicemi s tradičními malovanými domy, potkáváme dokonce saně tažené koněm, které jako by právě odjely z natáčení Mrazíka.

Krajina kolem vrcholu se začíná trochu více vlnit, přirovnal bych ji k Vysočině. Místy jsou i poměrně prudké kopce, stoupání však nejsou příliš dlouhá.

Samotná Dzjaržynskaja Gara se pyšní závratnou výškou 345 m nad mořem. Děláme vrcholové foto a protože je nám zima, rozhodujeme se vrátit do bližšího Dzjaržinsku. Pak už jen vlakem zpátky, vrátit kolo a do tepla.

Celková vzdálenost: 59.58 km
Max. výška: 348 m
Min. výška: 190 m
Celkem nastoupáno: 808 m
Celkem naklesáno: -842 m
Celkový čas: 06:05:15
Stáhnout

Večer v Minsku

Po lehkém odpočinku nastává čas jít dobytí horského velikána náležitě oslavit. Mí hostitelé mě vedou do restaurace Gambrinus v centru. Restaurace se nejmenuje po českém pivu, ale po legendárním Gambrinusovi. Mají velký výběr piv i jídel, ceny ale nečekejte nijak nízké. Jsou mi doporučeny Draniki jako typické jídlo. Jsou neuvěřitelně tučné, ale po cyklovýletě a zapití místním Rječickoje pivem je to božská mana.

Dudutki a Maslenica

Měl jsem původně jiné plány, ale když se dozvídám, že další den se koná kousek od Minsku ve skanzenu Dudutki tradiční oslava Maslenice, dlouho se nerozhoduju.

Do Dudutki jezdí i přímý autobus z Minsku, ale volím levnější a zajímavější cestu vlakem do Rudensku, odkud má jezdit v době Maslenice zdarma přískok. Vlak z Minsku jede 41 km celých 53 minut, stojí 74 kopějek a je to zážitek. Po vagonech chodí prodavačky a nabízejí oblečení a různé cetky, střídají je hudebníci různých kvalit a nástrojů. Je to prý ilegální, ale pokuty se často nedávají, tak se jim to asi vyplatí.

V Rudensku se musím několikrát ptát, než někdo alespoň tuší, odkud autobus do Dudutek pojede. Na místě už ale stojí pár v tradičním oblečení. Přijdu si tam s nimi ve sportovní bundě trochu nemístně, nicméně časem přichází i běžně oblečení lidé.

Přískok je jen maršrutka, ale bez problémů se do ní vejdeme. Vstup na oslavu Maslenice stál tuším 10 r, takže na místní poměrně hodně. Podle toho taky vypadá množství lidí. Ale všechno je pěkně vyzdobené, na uvítanou dostávám tradiční lívanec, u stánků se dají koupit různé tradiční věci, ve stájích jsou zvířata a v domečcích jsou ukázky tradičních řemesel s možností zakoupení hotových výrobků.

Během dne probíhají vystoupení několik hudebních skupin, bohužel je mnoho z nich na částečný playback. Seznamuji se se třemi Běloruskami, které mají vokální skupinu a lidem ukazují, jak se na písničky tančí. S těmi nakonec trávím i zbytek odpoledne.

Večer je vyvrcholení celé akce, kde se zapálí obří slaměná socha Maslenice, kolem které se tančí a oslavuje konec zimy (v únoru v Bělorusku trochu předčasně). Takové naše pálení čarodějnic a vynášení Morany v jednom.

Dudutki jinak můžu doporučit, pokud jste s dětmi. Na ně je celý skanzen zaměřený, samotné tradiční architektury tam až tolik neuvidíte, i když jednotlivé místnosti ukazující, jak vypadala dílna kováře, pekaře apod. jsou poměrně zajímavé, za shlédnutí stojí i muzeum veteránů. Jen nevím, co z toho bude v provozu i mimo dobu oslav.

Prohlídka Minsku

Protože mi nezbývá už moc času, po Maslenici nastal čas na rychloprohlídku Minsku s další slečnou z Couchsurfingu. Ekaterina měla rozhodně praxi a vyšvihla cca dvouhodinovou prohlídku toho nejzajímavějšího včetně odborného výkladu. Stihli jsme i na tajňačku vlézt do architektonicky zajímavého sovětského kina (kde si nás nevšimli) a do divadla (kde nás vyhodili).

Minsk je na první pohled sterilní a vypadá, že nemá co nabídnout, Ekaterina mě ale přesvědčila o tom, že i po architektonické stránce může být zajímavý. Mimochodem, někde na Internetu se píše, že se socha Lenina na náměstí Nezávislosti nesmí fotit – nikdo nám v tom ale nebránil a ani Bělorusové, kterých jsem se ptal, o tom nic nevěděli.

Dál už jen jít spát, ráno konečně vyzkoušet metro (rychlé, levné, pěkné stanice), sehnat pohled (téměř nemožné), známku (pošta je na hlavním nádraží tuším v prvním patře), koupit doporučenou vodku Buľbaš‘ (Бульбашь), usnout v autobuse na letiště, zapomenout v něm peněženku s doklady, najít autobus, najít peněženku, odbavit se, koupit poslední suvenýry (i na letišti poměrně levné) a zpátky do Prahy.

Dojmy

Bělorusko je zajímavá země. Většina lidí o něm nic moc neví a řadí si ho jako ruskou provincii s diktátorem v čele.

Jasně, nemá ani hory, ani úchvatnou přírodu (snad kromě Bělověžského pralesa), ani moře, ani moc historických památek. Cítil jsem se tam ale dobře díky příjemným a pohostinným lidem a při odjezdu jsem litoval, že nemůžu zůstat delší dobu. Mimochodem, Bělorusové mi tvrdili, že mají blíže k Litevcům, než k Rusům. Když se podíváte, kde se rozkládalo Litevské velkoknížectví, tak to dávám smysl. Nevím, jestli každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, ale vím, že Bělorusům bych přál lepší. Přítomnost represivních složek ale není velká, takže se necítíte jako v nějakém policejním státě.

Jsem rád, že jsem měl tu čest se podívat do jedné z nejméně navštěvovaných zemí v Evropě a doufám, že to nebylo naposledy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.