Gaustatoppen jsem měl už nějakou dobu při pobytu v Norsku vyhlídnutý, neboť jsem z různých Norských zdrojů slyšel, že se jedná o nejlepší výhled v Norsku a spolu s Besseggen (kde jsem nebyl) se prostě v Norsku nedá opominout. Je to přitom jen cca 150 km od Drammen, což není žádná extra vzdálenost, zvlášť při Norských vzdálenostech. Když mě tedy tedy na konci neobvykle teplého listopadu přijeli navštívit dva přátelé z ČR, Jarda a Petr, dohodli jsme se, že horu pokoříme.

Předpověď počasí slibovala během dne slunce i zataženo, tak jsme doufali, že nahoře chytneme to první. Celý výlet jsme chtěli zvládnout i s dopravou z farmy za jeden den, vyrazili jsme tedy co nejdříve a doufali,  že se nám povede naplnit dosti těsný časový plán, tedy zvládnout to nahoru a zase zpátky za 9 hodin.

1883 m sice nezní jako žádná nepřekonatelná výška, zejména po absolvovaném Galdhøpiggenu, ale začátek i cíl cesty jsme zvolili v Rjukanu, který leží v pouhých 300 m n. m., převýšení nás tak čekalo 1500 m nahoru i dolů na cca 25 km cesty.

Brzy ráno jsme vyrazili místním autobusem do Drammenu, kde jsme počkali na navazující autobus do Notoddenu a odtamtud posledním do Rjukanu, kam jsme už jeli v autobuse sami. Nepříjemným překvapením bylo, že nám autobusák neuznal ISIC kartičky, za 150 km dlouhou cestu jsme tak dali každý 300 kr, tedy skoro 1000 Kč. Jinak cesta proběhla bez problémů, i když zejména v okolí jezera Tinnsjå foukalo tak, že to bylo znát i v autobusu.

Na vrchol Gaustatoppenu se obvykle chodí z parkoviště na silnici Fv651, které je asi v 1100 m a odkud je to už pohodová procházka. Bohužel jsme se tam neměli jak dostat (až později jeden z přátel nadnesl myšlenku, že jsme si měli půjčit auto a bylo by to levnější a jednodušší.. opravdu bylo a to podstatně). Z Rjukanu však vede za vlakovým nádražím nahoru i méně známá, ale pěkná značená stezka a po té jsme se vydali. Na mapě sice vypadala, že končí pár stovek metrů před napojením na hlavní cestu, ale proč by někdo dělal 10 km cestu a pak takhle skončil? Že to nebyla tak úplně nepravda jsme zjistili až později.

Cesta nahoru byla příkrá, ale díky nízké poloze Rjukanu na začátku nebyl sníh ani led a šlo se nahoru poměrně příjemně.  Ve výšce kolem 1000 m nás v sedle čekala menší náhorní plošinka a pohled na krásná, už mírně zamrzlá jezera (jak jsem už zmínil, začátek zimy 2011 byl v Norsku stejně jako u nás neobvykle mírný, jiný rok by tam člověk musel v listopadu se sněžnicemi). Z mraků také občas vykoukl 900 m nad námi zasněžený vrchol naší cílové hory, čas jsme měli poměrně dobrý a všechno vypadalo ideálně a krásně.

Jak jsme však začali stoupat po úbočí hory od jezer stále nahoru, přibývalo sněhu a hlavně větru. Přidala se navíc mlha, takže byl stále větší problém najít dalšího kamenného mužika, až jsme nakonec skončili bez kamenné navigace a museli se spolehnout na GPS. Stoupali jsme zářezem, kde tolik nefoukalo, zato tam však bylo pod sněhem velké množství sutě, která se ráda sesouvala na spodnější členy výpravy. Zářez jsme tak nakonec vzdali a vydali se po hřebeni co nejkratší cestou k již zmíněné oblíbené cestě na vrchol.

Cestu jsme našli v místě, kde zrovna byla informační tabule s fotkou, jaký bychom bývali mohli mít krásný výhled na vrchol, kdyby zrovna nebyla viditelnost asi 50 m a nefoukalo jako o život (v některých exponovaných úsecích téměř doslova). Během posilnění v podobě Tatranek proběhla krátká porada, kde se ukázalo, že na asi 1 km vzdálený a o 200 m vyšší vrchol už vlastně ani nechceme, protože se začínalo stmívat a stejně bychom kvůli mlze nic neviděli. V 16:45 jsme se tak vydali po hlavní cestě dolů.

Cesta zpět se brzy napojuje na silnici, kde jsme chvíli zkoušeli za chůze stopovat, ale zřejmě z nás měl každý strach, takže když už bylo jasné, že předposlední autobus nestihneme, šlo se bez něj. Nálada vládla trochu napjatá, protože Petr ztratil drahou čelovku a rozbil si na kamenech displej mobilu. A samozřejmě jsme dali každý cca 2000 Kč za výlet, kde jsme vlastně skoro nic neviděli.

Na zastávce v Rukjanu jsme měli nakonec asi 20 minut času, takžejsme si mohli pořádně prohlédnout trafostanici, uprostřed které se zastávka nachází ). Cesta zpět proběhla poměrně v klidu a s uznáním ISIC kartiček, až na to, že nám před nosem ujel poslední přípoj v Drammenu, takže pro nás jela Gunvor, což mělo nakonec dalekosáhlé negativní důsledky pro příští dny na farmě...ale to už je na jiné povídání.

[Show as slideshow]

Ponaučení z výletu? V Norsku se vyplatí si půjčit auto i pro kratší výlety, veřejná doprava je drahá a dny jsou na začátku zimy proklatě krátké. A samozřejmě obecná poučka pro jakékoliv hory - počasí se nesmí podceňovat.

Během mého následujícího pobytu se stalo jen pár událostí, na které vzpomínám. Uvedu je ne nutně v chronologickém pořadí.

Výlet do Osla

Oslo je určitě zajímavé město na výlet. Ne však tolik v listopadu, kdy máte k dispozici jen několik hodin světla. Výlet pořádala hostitelská agentura jako jedinou akci za dobu mého pobytu. Protože jsem to měl do Osla poměrně blízko vlakem, tak jsem se tam vydal. Průvodkyně z agentury nás dovedla do parku Vigelandparken, který určitě díky množství nahatých soch stojí za projití. Podívali jsme se i do Oslo bymuseum, které je také poměrně zajímavé a rozsáhlé (a zdarma). Po pár sušenkách a čaji v kanceláři agentury jsme se již vydali na vlastní pěst, shlédli už za tmy novou budovu opery (ze střechy je pěkný výhled na město), skokanský můstek Holmenkollen, který je poměrně v centru a jezdí k němu metro (pravda, pak musíte pár stovek metrů do kopce) a centrum vůbec. Oslo je poměrně velké město s množstvím muzeí, bohužel už byla odpoledne většina z nich zavřená, jinak bych jich prošel podstatně víc.

Výlet do Tønsberg

Protože je Tønsberg krajské město kraje Vestfold, kde jsem se nalézal a nejstarší město v Norsku, tak jsem se do něj také chtěl podívat. Zastávka vlaku je přímo v centru, kde jsem shlédl stavbu repliky vikingské lodi (dobovými nástroji), vikingské muzeum, které bylo poměrně malé, ale se zajímavou expozicí o komunikaci a runách. Pak jsem jen tak bloumal po městě, abych se úplně zapomněl podívat na Slottsfjelltårnet a zříceninu starého hradu.

Výlety do přírody

Na začátku října se ozvala Gunvor, že je momentálně lovecká sezóna a nemělo by se chodit do lesa. Když jsem se zmínil, že bych šel, tak se akorát naštvala, tak jsem byl ve výletech poměrně omezen od začátku října až do začátku listopadu. K tomu kromě Jotunheimen a Gaustatoppen jsem nejel ani do hor, kvůli ceně dopravy. Přeci jen, jet se podívat na víkend do hor za cenu, za kterou mám jinak lyžování v Alpách...

Kultura

Vzhledem k charakteru Norska jako "sociálního státu" mají všude bohatý kulturní program dotovaný městem/státem. Vstupné se však obvykle platí, běžná cena za vstup je 100 - 200 kr. Byl jsem tak na ruské lidové hudbě a výborném black metalu v Union Scene a ve Svelviku na prvním koncertu místní heavymetalové kapely s věkovým průměrem kolem 15 let ... která ještě nutně potřebuje cvičit. Byly tam ale zdarma wafle s marmeládou, takže jsem se pozdržel.

Daně

Někdy, tuším na začátku listopadu, se Gunvor nechala slyšet, že bych se měl přihlásit k placení daní. To mě poměrně překvapilo, protože agentura se o tom nikde v materiálech nezmiňuje, pouze ve smlouvě je o tom noticka malým písmem. Zřejmě se předpokládá, že většina lidí bude pracovat načerno - a nebo je to prostě sviňárna. Na úřadě jsme se dozvěděli, že mám platit asi 20 - 30 % ze mzdy! Do příjmu se totiž počítá i 108 kr denně za ubytování a stravu. To mi s mým už tak malým platem dělalo poměrně starosti. Nakonec se na to však pozapomnělo a když jsem to při odjezdu nadhodil, tak mi Gunvor nabídla, že za mě daně zaplatí. Což jsem s díky přijal.

