Polská strana Vysokých Tater – Tatrzański Park Narodowy

Vysoké Tatry zná asi každý česko-slovenský turista. Nejvyšší hora Československa kam se bez průvodce nesmí, davy nejen Čechů a Slováků u Štrbského plesa a všude, kam vede turistická značka. Málokdo z nás však zavítá i na druhou stranu hřebene – do polského Tatrzańskiego Parku Narodowego. Přechod hranic už dávno není problém, ceny v Polsku nejsou vysoké a příroda má rozhodně co nabídnout. Proto jsem se také rozhodl napsat tento krátký „cestopis“ půl roku po návštěvě.

Pokud vládnete polsky, předem upozorňuju, že skloňování polských názvů bude takové všelijaké česko-polské, jak se mi to zrovna líbilo. Tak mě za to nebijte.

Příprava

Výlet jsme podnikli ve dvou, s mou tehdejší přítelkyní, která naštěstí umí polsky. Cílem byly zejména Rysy (2499 m) jakožto nejvyšší polská hora, v plánu bylo i pochození kolem místních ples, kterých je na severní straně Vysokých Tater požehnaně.

Termín padl na září a tak začalo zjišťování volných ubytovacích kapacit. To se ukázalo jako kámen úrazu. Původně jsme chtěli být ubytováni v Dolinie Pięciu Stawów Polskich v chatě nazvané originálně Schronisko Górskie PTTK w Dolinie Pięciu Stawów Polskich, které je na krásném místě hned u plesa, web mají i v češtině a navíc tam nevede silnice. Tam jsme ale zjistili, že s rezervací ubytování týden dopředu jdeme trochu pozdě – chata je vyprodaná půl roku dopředu.

Zkusili jsme tak jedinou jinou chatu, která je blízkosti všech míst, která jsme chtěli navštívit – Schronisko PTTK Morskie Oko, které se nalézá na břehu plesa (jaké překvapení) Morskie Oko, kousek od Rysů. Tam se na nás usmálo štěstí, dvě místa v pokoji pro pět se našla, zbývalo jen zaplatit 54 Zł/os/den (asi 340 Kč) a mohli jsme vyrazit.

Den nultý a první – Přeprava

Z Brna jsme vyrazili nočním autobusem Studentagency do Popradu. Odtamtud ranním autobusem ještě za tmy do Lysé Poľany a za svítání jsme už byli na cestě po asfaltové silnici směrem do hor.

Do národního parku se v Polsku platí vstupné, nijak vysoké. Pokud se placení chcete vyhnout, nikdo vás v parku nejspíš kontrolovat nebude, ale proč nepodpořit výstavbu turistických chodníků. V našem případě byla „mýtná brána“ na Palenici Białczańske (990 m), což je také nezazší místo, kam se dá dojet autem. Dál už se musí pěšky, línější mohou využít služeb koňského povozu.

Směrem k Morskiemu Oku červená značka až na výjimky kopíruje asfaltku, která je navíc poměrně frekventovaná (pěšími a občasným povozem). Procházka k Morskiemu Oku je zřejmě oblíbenou polskou kratochvílí. Po cestě je možné shlédnout i poměrně pěkný vodopád obležený turisty.

Před polednem dorážíme k ubytování u Morskieho Oka (1395 m, největší pleso v Tatrách). Po menších problémech (zálohu jsme platili na poslední chvíli a ještě jim nedorazila) se ubytováváme v podkrovní místnosti pro 6 lidí a vyrážíme obhlídnout terén. Samozřejmostí je návštěva výše položeného plesa Czarny Staw (1581 m) a vyšlápli jsme si do půl cesty po zelené značce na Mięguszowieckou Przełęcz (2307 m). Kvůli únavě a blížící se bouřce se v asi 1900 m otáčíme a na začátku Morskieho Oka nás chytá slejvák. Máme na sobě jen kraťasy, takže to boty pěkně schytávají a jen doufáme, že přes noc vyschnou.

Den druhý – Dolina Pięciu Stawów Polskich

Na druhý den se budíme do do poměrně pěkného počasí, nad jezerem s cáry mraků. Boty ještě úplně nevyschly, ale plán je jasný. Navštívit nejhlubší pleso v Tatrách (Wielki Staw Polski, 1665 m vysoko), největší polský vodopád (Sikława, 1580 – 1620 m), poté vystoupit na Szpiglasowy Wierch (2172 m, slovensky Hrubý štít) a sestoupit zpátky k Morskiemu Oku.

Protože mi přijde, že jsme zatím neslyšeli češtinu ani slovenštinu, rozhoduju se, že budu všechny zdravit „Ahoj“ a poslouchat v jakém jazyce mi odpoví.

V mlze, která zatím sestoupila až k nám vyrážíme po modré značce nahoru na hřeben směrem ke druhé dolině. Lidí je v tuto dobu podstatně méně, viditelnost pár set metrů. Pod hřebenem se mlha začíná protrhávat a odhalovat nádherné výhledy na všechny strany. U nejvyššího vrcholu přechodu už jsou z mraků jen cáry a otevírá se nepopsatelný výhled na samotnou dolinu Pięciu Stawów (které jsem vždycky napočítal jen čtyři) spolu s chatou krčící se mezi jezerem a srázem dolů.

Po pokochání a pofocení slézáme po druhé straně hřebene po široké cestě dolů, kam se mezitím opět přivalila mlha. V turistické chatě něco málo sníme (ceny jsou lepší než u Morskieho Oka a vůbec prostředí je takové příjemnější). Po svačině vylézáme ven, kde je pro změnu opět vidět, mraky jsou několik desítek metrů nad námi.

