Island 2014, část druhá – Laugavegur a Fimmvörðuháls

Tento příspěvek je 2. z 4 částí v sérii Island 2014

Na Island jsem se chtěl podívat už roky, ale pořád mi na to nějak chyběly peníze. V posledních letech se ale díky akcím na letenky dá leckde dostat i za rozumný obnos a tak jsem si počkal na akci, koupil letenky, dal dohromady pár tisícovek na útratu a vyrazil. Sám, během pouhých 10 dní jsem nemínil dělat kompromisy. Cílem byl zejména asi nejznámější trek Laugavegur a uvažoval jsem i o výstupu na Hvannadalshnúkur – nejvyšší horu Islandu. Přestože to nakonec nevyšlo, zaskotačil jsem si alespoň s mačkami, cepínem a průvodcem na nejobjemnějsím Evropském ledovci. Nakonec jsem se rozhodl článek rozdělit, v této části se dozvíte o dopravě do Landmannalaugar, známém treku Laugavegur a navazujícím Fimmvörðuháls.

Den první – doprava k Landmannalaugar a začátek Laugavegur

Landmannalaugar je místo s kempem, kde začíná asi nejslavnější islandský trek – Laugavegur. Právě ten byl mým prvním cílem po odjezdu z Reykjavíku. Autobus jsem vzhledem k ceně 3000 Kč/zpáteční jízdenku zavrhl už předem. Vyrazil jsem tedy kolem osmé ráno za mírného deště na autobus, který mě měl zavézt na kraj Reykjavíku na stopování, abych na autobusové zastávce MHD zjistil, že první jede až po poledni. Pěkný začátek. Nezbylo mi nic, než stopovat už ze zastávky, čemuž jsem poblíž centra moc nevěřil. Naštěstí iž za čtvrt hodinky mi stavěla paní, co sice na Ring Road (hlavní silnice č. 1 vedoucí kolem celého Islandu) nejela, ale že prý mě tam hodí. Rovnou mě zavezla i ke kruháči, odkud se dalo výborně stopovat, takže jsem byl na stopu dřív, než bych byl při použití MHD.

Poměrně rychle jsem se tak dostal až k silnici č. 26 vedoucí do vnitrozemí, kde bylo stopování trochu náročnější, jezdili tudy zejména farmáři jedoucí jen pár km zkontrolovat ovce. Zde jsem nabral několik zajímavých stopovacích zkušeností typu farmář v otřískaném autě, nabízející ihned po nástupu whiskey, nebo padesátnice, sama na opuštěné silnici ve velkém americkém pickupu (dovedete si představit, že by vám někdo takový zastavil v ČR?). Nakonec jsem stopl dva Němce, kteří plánovali jet až k Landmannalaugar.

U jezera Hrauneyjalón (silnice ze západu se nedoporučuje kvůli množství brodů, F208 ze severu je nejjednodušší přístup k Landmannalaugar) však byla dosti výmluvná značka upozorňující na zákaz vjezdu vozidel bez 4×4 pohonu (konkrétně v tomto případě si myslím, že trochu zbytečně, F208 ze severu (!) není s trochou řidičské zručnosti až tak náročná, ale dejte si pozor). Němci samozřejmě zákaz respektovali a tak jsem stopoval dál – k Landmannalaugar to bylo ještě cca 25 km.

Kvůli otravnému hmyzu jsem se nakonec rozhodl stopovat na pochodu – zadařilo se asi po 6 km chůze stopnout estonskou rodinku v půjčeném Suzuki Jimni – a vyloženě si tu jízdu v lehkém terénu užívali.

Na místě už mě čekalo perfektní počasí s horkými prameny, kam je vstup zdarma. Během nahřívání dorazil do pramenů i český zájezd, takže jsem si pokecal a nakonec ve vodě strávil několik hodin.

Protože bylo pořád poměrně brzy a v červnu na Islandu tmu nepotkáte (slunce jen zaleze kousek za horizont a za chvíli zase vyleze), vyrazil jsem na první část treku Laugavegur. Musím říct, že jeho první část se mi líbila asi nejvíc. Duhové hory se zbytky sněhu všude kolem, každou chvíli potkáváte horké vývěry, které hned poznáte i po čichu. Poblíž jednoho takového jsem si i rozdělal stan. Stanovat se sice mimo kempy na Islandu nesmí, ale nedočetl jsem se na diskusích nikde, že by to někdo řešil. Jinak ohledně stanování u vývěrů pozor, nemělo by se stanovat tam, kde není dostatečná obnova vzduchu – mohli byste se v noci výpary udusit.