[Show as slideshow]

Návrat domů přes Wroclaw

Zpět jsem letěl opět s Wizzairem. Protože však v zimě neměl lety do Prahy, koupil jsem poměrně levnou letenku do Wroclawi (cca 600 Kč včetně jednoho 32 kg zavazadla). Tam jsem byl kolem půlnoci a zjistil, že vše tam funguje poměrně...polsky. Na letišti jsem zašel na informace, kde mi tvrdili, že musím jet do centra taxíkem, protože žádný noční autobus tam nejede. Jízdní řád na zastávce však tvrdil něco jiného a tak jsem nakonec jel autobusem podstatně levněji. Na zastávce byl automat na lístky co bral platební karty (kde to máme u nás?), nicméně autobus tipuju na 70. léta a řidič po cestě musel opravovat dveře, které se odmítly otevírat (ne že bych to nezažil v Praze i s podstatně novějšími autobusy). Poté doháněl zpoždění jízdou smrti, kterou pasažéři naštěstí bez úhony přežili.

Když jsem dorazil na vlakové nádraží (autobus sice nijak nehlásí zastávky, ale požádal jsem ochotné spolucestující, aby mi řekli kde vystoupit), zjistil jsem, že se kompletně rekonstruuje. Odjezdy vlaků však omezeny nejsou a tak už ráno odjíždí co 5 minut vlak z pouhých dvou nástupišť. Na řízení to musí být docela peklo. V čekárně jsem zjistil, že budu čekat 7 hodin ve společnosti zhruba poloviny cestujících a druhé poloviny bezdomovců a zajímavých individuí, naštěstí povětšinou poměrně slušných a příliš nesmrdících. 7 hodin uběhlo pomalu, ale díky sledování obyvatel čekárny jsem se příliš nenudil. Po páté otevřela i místní bistra, takže jsem zašel na výbornou polskou kielbasu, abych utratil poslední hotovost a za chvíli jsem už uháněl německým vlakem, který měl namířeno do Drážďan. Já vystoupil na poslední polské zastávce Zgorzelec, odkud jsem už měl domluvený odvoz. Ten bohužel nenašel nádraží a Poláci ho prý posílali na různé strany, takže mě nakonec jako tečka za cestou čekala 3km cesta skrz celý Zgorzelec k McDonaldu, kde jsme si domluvili sraz. Mému levnému kufru navíc už definitivně odešlo kolečko, takže jsem si i zaposiloval. Od McDonaldu už to bylo kousek, takže jsem s povděkem přivítal svou postel a konečně poměrně rychlé připojení k Internetu. Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak může být 2 Mb/s závratná rychlost.

Ká-osmistovku jsem bohužel v lednu 2011 ztratil při výletě na sněžnicích v Polsku a i přes několikahodinové hledání jsem ji nenašel. Po příchodu domů tak hledání pokračovalo, tentokrát byl jeho cílem nový model telefonu. Brzy jsem ve výborném vyhledávání Mobilmanie našel jediný telefon, který moje požadavky splňoval - Motorola Defy. Nemá sice garantovaný stupeň krytí IP jako nedávno představený Sony Ericsson Xperia Active, který bych zvolil dnes, nicméně videa na Youtube, kde se s ní lidé koupou a dělají jiné vylomeniny mě přesvědčila (zase úplně nesmrtelná teda není, jak se můžete tu a tam přesvědčit). Protože se u nás Motoroly oficiálně neprodávají a šedý dovoz byl poměrně drahý, koupil jsem si novou na německém eBay za 300 €.

Krabice je poměrně malá a kompaktní a nějak extra neoslní - ale kvůli krabici si telefon nekupuju. Po sestavení nastal čas telefon zapnout. V době, kdy jsem telefon kupoval, jsem měla aktivovaný jen Vodafone tarif "Připojení na skok", který mi na K800i bohatě dostačoval na občasné vyhledání spoje v Opeře mini. Takže jsem byl nepříjemně překvapen, že hned po zapnutí telefonu a zadání PINu se spustil průvodce (nadstavba Motoroly) a telefon na pozadí začal stahovatdata. To mě štvalo o to víc, že jsem byl doma, kde mám k dispozici připojení k Internetu přes Wifi, než mě však telefon pustil do jejího nastavení, stihl si stáhnout přes EDGE několik MB dat!

Po nepříliš vydařeném prvním dojmu z telefonu nastal čas objevování jeho možností. Kapacitní displej s rozlišením 854 x 480 px mě uchvátil svojí jemností a reakcí na sebelehčí dotyky, hry jsou vychytanější, než ty počítačové před 10 lety a vůbec si člověk připadá, jako že má v ruce spíš miniaturní počítač, než mobilní telefon.

Poté jsem však přišel i na věci, které mě na mobilu začínaly štvát. Jednou z nich je naprostá závislost na aplikacích třetích stran. V základu telefon neumí nastavit upozornění zvlášť na SMS, mail a jiné upozornění, v aplikaci na SMS se musí nastavit požadavek na doručenku pro každou SMS zvlášť, foťák je oproti K800i horší jak kvalitou, tak možností nastavení, telefon si na pozadí stahuje co chce a když to člověk vypne, zase se nepodívá například na Android Market, telefon neumí Javovské aplikace... nastal čas strávit hodiny na diskusích a Android Marketu nalézáním aplikací, které většinu těchto neduhů vyřeší. Nakonec jsem hned první den postahoval kolem 10 aplikací jen aby telefon uměl to, co můj předchozí, "hloupý" telefon.

Na druhou stranu chápu, že je to účel, aby uživatel neměl nainstalované žádné zbytečnosti a mohl si přizpůsobit telefon obrazu svému. Telefon také přišel s poměrně zastaralou, rok starou verzí Androidu 2.1 Eclair, spolu s nadstavbou Motoroly pojmenovanou Blur, která mě příliš nenadchla a dle některých systém akorát zpomaluje.

Upgrade na Froyo

V polovině roku 2011 naštěstí přišel upgrade na Android 2.2 Froyo, který jsem netrpělivě očekával zejména z důvodu občasného zasekávání telefonu. U K800i jsem byl zvyklý na jednoduchý task manager, kdy se po stisku HW tlačítka dal jakýkoliv program násilně ukončit ("force close"). To fungovalo naprosto vždy. Defy sice třemi HW tlačítky disponuje, ale ani jedno nefunguje podobným způsobem. Pokud se tedy telefon "kousne" a nefungujídotyková tlačítka ve spodní části, nezbývá než čekat, až se telefon zase "odkousne", případně než se samovolně restartuje (což se naštěstí po nějaké době stane, takže není nutné vyndávat baterii).

Po upgrade na Android 2.2 Froyo kupodivu zůstalo nastavení systému i aplikace, což jsem vzhledem k "funkčnosti" některých jiných Motorola vychytávek ani nečekal. Nicméně celý telefon se zpomalil, sekat se začaly i jednoduché hry. Pár měsíců jsem s telefonem takto žil, než jsem se rozhoupal a nainstaloval Cyanogenmod.

Cyanogenmod

Na Cyanogenmod jsem přešel na začátku prosince 2011. Nejdřív jsem s tím váhal, ale po pár naštvaných restartech, kdy se zejména při geocachingu, naprosto kousal, jsem se k němu odhodlal. Záruku jsem stejně teoreticky už neměl kvůli rootu telefonu (instaloval jsem firewall), tak jsem věnoval den přeinstalaci. A stálo to za to. Ekvalizér a podobné srandy nutně nepotřebuju, ale novější verze Androidu (2.3 Gingerbread) přináší několik vylepšení a telefon je hned podstatně svižnější (i po nainstalování většiny původních aplikací, Blur zřejmě opravdu dost zpomaluje). Stabilitu telefonu při přepínání mezi běžícími Trekbuddy nebo C:Geo a ES File Explorer, která často zlobila, jsem však ještě neměl šanci vyzkoušet.

Odolnost

Telefon jsem nevystavoval nijak extrémním zážitkům, nicméně během používání se mi ho už podařilo nosit celý den v kapse montérek spolu s hřebíky, projel se po sjezdovce, o několika pádech z cca 1,5 m ani nemluvě. Telefon stále drží a displej má škrábanců jen minimálně. Chtěl jsem vám je vyfotit, ale nepodařilo se ani s manuálním zoomem. Jsou vidět jen při vypnutém displeji a jen z určitého úhlu, při běžném používání si jich nevšimnete. Gorilla Glass si tedy zaslouží pochvalu.

Ze zadní strany jsou na gumovém krytu trochu znát známky prodělaných pádů, ale opět se nejedná o nic, čeho byste si všimli bez pečlivého zkoumání.