Nejprve je na řadě Siklawa, kam se nám moc nechce (je to z kopce a vyhlídka na opětovné stoupání nás neláká), ale nakonec se vyhecujeme a těch 45 výškových metrů sestupujeme. Místo je to pěkné, jen jsem si vodopád představoval takový větší… během focení se z mraků vynoří vrtulník. Později se dozvídáme, že někdo spadl z několik km vzdálené Svinice a zabil se…

Nahoru zpět k pěti plesům však stoupáme bez této znalosti a tak se nám jde lehce. Pokračujeme po modré kolem tří z pěti „stawów“, za nimi odbočujeme doleva po žluté. Terén chvíli vypadá jako ve Finsku, viditelnost pár stovek metrů, všude bažiny a hatě.

Po chvíli se však trasa začíná zvedat a mlha nám jen občas odhalí nějaké ty scenérie. Pod Szpiglasowym Wierchem v sedle (Szpiglasowa Przelecz) se hory opět vyznamenaly – na jedné straně hřebene mlha, na druhé, no, skoro jasno. Už jen krátký výstup na Szpiglasowy Wierch je tak nutností. Z něj se otevířá parádní výhled na slovenskou stranu Vysokých Tater, zejména na údolí Temnosmrečinských ples. Zůstali bychom déle, ale vítr nám připomíná, že nahoru chtějí i ostatní.

Sestupujeme tedy po žluté po druhé straně hřebene. Turistické chodníky jsou tu (jako i jinde v polských Tatrách) vzorně upravené a člověk jen žasne, kolik práce musí být schováno za pečlivě srovnanými kameny někdy až v několikametrových vrstvách. Počasí nám opět přeje, viditelnost je perfektní, mraky jsou pod námi.

U červené odbočky na sedlo Wrota Chałubińskiego se rozhodujeme co dál. Je ještě poměrně brzy, ale jsme už unavení. Nakonec vyhrává „Zajdeme se podívat jen pár set metrů na ta malá jezírka co jsou na mapě“ a tímto způsobem vylezeme až nahoru do sedla. Tam není vidět nic, co bychom neviděli už ze Szpiglasowiego Wierchu, tak se vracíme zpátky. Výstup je dobrý k tomu, že shora podle tmavých obrysů vidíme, kde jezírka bývají – zřejmě když je menší sucho. Po cestě zpátky navíc potkáváme kamzíka, který si nás nijak extra nevšímá, na oplátku s ním děláme pár špatných fotek – je moc daleko.

Pak už jen scházíme k Morskiemu Oku a jdeme spát.

Mimochodem, tipli jste si, kolik lidí mi odpovědělo česky nebo slovensky? Ani jeden! Míň Čechů jak v jakýchkoliv jiných horách v Evropě!

Den třetí – přechod Rysů

Z tohoto dne mám trochu obavy. Chceme se se všemi věcmi v krosnách dostat přes Rysy a bohužel je od Morskieho Oka vidíme – daleko nahoře, kam těžko věřit, že vede turistická stezka. Převýšení? 1104 m. Nic jiného nám ale nezbývá, tak balíme a jdeme. Plán je vylézt nahoru, skutálet se na Chatu pod Rysmi a tam přespat – jakkoliv.

Tak v pochmurné náladě vyrážíme. Je středa, po prázdninách, pracovní den. Cítím se ale jako v neděli odpoledne na Karlově mostě. Od malých dětí po důchodce, všichni si zřejmě musí odbýt středeční výstup na Rysy. A to jsem považoval Poláky za nesportovní národ. První část trasy se jde bezproblémově po upravené stezce (i když je znát, že je konec sezóny a chodníky jsou často rozvalené). Druhá část je však po řetězech, které starším ročníkům dělají problémy, někteří navíc vsadili na jistotu a lezou je jako ferraty. Od skoby ke skobě, přejistit jednu karabinu, přejistit druhou karabinu… po chvíli jsem to nevydržel a šlapu nahoru po skále vlastní cestou. Po pár set metrech svačím a čekám na přítelkyni, než se došourá průvodem.

Abych jen nenadával, výhledy jsou po cestě parádní a krásně můžete sledovat, kolik jste už nastoupali od Morskieho Oka. Člověk ani nevěří, že to celé má v nohách s krosnou na zádech.

Těsně pod Rysy řetězy končí a chvíli vede úzká stezka. Jeden chybný krok a jste dole, nic pro osoby trpící závratí. Poláci si na své straně s bezpečností hlavu lámou podstatně méně než Slováci – a jsem za to rád, jeden si hned připadá méně jako na turistické atrakci.

To už jsme skoro na vrcholu. Svačíme, hledám geocache (je mistrně schovaná, jinak by to ani při tom množství lidí nešlo), kocháme se a ani se nám nechce dolů. Také po dlouhé době opět slyším slovenštinu a češtinu, je znát, že jsme na hranicích.

Pak už zbývá jen slézt na druhé straně dolů suťovým polem, dát si čaj v Chatě pod Rysmi, navštívit panoramatické WC, rozhodnout se jít spát až k Popradskému plesu (cesta taky stojí za to, ale tam už to možná znáte…) Další den už jen sejít ke Štrbskému plesu, zubačkou do Liptovského Mikuláše a vlakem domů.

Celkový dojem? Parádní hory s minimem Čechů a Slováků, avšak tím větším množstvím Poláků. Severní strana Vysokých Tater má přeci jen jinou tvář než ta slovenská jižní. Čechy a Slováky je přitom z mně neznámého důvodu zatím opomíjená – přitom se poměrně dobře domluvíte, ceny jsou rozumné, stezky výborně upravované a příroda nádherná. Jen těch lidí…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.