Aktuální přístup k duševnímu vlastnictví v ČR podrobně rozebírat nebudu. Podobně jako ve světě máme centrálně řízenou ochranu patentů, průmyslových vzorů i registrovaných obchodních známek. V autorskoprávní oblasti pak většinu lidí zajímá fakt, že je u nás ilegální sdílet autorsky chráněný materiál, ale ne už ho získávat, tedy například stahovat z Internetu.

Protože se považuji za klasického liberála, nemohu nezmínit názory obdobně smýšlejících lidí. V článku pana Smetky ze Strany svobodných občanů, které jsem v minulých volbách volil (a budu zřejmě volit opět) jsem našel názor, který bych čekal spíše od pirátů, tedy že duševní vlastnictví by nijak speciálně chráněno být nemělo. Pan Smetka je přitom v předsednictvu strany, nejedná se tedy o žádného náhodného přispěvatele. V článku jsou věcné argumenty, přesto s ním však nesouhlasím a myslím si, že by duševní vlastnictví chráněno být měl. Vzhledem k odlišné povaze by se tak však mělo dít v menší míře a v mírně odlišném režimu než vlastnictví "fyzické", či "hmotné".

Rozdíl mezi hmotnými statky a duševním vlastnictvím

Hmotné statky a duševní vlastnictví mají mnoho společného, v podrobnostech se však samozřejmě liší. Důležité je, že pro vytvoření obojího bylo nutné vynaložit nějaké úsilí. Toto úsilí mohlo být motivováno v obou případech různými způsoby. Někdo může namalovat (hmotný) obraz jen tak pro radost a někomu ho darovat, aniž by měl na mysli finanční zisk. Stejně tak může někdo nakreslit podobný obraz za pomoci PC a rozeslat ho přátelům, nebo dát k dispozici na Internet.

Komerční a nekomerční kopírování

Obdobně může být oboje motivováno snahou o zisk. Někdo věnuje týden vytesání sochy ze dřeva, aby ji poté prodal jako umělecký předmět, někdo pracuje u Pixaru a modeluje týden ještě roztomilejší rybičku do nového trháku Hledá se Nemo 2. Jeden pracuje rukama, druhý s myší a tabletem, oba ale konají práci, za kterou očekávají nějakou odměnu.

Rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými statky  je hojně zdůrazňovaný zejména zastánci "volného kopírování čehokoliv" a jedná se rozhodně o argument, který se nedá jednoduše zanedbat. Pokud totiž někdo umělci ukradne sochu, vznikne mu hmatatelná (respektive v tu chvíli už majitelem nehmatatelná) a hlavně ihned viditelná škoda - měl sochu a teď ji nemá.

Pokud však někdo Pixaru "odcizí" rybičku, není to hned vidět a zřejmě si toho nikdo ani hned nevšimne. Rybička se totiž zkopírovala a i kdyby si ji stáhly miliony lidí, z původní rybky v Pixaru nezmizí ani ploutvička. Na první pohled se tedy jedná jen o win-win proces - lidi si užívají rybičku a Pixar o nic nepřišel!

Nechci podceňovat "piráty" a věřím, že mnoho z nich domýšlí i další důsledky předchozího odstavce. Na vylepšení rybičky u Pixaru pracoval zaměstnanec týden a dostal za ni zaplaceno od zaměstnavatele. Rybka zatím Internetem doplavala až do konkurenčního studia, kde se jim zalíbila. Hotovou rybku překreslili na červeno a vydali svůj vlastní film "Hledá se Memo 2". Protože mimo rybky se k nim dostaly podobně i ostatní modely, animace a příběh, vydali svůj vlastní film s desetinovými náklady než Pixar a mohou ho tak pronajímat kinům za desetinovou cenu. Kina samozřejmě koupí raději "Hledá se Memo 2" než "Hledá se Nemo 2", protože je levnější a jinak úplně stejný a můžou tak prodávat lístky v akci za 30 Kč. Zlý kapitalista Pixar přišel na buben, protože "kdyby stál lístek 30 Kč, tak budu do kina chodit, 170 Kč je zlodějina" a polovina lidí si stáhne i "Hledá se Nemo 2", protože "ten film za 30 Kč nestojí, až bude stát lístek 5 Kč, tak na něj půjdu".

"OK", zaargumentuje pak některý odpůrce autorských práv. "Kopírování bude legální jen pro nekomerční použití!" Ano, mnoho lidí dnes vnímá, i kvůli dualitě obchodního a občanského práva rozdíl mezi "komerčností" (zlý kapitalista vydřiduch) a "nekomerčností" (Jánošík) jednání. Vraťme se však k rybičce. Modely od Pixaru se dostanou nejen ke konkurenční firmě, ale i k chudému studentovi, kterému se zalíbí a vytvoří z nich vlastní 3D film, "Nemovo jméno". Film nabídne zdarma na Internetu, tedy nekomerčně, kde se na něj každý může podívat v HD. Flexibilnější kina nabídnou (nekomerční) "Promítání filmu zdarma pro členy klubu". Klubové členství bude stát 30 Kč na týden s limitem jednoho shlédnutého filmu týdně. Kdo na tom vydělá? Kino, případně onen student, který se stane slavným. Kdo na tom prodělá? Samozřejmě Pixar. A dlouhodobě milovníci animovaných filmů, protože Pixar začne raději investovat do lodní přepravy, kde může proti pirátům nasadit ozbrojenou stráž.

Nadšení zastánci volného nekomerčního kopírování (což je, aniž bych chtěl daný názor nějak shazovat, vlastně komunismus v oblasti duševního vlastnictví) poté začnou volat po dotacích do filmového průmyslu z daní (ostatních zlých kapitalistů), protože "komerční sektor selhává ve tvorbě filmů". Film bude stát díky úplatkům a neefektivnímu řízení dvojnásobek částky, proto se bude muset najmout více úředníků pro boj s korupcí. Další extrapolaci vývoje již ponechám na čtenáři.

Oceňování způsobených škod

Dalším argumentem proti duševnímu vlastnictví, který zmínil i pan Smetka, je problematičnost oceňování škody. Pokud byl nový film ihned po vydání nasdílen přes BitTorrent a stáhl si ho milion lidí, jaká je škoda? 1 000 000 x 170 Kč za lístek do kina? To asi ne, každý kdo si film stáhl by do kina za 170 Kč nešel. A i kdyby si mohl zvolit cenu, kterou za stažení zaplatí, tak snad nikdo nevěří tomu, že je to stejná cena, jakou by byl ochoten zaplatit "kdyby kopírování neexistovalo". Způsobená škoda se tak musí určit arbitrárně. A jestli je něco, co klasický liberál z duše nenávidí, tak je to arbitrární stanovování jakýchkoliv hodnot (kromě těch pár základních na kterých celá filosofie stojí). Takže jasný argument proč raději systémově autorská práva neuznávat. A protože stejný problém nastává u jakékoliv formy duševního vlastnictví, tak raději neuznávat žádnou jeho formu. Nebo snad ne?

Vraťme se k sochařovi, kterému někdo ukradl sochu. Dejme tomu, že jde o kreativního sochaře a každá jeho socha je jiná. Své sochy prodává v aukci, protože zjistil, že tak za ně dostane nejlepší tržní cenu. Zloděj mu sochu ukradl, prodal ji do bazaru za 1000 Kč, kde si ji koupil neznámý kupec za 5000 Kč. Autor tvrdí, že by takovou sochu prodal za 10 000 Kč. Jaká je skutečná škoda? Je to cena dřeva, ze kterého je socha? Je to cena kterou tvrdí autor? A jak zjistit opravdovou cenu, když sochu nemáme? A i kdybychom ji měli, případ proběhl novinami, socha je slavná a tak bude mít cenu vyšší než by měla bez krádeže. Musí opět nastoupit někdo, kdo určí cenu arbitrárně. Nebo musíme přijmout za ideologii komunismus a ten jak známo ve větších společenstvích nefunguje, nebo se to alespoň ještě nikomu nepovedlo.

Nejsem rozhodně první, kdo se touto otázkou zabývá. Některé teorie tvrdí, že si má okradený právo určit vlastní cenu, na kterou si daný předmět cení. To však funguje ve společnosti gentlemanů, ne v reálném životě. Asi někdo nechce doživotně splácet 10 miliard za to, že u pokladny omylem nahlásil špatný počet rohlíků a ten jeden navíc si zrovna firma "náhodou cení" na takovou cenu.

Tak jak na to?

Jaké z toho pro mě plyne poučení? Duševní a osobní vlastnictví se v zásadních bodech ohodnocování způsobených škod v principu neliší a proto by mělo být podle mého názoru chráněno stejným způsobem. Z problému vidím jako jedinou reálnou cestu stávající posuzování způsobených škod úřadem. I když by mě za to pan Rothbard určitě neměl rád.

V textu jsem se věnoval zejména oblasti autorského práva, ale věřím, že tyto principy jsou společné i dalším oblastem duševního vlastnictví. Těm se budu věnovat dále.

Dědit duševní vlastnictví?

Ve všech současných vyspělých (rozuměj bohatých) státech funguje institut dědictví hmotných statků. Pokud zemřelá osoba nemá žádné dohledatelné dědice a nezanechala závěť, případně pokud je dědictví odmítnuto, propadá majetek státu a věřitelé mají smůlu.

Hmotné statky

Výše uvedené je podle mě ideální stav, kterému nemám co vytknout. Jedná se o velmi jednoduchý princip*, který podporuje zodpovědnost (kdo by šetřil, když mu po smrti stát všechno sebere?) a za předpokladu, že může odkazující odkázat své hmotné statky komukoliv, to podporuje loajalitu mladších generací. Pokud může otec, matka či prarodič závěť kdykoliv změnit, není od věci se k nim chovat slušně. Když už tedy nebyli schopní dotyčného vychovat, aby se tak choval implicitně.

Dá se tak říci, že práva na hmotné statky trvají a dědí se. Až na nešťastné výjimky z nedotknutelnosti osobního vlastnictví, jako je například vyvlastnění.