[Show as slideshow]

Výdrž a outdoorové použití

Pokud telefon používám běžným způsobem, tedy během dne zejména jako diář, je zapnutá Wifi a GPS a před spaním na něm čtu knihu, vydrží cca 3 dny, což považuju za slušné. S vypnutou wifi se výdrž prodlouží ještě cca o den. GPS mám zapnutou pořád, kvůli aplikaci pro nalezení ztraceného telefonu. Pokud využívám navigaci Google, tzn. displej je celou dobu zapnutý a zobrazuje cestu, telefon vydrží tak 5 hodin. Pokud jdu na celodenní výlet a mám celou dobu zapnutý Trekbuddy se zapnutým záznamem trasy, tak má telefon problém vydržet až do večera - odhadem takových 7 - 8 hodin. Bez nahrávání trasy se výdrž o něco zvýší, baterii zřejmě dosti "žere" častý zápis na SD kartu.

Na outdoorový telefon mi dost vadí, že nemá očko pro protáhnutí šňůrky. Ať už pro zamenezí ztráty při outdoorových sportech, nebo proti ukradení (šňůra vám sice telefon při silném škubnutí obvykle neudrží, ale minimálně si všimnete, že vám ho někdo krade). Bod navíc pro novější Sony Ericsson.

Geocaching

Telefon s elektronickým kompasem jsem chtěl mimo jiné pro geocaching - pokud hledám kešku, potřebuju vědět nejen jak je daleko, ale i jakým směrem. S mým původním GPS modulem používaným s K800i je to obtížnější, zvláště v horším terénu.

Po téměř ročních zkušenostech mohu říct, že kompas je rozhodně plus, i když ne vždy ukazuje správně (to se však týká i běžného kompasu, stačí mít v kapse zmagnetizovaný nůž, nebo jiný kovový předmět). GPS je na tom s přesností podobně jako GPS logger s čipem MediaTek MT3, možná mírně hůř. Pokud máte zapnutá data a telefon si může stáhnout GPS almanach z Internetu, je start velmi rychlý, jinak se připravte na několik minut postávání na místě i v případě dobrého výhledu na oblohu.

Klady a zápory oproti K800i:

Když to tedy shrnu do kladů a záporů, jak je vidím při mírně obskurním srovnání s mým původním Sony Ericsson K800i.

Klady:

• Vysoká odolnost proti vodě i poškrábání, i když bez garance výrobce
• Pogumovaný zadní kryt bez výstupků, který neklouže na hladkém povrchu a neomatlává se
• Možnost instalovat mraky aplikací, měnících chování telefonu
• Automatická synchronizace přes Internet
• Wifi, GPS s kompasem

Zápory:

• Starý systém Android 2.1 (2.2 po upgrade) s pomalou nadstavbou (lze se ztrátou záruky nahradit Cyanogenmodem, nebo jiným neoficiálním firmware)
• Telefon v základu skoro nic neumí, vše si musíte doinstalovat
• Chybí očko na provlečení poutka
• Dlouhý start systému
• Při naprostém zaseknutí telefonu aplikací je nutné čekat na restart, nelze aplikaci jednoduše shodit (pokud nefungují dotyková tlačítka)
• Výdrž jen pár dní (na druhou stranu na smartphone jsou hodnoty dobré)

Závěr

S telefonem jsem poměrně spokojený a i přes nevýhody bude můj příští telefon asi opět "smart". Motorola Defy je fajn telefon s dlouhou výdrží na baterii (na smartphone) a vysokou (i když negarantovanou) odolností, který bohužel kazí (jako zřejmě u mnoha výrobců) upravený firmware, který telefon notně zpomaluje.

Zdůvodnění proč systém nebude fungovat je podobné jako v mém předchozím experimentu s Ruletou, nicméně tentokrát se pokusím vysvětlit vše více laicky. V textu předpokládám francouzskou ruletu, tedy s jednou nulou. Americká je nevýhodnější.

Strategie

V článku popsaný postup je oblíbenou ruletovou strategií se jménem Martingale. Jedná se o strategii hodně defenzivní a oblíbenou, při dostatečném množství peněz je pravděpodobnost malé výhry dosti vysoká.

Postup je následující:

1. Začínáte s nejmenší možnou sázkou, například 1 €, jak je zmíněno na uvedených stránkách.
2. Vsadíte tuto částku na barvu, nebo jiné pole s pravděpodobností 18/37, tedy například sudá/lichá, nebo spodní/horní polovina.
3. Pokud vyhrajete, vyhráli jste vždy 1 €.
4. Pokud jste prohráli, zdvojnásobíte sázku a pokračujete bodem 2.

Proč vyhrajete vždy 1 €? Pokud vyhrajete hned první hru, je to jasné - vsadili jste 1 €, zpátky dostáváte 1 + 1 €, tedy 2 € - vyhráli jste 1 €.

Pokud první hru prohrajete, jste v mínusu 1 €. Proto vsadíte ve druhé hře dvojnásobek - 2 €. Pokud vyhrajete druhou hru, dostanete zpátky 2 + 2 €, tedy 4 €. Protože jste vsadili dohromady 1 € v první sázce a 2 € v druhé sázce, jste v plusu 4 - 2 - 1 = 1 €.

Obdobně to funguje i dál, pokud vyhrajete až při třetí hře, kdy sázíte dvojnásobek 2 €, tedy 4 €. Získáte 8 €, do hry jste dali 1 + 2 + 4 € = 7 €. Lákavost Martingale je v tom, že pravděpodobnost, že prohrajete mnohokrát za sebou je poměrně nízká - například pravděpodobnost pěti proher za sebou je jen cca 3,6 %, deseti proher jen cca 0,13 % a dvaceti jen cca 0,00016 %. Problémem je na druhou stranu exponenciální růst potřebných prostředků - tedy abyste ustáli 19 proher za sebou a vsadili si podvacáté, potřebujete přes milion €. Pokud je máte, tak gratuluju a vsadím boty, že ruletou jste je nevyhráli.

Výše uvedené stránky tvrdí, že můžete dosáhnout pravidelného příjmu. To je s ruletou samozřejmě blbost, protože je matematicky dokázáno, že na ruletě se nedá dlouhodobě vydělávat. Pokud mi ale nevěříte a myslíte si, že vám jen nechci dopřát 900 000 Kč měsíčně, pokračujte do následující kapitoly.

Pravděpodobnosti výhry při jedné Martingale hře

V Excelu jsem si vytvořil následující jednoduchou tabulku:

Nelekejte se spousty čísel, sloupce hned vysvětlím.

V prvním sloupci je počet spinů (roztočení rulety), který trvá jedna hra Martingale, tedy celý proces od vsazení 1 € do výhry 1 € navíc. Počet spinů 10 tak znamená, že jste vsadili 1 €, devětkrát prohráli a podesáté vyhráli. Počet spinů 1 znamená, že se vám povedlo hned napoprvé vyhrát.

Druhý sloupec vyjadřuje, kolik na to potřebujete peněz. Pokud tedy vyhrajete hned první spin, stačí vám 1 € - to, které vsadíte. Pokud ale máte dvakrát smůlu a až třetí spin vyhrajete, potřebujete 7 €. 1 € na první spin, 2 € na druhý a 4 € na třetí.

Ve třetím sloupci se dozvíte, jak je pravděpodobné, že s danými penězi v kapse vyhrajete během jedné Martingale hry - tedy že získáte 1 €. Pokud máte na začátku jen 1 €, pravděpodobnost že z něj uděláte 2 € je logicky zhruba poloviční. Na druhou stranu s 65 535 € v kapse už je pravděpodobnost, že z nich uděláte 65 536 € celých 99,998 % - zhruba jen v jednom případě z 50 000 se vám stane, že byste prohráli celých 65 535 €. Všimněte si, že čísla jsou mírně ve váš neprospěch - to je důvod, proč casina ruletu provozují.

Dlouhodobý výdělek

99,998 % vypadá pěkně. Co ale, když nechcete vydělat jen 1 €, ale takových 1200 € týdně, jak píše onen movitý podvodník? Při více hrách už není výpočet tak jednoduchý, že bych ho datloval do vzorce v Excelu*. Ve skutečnosti jsem víc programátor než matematik a tak jsem si stejně jako v předchozím článku raději naprogramoval jednoduchou simulaci.

Simulace nedělá nic jiného, než že hraje pořád dokola Martingale, dokud nevyhraje částku, která byla nastavena - nebo neskončí na mizině. Celý tento proces program opakuje několikrát, aby se zjistilo, v kolika procentech případů se vyhrát povedlo a v kolika ne. Tento počet opakování je možné nastavit, já používám 1 000 000 (milion), což na mém postarším stroji trvá pro menší čísla maximálně pár minut. Program poté vypíše procentuální úspěšnost - tedy jak je pravděpodobné, že s danými penězi v kapse vyhrajete dané peníze.

Nebudu vás napínat, výsledky jsou v následující tabulce:

Čísla jsem nezvolil jen tak náhodou, jsou ze zmíněných stránek. Jak je vidět, pravděpodobnost, že s počátečními 60 € na účtu vyhrajete za den 1200 € je poměrně malá - asi 2,02 %. I pokud počítáme s bonusem z casina, který však nejspíš nedostanete ihned, tak jste na 210 € vstupního kapitálu, že však za den vyděláte zmiňovaných 1200 € se stane jen s 8% pravděpodobností. Na 92 % jen přijdete o svoje peníze.

