Nepálský trek tří sedel na přelomu listopadu a prosince 2018 část pátá – z Namče Bazaru přes Kongma La do Lobuše

Po návštěvě indických Himalájí před dvěma lety mi bylo jasné, že jsem v nejvyšších kopečcích na Zemi nebyl naposledy. A jaké jiné místo navštívit, než hned sousední a asi nejznámější himalájský stát – Nepál? Sehnal jsem spolucestující a po dlouhém rozhodování padl náš výběr na trek tří sedel – taková těžší varianta nejznámějšího Everest Base Camp Treku (dále jen EBC). Druhá a další části jsou založené na poznámkách, které jsem si každý den psal. Tato, pátá, je o první části okruhu přes tři sedla, který začíná i končí v Namče Bazaru (pokud to tedy nevezmete bokem, např. přes Kongde). Popisuje výstup z Namče Bazaru přes Čuchung a přechod sedla Kongma (Kongma La, 5535 m) do Lobuše (Lobuche, 4920 m)

Pátek 23. 11., Namče Bazar – Pangboče

Při snídani nás v Namče příjemně překvapuje teplo v jídelně – zatápí se v kamnech. My se ale dlouho nezdržujeme, protože náš čeká začátek hlavní části treku, pozvolné stoupání podél proudu řeky Dudh Koši.

Zatáček je příjemný, v Namče se stoupá, ale pak cesta vede po vrstevnici s vyhlídkami na Ama Dablam (6812 m), následuje sestup dolů k řece do Funke (Funki? Phunke/Phunki), kde je kontrola permitů a o kus dál výběrčí hotelové taxy v budce.

V této oblasti (a dále v Čchukungu) jsou před vesnicemi budky, kde zaplatíte रू500 a dostanete potvrzení. S potvrzením by vás poté měli kdekoliv v oblasti ubytovat. Budky jsou nejspíš tak trochu pololegální, ale potvrzení v lodžiích bez problémů akceptují, alespoň podle naší zkušenosti.

Sestup k řece byl dobrý zejména k tomu, abychom se mohli pořádně zapotit při výstupu do Tengboče (Tengboche). V této fotogenické vesničce si v hospodě na kopci dáváme oběd (překvapivě dobrý vegetariánský burger) a řešíme, kam až dnes dojít.

Podle původního plánu jsme totiž dneska měli v Tengboče končit a pak jít na aklimatizační výstup na vyhlídku nad vesnicí. Protože je ale brzy, pokračujeme znovu přes řeku na protější břeh do Pangboče (Pangboche).

V Pangboče se ubytováváme (Om Kailash Hotel) a nakonec dáváme aklimatizaci jen výstupem po cestě i volným terénem nad vesnici, kde jsou pěkné výhledy na Ama Dablam, Lhoce i další hory. Původně jsme chtěli do Ama Dablam BC (base campu), ale musí se nejdřív sejít docela hluboko dolů k řece, což se nám nechce.

Z výstupu se vracíme už za soumraku a trochu nepříjemně – netrefíme cestu do vesnice a ocitáme se na dvorech za domy, což se nelíbí místním psům.

Nakonec se ale bez újmy na zdraví dostáváme do lodžie, kde mezitím zatopili a kolem kamen se shlukli místní šerpové ve fake North Face péřovkách (kterou tu má prakticky každý). Za odměnu si dáváme opět burger, tentokrát s masem z jaka (který se jim tak moc nepovedl, ale po dlouhé době maso!)

Sobota 24. 11., Pangboče – Dingboče

Ráno se nebudím zrovna nejčerstvější. Pití neupravené vody si zřejmě vybírá svoji daň a tak ráno vodu chloruju, k tomu mě bolí hlava a vůbec se necítím na nějaké delší chození.

V jídelně se tentokrát netopí a snídaně nic moc, což mi nepřidává, ale vyrážíme. Cíl je Dingboče, které není daleko a dokonce je na stejné straně řeky, zato je však o pár stovek metrů výš.