Duševní vlastnictví

Těžko však tento princip vztahovat i na duševní vlastnictví obecně. Asi nikdo by nechtěl, aby si stále někdo nárokoval patent na tranzistor nebo počítačovou myš. Tyto patenty navíc vlastní firmy, které mohou "žít" stovky let a i v případě jejich "smrti", tedy bankrotu, je mohou nárokovat jejich "dědici", tedy věřitelé. Proto je pro tyto oblasti nastavena doba, po kterou patent platí. Zní to logicky, po nějakou dobu je duševní vlastnictví chráněno a firma na něm může vydělávat. Po určité době se patent uvolní a ovoce objeveného mohou využívat všichni.

Kromě toho, že je doba ochrany stanovená arbitrárně, je tu však ještě jeden problém. Patentuje se dnes mnoho "technologií", které nejsou převratnými zlomy, jsou velmi obecné a v zásadě tak znemožňují vyvíjení ostatním firmám. Mnoho peněz se tak investuje do právních oddělení, místo do vývoje.

Osobně jsem toho názoru, že chránit se mají konkrétní netriviální konečná díla, technickým jazykem řečeno - s dostatečnou složitostí. Tedy obecně - ne patenty, ne vzory, ale konkrétní výrobek. Důvod je jednoduchý - v současnosti produkty nepostupují tak rychle, jako by mohl postupovat vývoj. Firmy vytvoří jednu řadu produktů, např. DVD přehrávače, a ty poté vylepšují jen minimálními změnami. Jakmile má doma DVD přehrávač téměř každý, přijde nová generace - Blu-ray. Ta je opět vylepšována a jakmile se trh nasytí, přijde další**.

Nemám důvod věřit, že by se toto změnilo po zrušení patentů. Velké firmy nebudou chtít přijít o své jméno inovátora, takže budou do vývoje investovat a ti co se vezou se budou vozit dál, spokojení se svou úlohou "těch druhých". Je naopak možné, že to hlavní hráče v oboru bude motivovat k zavádění technologií rychleji, aby je ti ostatní nestíhali ve zrychleném tempu opisovat.

Patenty ne... a co dál?

Kromě patentů jsou u nás chráněné též užitné vzory a průmyslové vzory. Poněkud stranou stojí ochranné známky. Všechny zmíněné spolu s produkty chráněnými autorským právem proberu v následujících odstavcích:

Užitné vzory

Užitné vzory jsou vlastně jen neduživými bratříčky patentů. Tedy adepti na zrušení ze stejných důvodů.

Průmyslové vzory

V případě průmyslových vzorů je problém složitější. Chceme chránit firmy před "padělky", kde se vymění jen logo? Zastávám názor, že ochrana není potřeba. Postihnutelné by však měly být produkty průmyslové špionáže. Pokud tedy čínská automobilka "získá" výkresy firmy Audi a podle nich začne vyrábět auta, měla by být postihnutelná. Pokud však design jen okouká a napodobí, problém nevidím. Nakonec příkladem jsou již dnes prakticky nepostihnutelné padělky z Číny, které si může kdokoliv objednat na Internetu. Většina lidí dá přednost prověřeným značkám.

Ochranné známky

Ochranné známky jsou dle mého názoru přínosné. Jde to sice i bez nich (certifikace firmami apod.), ale jedná se dle mého názoru o dosti složitý proces s otázkami typu "kdo ohlídá hlídače", který nevyváží výhody neexistence úřadu spravujícího databázi ochranných známek. Nakonec takovou databázi může při počtu českých ochranných známek spravovat i jediný člověk.

U textů jsou pravidla poměrně snadno definovatelná, pokud se omezíme na znaky české abecedy (pro zamezení kolizí typu iDnes vs. ıDnes, přestože stále může někdo registrovat 1Dnes). Co však loga? Obávám se, že se zde nevyhneme případnému soudnímu posuzování podobnosti. Samozřejmě jen v případě žaloby, nikoliv preventivně. Druhou možností je loga nechránit vůbec.

Autorské právo

Zde se dá obvykle velmi jasně uplatnit princip "chráněno je konečné dílo, nikoliv postup". Album kapely je tedy chráněno a nikdo ho nesmí bez povolení šířit nebo veřejně provozovat jinak, než jak odsouhlasil majitel práv. Stejně tak části děl. Nikdo by však neměl bránit vytváření cover verzí, nebo "vykradení" melodie nebo hudebních postupů.

U fotografií a obrazů opět zákaz odvozených děl, tedy žádné fotografie nebo skeny fotek. Nicméně pokud si někdo stejnou scénu naaranžuje doma, nebo obraz překreslí, proč ne?

U knih je situace trochu složitější, ale věřím, že zde soud v případě problémů najde snadno hranici. Stejná věta se stane, ale kapitola těžko.

U software lze před použitím vynutit souhlas s jakoukoliv smlouvou, takže zde není co řešit.

Doba ochrany

Můj názor je tedy takový, že se mají chránit ochranné známky pro zamezení padělků a netriviální autorská díla (netriviální proto, aby si někdo nepatentoval jedničku a nulu a poté netvrdil, že všechna digitální díla jsou od toho jeho odvozená). Jak dlouho ale ochranu poskytovat?

U ochranných známek jednoduše - za známku se bude platit za dobu registrace, peníze půjdou na údržbu databáze, případně do státního rozpočtu. Známku lze prodlužovat, jakmile doba vyprší, může si ji registrovat kdokoliv.

Pak zde máme autorská díla chráněná autorským zákonem. Díla, kde je autorem fyzická osoba, by dle mého názoru měla být chráněna pouze do jeho smrti a poté se stát veřejným statkem. Na tento fakt by neměl mít vliv ani prodej autorských práv (který by dle mého názoru měl být možný). Důvod je ten, že jakákoliv jiná doba (ještě kromě nekonečné a nulové) je stanovena jako nějaké arbitrární číslo, které je tudíž nepřirozené. Je to ale spíše pocit, se kterým se dá jistě polemizovat.

Co ale autorská díla vytvořená v rámci firmy? Tedy například grafika vytvořená v pracovní době? Pokud chceme konzistentní řešení, hledáme takový princip, kde se nevyplatí autorovi "obelstít smrt" a vytvářet dílo v rámci vlastní firmy, kterou zdědí potomci. Jsou tedy jen dvě možnosti. Buď zapomeneme na předchozí odstavec, autorská díla budou děditelná a dokud nevymřou potomci, tak bude dílo chráněno. Nebo se předchozího odstavce naopak striktně přidržíme. Autorské dílo je pak majetkem firmy, ale jen do doby, než zemře tvůrce (v případě více tvůrců poslední z nich).

Může se zdát, že se zde otevírají dvířka k dalším podvodům. Otec dílo vytvoří, ale pak ho upraví se svými dětmi, práva tedy mají i děti. Ti pak mohou dílo opět upravit se svými dětmi... toto jde však udělat jen v případě, že dílo nezveřejnili (a v takovém případě je veřejnosti k ničemu i v případě, že je autor jen jeden). Pokud totiž dílo zveřejní, platí pro něj jen autorská práva těch, kteří na něm pracovali. Další generace tak už pracují jen na odvozeném díle, které na práva na dílo původní nemá vliv.

Dodatek

Výše uvedené je nástin, jak řešit problém institutu duševního vlastnictví bez jeho naprostého zrušení, ale zároveň v duchu klasického liberalismu, tedy konzistentní formou s minimem státních institucí. Vaše názory si rád přečtu v diskusi pod textem.

* Přestože v mnoha státech je samozřejmě náležitě zesložitěn. V Norsku, alespoň pokud mohu věřit Gunvor, mají i zákony upřednostňující prvorozeného syna před ostatními. Nemluvě o tom, že jsou velmi omezeni v tom, komu mohou co odkázat. Což je nakonec i u nás.

** V některých oblastech to samozřejmě nefunguje. CD jsou s námi už dlouhou dobu a když pominu současnou módu vinylů, tak se nijak nemění. Lepší nosiče však nemohou z pohledu trhu dodat žádnou zásadní přidanou hodnotu, o zvýšení délky záznamu nestojí umělci ani nahrávací společnosti a zvýšení kvality zvuku ocení jen zanedbatelná menšina (viz neúspěch SACD). Zlepšení kvality obrazu z SD na HD oproti tomu pozná skoro každý.

Příprava

Protože se začíná v 10 ráno, balím raději všechno už den předem (kromě sýra, který nechávám v lednici). Protože v posledních dnech pršelo a déšť hlásí i na dobu cesty, zapomínám na původně plánované běžecké boty a beru "polovysoké" pohory, pro jistotu je ještě znovu mažu (což se pak v noci v mokré trávě ukazuje jako výtečný nápad). Trekové hole se hodí, jdu s nimi rychleji a šetřím klouby (které vím, že mě nejspíš zradí jako první), zvláště z kopce. Na sebe funkční triko spolu s klasickým bavlněným a nepropro bundu a kalhoty. Do batohu jídlo (brát si celý 500g chleba se během cesty ukazuje jako blbost, s bídou ho sním polovinu), cukrovinky (taky přestřeleno, cca 600 g, ale zase lepší než jich mít míň), troje náhradní ponožky, svetr (na konci jsem litoval, že nemám dva), funkční spodky, látkový "tunel" lékárničku (kostivalový krém, Indulona, obvaz, náplast s polštářky i bez a pro případ nouze nejvyšší ibuprofen). Dvě půllitrové lahve (na každou stranu jednu, abych byl pěkně vyvážený). Bateriovou nabíječku, GPS logger s náhradní baterií a samozřejmě telefon, peněženku a klíč od bytu. Nutnou čelovku, pro jistotu kompas a svou "KPZ", ze které většinou používám pouze "švýcarák" na ukrojení chleba.

Asi 15 minut doma hledám patky a menší kloboučky na trekové hole, ale nenalézám, nakonec jdu bez nich (takže chudáci hole na silnici a v bahně)

Závod

9:09

Odjíždím městskou směr Obřany, Babická, což je na druhé straně Brna. Cesta probíhá bez problémů, zřejmě jsem si ani nic nezapomněl.

9:38

Přijíždím na tramvajovou zastávku. Nikde nikdo, pro jistotu na webu kontroluju, že se jde skutečně dneska v 10 a že jsem na správné zastávce. Čekám na další tramvaj (pro Brňáky: "šalinu").

9:48

Přijíždí další tramvaj. K mé radosti se v ní nalézá většina účastníků. Platíme účastnické poplatky, dostáváme mapy, itineráře a odjezdy spojů a jako bonus sladkou tyčinku.