O pravděpodobnosti, že se vám zadaří vydělat si takto každý den a na konci měsíce mít v kapse 36 000 € svědčí poslední sloupec - s 210 € na začátku prakticky nemáte šanci. Pokud prodáte auto a půjdete do toho s 10 000 €, stále máte jen 9 % šanci, že se vám to povede. Zbylých 91 % znamená, že přijdete o všechny vložené peníze.

Závěr

Není možné dlouhodobě vydělávat na ruletě tak, jak se píše na zmíněných podvodných stránkách. Pokud autor mluví pravdu, tak má neskuečné štěstí. Pravděpodobnější varianta však je, že vlastní tři casina, která doporučuje a vydělává na hloupých nebo nevědomých lidech, kteří jeho webu uvěří.

Z toho plyne poučení - pokud chcete vydělávat na ruletě, zařiďte si online casino.

Aplikace

Pokud si chcete zjistit vaši vlastní statistiku - pro vaši cílovou částku a počet vašich peněz, dávám k dispozici ke stažení mou testovací aplikaci. Využijte ji jak chcete, za případné chyby neručím

Martingale testovací aplikace (85)

* Výhrami se zvyšuje počet peněz, který má hráč k dispozici, nepomůže tak obyčejné umocňování pravděpodobností při následných nezávislých hrách. Experimentem jsem zjistil, že tento fakt nelze zandebat.

Galdhøpiggen

je nejvyšší horou Norska a Severní Evropy. Se svými 2 469 m příliš neohromí "honiče metrů", už v takových Vysokých Tatrách máme vyšší kopečky a v Alpách v těchhle výškách běžně lyžujeme. Nicméně vzhledem k umístění o pár desítek stupňů zeměpisné šířky severněji je hora srovnatelná spíše s alpskými třítisícovkami (kde nicméně taky lyžujeme...).

Buď jak buď, určitě to je zajímavé místo pro výpravu, což si však bohužel nemyslím jen já a proto je vyhledávaným cílem turistů i v září, kdy jsem se tam vypravil. Na vrcholu je navíc chata, kde si můžete za poměrně tučný peníz (i na Norsko) zakoupit kafe, či jiné občerstvení.

Glittertind

Druhá, avšak nikoliv proto méně zajímavá, nejvyšší hora Norska. Se svými 2 465 m za Galdhøpiggenem příliš nezaostává a donedávna se soudilo, že je tím nejvyšším vrcholem právě Glittertind. Wikipedie tvrdí, že ledovec, který pokrývá vrchol, mírně odtál, a proto se v současnosti uznává jako nejvyšší Galdhøpiggen.

Motivaci bych tedy měl, na Jotunheimen jsem si vyhradil 3 - 4 dny, svůj postup jsem si po cestě v bodech zhruba popsal, takže vám ho tu mohu poměrně přesně zrekonstruovat. Někomu může snad pomoci při plánování vlastní výpravy.

Středa 21. 9. 2011 - příprava a odjezd

Ráno

Jídlo mám nakoupeno, dopoledne ještě pracuju, předběžně jsem si s Gunvor (farmářka pro kterou jsem pracoval) dohodl odjezd na 17 hodin. Původně jsem chtěl jet hromadnou dopravou, kvůli nespolehlivosti Gunvor co se týče času, ale ušetřených několik stovek kr (Norská koruna, v té době cca 3 Kč), hodiny jízdy hromadnou dopravou a finální stopování (na místo odkud jsem plánoval začít žádná hromadná doprava v září už nejezdila) mě přesvědčilo, že to s ní risknu.

cca 20:00

Odjíždíme její značně potlučenou dodávkou Citroën z farmy poblíž Svelviku směr Jotunheimen, konkrétně k chatě Gjendesheim. Gunvor tvrdí, že tam její přítel má poblíž soukromou chatu a řekl jí, kde má schovaný klíč. Můžeme tedy přespat ve vlastním a zdarma. Odjezd a cesta se neobešly bez několika problémů:

• Při odjezdu Gunvor zjišťuje, že její syn, když byl ten den na návštěvě, zatáhl ruční brzdu. Což je problém, protože u onoho auta nejde povolit. Jedeme tedy se zataženou.
• Kousek od farmy se zjistilo, že jsem zapomněl vypnout vodní čerpadlo a nejspíš by tedy mělo jet pár dní naprázdno. To se řeší zavoláním sousedům.
• Gunvor přestal fungovat téměř nový telefon. Atmosféra houstne.
• Asi v polovině cesty začíná hvízdat klínový řemen. Alespoň ruční brzda se snad už ohřála a uvolnila.
• V jakémsi městě poblíž Fagernes auto pojalo přesvědčení, že počet závad je stále příliš nízký a ke kvičení klínového řemenu se přidává zřejmě proděravělý výfuk.

Po cestě mi Gunvor ještě kupuje nějaké jídlo, ze kterého se mi v rámci slušnosti daří většinu odmítnout - mám sbaleno tak akorát s malou rezervou, ale přesto si nechávám vnutit suchary a tři "pitíčka", která jsem se rozhodl co nejdříve vypít.

Chvíli po opuštění posledního města po cestě, Fagernes, se přidává solidní mlha. Venku je samozřejmě dávno tma, takže viditelnost minimální a posledních pár desítek kilometrů jedeme 30 - 40 km/h.

1:30 v noci

Přijíždíme do Gjendesheim. Vydáváme se hledat zmíněnou chatu, zjišťuju, že Gunvor vlastně neví kde chata je, ptá se na recepci Gjendesheim, znovu hledáme chatu. Na recepci jsem se alespoň dozvěděl, kudy nemám chodit kvůli špatné schůdnosti a že přes Memurubu mi to nedoporučují, protože je zavřené. Škoda, neuvidím "nejhezčí místo Norska" (což mi říkalo více Norů), Besseggen. Nicméně nechávám se ukecávat, že tam opravdu není kde přespat, bez stanu ani nouzově.

2:00

Nacházíme chatu, která by mohla být ta správná. Hledáme klíč - neúspěšně. (Později jsem se dozvěděl, že ta správná byla jen asi o 100 m dále.)

2:30

Vzdáváme to, jdeme se vyspat do dodávky. Začátek výletu jsem si představoval o něco vydařenější.

Čtvrtek 22. 9. - z Gjendesheim do Glitterheim

8:30

Vstávám mírně nachlazený ze spaní v dodávce, zřejmě jsem si špatně dovřel spacák. Počasí je parádní, výhled mi rychle spravuje náladu z předchozího večera. Gunvor se mě ještě snaží zdržet, ale to je to poslední, co bych v tu chvíli chtěl, takže v 8:45 vyrážím. Mírně fouká a vítr unáší kousky zledovatělého sněhu, já jdu ale zatím po kamení a hlíně. Dnešní cíl je Glitterheim, což je chata na jihovýchodním úpatí Glittertindu. Po cestě lovím jednoduchou (na nalezení, ne tak na terén) geocache, ale pak už si jen užívám vysokých hor jezer kolem.

15:15

Můj první sníh letošní sezóny v sedle mezi horami, zatím jen místy, takže je to spíš jen příjemné zpestření. Brzy ale zase scházím dolů.

17:00

Jak se přibližuju Glittertindu, začíná poměrně foukat, počasí ale jinak zůstává pěkné. Nocování v Glitterheim byla tak trochu sázka, protože v tuto dobu je chata zavřená a otevřená jsou jen nocoviště DNT a to ještě jen na klíč, který jako nečlen nemám. Nikdo z klubu v místě není a začíná se stmívat, tak hledám kde přespat. Zjišťuju otevřené záchody a pár dalších užitkových místností, jako poslední budovu objevuju otevřenou chatku DNT - v místě jsou dvě. V pravidlech zjišťuju, že bych měl zaplatit 300 kr za ubytování, měl bych je však vhodit do trezoru, který ale nenacházím - zřejmě bude v druhé, zamčené chatě. Chatku tedy bez placení využívám jen na přespání, bez využití kamen či plynu (vařič mám s sebou).

[Show as slideshow]

Pátek 23. 9. - přechod Glittertindu

7:30

Vstávám, vařím si teplou snídani a čaj. Venku solidně fouká a teplota je kolem nuly - a to chci vylézt o více než 1 000 m výš.

8:20

Vítr fouká pořád stejně, tak vzdávám čekání "jestli se to nezlepší" a vyrážím. Začátek i přes protivítr poměrně ujde, jakmile se ale dostávám na úroveň sněhu, vítr unáší čím dál více ledových krystalků a chůze je značně obtížná, každých pár desítek metrů zastavuju a otáčím se zády k větru, aby si obličej trochu odpočinul. Kuklu jsem si bohužel nevzal. Gratuluju si, že jsem se před výletem neholil. Občas uvažuju, jestli se nevrátit, ale nakonec jdu dál.

11:53

Vrchol byl doposud v mracích, ale teď se mi odkrývá v celé své kráse. Už se nedivím, že o něm Dimmu Borgir mají skladbu, je to prostě opravdu majestátní hora, která si vyžaduje respekt už na mapě, natož naživo. Velký zub se dvěma postranními trčí, pokrytý ledovcem, k obloze. Ale už je to blízko, mraky se protrhávají, vítr až na občasné poryvy ustává a po ledovci se jde poměrně dobře.