Cesta je naštěstí poměrně jednoduchá a postupně se mi dělá líp, takže brzy dorážíme do Dingboče. Po cestě jsou opět super výhledy, Everest už je komplet schovaný, ale vynahrazují nám to (jako obvykle) Ama Dablam, Lhoce a Nupce.

Vybíráme lodžii „Yak Lodge“ až ke konci vesnice, abychom byli dál od EBC, který se v Dingboče odpojuje, a vyrážíme na další aklimatizační výlet – na vrchol Nangkar Tschang (Nangkartshang a spoustu dalších variant). Tentokrát je to poměrně slušná aklimatizace se 750m převýšením a hlavně poprvé na treku překonáváme hranici 5000 m. Panoramatický výhled samozřejmě taky stojí za to, i když jsou vidět hlavně hory, co jsme viděli už po cestě.

Hláška dne od J.: „Jsme tak vysoko, že i ptáci chodí pěšky“ (narážka na velekura himalájského, kterých tu jsou celá hejna).

Neděle 25. 11., Dingboče – Čuchung

Z Dingboče do Čuchungu (Chukhung) je to pár kilometrů, po dobré snídani (jarní závitky) jsme tam za chvíli. Cesta vede tentokrát opravdu pohodově kolem řeky, takže se jde v pohodě, až na tu výšku.

V Čuchungu plánujeme zůstat dvě noci, tak chvíli řešíme, kterou lodžii z cca tří vybrat, volba nakonec padne na Khang-Ri, kde pobíhá poměrně hodně lidí s cepíny a jiným vybavením na VHT. Čuchung je totiž výchozím místem pro výstup na Imja Ce, neboli Island Peak (6 189 m). Jedna z těch lehčích šestitisícovek. Škoda, nenapadlo mě ho do harmonogramu zahrnout (ale stejně je potřeba permit…)

V Khang-Ri se nás nejdřív pokouší natáhnout za pokoj – slíbí pokoj pro tři, ale pak nám dají dva pokoje pro dva – za dvojnásobnou cenu. Nedáme se, Nepálci to chvíli řeší a nakonec máme pokoj za původní cenu.

Po obědě se jdeme aklimatizovat směrem k jezerům nad Čuchungem (a pod Island Peakem). P. se po cestě dělá špatně, tak se vrací, my pokračujeme. Jezera jsou dvě – ledovcové Imdža Ccho (Imja Tsho) a vedle jedno menší.

Nejdřív přicházíme k malému – je to taková prudká díra do země, spadnout tam, tak bez hozeného lana nevylezete. Je komplet zamrzlé, slunce asi hladina nevidí minimálně do léta.

Velké jezero se schovává za morénou – je na místě, kde kdysi byl ledovec, který ustoupil a nechal po sobě loužičku. Čelo ledovce vidět v dálce na konci. K jezeru sestupuju po moréně, kameny jsou poměrně volné, ale zvládám to bez újmy na zdraví. Původně jsem se chtěl koupat, ale jezero je pod desítkami cm ledu, tak to musím nechat na jindy.

Po cestě zpět potkáváme u jezera bagr. Možná vám to nepřijde tak divné, ale jsme týden cesty od nejbližší silnice, uprostřed Himalájí, kde nejbližší vesnice mají kolem deseti domů. Úpravy morény a hráze jezera jim ale asi stály za to, aby sem bagr vrtulníkem dopravili.

Cesta zpět do Čuchungu jinak nic moc, slunce svítí do očí, J. začala bolet hlava a já mám stále střevní problémy.

Pondělí 26. 11., výstup na Čuchung Ri (5540 m)

Nový týden nám nezačíná zrovna ideálně. P. i J. spí skoro 12 hodin, P. není pořád dobře a uvažuje, že půjde dolů. Mají tu přístroj na měření kyslíku v krvi, vychází nám to všem v normě, ale P. to moc neuklidňuje.