Shrnutí dne: 13 km pěšky, z toho třetina po F208, nějaká ta stovka auty, 500 m stoupání, 150 m klesání.

Den druhý – přechod pouště

Druhý den mě čekal zbytek obdivování duhových hor a pomalu tajících sněhových polí. Přišel nejvyšší bod Laugavegur (1063 m podle GPS), kde však bohužel pro hustou mlhu nebylo nic vidět. Kousek za ním se nachází chata Hrafntinnusker, kde jsem alespoň využil sociální zařízení. Mlha stále zůstávala. Další na řadě byl sestup do údolí. V jednom místě hory mizí a z kouřících barevných kopců je výhled na zelené údolí. Tedy zelené… oproti předchozím horám. Cesta pokračuje kolem jezera a kempu Álfavatn, po úzkém mostku překračuje hluboký kaňon a pomalu mizí ta trocha vegetace, co dělala okolí zelené. Přichází sopečná poušť.

Na poušť jsem byl ze začátku zvědavý, přeci jen jsem na poušti nikdy nebyl, když nepočítám jednu malou, turistickou. Po poušti se docela dobře chodí, sopečný popel je měkký. Problémy dělal jen silný vítr, který občas popel zvedne ze země a přesune ho jinam. Bohužel ho moc nezajímá, že jste se tudy zrovna rozhodli projít – není to ale nic hrozného, rozhodně se nekonala žádná „písečná bouře“. Jen pak vyklepáváte z různých záhybů popel.

Po nějakých 10 km mě to ale už moc nebavilo – jediné zpestření po cestě je brod přes řeku (zřejmě Innri-Emstruá, proud je docela silný, pokud je rozvodněná, může to být problém). Kolem osmé večer už jsem po cca 30 nachozených km zatoužil po stanu. Bohužel vítr mezitím podstatně zesílil. Ukázalo se, že veškerá místa v závětří jsou nepoužitelná, neboť v sopečném popelu nedrží kolíky (a můj stan pro jednoho není samonosný). A tam, kde byla trocha trávy, která popel zpevňovala, zase nedržel stan – vítr okamžitě zkroutil nosnou tyč do „S“ a měl jsem obavy o jeho životnost (později jsem zjistil, že se spojky na tyči opravdu ohly). Nezbývalo mi tak, než dojít až na konec pouště. Ta končí terénním zlomem, kde se sejde z pouště dolů (!) do údolí říčky, kde už se nalézá kemp Emstrur. Zde vítr nebyl tak silný díky terénnímu zářezu, ale i tak stál za to – ve spojení s deštěm se pár lidí v noci nenudilo při přestavování stanů. Místo to bylo ale parádní, s velkým sněhovým polem hned vedle kempu a z něj vytékající potok z tajícího sněhu.

Po desáté večer jsem tedy konečně zalehl.

Shrnutí dne: 34 km vodorovně, 800 m nahoru, 1,2 km dolů.

Den třetí – sestup do údolí Thorova lesa

Po předchozím větrném a deštivém dni přišel… další větrný a deštivý den! Kvůli dešti jsem vyšel až po obědě, když trochu ustal. Z Laugavegur jsem trochu odbočil, abych se podíval na kaňon, co je pár kilometrů na západ – hloubka nějakých 150 m už stojí za zacházku. Kaňon byl super, jen focení bylo trochu ztíženo silným větrem, proti větru byla chůze velice obtížná a ve spojení s kamenitým terénem jsem byl velice rád za vynález trekových holí.

Poté už mě čekal jen pozvolný sestup podél kaňonu k řece Markarfljót a její začínající deltě, ve které se na soutoku s řekou Krossá nachází Thorův les – Þórsmörk. Ten jsem však zatím obdivoval jen přes říčku Þröngur, neboť jsem se rozhodl její brodění nechat až na další den a u řeky si rozdělat stan – krásné místo v závětří si o to přímo říkalo.