13:00

Jsem na vrcholu. Výhled je ještě lepší než jsem čekal, skoro celý Jotunheimen je jako na dlani. Pro tohle opravdu stojí za to po těch horách chodit. Trávím asi čtvrt hodiny focením a piju poslední "pitíčko". Občas vítr foukne zákeřně ze severní strany - zespoda z dolního ledovce Grjotbreenu, ale jinak počasí drží.

Když jsem nabažen výhledem, pokračuju na západ, cíl je chata Spiterstulen, která mi má posloužit jako start pro dobytí Galdhøpiggenu další den. Cesta dolů je dosti příkrá, sněhu naštěstí není moc. I tak se mi bohužel dostává do bot sníh a i přes výměnu ponožek mám v botách vlhko. Během sestupu je pěkný výhled na masiv Galdhøpiggenu, vrchol se ale schovává v mracích, asi abych si trochu té krásy užil i další den.

14:25

Sníh ustupuje a jdu po náhorní planině. Nebýt vysokých hor kolem, přišel bych si jako po cestě na Halti.

17:00

Přicházím do Spiterstulen. Tady mají elektřinu a dokonce saunu a bazén. Nejlevnější ubytování kupuju za 300 kr, tak k tomu rovnou kupuju i za 50 kr vstup do sauny a za 10 kr půjčení ručníku. Luxus! Navíc tu mají sušárnu, takže zítra půjdu v suchém. Pro uvaření večeře je bohužel nutné dojít do asi 200 m vzdálené chatky, kam si zapomínám vzít čelovku, takže cesta zpět je za tmy poměrně zajímavá. Seznamuju se s polským párem, se kterým porovnávám jejich mapu z roku cca 2009 s mou z roku 1989, kterou mám půjčenou od Gunvor. V podstatě nic se za tu dobu nezměnilo.

[Show as slideshow]

Sobota 24. 9. - Galdhøpiggen a cesta zpět

8:30

Po zaplacení a kontrole předpovědi počasí odcházím. Má být pěkně, což se ze začátku docela potvrzuje, moc nefouká a z mraků občas vykoukne slunce. První část cesty je dosti příkrá, brzy je ale možné si cestu ulehčit po menších ledovcích.

11:00

Dostávám se na hřeben, ten je ale bohužel už v mracích, viditelnost pár desítek metrů. Takže si spíš jen představuju, jaké odtamtud musí být krásné výhledy. Po cestě mě předbíhá několik rychlejších skupinek - přeci jen, táhnu vybavení na čtyři dny a oni si jdou s batůžkem s půllitrem pití, ale motivuje mě to ke větší rychlosti.

13:30

Přicházím na vrchol. Vidět není nic, tak alespoň vystojím frontu na vyfocení se na vrcholu, je tu narváno lidmi, co přišli lehčí cestou přes ledovec Styggebreen, kudy plánuju pokračovat. Chata na vrcholu je otevřená, mačká se tu kolem padesáti lidí. Loguju geocache, kupuju pohled s razítkem Galdhøpiggen a vydávám se dolů. Následuju jednu z mnoha skupinek vedených horským vůdcem až k ledovci. Mraky postupně řídnou a u ledovce je už poměrně pěkně. Bohužel si opět namáčím boty kvůli sněhu.

14:30

Přicházím k ledovci Styggebreen. Protože to není zrovna jeden z těch jednodušších a trhliny jsou vidět už z dálky, čekám na start jedné navázané skupiny a vycházím za nimi. Počítám, že když se případný sněžný most nepropadne pod 20 lidmi přede mnou, tak pode mnou snad už taky ne - navíc i kdyby ano, měl bych po ruce záchranu. Nicméně vyšlapaná cesta se oklikou zdaleka vyhýbá místům, kde viditelné trhliny jsou, takže se domnívám, že je cesta poměrně bezpečná v každém případě (pokud je viditelná a není nafoukaný sníh).

16:00

Přicházím k chatě Juvasshytta, kde se na ledovci nad jezerem Juvvatnet ve výšce nad 1 800 m lyžuje. Odsud se vydávám po silnici dolů a stopuju. to se daří a pomocí tří následných stopů se dostávám až do Vågåmo, odkud mi měl jet i autobus - ale až za 5 hodin.

21:30

Po třech hodinách stopování stopuju Chorvata žijícího v Norsku v poměrně nabušené Toyotě Prius. Jede do Osla! Předpisy dodržuje jen v místech kde jsou radary (v Norsku jsou označené předem značkou), takže 320 km do Osla máme za slabé tři hodiny a v 0:20 už stepuju v metru. Z toho přesedám na vlak, kterým jedu zadarmo, protože jak jsem později zjistil, zřejmě jsem si sedl do špatného vagonu, ve kterém se předpokládá, že lístek máte a tedy se obvykle nekontroluje.

1:45

Jsem v Drammenu a zjišťuju, že první autobus v neděli směr Svelvik jede 13:17. Je to 16 km, tak se hecuju a jdu. Po cestě zkouším nejprve stopovat, ale jezdí skoro samé taxi, tak to v půlce vzdávám a docházím to po asfaltě v mokrých botách.

4:57

Přicházím na farmu a výlet končí. Jeden z těch okamžiků, kdy opravdu doceníte teplou postel.

[Show as slideshow]

Závěr

Norské hory opravdu stojí za to. A nabízejí své jak zhýčkaným turistům, kteří mohou jít jen s batůžkem (respektive s "hut sack") od chaty k chatě, tak "sockám" jako jsem já, kteří přiletí Wizzairem/Ryanairem za pár stovek, dojedou stopem a v horách spí ve stanu.

Pokud vás jde víc, stojí za zvážení zakoupení členství v DNT pro získání klíče do chatek klubu. Jejich web vůbec stojí za návštěvu i kvůli otevíracím obdobím chat a doporučeným trasám.

Pokud chcete ušetřit, nebo si užít přírodu "na vlastní kůži", tak doporučuju jít se stanem. V Norsku, stejně jako v ostatních skandinávských zemích, se smí stanovat téměř kdekoliv, tak toho využijte. I přes jinak šílené ceny téměř všeho (alespoň pro Čecha) tak může nenáročný člověk strávitturistikou pěkných pár dní v Norsku za pár stovek (norských).

Že jsem ale neviděl Besseggen mě trochu štve. Myslím, že jsem v Jotunheimenu nebyl naposledy.

[Show as slideshow]

Nejprve jsem zkoušel Džumlu, po třech dnech příjemně strávených sezením před monitorem a nadáváním "na ty zkurvený templejts" jsem ho však komplet smazal (spolu s panem Dupalem, se kterým jsem experimentoval už dřív). Nechci dělat reklamu, ale WordPress je prostě nejlepší, neúžasnější, všechno funguje napoprvé a tak jak si představuju. Za zhruba 5 hodin mám blog(k) podle svých představ. S Džumlou jsem byl daleko před půlkou ponořen v PHP a zjišťujíc, jak docílit toho, aby se všechno zobrazovalo aspoň přibližně tak jak bych rád.

Ještě pravděpodobně proběhnou nějaké malé kosmetické úpravy. Staré články přemigruju, ale na komentáře vám seru. A myslím to upřímně. Napište si je znovu.

Starý blok dožije na adrese staryblok.v0174.net, kdybyste nutně něco potřebovali než přemigruju články.

Když jsem přijel vlakem na nádraží v Drammen, byl jsem již očekáván. Mírným překvapením pro mě bylo, že pro mě přijela žena - čekal jsem farmáře. Během jízdy na farmu jsem zjistil, že Gunvor je vdova a stará se sama o celou farmu, která, jak jsem zjistil později, má několik km². Po příjezdu jsem byl uveden do pokoje, který jsem si nejdřív musel mírně vyklidit, ale jinak je poměrně útulný a je v něm topení.

Další den byl cestovní. Gunvor mi ukázala farmu, zajeli jsme do blízkého městečka Svelvik a většího Drammen a vůbec jsem byl seznámen se vším důležitým. Během dalších dnů jsem byl uveden do techniky sbírání jablek, švestek a řezání dřeva na "Money Machine", jak Gunvor nazývá stroj na přípravu dřeva na topení. Jedná se o pás, který obsluhuje člověk pomocí pák a na kterém se postupně pořežou klády, ty poté stroj naštípe a pomocí dopravníku nasype buď na hromadu, nebo do připraveného velkého pytle na paletě. V případě hromady se pak dřevo ručně balí do menších 60l pytlů. Tolik teorie, v praxi je vše samozřejmě vše mírně složitější a náročnější, klády se hrozně rády zasekávají o všechny věci kolem a manipulace s takovou 200kg kládou pak není nejjednodušší.