10:05, 0 km, Obřany

Start! Ujímám se vedení, abych si tu pozici vychutnal aspoň na pár  minut. Za chvíli mi je však nepříjemné, jak mi na úzké cestě šlapou na paty, tak je pouštím před sebe. Tempo nasazujeme slušné, mírně přes 6 km/h. Přecházíme na cyklostezku, připojuju se k velké skupince. Hole nepoužívám, abych si je na asfaltě neničil.

Dál uvádím z technických důvodů místo času jen kilometry.

5,7 km, Bílovice nad Svitavou

Skupinka, které se držím, neodbočila kde měla. Rozhodují se jít dál a na značku se vrátit na další odbočce (trasa ujitá mimo značku se nepočítá). Já se odpojuju a jdu zpátky na místo, kde jsme značku opustili. Většinu skupiny už celý den neuvidím. Později na mapě zjišťuju, že se rozhodli líp.

13,3 km, před Josefovem

Na chvíli ztrácíme žlutou, hlavně kvůli kácení, pak zjišťujeme, že vede po cestě pod námi v údolí. Scházíme - sklouzáváme dolů. Někdo na nás řve, že jsme v přírodní rezervaci, ale 1) nejsme, začíná 20 m od nás, 2) zjišťujeme, že je to jen opilý lesník.

15,9 km, nad Josefovem

Držím se skupinky 3 dalších lidí, Jirky, Tritase a "Toho, jehož jméno jsem neustále zapomínal", dále jen "Ten". Značka se opět ztrácí kvůli kácení lesa, bereme to tedy strání nahoru na cestu. Objevujeme studánku, zapřádáme hovor s turisty ("Z Brna? To jste vyšli včera, ne?"), nabíráme vodu. Já se zdržuju déle, měním ponožky a mažu kostivalovém krémem, protože se začínají ozývat kyčle. Mírně to pomáhá.

22 km, Rudice

Poblíž malého rybníčka je sympatická lavička a stůl, opět opouštím Jirku a Toho, které jsem mezitím dohnal a jdu se najíst. Hlad nemám, ale je mi jasné, že už ani nepřijde a chci jídlo tahat raději v žaludku, než v batohu. Cpu do sebe kolik zvládnu a pokračuju dál.

27,9 km, Macocha

Dorážím spolu s "turistickým párem", jejichž jména si opět nepamatuju. Neodolám a kochám se vyhlídkou, pak si nechávám v občerstvení natočit do lahve "cosi jako kofolu". Náhražka náhražky, ale díky cukrům mi připadá jako nápoj bohů. Uvědomuju si, že bych do sebe měl cpát víc cukru.

33,44 km, Vavřinec

U Vavřince je krásný rybník a tak smáčím nohy (původně jsem se chtěl smočit celý, ale přítomnost blízké rodinky s dětmi mi brání se koupat nahý). Cítím kyčle, tak mažu kostivalovou mastí, na noze je první puchýř. Zřejmě důsledek hloupého pokusu namazat chodidla Indulonou. Lepím náplastí a vyrážím dál.

38,2 km, Žďár

Věřím spolusoutěžícímu páru (dále "pár"), se kterým se už nějaký čas předbíháme a za koupalištěm se za nimi vydávám do lesa. Po chvíli se mi to nezdá, zastavuju a vidím, jak se vrací. Vracím se s nimi a objevuju správnou cestu (značka až po 100 m).

39,8 km, za Kuničkami

Kostivalový krém zřejmě funguje, přestávám cítit klouby. Z kopců zkouším běhat, což mě většinou zase rychle přejde.

43,1 km, Na Babylóně

Nejvyšší bod trasy, což znamená, že se do Blanska bude slušně klesat. Což je pravda, naštěstí je to ale hlinito/kamenitá cesta, pohodová pro nohy. Poblíž vrcholu stavím u rybníka, opět koupu nohy a mažu kostivalem a třísla preventivně Indulonou.

50,4 km, v polích za Boskovicemi

Setmělo se, že není vidět na mapu, vytahuju čelovku a bundu a zapínám GPS na mobilu (což jsem neudělal dřív kvůli baterii). Slalom mezi poli je nuda, ale po hlíně se jde příjemně. Boty naštěstí nepropouští vodu, jsem rád, že jsem je před odchodem namazal.

51,8 km, stále v polích

Náhodou objevuju ve tmě přístřešek s lavičkou a stolem, opět tedy mažu nohy. za sebou objevuju dvě světýlka, což je dobrá motivace "aby mě nedohonili". Chůzi sám jen s čistým nebem plným hvězd nad hlavou si užívám.

55,5 km, Bačov

Na začátku zapomínám odbočit, naštěstí na GPS po 100 m zjišťuju omyl a vracím se. V Bačově doplňuju vodu z pumpy, která dosti vrže, v blízkém domě tím zřejmě budím nějaké lidi, tak mizím. Mezitím mě dohání "pár", Jirka a "Ten". Nad Bačovem chvíli tápeme kam vede značka, nakonec objevujeme.

57,8 km, nad Bačovem

Kolena, prasklý puchýř a další mě nutí zpomalit, odpojuju se tedy od skupinky a tempem cca 4 km/h s častými zastávkami pokračuju. Po cestě přemýšlím nad texty písniček, čím déle, tím víc je zapomínám. Občas si pískám, nebo zpívám, abych nějak zapojil mozek.

71,5 km, Opatovické hradisko

Škodolibí značkaři vedli značku z Velké Roudky do Velkých Opatovic přes kopec. Nicméně je mi to vcelku jedno, jako už skoro všechno. Bolest nohou už nevnímám, jen nemůžu moc chodit, rychlost kolem 3,5 km/h a dává se do mě zima. Dolů z hradiska se slézá dolů dosti prudká cesta, pro mé nohy asi to nejhorší co mě mohlo potkat. Nakonec se dolů úspěšně sesouvám.

Pod hradiskem mě vylekal Jirka a "Ten", kteří zabivakovali pod kopcem. Nevím, jak dlouho jim to vydrželo, já bych v tomhle stavu bez pohybu zřejmě umrzl i v těch pár stupních nad nulou.

73,6 km, Velké Opatovice

Jsou asi 3 hodiny v noci, ale ve Velkých Opatovicích to žije, vypadá to tu trochu jako v zombie hororu. Všude se nekoordinovaně motají opilci. Chvíli na zastávce sleduju dění, přemýšlím, kam mám šanci dojít a vydávám se dál.

74,9 km, nad Velkými Opatovicemi

Dohání mě čelovka, ale nemám sílu před ní utíkat. Zjišťuju, že je to fousatý kolega, který má ještě plno energie. Prohazujeme pár slov a pak mě opouští, neboť se pohybuju rychlostí zchromlého důchodce cca 2,5 km/h.

76 km, Smolenská přehrada

Kolem vody už mi začíná být opravdu zima, beru si tedy svetr. Nohy už nemažu, protože se obávám, o kolika puchýřích bych se dozvěděl a hlavně bych musel vyhrnout kalhoty a sundat boty - brrr!!! Ještě že je za přehradou dokopec.

76,5 km, Červený kopec

Chvíli pokračuju po červené, ale pak zjišťuju, že v mapě vede jinak. Nejsem si jistý, zda se nejedná jen o odbočku k památníku, tak se vracím a jdu podle mapy (GPS). Nakonec se ukazuje, že červená byla přeložena (ale na silnici, takže jsem dobře udělal).

78 km, stará dálnice, 4:59

Svítá, schovávám tedy čelovku. Mám ještě 5 hodin před sebou. Analyzuju situaci. Jevíčko je 1,5 km, autobus jede za dvě hodiny. Pokud bych šel dál, tak musím na další spoj dojít až do Pacova, který je dalších 10 km. To bych v současném stavu zřejmě zhruba tak došel. Pak by mě ale čekaly další 3 km do vesnice s veřejnou dopravou. Zejména vzhledem ke kolenům se rozhoduju závod ukončit v Jevíčku.

79,5 km, Jevíčko, 5:20

Slunce je sice nad obzorem, ale za mrakem. Je mi šílená zima a to tu mám čekat 100 minut. Chvíli se šourám po centru, pak nacházím bankomat v uzavřené místnosti, kam se zavírám a zahřívám. Mám za sebou 79,5 km chůze, kvůli bloudění je to cca 77 km uznatelných do soutěže.

Dvě hodiny cesty domů

Do autobusu mě naštěstí pouští, tělo se vyrovnává se zátěží. Neustále usínám a budím se. V navazujícím vlaku usínám na celou půlhodinu. Dorážím do Brna, psychicky na tom začínám být špatně až teď, nálada jako na kolotoči. Před domem zjišťuju, že mám klíč od bytu, ale ne od domu, jediná věc, co jsem doma zapomněl.. vzpomínám si na stížnosti, že lidé nechávají otevřený vchod k popelnicím - hurá, je tomu tak, sláva zapomnětlivým! Rychlá sprcha a do postele.. na 8 hodin zapomnění na bolavé nohy.

Závěr

Rád jsem si vyzkoušel, jaké je to sáhnout si na dno sil. Možná by to šlo ještě hlouběji, ale po zkušenostech s výletem na můj 80km výlet na Sněžku jsem nechtěl riskovat, že mě bude opět rok bolet koleno jakmile ujdu pár km.

Příště snad stovka!

Kvalita blogu

Kvalita nebo kvantita?

Na webu je dnes populární řešit SEO, tedy optimalizace stránek tak, aby vaše stránky byly snadno vyhledatelné ve vyhledávači. Nepopírám, že je to důležitá část. Nicméně pokud chcete, aby vám na blog opravdu chodili lidé, kteří chtějí informace, o kterých píšete, je hlavním bodem kvalitní obsah. Nikdo není zvědavý na stránky plné reklam, ze kterých se nic nedozví. Pokud však čtenář dostane článek, který hledal, rád si ho přečte a tím spíše se na váš blog vrátí. A tím více má také času na to, aby si všiml vaší tématické reklamy.

Pokud chcete na webu vydělávat, je tedy účelem na něj přivést co nejvíce lidí (zejména kvalitním obsahem a případně za přispění SEO, o které si můžete přečíst například tuto knihu zdarma). Pokud možno tak, aby vám návštěvníci hned zase neodešli.