Shrnutí dne: Pohodový, i když větrný den, 17 km, 550 m nahoru, 800 dolů.

Den čtvrtý – Přes Þórsmörk mezi ledovce

Čtvrtý den jsem se probudil do krásného dne, i to brodění řeky hned po ránu se zdálo skoro jako zábava. Následoval průchod skrz Þórsmörk, kde si budete chvíli připadat jako v kontinentální Evropě – klasická lesní cesta, kolem březový les s občasnými mýtinkami. Ptáci zpívají, brouci lezou, prostě takový kousek ráje na životu nepřejícím Islandu.

Do Þórsmörk jezdí i pravidelná linka z Reykjavíku – terénní autobus, co zvládá i horší brody a je tam obchod – jedná se o poměrně civilizované místo. Trek Laugavegur tu končí a navazuje na něj další, s trochu hůře čitelným názvem – Fimmvörðuháls, který se jmenuje podle sedla mezi ledovci. Vyšlápl jsem si ještě na kopec Valahnúkur s perfektním výhledem, doplnil zásoby, část jich rovnou snědl a pokračoval nahoru k Fimmvörðuháls, což bylo místo, na které jsem se těšil snad nejvíc z celého treku.

Začátek nebyl zrovna šťastný – nejprve jsem šel k blízkému mostu přes řeku Krossá, který byl v mapě a po kterém jsem se chtěl dostat na druhou stranu. Bohužel jsem na jeho konci zjistil, že ho poměrně podstatný kus chybí a tak jsem se musel vrátit. Poté jsem chtěl přebrodit řeku v místě, kde jezdí autobus – „když to zvládne autobus, tak já taky“. Během svlékání ke mně dojel traktorista, který mi s klidem oznámil, že jestli chci brodit, tak ať počítám s vodou po krk. Pak mi nabídl svezení na druhou stranu, což jsem s díky přijal. Vody bylo opravdu hodně a mohu vám s klidným svědomím doporučit – Krossá rozhodně nebrodit. Několik km směrem proti proudu jsou nové mosty, které jsou pojízdné a posouvají je podle toho, jak řeka mění koryto.

Po počátečních peripetiích jsem se vydal nahoru do sedla. Počáteční kamenitá cesta pro off-roady se rychle změnila na pěknou cestu mezi vegetací, která příjemně stoupala po hřebínku nahoru. Místy je hřeben jen na šířku cesty a po obou stranách jsou 45° svahy dolů, takže nic pro slabé povahy. Vegetace postupně mizí a nahrazuje ji standardní lávově-kamenitý povrch. Před zatáčkou do samotného sedla Fimmvörðuháls se otevírají nádherné výhledy na vodopády padající z ledovce Mýrdalsjökull, pod kterým už 96 let dřímá sopka Katla. Cesta vede stále výš do sedla mezi ledovce Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull – druhý jmenovaný je sice podstatně menší, ale zato se vsadím, že jste o něm už slyšeli – v roce 2010 sopka pod ním ochromila leteckou dopravu v celé Evropě.

Jak jsem tak stoupal mezi sněhovými poli, počasí se začalo zhoršovat (v tisícimetrech na horách jsem na Islandu měl hezké počasí jen jednou), když tu najednou přede mnou přímo na cestě stojí desítky metrů vysoké kopce lávy. To na Islandu není až tak neobvyklé, ale tyhle jsou černější, než je obvyklé a jeden má cihlově červený vrchol. Před erupcí pod Eyjafjallajökull totiž proběhla i jedna menší právě v sedle Fimmvörðuháls přímo na turistické stezce. Islanďani tehdy počkali, až to dobouří a stezku přeznačili kolem lávových kopců. Jak jednoduché. Ještě před pár lety bylo prý vidět, jak na vrcholu červeného kopce žhne láva a stoupá z ní dým, v době mé návštěvy už se na něj dalo vylézt a jediná známka aktivity je cca 20cm široká díra, ze které stoupá teplo. Zážitek to ale byl, po pouhých 4 roky starém, přírodou vytvořeném kopci jsem šel poprvé. Pokud trochu odbočíte z cesty, láva pod vašima nohama se drolí a vy víte, že jste jedni z prvních, co po těchto kamenech vůbec jdou.