Během dalších dní jsem zjistil, že bude potřeba mírně začít korigovat způsob jakým jsem zaměstnáván. Gunvor je sice hodná paní, nicméně naprosto postrádá organizačního ducha a obvykle neplánuje dále než na jeden den dopředu, obvykle jsou však její plány spíše v řádu hodin. Výsledek je ten, že je všude neskutečný bordel a všechno je pořád hrozně v pohodě a nepospíchá, ale pak najednou přijde věc jako "Zítra musím doručit dvě tuny švestek!" a pak je požadována práce od rána do večera. S tím, že je Gunvor schopná do pěti do rána sbírat s čelovkou ovoce, pak ho jet složit do 30 km vzdáleného místa a zase se vrátit. Hláška dne: "Boční čáry na silnici jsou super, když usnu a začnu vyjíždět ze silnice, tak mě ten zvuk probudí a vystraší tak, že pak chvíli za volantem nespím". Po prvních dnech, kdy jsem pracoval od rána do večera, jsem si začal počítat hodiny, domluvili jsme se na snídani v 8 (což často vypadá tak, že v 8 stepuju před jejím domem, zjistím, že je zamčeno, zkusím jí zavolat, ona nebere telefon, tak jdu zase zpátky a čekám až se probudí) a pracuju 7,5 hodiny jak je uvedeno ve smlouvě. Obvykle končím kolem páté (oběd se bohužel často protáhne přes hodinu, Gunvor je hrozně ukecaná), což dává dostatek času zajet odpoledne do Svelviku nebo Drammenu něco zařídit. I když komu by se chtělo, po celém dni práce... Týdně je 1,5 dne volného, což se nám také už daří dodržovat a každé pondělí dostávám na ruku 1000 kr (něco přes 3000 Kč) v hotovosti.

[Show as slideshow]

Dále uvádím některé postřehy a problémy, které mě v Norsku zatím potkaly:

Vzdálenost

Pobyt na farmě má jednu výhodu a nevýhodu v jednom - člověk je daleko od civilizace. Další výhody jsou v tom, že je člověk na čerstvém vzduchu a nemá moc šancí utratit své vydělané peníze. Nevýhoda je v tom, že cokoliv je potřeba, je daleko. Farma kam jsem přijel je cca 5 km od nejbližšího městečka jménem Svelvik, kde je supermarket a pár obchodů. Nejbližší větší město je pak Drammen vzdálený cca 15 km na druhou stranu. Farma je hned u silnice, která kopíruje pobřeží fjordu, doprava tedy není až takový problém, ale autobus jezdí jen jednou za hodinu a v neděli jen každou druhou. Logickým řešením tedy bylo použití kola, se kterým to poměrně jde (poté co jsem si koupil pumpu) a ušetřím za autobus (34 kr za jednu cestu).

Ceny

V Norsku je draho, což není žádná velká novinka. Je tu ale dráž než např. ve Švýcarsku, kde jsem byl necelý rok předtím. Člověku to na první pohled ani nepřijde, protože se dívá na cenovky a přijdou mu přijatelné - ceny totiž zhruba odpovídají těm českým. Pak si ale člověk uvědomí kurz něco přes 3 Kč za norskou korunu a už mu tak vesele není. Vše čeho jsem si všiml je tu tedy cca 3x dražší, s výjimkou alkoholu (dražší cca 5x - 10x), benzínu (dražší asi jen 1,5x) a volání (levnější). Když jsem přijel do Drammenu, stavěli jsme se na benzínce na pozdní večeři - za hamburger, pravda, poměrně velký, dala Gunvor cca 110 kr - tolik si tu vydělám za zhruba půl dne práce.

Telekomunikační problémy

Na začátku pobytu jsem si přirozeně snažil pořídit norskou SIM kartu, abych nevolal za velké peníze v roamingu. Také jsem chtěl připojení k Internetu, neboť jak jsem pochopil, je na farmě místní Wifi síť. Čekal jsem, že vše bude zařízeno za jedno odpoledne, telefonní číslo jsem však nakonec měl až za týden a připojení na Internet za více než dva týdny - mobilní, pomalé a drahé. Zařizováním jsem strávil během těchto dní mnoho hodin a ujel dohromady stovky kilometrů na kole. Jakmile člověk chce něco mírně neobvyklého (jako předplacenou SIM kartu spolu s registrací pro cizince bez Norského sociálního pojištění - všechny SIM karty se tu totiž registrují na jméno), je to prostě problém a nikdo nic neví.

Pro případ že by to někomu pomohlo - na Internet jsem připojený pomocí USB modemu s předplaceným Internetem NetCom Kontant. Stojí to cca 300 kr (900 Kč) na dva týdny se 2GB limitem. SIM s USB modemem jsem koupil v Drammen v obchodě Space World (obchodní dům v centru).

SIM kartu pro volání jsem nakonec koupil od virtuálního operátora jménem Lebara. Síť se tváří jako roaming, takže pozor, abyste nečekali s vypnutým roamingem několik hodin na přihlášení do sítě jako já. Mají několik typů předplacenek, podle toho, jestli voláte spíše do zahraničí, nebo po Norsku. SIM se dá koupit v několika obchodech v arabsko-černošské čtvrti poblíž nádraží v Drammen.

Přihlášku na farmu jsem do Student Agency dodal v červnu 2011 s tím, že bych chtěl odjet v září nebo říjnu na libovolnou dobu. Princip je ten, že si farmáři vybírají podle motivačních dopisů, fotografií a dalších informací lidi nabízené agenturou a ty poté obvykle kontaktují. Pokud se farmář se zájemcem domluví, dají vědět agentuře, která vše zajistí po formální stránce (a vyinkasuje peníze jak od farmáře, tak od účastníka). Nejprve se ozvala na konci července farma v Laponsku, poblíž Lofot, kde bych se staral 6 měsíců o dobytek. Bohužel jsem v té době nebyl v dosahu Internetu a když jsem si po čtyřech dnech jejich e-mail přečetl a odepsal, už přijali někoho jiného.

Byl jsem z toho poměrně zklamaný, neboť se jednalo o téměř mé vysněné umístění, nicméně čekal jsem dál. Ke konci července se znenadání ozvali ze Student Agency, že pro mě mají rovnou Placement Offer, tedy oficiální nabídku přes norskou agenturu. Tu sice mohu odmítnout, ale pokud poté neprojeví zájem další farmář, stejně budu muset platit poplatek za program cca 10 000 Kč. Chtěl jsem na sever Norska a starat se o zvířata, místo toho jsem dostal nabídku na jih a sbírat švestky a jablka. Mezi výhody zase patřila kratší nabízená doba (přeci jen 6 měsíců je poměrně hodně, když nevím, jaká bude hostitelská rodina, nová nabídka byla jen na 3 měsíce, na Vánoce tedy budu doma) a krátká vzdálenost od letiště Sandefjord Torp, kam létá z Prahy Wizzair. Požadavek na příjezd byl co nejdříve a tak jsem nabídku přijal, zaplatil požadovaný poplatek agentuře a začal plánovat cestu.

Farma je situována u fjordu Drammensfjorden na jižním pobřeží Norska, nejbližší větší město je Drammen. Ten je vzádlený cca 60 km od již zmíněného letiště Sandefjord Torp (prezentovaného Wizzairem jako "Oslo", které je ve skutečnosti vzdáleno přes 100 km). Protože Wizzair nabízí poměrně levně přepravu zavazadel o hmostnosti až 32 kg, nebylo o čem přemýšlet. Letenka z Prahy stála včetně jednoho zavazadla cca 1200 Kč, jediným problémem byla navazující doprava. Letadlo mělo přilétat 21:15 a poslední vlak do Drammen odjížděl 21:40 - vlaková zastávka je navíc asi 1 km vzdálená. Autobusy už ten den žádné nejezdily s výjimkou Wizzair expresu do Osla (že by náhoda? - ten však stál cca 700 Kč, takže jsem ani nezjišťoval, jestli v Drammenu staví. Risknul jsem to s tím, že pro mě farmář případně přijede. I když jsem to nečekal, letadlo přiletělo přesně na čas, zavazadla byla na páse asi za 10 minut, takže jsem těsně stihnul právě odjíždějící autobus přibližující na nádraží. Vlak měl naštěstí zpoždění, takže autobus čekal o chvíli déle.

Ve vlaku jsem zaplatil 118 NOK (asi 360 Kč) za hodinu jízdy do Drammen (studentské jízdné). Ve vlaku mě potěšila přítomnost wifi a minimum lidí, nicméně wifi po mně chtěla přihlášení uživatelským jménem a heslem NSB (Norské dráhy), které jsem samozřejmě neměl. Byla tu sice možnost se zaregistrovat, ale vždy jsem skončil na jakési chybové hlášce, takže jsem hodinu strávil příjemným zkoušením různých prohlížečů a způsobů jak se na wifi dostat. To jsem ještě netušil, že toto první nedorozumění s norskými telekomunikacemi není zdaleka poslední.

[Show as slideshow]

V Drammenu na mě už čekala připravená dodávka a byl jsem odvezen na farmu... o čemž si můžete přečíst v dalším díle.

Předem bych rád upozornil, že se jedná o mé první chrániče sluchu (předtím jsem používal na utlumení běžná uzavřená circumaurální sluchátka), hodnotím je tedy oproti mým očekáváním, nemám k dispozici jiné srovnávací "špunty".

Obsahem balení sluchátek jsou samotné gumové chrániče, ne nepodobné běžným intraaurálním sluchátkům typu "špunty", dvě výměnné vložky s různými útlumovými charakteristikami, plastová pomůcka na umístění špuntů do ucha a plastová, hliníkově působící krabička pro přenos výše zmíněného. Cena byla v Auris Audio cca 590 Kč, o třetinu levněji se dají sehnat např. na Amazonu.