Odpověď na otázku v nadpisu tedy zní - oboje!

Page Rank

Pokud vám na váš blog chodí jeden člověk týdně a ještě to jste vy, tak tento text rovnou můžete přeskočit a vrhnout se na psaní kvalitních článků. Návštěvnost se dá měřit například pokročilým nástrojem Google Analytics, nebo prehistorickým, ale jednoduchým a stále v ČR používaným TopListem. Pokud vám na blog lidé chodí, gratuluji a doporučuji si změřit Page Rank. To je číslo, které udává, jak moc kvalitní je váš web podle v současnosti nejpoužívanějšího vyhledávače - Google. Přímo na Google Page Rank změřit nejde, ale na webu existuje mnoho služeb, které vám ho zdarma odhadnou. Proč si Page Rank a případně i ranky jiných vyhledávačů měřit? Můžete sledovat, jak se kvalita vašich stránek (a tím i pozice ve vyhledávačích a tím i více lidí a tím i více odkazů na vaše stránky a tím i Page Rank a tím i pozice ve vyhledávačích...) postupně zvyšuje. Nicméně nečekejte zázraky, tento blog má v době psaní textu s 33 vysoce kvalitními články ) Page Rank ve výši 1. Pořád lepší než 0, ale stupnice je až do 10.

Proč ale o Page Ranku píšu? Čím vyšší kvalita stránek, tím větší potenciál pro jejich výdělek. Některé služby vám budou platit v závislosti na výši Page Ranku vašich stránek, takže se vyplatí ho "honit" co nejvýše.

Možnosti výdělku

V další části budou probrány různé možnosti výdělku z blogu a přibližný výdělek pro menší blogy s návštěvností max. ve stovkách lidí denně.

Reklamní bannery: 0 - 100 Kč/měsíc

Asi nejstarší a nejpoužívanější způsob výdělku ze stránek. Reklamu zná na Internetu asi každý a vidíte ji i na tomto bloku v pravém sloupci (a pokud ji nevidíte, tak si vypněte AdBlock!). Prostě ji někde budete mít umístěnou a budete placení buď za to, kolikrát byla zobrazená (třeba český Billboard), nebo za to, kolikrát na ni někdo klikl (například světově nejrozšířenější Google AdSense). (Ano, rád používám závorky.)

Intextová reklama: 0 - 100 Kč/měsíc

Agresivnější možností reklamy je vkládání odkazů přímo do textu. Napíšete článek a při zobrazení čtenáři se některá slova změní na reklamní odkazy. Jak rafinované! Například slovo "auto" se tak může změnit na odkaz na autobazar, který si tuto reklamu zaplatil. Za zobrazení takového odkazu, nebo pokud na něj někdo klikne (záleží na systému), dostanete peníze. V ČR tento systém nabízí např. Billboard.

Na svém bloku tento systém nepoužívám, přijde mi příliš agresivní a čtenáře mate. Většina odkazů, které v textu vidíte, jsou tedy s otcovskou láskou osobně vybrané, kromě pár, které jsou v rámci partnerského programu (viz níže) a za které dostanu tučnou odměnu. Tak klikejte, milí čtenáři!

Psaní reklamních článků: 100 - 500 Kč/článek

Nemyslíte si, že umíte psát dostatečně dobře na to, abyste byli placení za odborné články na specializovaném serveru? Ale zase si fandíte dostatečně na to, abyste napsali reklamu? Zkuste to. Systém funguje tak, že se zaregistrujete na specializovaném serveru a budete nabízet, že na objednávku napíšete na váš blog reklamní článek. Firmy vám potom zaplatí za to, že je vychválíte do nebes (podle jejich požadavků). Samozřejmě takových článků nemůže být plný blog, to tam pak nikdo chodit nebude a inzerenti se o vás zrovna nepoperou. V ČR takový systém nabízí např PlaCla, nějaké zkušenosti o ní (něm, nich?) můžete nasbírat třeba tady.

Mně osobně nabízené peníze za strávený čas a znehodnocení bloku reklamou tvářící se jako článek nestojí, proto zde takové články nenajdete (a pokud bych v budoucnu změnil názor, tak budou takové články ve vlastní sekci).

[Show as slideshow]

Prodej odkazů: 10 - 200 Kč/měsíc

V dnešní době je SEO, tedy optimalizace pro vyhledávače, velkým hitem. Proto se v oboru se točí velké peníze. Pokud chce nějaká firma, aby její stránky byly ve vyhledávačích dobře umístěny, je často ochotná nemálo zaplatit za optimalizaci pro vyhledávače.

Jednou ze základních SEO komponent je existence (pokud možno co nejvíce) odkazů na danou stránku z různých jiných kvalitních stránek. Kvalitní stránka se pozná tak, že má vysoký Page Rank. Vyhledávače si pak řeknou "O tomhle webu se hodně píše na jiných důvěryhodných webech, pojďme ho dát na čelní místo ve vyhledávání." Je to samozřejmě trochu složitější, ale v principu to funguje právě takto.

A jak se na tomto kolotoči můžete jednoduše přiživit? Můžete zkusit prodávat odkazy na svém blogu. Čím vyšší Page Rank, tím lépe. Zkuste vyhledávání na Webtrhu, nebo pokud jste líní i na toto, můžete zkusit nabídnout své texty nějakému automatickému systému:

Automatické systémy pro odkazy fungují na první pohled podobně, jako intextová reklama. V textech vašeho blogu se u některých slov zobrazí odkazy na firmu, která si zaplatila kampaň. Narozdíl od intextových odkazů však není hlavním cílem klikání na odkazy, ale samotná existence odkazu, která vylepšuje inzerující firmě pozici ve vyhledávačích. Příkladem společnosti nabízející tyto služby je Backlink Genius, kde jste placení měsíčně nikoliv za proklik nebo zobrazení, ale jen za fakt, že odkaz v článku je - i kdyby na něj nikdo celý měsíc neklikl.

V automatických systémech se dají vydělat slušné peníze (v porovnání s reklamou, nečekejte tisíce měsíčně), je však na místě upozornit, že vyhledávače takovéto chování nemají rády. Pokud na vás tedy přijdou (jednotlivé systémy se chlubí jak je to nemožné, ale ty bity nebudou...), můžou váš blog penalizovat - například vám nastavit Page Rank na 0. Což u léta piplaného blogu zamrzí.

Kritický ohlas na Backlink Genius možno přečíst například na tomto blogu.

Partnerské programy: 0 - 1000 Kč/měsíc

Partnerské, cizím slovem "affiliate "programy nabízejí možnosti potenciálně velkého výdělku. Jedná se vlastně o reklamu, ale nejste odměňováni ani za zobrazení, ani za proklik, ale za zakoupené zboží/služby. Podoba odkazu je většinou na vás, můžete tak "nenápadně" vkládat odkazy do textu, nebo jít cestou reklamního banneru (jako můžete vidět na mém bloku v pravo dole, vpravo nahoře je banner Google Adsense). Celý proces probíhá v ideálním případě zhruba takto - přečtete si, jak jsem skoro vylezl na Gaustatoppen. Zatoužíte po výletu do Norska. Vpravo si všimnete, že v "affiliate" banneru se nabízí last minute zájezd. Kliknete na něj, objednáte zájezd, zaplatíte, odletíte... a mně přibyde na účet 1 % z ceny zájezdu. Nebo si jen koupíte letenku a dostanu za vás 200 Kč.

Na tomto bloku (zatím zkusmo) využívám affiliate program společnosti Invia. Pokud se registrujete přes tento odkaz, budu z vás mít nějaká procenta, tak klikejte, registrujte

Existuje samozřejmě mnoho affiliate programů dalších společností, pěkný přehled je na Webtrhu (za kliknutí na tento odkaz z vás však nemám ani korunu, stejně jako z většiny ostatních na tomto bloku).

Závěr

Nečekejte, že vyděláte nějaké velké peníze. Psaním blogu se uživí opravdu jen málokdo. Ale pokud vás psaní baví a chcete si vydělat alespoň na zaplacení hostingu a domény, nebo své náklady na blog trochu snížit - jděte do toho. Ať již do klasické reklamy, affiliate programů, nebo agresivnějších metod. Nicméně nepřežeňte to. Na blog, kde je reklama na každém rohu, se nikdo rád nevrací.

Odpočinek při nemoci?

Návštěva lékaře proběhla bez problémů, bohužel jsem hodinu a půl čekal, s tím jsem se však u kvalitních lékařů už smířil (alternativou je naštěstí i u nás připlacení si, s mou nemocností jednou za dva roky však dám přednost občasnému čekání). Prohlídka proběhla podle představ, výsledek podle očekávání - angína a antibiotika. Zažádal jsem tedy poprvé ve svém životě o neschopenku. Sestra měla trochu problém s anglickým názvem firmy, u názvu pozice to už vzdala a napsala prostě "technik". Že chtějí kvůli kontrolám adresu a patro plně chápu. Proč ale nechtějí telefon? Aha, dozvídám se, že podle výkladu novely zákona musím mít označený a funkční zvonek, takže proč by mi volali? Že mi zvonek stejně jako většině lidí v domě nezvoní a ani netuším, který je můj? Můj problém. Holt si to musím zařídit, horečka nehorečka. Můžu být sestře akorát tak vděčný za informaci.

Další novinu se dozvídám následně. Vycházky lze předepsat nejdříve po třech dnech. Což znamená, že ještě ten samý den, než zaberou antibiotika, musím jít vyřídit všechny náležitosti a udělat nákup na dva dny dopředu. Co kdybych měl čtyřicítky a nebyl schopný nákupu? Asi mám držet půst, nebo si zařídit dovoz potravin. Nemluvě o lidech z malých vesnic, kde nic takového nefunguje. Naštěstí to se mnou tak hrozné není, budu se jen muset obejít bez čerstvého pečiva.

Od doktora tedy jdu do lékárny pro Penicilin, následně tramvají k zaměstnavateli předat potvrzení (chce ho do dvou dnů, taky chytré), půlhodinový nákup v supermarketu, kde šířím viry po potravinách a následně tramvají zpátky. Za tu dobu potkám spousty lidí, které můžu nakazit a strávím hodiny venku, což mému zdraví taky zrovna nepřidá.