Po rozbití ledu v barelu na WC, aby šel vůbec použít (splachovací záchody tu samozřejmě nikde nejsou), jdu čekat do vytopené (5 °C) jídelny. Než se ti dva probudí, půjčuju si z místní knihovničky The Light of Asia, nicméně brzy to vzdávám – anglická poezie o životě Buddhy není nic pro mě ani ve 4700 m nad mořem. Měním ji za The Telomere Effect, která mi přijde velice zajímavá, jen mi je jasné, že těch 416 stránek za den nestihnu přečíst.

V 9 jsme konečně po snídani, P. necháváme v Čuchungu a s J., které je už líp, se vydáváme na místní kopec – Čuchung Ri (5540 m). Nekompromisní stoupání 850 výškových metrů, ale máme na to celý den… Mnoho lidí dojde jen na předvrchol, my pokračujeme lehce exponovaným svahem, kde je občas nutné použít ruce, až na vyšší vrchol. Odměnou za to je mít vrchol s výhledem na Ama Dablam, Lhoce, Nupce i Makalu sami pro sebe.

Po návratu jsme trochu nervózní – P. má věci na pokoji, ale nikde ho nevidíme. Blíží se soumrak, tak se pomalu chystáme, že ho půjdeme hledat (říkal, že se půjde projít směr jezera), když se najednou objeví ve výborné náladě, prý byl až na Island Peak BC a je mu výborně. Tak aspoň, že tak…

V podvečer se hecujeme a dáváme po dlouhé době koupačku – v zamrzlé ledovcové řece za lodžií. Slunce ještě praží, ale teplota venku je solidně pod nulou, takže to je velice rychlá akce.

Pak už jen se navečeřet, jít přečíst co nejvíc z knížky a jít zahřívat spacák do vymrzlého pokoje. Zítra nás čeká první sedlo.

Úterý 27. 11., Čuchung – Kongma La (5535 m) – Lobuše

Ráno nastavujeme budík na 5:45, protože nás v lodžii varovali, že cesta do Lobuše (Lobuche) trvá 9 hodin. Balíme, házíme do sebe snídani a vyrážíme. Teplota je podle předpovědi hlášená -14 °C, ale díky rannímu slunci a mírnému stoupání se rychle zahříváme.

Trek nám sice trval jen 6,5 hodiny, ale náročný byl, o tom žádná. Za sněhu bych to jít nechtěl. Nejdříve se vyškrábat nad pět a půl tisíce do sedla Kongma (Kongma La), pak potrénovat kolena při prudkém sestupu do protějšího údolí s ledovcem Khumbu, překonat ho (cesty se během roku mění, jak ledovec teče, sledujte mužiky) a na druhé straně se vyšplhat na morénu do Lobuše.

Ledovec Khumbu si vůbec zaslouží vlastní odstavec. Nepředstavujte si alpský ledovec s ledovým, či sněhovým povrchem, ledovce jsou tu spíš obří skryté masy ledu posypané kameny všech možných velikostí, kde jen občas u jezírka uvidíte led. Když budete mít štěstí, tak zažijete i odlomení velkého kusu s pádem do jezera. Hlavně jsou to ale nekonečné suťové kopečky, kde se trmácíte sutí nahoru a dolů, s desítkami cest, z nichž některé jsou už slepé. Takže i když má ledovec v místě přechodu šířku cca 700 m, trávíme na něm víc času, než jsme při pohledu shora čekali.

V Lobuše máme trochu problém najít rozumný hotel. První, který nacházíme, je poměrně drahý, druhý vypadá na první pohled lépe, ale když vidíme pokoj, tak poprvé a naposledy odmítáme (nabízejí nám jiný, ale není o moc lepší). Chytá se nás nahaněč a vede nás do hotelu National Park v zadní části vesnice, kde to vypadá líp (akorát je ubytování ve vymrzlé budově na dvoře).

V době ubytování v 18:10 je už na WC zamrzlá voda a večer má být až -19 °C, takže si svoje nejvyšší (4920 m) spaní treku jaksepatří užijeme – ale o tom už v dalším díle.