Samotné špunty jsou dle vloženého letáku "velmi příjemné na nošení, v uších výborně sedí a netlačí". Dle popisu na obalu jsou "designed for listening to music whilst providing optimum hearing protection without loss of clarity". Vložené výměnné filtry jsou ve dvou barvách. Stříbrný, označený jako "Medium protection" a zlatý, značený "High protection". Grafy vytvořené z tabulky na obalu ukazují poměrně shodné frekvenční charakteristiky obou, kdy stříbrný filtr tlumí o něco méně nízké a vysoké frekvence. Výrobce bohužel neudává hodnoty pro nižší frekvence v řádu desítek Hz.

[Show as slideshow]

Chrániče jsem zkoušel ihned po zakoupení přímo na festivalu. Po prvních pokusech jsem zjistil, že je důležité se držet doporučení výrobce a druhou rukou si pomoci natažením boltce nahoru a dozadu - zvukovod se tím mírně "narovná" a chrániče jdou lépe dovnitř, i když si u toho člověk připadá trochu jako lidoop. Zpočátku mi špunty přišly mírně nepohodlné, chvíli po nasazení si ale "sednou" (dle výrobce se materiál zahřátím přizpůsobí tvaru zvukovodu) a přestanete je vnímat. Přiložený "aplikátor" není od věci, zvláště ze začátku, kdy nevíte, kde přesně mají být umístěné - míval jsem pořád pocit, že jsou špatně a zatlačoval je dále do ucha. Výrobce se také chlubí krátkými "stopkami" a tedy že chrániče netrčí z uší. To je sice pravda (i když chrániče jsou stále v uchu vidět), na druhou stranu budete výrobce proklínat, až se budete snažit je v mírně podroušeném stavu z ucha vyndat, zejména pokud máte silnější prsty.

Co se týče útlumu, obecně si nemohu na sluchátka stěžovat, u většiny kapel jsem musel jít podstatně blíž k reproduktorům, protože mi přišlo, že je slyším příliš potichu. Sluchátka navíc vcelku spolehlivě odfiltrují běžný hluk okolí (15 dB útlum je poměrně hodně), takže vás nebudou rušit okolo si povídající lidi. Bohužel i přes poměrně vyrovnanou frekvenční charakteristiku do cca 4 kHz je hodně znát o téměř 10 dB vyšší útlum ve výškách. Zpěv, kytary, většina dechů, všechno je slyšet bez problémů. Činely jsou však slyšet podstatně tišeji a sóla na kytaru ve vyšších polohách jsou často přehlušena ostatními nástroji. O menších dechových nástrojích s vyšším tónem ani nemluvě. Basy do rozumné frekvence jsou utlumeny poměrně slušně, takže hudba, která nejde s frekvencemi příliš do hloubky je se špunty vcelku poslouchatelná. Problém nastává, pokud je basů moc, typicky nu-metal a metalcore s podladěnými nástroji, kde všem kytarám přebývá pár basových strun. Odhadem kolem 50 Hz už špunty téměř netlumí (což nebude chyba jen těchto chráničů, nízké frekvence člověk nevnímá jen ušima) a slyšíte skoro jen basy s ostatními nástroji na pozadí. Nedovedu si představit, že by někdo s těmito špunty poslouchal na koncertě hip-hop nebo techno (přestože příznivcům tvrzení "víc basů = lepší hudba" budou dozajista vyhovovat). Zlaté vložky mi přišly na poslech hudby vhodnější (napovídá tomu i frekvenční charakteristika), stříbrné jsem proto zavrhl jako poměrně zbytečné.

Po festivalu jsem špunty vyzkoušel ještě v druhé plánované oblasti použití - hře na bicí. Špunty mě příjemně překvapily, žádné hluboké basy se zde nekonají a utlumení činelů a vyšších frekvencí vůbec je žádoucí - neboť právě činely jsou zejména při hraní tvrdší hudby silným zdrojem zvuku a se širokým spektrem zejména ve vyšších frekvencích. Ty jsou špunty poměrně odfiltrovány a jsou tak více slyšet bubny včetně kopáku. Navíc byl se špunty podstatně méně slyšet dozvuk bubnů, což také napomáhá jejich čitelnosti, důležité nejen při cvičení.

Bohužel momentálně neoplývám vlastní kapelou (o více než jedné osobě), takže vhodnost špuntů při zkoušení s osatními nástroji nevzykouším, jsem však v tomto směru optimistický.

Se špunty v uších není problém mluvit s ostatními lidmi, srozumitelnost je nižší než bez nich, ale v běžných případech dostatečná.

Přiložený plastový obal na špunty je sice poměrně praktický a vypadá odolně (přestože je jen plastový), problém však nastává, když do něj chcete umístit kompletní vybavení, tedy špunty, aplikátor a druhý pár filtrů. Nacpat jmenované dovnitř není takový problém, ale vyndávání na místě se může stát poměrně otravným a není poblém ztratit zejména filtry. Což na festivalu ve stoje v davu pod pódiem může být poměrně problém. Na druhou stranu stejně zjistíte, že nemá cenu stříbrné filtry nosit a špunty se naučíte nasazovat i bez aplikátoru, což tento problém eliminuje a do krabičky se ještě něco malého vejde (i když tak malého, že mě ani nenapadá co).

Závěr: Testované chrániče sluchu bych doporučil pro cvičení na hlasité nástroje, myslím že dobrou službu udělají i při zkouškách s kapelou a situacích, kde je frekvenční vyrovnanost sice do jisté míry potřebná, ale ne zásadní. Pro použití na hlasitých koncertech záleží na tom, jestli si více ceníte 100% hudebního zážitku, nebo svého sluchu. Pokud nechcete dělat (tak velké) kompromisy, tak si kupte špunty na míru.

V čem je problém?

Set top box Vantage ukládá videa na disk tak, aby pro něj bylo co nejjednodušší přehrávání - počítá se totiž zejména s tím že je bude přehrávat zase on přímo z disku. Na jednu stranu je výhoda v tom, že videa nijak nešifruje ani jinak úmyslně neznepříjemňuje uživateli život, na druhou stranu jsou data uložena jako čistý MPEG stream, tedy prostě tak jak je získá ze satelitu. Navíc je rozděluje po 1,5 GB, nejspíš kvůli tomu že neumí načítat větší soubory, nebo kvůli limitům souborového systému FAT (který je ale 4 GB). Ať tak nebo tak, je to tak a nezbývá než se s tím smířit (nebo si koupit jiný set top box, kvůli téhle radě ale asi tento článek nečtete).

Project X

Na začátku tedy máte ve složce s filmem (ty set top box ukládá do složky records) několik souborů. Nás bude zajímat soubor s příponou .trp a případné soubory se stejným názvem a příponami .001, .002 atd.. To jsou soubory obsahující onen MPEG stream rozsekaný na menší kusy. Tyto kusy potřebujeme spojit, stream opravit, odříznout nepotřebné části videa a bezeztrátově ho dostat do rozumnějšícho formátu. Program který tohle všechno umí a osvědčil se mi se jmenuje Project X. Je napsaný v Javě, což znamená že je multiplatformní a že budete potřeboval nainstalovanou Javu. Navíc si ho musíte po stažení zkompilovat, což je naštěstí zjednodušeno na spuštění .bat souboru. Pokud se toho přesto bojíte, je možné na internetu sehnat i verzi už zkompilovanou. Poté získáte adresář obsahující soubor ProjectX.jar, který už lehce spustíte. Program vypadá na první pohled trochu nepřehledně, ale není složitý. Základní postup je následující:

1. Ve spodní části máte tabulku s vaším videem (collection). Do té pomocí tlačítka "+" na levé straně nahrajete vaše soubory s filmem v pořadí nejprve .trp, poté .001, .002 atd.. Pomocí šipek na levé straně se dá poté pořadí ještě upravit. Kolekcí se dá vytvořit i více zároveň, tím se tu ale zabývat nebudu.
2. V největším okně uprostřed uvidíte video které jste načetli. Posuvníkem pod videem si můžete videem listovat. Video se zde dá oříznout a vystříhat z něj reklamy, jednoduše nastavíte posuvník kam potřebujete, doladíte přesně tlačítky pod posuvníkem a poté stisknete červené "+". Program pak automaticky střídá vytřižené (červené) a nevystřižené (zelené) části. Špatně se to popisuje, ale je to vcelku intuitivní. Takto si video ostříháte tak, aby pod tím co chcete exportovat bylo zelené pole.
3. Jakmile jste spokojeni, klepnete na tlačítko "prepare >>" a objeví se okno s nastavením exportu. Zde nechte nebo zaškrtněte "demux", zbytek neřešte a klepněte na první tlačítko se znakem Play/pause. A čekejte, nemělo by to trvat více než pár minut.

[Show as slideshow]

Po demultiplexování v ProjectX máte v adresáři s filmem několik nových souborů. Je to soubor s příponou .m2v, ten obsahuje video bez zvuku a obvykle dva (obecně jich ale může být i jiný počet) audio soubory s příponou .mp2. Rozdělení na video a zvuk se sice zdá zbytečné, ale při jiných řešeních jsem míval problémy se synchronizací videa se zvukem, tento postup mi fungoval vždy.