Po návratu však práce nekončí. Zjišťuju kde jsou nejbližší kancelářské potřeby, abych koupil lepící papír na jmenovky. Jedu tam tramvají, nakupuju. Po příjezdu vyrábím jmenovku na dveře s upozorněním, že zvonek nezvoní. Další upozornění dolů před hlavní vchod ke zvonkům, jen doufám, že to během týdne někdo nestrhne. Poslat e-mail majitelce bytu, že možná budu potřebovat její svědectví, že zvonky nezvoní (a udělat si alibi, že o tom věděla a neřešila).

A teď jen doufat, že případná kontrola bude soudná. Že bude mít pochopení, nějak se dostane za zamčené hlavní dveře do domu (což bude muset tak jako tak, pokud mi má do schránky dát papír o návštěvě). Že mi někdo zrovna nestrhne nalepenou jmenovku ze dveří. Že budou podle instrukcí klepat na dveře a ne zvonit (napsáno na jmenovce). Že zrovna nebudu spát a pokud ano, tak že mě klepání probudí.

Pořád mě ale napadá - je to jen blbá angína. Co když ale opravdu budu mít něco závažnějšího, budu mít problémy vůbec vstát a většinu dne prospím? Jasně, v takovém případě bych tu asi neměl být sám, ale ten kdo mě hlídá, bude asi přes den v práci. Co pak? Můžu věřit, že bude byrokrat "přívětivý" - ale to opravdu není systém, kde bych žil rád. Byrokrat má sloužit lidem, ne naopak. Když už to musí být.

"Tvoje blbost", můžete říct, "neznalost zákona neomlouvá, tato novela navíc proběhla i médii". "Nemusel jsi s opravou zvonku čekat až na nemoc, ale řešit to preventivně." Jistě, podle zákona jsem měl. Přijde vám to ale opravdu v pořádku? Mají opravdu lidé mít povinnost mít označený svůj byt? Ručit za funkčnost zvonku? Bát se usnout, aby nepřišli o nemocenskou? A to jen proto, že jsou jednou za čas nemocní a vyberou si zpátky trochu z těch desítek tisíc, co za rok nacpali pojišťovně?

Řešení

Uvedení telefonu

Asi nejmenší změnou by mohla být možnost uvedení telefonu. Mobil můžu mít vedle postele a vzbudí mě spíše než zvonek, navíc v případě těžší nemoci nemusím vstávat, oblékat se... během čehož může kontrola také utéci. Můžu telefon prostě jen zvednout a říct jim, že doma jsem, ať jen chvíli počkají. Případně jim dojít dolů těch 10 pater otevřít, i když zrovna nefunguje výtah. Pokud zrovna budu na nákupu, tak jim to řeknu, do 10 minut jsem zpátky (s nákupem) a nemám problém. Nemusím jít nakupovat když mi je blbě, protože mám zrovna vycházky a naopak. Je to ale stále jen záplatování zaplátovaného, i když je možná nová záplata hezčí.

Kontroly jen při podezření

Současný stav mi přijde, jako by byla nemoc zločinem. Člověk dostane přesně určenou hodinu denně vycházky a zbytek času má domácí vězení. Potřebuješ si něco nutně zařídit v jinou hodinu? Nikoho to nezajímá. Musíš sedět doma a plnit léčebný režim.

Pojišťovna je přitom soukromým subjektem. Stejně tak pravděpodobně firma kde pracujete. Pokud mám se zaměstnavatelem dobré vztahy a nemocný jsem jednou za uherský rok, tak snad není důvod k takto striktnímu režimu. Pokud má pojišťovna, nebo zaměstnavatel pochybnosti, tak může výjimečně zorganizovat důkladnou kontrolu. Pokud se ukáže, že se zápalem plic lyžuju ve Francii, tak je to pro zaměstnavatele i pojišťovnu samozřejmě ztráta důvěry, důvod pro vysokou pokutu, případně vyhazov a vyšší pravděpodobnost kontroly příště. Stejně tak, pokud mě najdou, jak s údajnou akutní bolestí zad zrovna pokrývám střechu.

To bychom však nemohli mít na každou blbost zákon.

Libertariánský ideál

Z hlediska klasického liberalismu je samozřejmě optimálním stavem privatizace zdravotnictví. Každá pojišťovna si pak může nastavit své podmínky kontroly, stejně tak každý zaměstnavatel. A já si mohu vybrat takovou, kde mi podmínky nejvíce vyhovují. Případně si místo pojištění šetřit na případné zdravotní výdaje sám. Od toho jsme momentálně daleko, třeba se toho však jednou i dožiju.

19. 2. 2012 - Podepsání smlouvy

Při předání bytu jsem se s původní podnájemnicí domlouval na pokud možno nepřerušeném připojení k Internetu. Podle ní bylo jednodušší smlouvu převést, aby se nemusely měnit modemy apod., prý má tuto informaci přímo z UPC. Domluvili jsme si tedy společnou schůzku s prodejkyní UPC služeb Helenou Pecovou. U té sice chyběly znalosti věci, zejména technické, výmluvnost jí však nechyběla. Argumenty jako "Netbox má jen málo přípojek, například ve vedlejším paneláku vůbec nejsou" (a proto jsou jako že horší) mě dostávaly do kolen. Avšak za přizvukování původní podnájemkyně a zjištění, že jsme se za 15 minut diskuse nikam nedostali, jsem to vzdal a podepsal. Později jsem zjistil, že si tím (kromě paní Pecové) nikdo nepomohl. Původní podnájemkyně stejně musela doplatit celý měsíc, modem stejně musela vrátit, musela proběhnout nová instalace a já platil (duplicitně) od jejího data.

Dále jsem se dozvěděl, že mi technik modem přiveze a že si můžu vybrat časové okno. 8 - 12, nebo 12 - 16 ve všední dny. Fajn, akorát pracovní hodiny, takže se uvolňovat z práce. Technik zavolá 20 minut předem, nebo se můžu domluvit na delší době. OK, bydlím 10 minut cesty od práce, ale co kdybych to měl hodinu a neměl flexibilní pracovní dobu? Pak asi musím na UPC zapomenout. Nebo si mám brát dovolenou? Jsou zřejmě i jiné možnosti (ve smlouvě je i cosi o možnosti samoinstalace), o těch mě však pí Pecová neinformovala.

22. 2. 2012 - Instalace

V toto magické datum proběhla instalace modemu v mém novém bytě. Dříve to nešlo z mé strany kvůli stěhování. Velké množství dvojek prý podle numerologů přináší smůlu, vše však proběhlo zdánlivě bez problémů. Technik zavolal jak jsme se domluvili, přijel přesně na čas a všechno proběhlo hladce (jen byl líný si donést schůdky, takže měl problém s dosažením rozvaděče, který je pod stropem). Celý proces trval asi 20 minut, poté jsem se odebral zpět do práce.

Po návratu z práce všechno běželo v pořádku, rychlost odpovídala. Jen modem zn. Auris vydával jakési podivné zvuky a rušil mi poslech hudby, což mě poměrně štvalo. Problém jsem vyřešil zastrčením co nejhlouběji do útrob stolu.

29. 2. 2012 - Problém

Týden po instalaci se vracím se z práce a těším se, až zasednu k PC, podívám se, co nového ve světě a na Facebooku, při večeři mrknu na nějaký ten dokument na iVysílání a vůbec si udělám pěkný večer osamělého ajťáka s Internetem. Přišel jsem však domů a modem nesvítí. Počítač i ostatní věci připojené na stejné přepěťovce fungují. Zkouším modem oživit, bezúspěšně. Zjišťuju, že mi paní Pecová sice dala letáky o "supernejlepší" nabídce, nicméně číslo na helpdesk UPC jsem neobdržel. Píšu jí tedy SMS, za chvíli mi volá zpátky a dozvídám se hned dvě čísla. O své ovečky se stará, to se jí musí nechat.

21:41 se tak dostávám k samotnému nahlášení poruchy. Přes UPC VoIP mám prý hlášení poruchy zdarma. Haha, někdo má u UPC smysl pro humor. Takže mi zbývají dvě možnosti jak volat - z mobilu klasicky za 6,50 za minutu, nebo přes VoIP z mobilu za 0,66 Kč, ale v nízké kvalitě. O čekacích dobách na UPC helpdesku už jsem už něco zaslechl, tak raději volím VoIP. Jsem prý pátý v pořadí. Po 20 minutách, kdy jsem už prý první v pořadí už vím, že jsem zvolil správnou metodu volání. Po dalších 20 minutách, kdy jsem prý stále první v pořadí, mi to už přijde divné, ale položte to, když jste první... Po celkem 47:54 to vzdávám. Cena volání? 31,64 Kč + přenesená data (na která mám naštěstí paušál). Kdybych volal klasicky z mobilu, tak mě to stojí přes 300 Kč. Ať žije vodafoní tarif "Za nula" a UPC helpdesk.

Přes telefon tedy píšu stížnost do formuláře na webu UPC, což se zadaří až napodruhé, navíc potřebuju číslo smlouvy, které nemám a jdu spát.

1. 3. 2012 - Problém - pokračování

Další den v práci čekám, kdy mi z UPC zavolají, aby poruchu odstranili "co nejdříve", jak tvrdí v obchodních podmínkách. Po obědě už to nevydržím a volám tam sám. Na helpdesku tentokrát nečekám, ale VoIP kvůli špatnému signálu nic moc. Dozvídám se, že mi poruchu vyřeší do dvou pracovních dnů. Je však čtvrtek a technik je volný až v pondělí. S mojí námitkou, že jsem poruchu hlásil už včera, prý nemůžou nic dělat, prostě není volný technik. Předběžně tedy rezervuju technika na pondělí a snažím se dál řešit, hovor však padá. Zakládám tedy nový tiket na webu UPC s rozsáhlou stížností na postup řešení problému. Samozřejmě mi nikdo zpět nevolá. V 18 hodin navštěvuju stánek UPC poblíž práce, kde sice moji stížnost nemůžou nijak řešit, můžu si však od nich zdarma zavolat na hotlinku. Dozvídám se, že se počítá s technikem na pondělí (mám v práci školení, takže rozptyl času 4 hodin se mi vážně "hodí"). Alespoň je nutím, aby mi technik zavolal předem, dovolenou si kvůli nim brát nebudu. Zkouším to na ně s výpovědí, ale nic. Vyzvednout si nový modem někde osobně taky není možné. Alespoň se dozvídám číslo své smlouvy, které mi měla sdělit paní Pecová.