Po nabažení se přišel čas pokračovat dál. Sedlo je velice dlouhé, takže se jde dlouhou dobu prakticky po rovině po náhorní plošině mezi sněhovými poli. Viditelnost byla horší, ale další značka většinou vidět byla. Můj cíl byla nedaleká chata, která měla být bez obsluhy, tudíž jsem počítal, že bude zdarma. Zdarma nicméně nebyla a navíc byla plná k prasknutí, takže jsem se přes pokročilou hodinu rozhodl pokračovat a najít místo na stanování. Chvíli jsem chodil po okolí, ale rovných ploch aby pohledal a všechny vhodné byly buď kamenité, nebo nasáklé vodou. Nakonec jsem se dostal k Baldvinsskáli, kam jsem dorazil zhruba nastejno s Italem, kterého jsem už předtím potkal u brodu přes Innri-Enstruá. Na místě už je parta asi 20 Rusů, čas je 22:40. Rusové debatují o tom, že je chata zamčená a oni potřebují někde přespat. Říkám jim o chatě nahoře, ale platit se jim taky nechce. Napětí houstne, nakonec Rusové odchází s tím, že to zkusí dojít až do Þórsmörk. Docela by mě zajímalo, jak dopadli. My s Italem rozděláváme stany na terase a jdeme se vyspat.

Shrnutí dne: Skoro tak dobré, jako Duhové hory. 23 km, 1,4 km nahoru, 700 m dolů.

Den pátý – sestup do Skógaru

Ráno mě probudí kroky. Někdo jde po terase, otevírá dveře a říká anglicky něco ve smyslu: „Co blbnou, vždyť je otevřeno!“ Poté odchází. Oblékám se, vylézám ze stanu, venku jemně prší, je kolem 5 °C a mlha. Zkouším dveře a opravdu – chata je volně přístupná, jen dveře jdou trochu ztuha. Uvnitř spousta postelí, vařič, šňůry na sušení… Musím se smát, jak sobě, tak při vzpomínce na Rusy, kteří prostě jen nezkusili víc zatlačit na dveře. A my jim věřili. Venku je ale stejně hnusně, takže trávím čas sušením věcí a plánováním další cesty, Ital se ke mně přidává a doporučuje zajímavá místa. Je na Islandu na dva měsíce a plánuje ho za tu dobu sjezdit stopem celý.

Po poledni vyrážím dál. Počasí se s ubývajícími výškovými metry lepší, po pár kilometrech se cesta přidává k řece Skógá, kterou sleduje až dolů. Na řece jsou výborné vodopády, ale po pátém už na focení rezignuju, nechci se doma probírat desítkami fotek na kilometr. Po čase se z mraků vynoří i výhled na pobřeží Islandu. Bylo to jediné místo, kde jsem viděl klasická obdělávaná pole – řeka unáší ze sopek sopečný popel, který pole hnojí.

Cesta příjemně uběhla až ke slavnému vodopádu na dolním konci řeky – Skógafoss, který už je u Ring Road a proto obležený turisty. Právem. Se svými 60 metry sice není zdaleka nejvyšší na Islandu, ale padá nekompromisně ze skály až dolů v celé své mase. Žádné odbočky, vedlejší čůrky, prostě vodopád, který ukazuje svou sílu. Chvíli se kochám a pak jdu do místního kempu, sprchu jsem neměl od… no, v Landmannalaugaru jsem se koupal v tom horkém prameni.

Shrnutí: Sestup úplně jiný než výstup a taky stojí za to. 14 km, 60 do kopce, 950 z kopce.

Tím můj trek skrz Laugavegur a Fimmvörðuháls skončil, na čase bylo dostat se do kempu v parku Skaftafell a po cestě případně prozkoumat jižní pobřeží. O Laugavegur se říká, že je to nejkrásnější trek na Islandu. Nevím, jestli je to pravda, ale rozhodně stál za to. Nicméně rozhodně doporučuji si ho prodloužit až do Skógaru. Nebudete litovat.

Series Navigation<< Island 2014, část první – Doprava a ReykjavíkIsland 2014, část třetí – Jižní pobřeží a Skaftafell >>
.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.