Nyní se postup liší podle toho, co chcete s videem dělat - jestli chcete jen vytvořit soubor přehratelný v PC a ten si poté zálohovat, nebo zda plánujete vytvořit DVD přehratelné i na běžném DVD přehrávači. Zabývat se budu oběma postupy.

Komprese do souboru

Pro vytvoření souboru přehratelnému na PC doporučuji stáhnout Avidemux (pokud nevíte co stáhnout, stáhněte soubor v sekci Windows - Install ze SourceForge). Ve článku o ripování DVD jsem sice používal trochu "hezčí" Handbrake, ten však zřejmě neumí do videa přidat audio z externího souboru.

Ovládání byste jistě zvládli, nicméně pro jistotu postup který používám:

1. Spusťe si Avidemux a otevřete si soubor s příponou .m2v. Na otázku o indexaci zvolte Ano, bude to nejspíš trvat několik minut. Pokud vám Avidemux vyhodí jen chybovou hlášku, zkuste se vrátit k Project X a zvolit při exportu místo "demux" volbu "ts". Někdy se ale stane, že je potom rozhozená synchronizace audia a videa. V případě .ts exportu máte vše v jednom souboru, odpadá tedy i následující bod s přidáváním externího audia.
2. Po dokončení indexování zvolte v Avidemuxu v horním menu volbu Audio a Hlavní stopa. Zde zvolte jako zdroj zvuku "Externí mp3" (ve skutečnosti je to jen mp2) a najděte jeden z nejspíš dvou souborů s příponou .mp2 které vám vyplivnul Project X. Pokud si nejste jisti který máte zvolit, zkuste si je namátkově poslechnout, zda např. nejsou v různých jazycích, nikdy se mi to ale nestalo. Poté jen potvrďte tlačítkem OK.
3. V levém sloupci Audio můžete zvuk rekomprimovat tím že místo Copy zvolíte jiný formát, osobně to ale nedělám. Větší kvalitu tím nikdy nezískáte, maximálně menší výsledný soubor.
4. Zato položka Video nás bude zajímat. Pokud máte oblíbený kodek, klidně ho použijte, sám preferuju volbu "MPEG4-AVC (x264)".
5. Po stisknutí tlačítka "Nastavit" nastavíte parametry komprese. Osobně komprimuju na "Constant Rate Factor" s kvalitou 21, celovečerní film má pak kolem 1 GB a dá se na něj koukat. Pozor, větší číslo znamená horší kvalitu! Pokud se potřebujete vejít do nějaké velikosti např. kvůli velikosti CD/DVD, zvolte v "Encoding mode" volbu "Video size" a pod ní nastavte požadovanou velikost. Ta však nebude dosažena přesně, raději nastavte o něco míň. Komprese také většinou bude déle trvat kvůli dvěma průchodům.
6. Formát klidně nechte na AVI, nicméně pokud chcete být cool jako já, nastavte si taky MP4. Dobrou možností je i MKV. Pro naše účely je ale tato volba vcelku nedůležitá (pokud nenastavíte nějakou naprostou exotiku kterou vám pak nic nepřehraje).
7. Pokud máte na obou stranách zbytečné černé pruhy (ovšem pozor, někdy v nich bývají titulky), nezdá se vám poměr stran (jako je vidět na mých screenshotech, film je z boku "spláclý"), nebo si chcete s videem jinak pohrát, bude vás zajímat i tlačítko Filtry v sekci video:
   1. Pokud máte po stranách videa pruhy, můžete video oříznout filtrem Crop. Zkuste přejet posuvníkem na nějakou barevnou scénu a zvolit "Auto Crop". Poté můžete ručně doladit výsledek. Potvrďte a tlačítkem "Preview" se můžete podívat na výsledek.
   2. Na změnu poměru stran bych doporučil filtr MPlayer resize. Jako "Source:" nastavte jaký má film ve skutečnosti mít poměr, tedy např. 16:9. V "Destination" nastavte "1:1" pokud se na film budete dívat spíše na PC, nebo "4:3", pokud na běžné TV. Rozdíl je ale jen malý. Zaškrtněte "Round to the nearest multiple of 16" a "Resize method" nastavte na "Bicubic".
   3. Je možné nastavit tyto dva filtry i v opačném pořadí (v Active filters vidíte seznam filtrů, provádí se odshora dolů), budete poté mít přesnější poměr stran. Pak je však kvůli kompresi vhodné filtr Crop nastavit tak aby Left+Right a Top+Bottom byly dělitelné 16, nebo prostě nastavit Crop & Resize tak, aby rozměry výsledného videa byly dělitelné 16. Osobně preferuju výše popsaný postup, tedy nedříve Crop, protože to dá míň práce.
8. Pokud jste spokojeni s náhledem a nastavením, můžete se pustit do komprese. Ta bude nejspíš trvat několik hodin, takže si vše nejdřív pořádně překontrolujte. V menu zvolíte "Uložit video", jen vyplníte název (včetně přípony!, tedy např. video.mp4, video.avi nebo video.mkv, podle toho co jste zvolili za formát). A čekáte. Pokud komprimujete např. přes noc a na PC nic jiného neděláte, můžete zkusit zvýšit prioritu. Priorita vyšší než "Normal" však může docela efektivně způsobit že už na PC až do konce komprese nic jiného neuděláte.

Po skončení komprese máte hotový soubor připravený k přehrání, naložte s ním jak umíte (nicméně doporučuju ho alespoň zběžně shlédnout dříve než smažete zdrojové soubory).

[Show as slideshow]

Umístění videa na DVD

Pokud nechcete aby výsledkem vašeho snažení byl jeden soubor, ale chcete ho mít na DVD ve formátu DVD video, je zbytečné soubor komprimovat do nějakého meziformátu. Na DVD je totiž video umístěno v podobném formátu (MPEG2) jako vysílá satelit (řeč je o klasickém SD vysílání). Pokud tedy nemáte vyloženě dlouhý film nebo nenahráváte v HD rozlišení, na DVD můžete video umístit bezeztrátově. K tomu využijeme program DVDStyler. Postup je následující:

1. Po instalaci a spouštění DVD Styleru musíte zvolit nastavení DVD - jeho jméno, jak je velké (najdete na něm napsané)a kvalitu videa (nechte na automatice). Dále formát videa (nechte na PAL, pokud nejste v místě kde se vysílá v NTSC, třeba v USA), poměr stran (záleží jaký poměr stran má video které jste nahráli. Ukázka je třeba tady na obrázku s balonem). Zvukový formát zvolte mp2, protože ten vám nejspíš vylezl i z Project X.
2. Pokud chcete mít na DVD jen tento film bez menu a dalších zbytečností, smažte ve spodní liště ikonku s menu. V opačeném případě ji tam nechte.
3. Na levé straně si přepněte na "Prohlížeč souborů". Najděte si složku s filmem a přetáhněte soubor s videem (přípona .m2v) do spodního rámečku kde jste (ne)smazali menu. Mělo by se vám tam objevit se symbolem přeškrtlé noty, protože zatím máme v programu jen samotné video bez zvuku.
4. Poté najděte jeden z vyexportovaných souborů se zvukem (přípona .mv2, je nejspíš jedno který to bude, viz popis v sekci "Komprese do souboru") a přetáhněte ho tamtéž. Ikonka reproduktoru by se měla změnit na nápis "mv2".
5. Nyní pokud chcete menu, tak si ho vytvořte v sekcích "Pozadí" a "Tlačítka", tím se zde zabývat nebudu, ale je to docela intuitivní. Pokud jste menu smazali, po vložení DVD se místo něj hned spustí první vložený film.
6. Poté už můžete klepnout na ikonku ohnivého DVD nahoře a jít na to. Zvolte si dočasné adresáře s dostatkem místa, program je na něj při práci velmi náročný, pod 10 GB to raději ani nezkoušejte a údajům od DVDStyleru nevěřte. Můžete zkusit štěstí a výsledek rovnou vypálit, nebo zvolit opatrnější postup a zvolit "pouze generovat" (poté se na výsledek můžete podívat např. ve VLC media playeru a vše pak jednoduše vypálit na DVD) nebo "vytvořit obraz ISO", se kterým poté umí pracovat snad všechny běžné vypalovací programy a virtuální mechaniky (např. Daemon Tools) a navíc ho lze přehrát i v již zmíněném VLC.
7. Po klepnutí na tlačítko "Spustit" záleží na tom kolik místa původní video zabíralo. Pokud se na DVD vejde, provede se jen remultiplex, což je otázka pár desítek minut a neztrácíte kvalitu. V opačném případě se bohužel video musí překódovat což bude trvat několik hodin a ke ztrátě kvality dojde. DVDStyler bohužel někdy udělá to, že jen remultiplexuje, ale vytvořený obraz DVD se pak na fyzické medium nevejde. V tom případě budete muset vzít do ruky kalkulačku a pohrát si ručně s nastavením kvality ve vlastnostech projektu.

[Show as slideshow]

To je vše. Ať už jste komprimovali do souboru nebo jste vypalovali na DVD, jste hotovi. Nezbývá než popřát pěkné zážitky při sledování.