Vypadá to, že budu přes víkend bez připojení k Internetu. Zrovna organizuju akci, super. Nicméně zatím proces stížností odkládám, abych měl nový modem aspoň v to pondělí.

5. 3. 2012 - Výměna modemu

Technik mi volá s dostatečným předstihem, naštěstí má čas zrovna v době obědů. Na místě je na čas, diví se, že mám úplně jiný modem, než mají v databázi a že nemám předávácí protokol od instalačního technika. Jejich problém. Modem mi mění za jiný značky Scientific Atlanta, který působí podstatně spolehlivěji. Vracím se do práce.

Po návratu zapínám PC a tuhne mi krev v žilách. Modem sice svítí a k ústředně se podle diod hlásí, ale PC se do Internetu nepřipojí! OK, ne nadarmo jsem dělal síťaře - restartuju modem. Po chvilce napětí velká úleva, vše funguje.

Dohra

Momentálně ještě rozmýšlím, jestli u UPC dát výpověď hned (trvá to stejně přes měsíc), nebo až po skončení roční výhodné akce. Mám podanou reklamaci, tak uvidím, jak se k ní postaví.

Aktualizace k 5. 4. 2012

UPC mi dalo slevu na fakturu ve výši 48 Kč. Měsíčně platím 299 Kč, 48 Kč tak odpovídá zhruba 5 dnům výpadku. Lepší než drátem do oka, můžu zajít na dvě levná piva.

Gaustatoppen jsem měl už nějakou dobu při pobytu v Norsku vyhlídnutý, neboť jsem z různých Norských zdrojů slyšel, že se jedná o nejlepší výhled v Norsku a spolu s Besseggen (kde jsem nebyl) se prostě v Norsku nedá opominout. Je to přitom jen cca 150 km od Drammen, což není žádná extra vzdálenost, zvlášť při Norských vzdálenostech. Když mě tedy tedy na konci neobvykle teplého listopadu přijeli navštívit dva přátelé z ČR, Jarda a Petr, dohodli jsme se, že horu pokoříme.

Předpověď počasí slibovala během dne slunce i zataženo, tak jsme doufali, že nahoře chytneme to první. Celý výlet jsme chtěli zvládnout i s dopravou z farmy za jeden den, vyrazili jsme tedy co nejdříve a doufali,  že se nám povede naplnit dosti těsný časový plán, tedy zvládnout to nahoru a zase zpátky za 9 hodin.

1883 m sice nezní jako žádná nepřekonatelná výška, zejména po absolvovaném Galdhøpiggenu, ale začátek i cíl cesty jsme zvolili v Rjukanu, který leží v pouhých 300 m n. m., převýšení nás tak čekalo 1500 m nahoru i dolů na cca 25 km cesty.

Brzy ráno jsme vyrazili místním autobusem do Drammenu, kde jsme počkali na navazující autobus do Notoddenu a odtamtud posledním do Rjukanu, kam jsme už jeli v autobuse sami. Nepříjemným překvapením bylo, že nám autobusák neuznal ISIC kartičky, za 150 km dlouhou cestu jsme tak dali každý 300 kr, tedy skoro 1000 Kč. Jinak cesta proběhla bez problémů, i když zejména v okolí jezera Tinnsjå foukalo tak, že to bylo znát i v autobusu.

Na vrchol Gaustatoppenu se obvykle chodí z parkoviště na silnici Fv651, které je asi v 1100 m a odkud je to už pohodová procházka. Bohužel jsme se tam neměli jak dostat (až později jeden z přátel nadnesl myšlenku, že jsme si měli půjčit auto a bylo by to levnější a jednodušší.. opravdu bylo a to podstatně). Z Rjukanu však vede za vlakovým nádražím nahoru i méně známá, ale pěkná značená stezka a po té jsme se vydali. Na mapě sice vypadala, že končí pár stovek metrů před napojením na hlavní cestu, ale proč by někdo dělal 10 km cestu a pak takhle skončil? Že to nebyla tak úplně nepravda jsme zjistili až později.

Cesta nahoru byla příkrá, ale díky nízké poloze Rjukanu na začátku nebyl sníh ani led a šlo se nahoru poměrně příjemně.  Ve výšce kolem 1000 m nás v sedle čekala menší náhorní plošinka a pohled na krásná, už mírně zamrzlá jezera (jak jsem už zmínil, začátek zimy 2011 byl v Norsku stejně jako u nás neobvykle mírný, jiný rok by tam člověk musel v listopadu se sněžnicemi). Z mraků také občas vykoukl 900 m nad námi zasněžený vrchol naší cílové hory, čas jsme měli poměrně dobrý a všechno vypadalo ideálně a krásně.

Jak jsme však začali stoupat po úbočí hory od jezer stále nahoru, přibývalo sněhu a hlavně větru. Přidala se navíc mlha, takže byl stále větší problém najít dalšího kamenného mužika, až jsme nakonec skončili bez kamenné navigace a museli se spolehnout na GPS. Stoupali jsme zářezem, kde tolik nefoukalo, zato tam však bylo pod sněhem velké množství sutě, která se ráda sesouvala na spodnější členy výpravy. Zářez jsme tak nakonec vzdali a vydali se po hřebeni co nejkratší cestou k již zmíněné oblíbené cestě na vrchol.

Cestu jsme našli v místě, kde zrovna byla informační tabule s fotkou, jaký bychom bývali mohli mít krásný výhled na vrchol, kdyby zrovna nebyla viditelnost asi 50 m a nefoukalo jako o život (v některých exponovaných úsecích téměř doslova). Během posilnění v podobě Tatranek proběhla krátká porada, kde se ukázalo, že na asi 1 km vzdálený a o 200 m vyšší vrchol už vlastně ani nechceme, protože se začínalo stmívat a stejně bychom kvůli mlze nic neviděli. V 16:45 jsme se tak vydali po hlavní cestě dolů.

Cesta zpět se brzy napojuje na silnici, kde jsme chvíli zkoušeli za chůze stopovat, ale zřejmě z nás měl každý strach, takže když už bylo jasné, že předposlední autobus nestihneme, šlo se bez něj. Nálada vládla trochu napjatá, protože Petr ztratil drahou čelovku a rozbil si na kamenech displej mobilu. A samozřejmě jsme dali každý cca 2000 Kč za výlet, kde jsme vlastně skoro nic neviděli.

Na zastávce v Rukjanu jsme měli nakonec asi 20 minut času, takžejsme si mohli pořádně prohlédnout trafostanici, uprostřed které se zastávka nachází ). Cesta zpět proběhla poměrně v klidu a s uznáním ISIC kartiček, až na to, že nám před nosem ujel poslední přípoj v Drammenu, takže pro nás jela Gunvor, což mělo nakonec dalekosáhlé negativní důsledky pro příští dny na farmě...ale to už je na jiné povídání.

[Show as slideshow]

Ponaučení z výletu? V Norsku se vyplatí si půjčit auto i pro kratší výlety, veřejná doprava je drahá a dny jsou na začátku zimy proklatě krátké. A samozřejmě obecná poučka pro jakékoliv hory - počasí se nesmí podceňovat.

Během mého následujícího pobytu se stalo jen pár událostí, na které vzpomínám. Uvedu je ne nutně v chronologickém pořadí.

Výlet do Osla

Oslo je určitě zajímavé město na výlet. Ne však tolik v listopadu, kdy máte k dispozici jen několik hodin světla. Výlet pořádala hostitelská agentura jako jedinou akci za dobu mého pobytu. Protože jsem to měl do Osla poměrně blízko vlakem, tak jsem se tam vydal. Průvodkyně z agentury nás dovedla do parku Vigelandparken, který určitě díky množství nahatých soch stojí za projití. Podívali jsme se i do Oslo bymuseum, které je také poměrně zajímavé a rozsáhlé (a zdarma). Po pár sušenkách a čaji v kanceláři agentury jsme se již vydali na vlastní pěst, shlédli už za tmy novou budovu opery (ze střechy je pěkný výhled na město), skokanský můstek Holmenkollen, který je poměrně v centru a jezdí k němu metro (pravda, pak musíte pár stovek metrů do kopce) a centrum vůbec. Oslo je poměrně velké město s množstvím muzeí, bohužel už byla odpoledne většina z nich zavřená, jinak bych jich prošel podstatně víc.

Výlet do Tønsberg

Protože je Tønsberg krajské město kraje Vestfold, kde jsem se nalézal a nejstarší město v Norsku, tak jsem se do něj také chtěl podívat. Zastávka vlaku je přímo v centru, kde jsem shlédl stavbu repliky vikingské lodi (dobovými nástroji), vikingské muzeum, které bylo poměrně malé, ale se zajímavou expozicí o komunikaci a runách. Pak jsem jen tak bloumal po městě, abych se úplně zapomněl podívat na Slottsfjelltårnet a zříceninu starého hradu.

Výlety do přírody

Na začátku října se ozvala Gunvor, že je momentálně lovecká sezóna a nemělo by se chodit do lesa. Když jsem se zmínil, že bych šel, tak se akorát naštvala, tak jsem byl ve výletech poměrně omezen od začátku října až do začátku listopadu. K tomu kromě Jotunheimen a Gaustatoppen jsem nejel ani do hor, kvůli ceně dopravy. Přeci jen, jet se podívat na víkend do hor za cenu, za kterou mám jinak lyžování v Alpách...

Kultura

Vzhledem k charakteru Norska jako "sociálního státu" mají všude bohatý kulturní program dotovaný městem/státem. Vstupné se však obvykle platí, běžná cena za vstup je 100 - 200 kr. Byl jsem tak na ruské lidové hudbě a výborném black metalu v Union Scene a ve Svelviku na prvním koncertu místní heavymetalové kapely s věkovým průměrem kolem 15 let ... která ještě nutně potřebuje cvičit. Byly tam ale zdarma wafle s marmeládou, takže jsem se pozdržel.

Daně

Někdy, tuším na začátku listopadu, se Gunvor nechala slyšet, že bych se měl přihlásit k placení daní. To mě poměrně překvapilo, protože agentura se o tom nikde v materiálech nezmiňuje, pouze ve smlouvě je o tom noticka malým písmem. Zřejmě se předpokládá, že většina lidí bude pracovat načerno - a nebo je to prostě sviňárna. Na úřadě jsme se dozvěděli, že mám platit asi 20 - 30 % ze mzdy! Do příjmu se totiž počítá i 108 kr denně za ubytování a stravu. To mi s mým už tak malým platem dělalo poměrně starosti. Nakonec se na to však pozapomnělo a když jsem to při odjezdu nadhodil, tak mi Gunvor nabídla, že za mě daně zaplatí. Což jsem s díky přijal.

[Show as slideshow]

Návrat domů přes Wroclaw

Zpět jsem letěl opět s Wizzairem. Protože však v zimě neměl lety do Prahy, koupil jsem poměrně levnou letenku do Wroclawi (cca 600 Kč včetně jednoho 32 kg zavazadla). Tam jsem byl kolem půlnoci a zjistil, že vše tam funguje poměrně...polsky. Na letišti jsem zašel na informace, kde mi tvrdili, že musím jet do centra taxíkem, protože žádný noční autobus tam nejede. Jízdní řád na zastávce však tvrdil něco jiného a tak jsem nakonec jel autobusem podstatně levněji. Na zastávce byl automat na lístky co bral platební karty (kde to máme u nás?), nicméně autobus tipuju na 70. léta a řidič po cestě musel opravovat dveře, které se odmítly otevírat (ne že bych to nezažil v Praze i s podstatně novějšími autobusy). Poté doháněl zpoždění jízdou smrti, kterou pasažéři naštěstí bez úhony přežili.

Když jsem dorazil na vlakové nádraží (autobus sice nijak nehlásí zastávky, ale požádal jsem ochotné spolucestující, aby mi řekli kde vystoupit), zjistil jsem, že se kompletně rekonstruuje. Odjezdy vlaků však omezeny nejsou a tak už ráno odjíždí co 5 minut vlak z pouhých dvou nástupišť. Na řízení to musí být docela peklo. V čekárně jsem zjistil, že budu čekat 7 hodin ve společnosti zhruba poloviny cestujících a druhé poloviny bezdomovců a zajímavých individuí, naštěstí povětšinou poměrně slušných a příliš nesmrdících. 7 hodin uběhlo pomalu, ale díky sledování obyvatel čekárny jsem se příliš nenudil. Po páté otevřela i místní bistra, takže jsem zašel na výbornou polskou kielbasu, abych utratil poslední hotovost a za chvíli jsem už uháněl německým vlakem, který měl namířeno do Drážďan. Já vystoupil na poslední polské zastávce Zgorzelec, odkud jsem už měl domluvený odvoz. Ten bohužel nenašel nádraží a Poláci ho prý posílali na různé strany, takže mě nakonec jako tečka za cestou čekala 3km cesta skrz celý Zgorzelec k McDonaldu, kde jsme si domluvili sraz. Mému levnému kufru navíc už definitivně odešlo kolečko, takže jsem si i zaposiloval. Od McDonaldu už to bylo kousek, takže jsem s povděkem přivítal svou postel a konečně poměrně rychlé připojení k Internetu. Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak může být 2 Mb/s závratná rychlost.

Ká-osmistovku jsem bohužel v lednu 2011 ztratil při výletě na sněžnicích v Polsku a i přes několikahodinové hledání jsem ji nenašel. Po příchodu domů tak hledání pokračovalo, tentokrát byl jeho cílem nový model telefonu. Brzy jsem ve výborném vyhledávání Mobilmanie našel jediný telefon, který moje požadavky splňoval - Motorola Defy. Nemá sice garantovaný stupeň krytí IP jako nedávno představený Sony Ericsson Xperia Active, který bych zvolil dnes, nicméně videa na Youtube, kde se s ní lidé koupou a dělají jiné vylomeniny mě přesvědčila (zase úplně nesmrtelná teda není, jak se můžete tu a tam přesvědčit). Protože se u nás Motoroly oficiálně neprodávají a šedý dovoz byl poměrně drahý, koupil jsem si novou na německém eBay za 300 €.

Krabice je poměrně malá a kompaktní a nějak extra neoslní - ale kvůli krabici si telefon nekupuju. Po sestavení nastal čas telefon zapnout. V době, kdy jsem telefon kupoval, jsem měla aktivovaný jen Vodafone tarif "Připojení na skok", který mi na K800i bohatě dostačoval na občasné vyhledání spoje v Opeře mini. Takže jsem byl nepříjemně překvapen, že hned po zapnutí telefonu a zadání PINu se spustil průvodce (nadstavba Motoroly) a telefon na pozadí začal stahovatdata. To mě štvalo o to víc, že jsem byl doma, kde mám k dispozici připojení k Internetu přes Wifi, než mě však telefon pustil do jejího nastavení, stihl si stáhnout přes EDGE několik MB dat!

Po nepříliš vydařeném prvním dojmu z telefonu nastal čas objevování jeho možností. Kapacitní displej s rozlišením 854 x 480 px mě uchvátil svojí jemností a reakcí na sebelehčí dotyky, hry jsou vychytanější, než ty počítačové před 10 lety a vůbec si člověk připadá, jako že má v ruce spíš miniaturní počítač, než mobilní telefon.

Poté jsem však přišel i na věci, které mě na mobilu začínaly štvát. Jednou z nich je naprostá závislost na aplikacích třetích stran. V základu telefon neumí nastavit upozornění zvlášť na SMS, mail a jiné upozornění, v aplikaci na SMS se musí nastavit požadavek na doručenku pro každou SMS zvlášť, foťák je oproti K800i horší jak kvalitou, tak možností nastavení, telefon si na pozadí stahuje co chce a když to člověk vypne, zase se nepodívá například na Android Market, telefon neumí Javovské aplikace... nastal čas strávit hodiny na diskusích a Android Marketu nalézáním aplikací, které většinu těchto neduhů vyřeší. Nakonec jsem hned první den postahoval kolem 10 aplikací jen aby telefon uměl to, co můj předchozí, "hloupý" telefon.

Na druhou stranu chápu, že je to účel, aby uživatel neměl nainstalované žádné zbytečnosti a mohl si přizpůsobit telefon obrazu svému. Telefon také přišel s poměrně zastaralou, rok starou verzí Androidu 2.1 Eclair, spolu s nadstavbou Motoroly pojmenovanou Blur, která mě příliš nenadchla a dle některých systém akorát zpomaluje.

Upgrade na Froyo

V polovině roku 2011 naštěstí přišel upgrade na Android 2.2 Froyo, který jsem netrpělivě očekával zejména z důvodu občasného zasekávání telefonu. U K800i jsem byl zvyklý na jednoduchý task manager, kdy se po stisku HW tlačítka dal jakýkoliv program násilně ukončit ("force close"). To fungovalo naprosto vždy. Defy sice třemi HW tlačítky disponuje, ale ani jedno nefunguje podobným způsobem. Pokud se tedy telefon "kousne" a nefungujídotyková tlačítka ve spodní části, nezbývá než čekat, až se telefon zase "odkousne", případně než se samovolně restartuje (což se naštěstí po nějaké době stane, takže není nutné vyndávat baterii).

Po upgrade na Android 2.2 Froyo kupodivu zůstalo nastavení systému i aplikace, což jsem vzhledem k "funkčnosti" některých jiných Motorola vychytávek ani nečekal. Nicméně celý telefon se zpomalil, sekat se začaly i jednoduché hry. Pár měsíců jsem s telefonem takto žil, než jsem se rozhoupal a nainstaloval Cyanogenmod.

Cyanogenmod

Na Cyanogenmod jsem přešel na začátku prosince 2011. Nejdřív jsem s tím váhal, ale po pár naštvaných restartech, kdy se zejména při geocachingu, naprosto kousal, jsem se k němu odhodlal. Záruku jsem stejně teoreticky už neměl kvůli rootu telefonu (instaloval jsem firewall), tak jsem věnoval den přeinstalaci. A stálo to za to. Ekvalizér a podobné srandy nutně nepotřebuju, ale novější verze Androidu (2.3 Gingerbread) přináší několik vylepšení a telefon je hned podstatně svižnější (i po nainstalování většiny původních aplikací, Blur zřejmě opravdu dost zpomaluje). Stabilitu telefonu při přepínání mezi běžícími Trekbuddy nebo C:Geo a ES File Explorer, která často zlobila, jsem však ještě neměl šanci vyzkoušet.

Odolnost

Telefon jsem nevystavoval nijak extrémním zážitkům, nicméně během používání se mi ho už podařilo nosit celý den v kapse montérek spolu s hřebíky, projel se po sjezdovce, o několika pádech z cca 1,5 m ani nemluvě. Telefon stále drží a displej má škrábanců jen minimálně. Chtěl jsem vám je vyfotit, ale nepodařilo se ani s manuálním zoomem. Jsou vidět jen při vypnutém displeji a jen z určitého úhlu, při běžném používání si jich nevšimnete. Gorilla Glass si tedy zaslouží pochvalu.

Ze zadní strany jsou na gumovém krytu trochu znát známky prodělaných pádů, ale opět se nejedná o nic, čeho byste si všimli bez pečlivého zkoumání.

[Show as slideshow]

Výdrž a outdoorové použití

Pokud telefon používám běžným způsobem, tedy během dne zejména jako diář, je zapnutá Wifi a GPS a před spaním na něm čtu knihu, vydrží cca 3 dny, což považuju za slušné. S vypnutou wifi se výdrž prodlouží ještě cca o den. GPS mám zapnutou pořád, kvůli aplikaci pro nalezení ztraceného telefonu. Pokud využívám navigaci Google, tzn. displej je celou dobu zapnutý a zobrazuje cestu, telefon vydrží tak 5 hodin. Pokud jdu na celodenní výlet a mám celou dobu zapnutý Trekbuddy se zapnutým záznamem trasy, tak má telefon problém vydržet až do večera - odhadem takových 7 - 8 hodin. Bez nahrávání trasy se výdrž o něco zvýší, baterii zřejmě dosti "žere" častý zápis na SD kartu.

Na outdoorový telefon mi dost vadí, že nemá očko pro protáhnutí šňůrky. Ať už pro zamenezí ztráty při outdoorových sportech, nebo proti ukradení (šňůra vám sice telefon při silném škubnutí obvykle neudrží, ale minimálně si všimnete, že vám ho někdo krade). Bod navíc pro novější Sony Ericsson.

Geocaching

Telefon s elektronickým kompasem jsem chtěl mimo jiné pro geocaching - pokud hledám kešku, potřebuju vědět nejen jak je daleko, ale i jakým směrem. S mým původním GPS modulem používaným s K800i je to obtížnější, zvláště v horším terénu.

Po téměř ročních zkušenostech mohu říct, že kompas je rozhodně plus, i když ne vždy ukazuje správně (to se však týká i běžného kompasu, stačí mít v kapse zmagnetizovaný nůž, nebo jiný kovový předmět). GPS je na tom s přesností podobně jako GPS logger s čipem MediaTek MT3, možná mírně hůř. Pokud máte zapnutá data a telefon si může stáhnout GPS almanach z Internetu, je start velmi rychlý, jinak se připravte na několik minut postávání na místě i v případě dobrého výhledu na oblohu.

Klady a zápory oproti K800i:

Když to tedy shrnu do kladů a záporů, jak je vidím při mírně obskurním srovnání s mým původním Sony Ericsson K800i.

Klady:

• Vysoká odolnost proti vodě i poškrábání, i když bez garance výrobce
• Pogumovaný zadní kryt bez výstupků, který neklouže na hladkém povrchu a neomatlává se
• Možnost instalovat mraky aplikací, měnících chování telefonu
• Automatická synchronizace přes Internet
• Wifi, GPS s kompasem

Zápory:

• Starý systém Android 2.1 (2.2 po upgrade) s pomalou nadstavbou (lze se ztrátou záruky nahradit Cyanogenmodem, nebo jiným neoficiálním firmware)
• Telefon v základu skoro nic neumí, vše si musíte doinstalovat
• Chybí očko na provlečení poutka
• Dlouhý start systému
• Při naprostém zaseknutí telefonu aplikací je nutné čekat na restart, nelze aplikaci jednoduše shodit (pokud nefungují dotyková tlačítka)
• Výdrž jen pár dní (na druhou stranu na smartphone jsou hodnoty dobré)

Závěr

S telefonem jsem poměrně spokojený a i přes nevýhody bude můj příští telefon asi opět "smart". Motorola Defy je fajn telefon s dlouhou výdrží na baterii (na smartphone) a vysokou (i když negarantovanou) odolností, který bohužel kazí (jako zřejmě u mnoha výrobců) upravený firmware, který telefon notně zpomaluje.

Zdůvodnění proč systém nebude fungovat je podobné jako v mém předchozím experimentu s Ruletou, nicméně tentokrát se pokusím vysvětlit vše více laicky. V textu předpokládám francouzskou ruletu, tedy s jednou nulou. Americká je nevýhodnější.

Strategie

V článku popsaný postup je oblíbenou ruletovou strategií se jménem Martingale. Jedná se o strategii hodně defenzivní a oblíbenou, při dostatečném množství peněz je pravděpodobnost malé výhry dosti vysoká.

Postup je následující:

1. Začínáte s nejmenší možnou sázkou, například 1 €, jak je zmíněno na uvedených stránkách.
2. Vsadíte tuto částku na barvu, nebo jiné pole s pravděpodobností 18/37, tedy například sudá/lichá, nebo spodní/horní polovina.
3. Pokud vyhrajete, vyhráli jste vždy 1 €.
4. Pokud jste prohráli, zdvojnásobíte sázku a pokračujete bodem 2.

Proč vyhrajete vždy 1 €? Pokud vyhrajete hned první hru, je to jasné - vsadili jste 1 €, zpátky dostáváte 1 + 1 €, tedy 2 € - vyhráli jste 1 €.

Pokud první hru prohrajete, jste v mínusu 1 €. Proto vsadíte ve druhé hře dvojnásobek - 2 €. Pokud vyhrajete druhou hru, dostanete zpátky 2 + 2 €, tedy 4 €. Protože jste vsadili dohromady 1 € v první sázce a 2 € v druhé sázce, jste v plusu 4 - 2 - 1 = 1 €.

Obdobně to funguje i dál, pokud vyhrajete až při třetí hře, kdy sázíte dvojnásobek 2 €, tedy 4 €. Získáte 8 €, do hry jste dali 1 + 2 + 4 € = 7 €. Lákavost Martingale je v tom, že pravděpodobnost, že prohrajete mnohokrát za sebou je poměrně nízká - například pravděpodobnost pěti proher za sebou je jen cca 3,6 %, deseti proher jen cca 0,13 % a dvaceti jen cca 0,00016 %. Problémem je na druhou stranu exponenciální růst potřebných prostředků - tedy abyste ustáli 19 proher za sebou a vsadili si podvacáté, potřebujete přes milion €. Pokud je máte, tak gratuluju a vsadím boty, že ruletou jste je nevyhráli.

Výše uvedené stránky tvrdí, že můžete dosáhnout pravidelného příjmu. To je s ruletou samozřejmě blbost, protože je matematicky dokázáno, že na ruletě se nedá dlouhodobě vydělávat. Pokud mi ale nevěříte a myslíte si, že vám jen nechci dopřát 900 000 Kč měsíčně, pokračujte do následující kapitoly.

Pravděpodobnosti výhry při jedné Martingale hře

V Excelu jsem si vytvořil následující jednoduchou tabulku:

Nelekejte se spousty čísel, sloupce hned vysvětlím.

V prvním sloupci je počet spinů (roztočení rulety), který trvá jedna hra Martingale, tedy celý proces od vsazení 1 € do výhry 1 € navíc. Počet spinů 10 tak znamená, že jste vsadili 1 €, devětkrát prohráli a podesáté vyhráli. Počet spinů 1 znamená, že se vám povedlo hned napoprvé vyhrát.

Druhý sloupec vyjadřuje, kolik na to potřebujete peněz. Pokud tedy vyhrajete hned první spin, stačí vám 1 € - to, které vsadíte. Pokud ale máte dvakrát smůlu a až třetí spin vyhrajete, potřebujete 7 €. 1 € na první spin, 2 € na druhý a 4 € na třetí.

Ve třetím sloupci se dozvíte, jak je pravděpodobné, že s danými penězi v kapse vyhrajete během jedné Martingale hry - tedy že získáte 1 €. Pokud máte na začátku jen 1 €, pravděpodobnost že z něj uděláte 2 € je logicky zhruba poloviční. Na druhou stranu s 65 535 € v kapse už je pravděpodobnost, že z nich uděláte 65 536 € celých 99,998 % - zhruba jen v jednom případě z 50 000 se vám stane, že byste prohráli celých 65 535 €. Všimněte si, že čísla jsou mírně ve váš neprospěch - to je důvod, proč casina ruletu provozují.

Dlouhodobý výdělek

99,998 % vypadá pěkně. Co ale, když nechcete vydělat jen 1 €, ale takových 1200 € týdně, jak píše onen movitý podvodník? Při více hrách už není výpočet tak jednoduchý, že bych ho datloval do vzorce v Excelu*. Ve skutečnosti jsem víc programátor než matematik a tak jsem si stejně jako v předchozím článku raději naprogramoval jednoduchou simulaci.

Simulace nedělá nic jiného, než že hraje pořád dokola Martingale, dokud nevyhraje částku, která byla nastavena - nebo neskončí na mizině. Celý tento proces program opakuje několikrát, aby se zjistilo, v kolika procentech případů se vyhrát povedlo a v kolika ne. Tento počet opakování je možné nastavit, já používám 1 000 000 (milion), což na mém postarším stroji trvá pro menší čísla maximálně pár minut. Program poté vypíše procentuální úspěšnost - tedy jak je pravděpodobné, že s danými penězi v kapse vyhrajete dané peníze.

Nebudu vás napínat, výsledky jsou v následující tabulce:

Čísla jsem nezvolil jen tak náhodou, jsou ze zmíněných stránek. Jak je vidět, pravděpodobnost, že s počátečními 60 € na účtu vyhrajete za den 1200 € je poměrně malá - asi 2,02 %. I pokud počítáme s bonusem z casina, který však nejspíš nedostanete ihned, tak jste na 210 € vstupního kapitálu, že však za den vyděláte zmiňovaných 1200 € se stane jen s 8% pravděpodobností. Na 92 % jen přijdete o svoje peníze.

O pravděpodobnosti, že se vám zadaří vydělat si takto každý den a na konci měsíce mít v kapse 36 000 € svědčí poslední sloupec - s 210 € na začátku prakticky nemáte šanci. Pokud prodáte auto a půjdete do toho s 10 000 €, stále máte jen 9 % šanci, že se vám to povede. Zbylých 91 % znamená, že přijdete o všechny vložené peníze.

Závěr

Není možné dlouhodobě vydělávat na ruletě tak, jak se píše na zmíněných podvodných stránkách. Pokud autor mluví pravdu, tak má neskuečné štěstí. Pravděpodobnější varianta však je, že vlastní tři casina, která doporučuje a vydělává na hloupých nebo nevědomých lidech, kteří jeho webu uvěří.

Z toho plyne poučení - pokud chcete vydělávat na ruletě, zařiďte si online casino.

Aplikace

Pokud si chcete zjistit vaši vlastní statistiku - pro vaši cílovou částku a počet vašich peněz, dávám k dispozici ke stažení mou testovací aplikaci. Využijte ji jak chcete, za případné chyby neručím

Martingale testovací aplikace (140)

* Výhrami se zvyšuje počet peněz, který má hráč k dispozici, nepomůže tak obyčejné umocňování pravděpodobností při následných nezávislých hrách. Experimentem jsem zjistil, že tento fakt nelze zandebat.

Galdhøpiggen

je nejvyšší horou Norska a Severní Evropy. Se svými 2 469 m příliš neohromí "honiče metrů", už v takových Vysokých Tatrách máme vyšší kopečky a v Alpách v těchhle výškách běžně lyžujeme. Nicméně vzhledem k umístění o pár desítek stupňů zeměpisné šířky severněji je hora srovnatelná spíše s alpskými třítisícovkami (kde nicméně taky lyžujeme...).

Buď jak buď, určitě to je zajímavé místo pro výpravu, což si však bohužel nemyslím jen já a proto je vyhledávaným cílem turistů i v září, kdy jsem se tam vypravil. Na vrcholu je navíc chata, kde si můžete za poměrně tučný peníz (i na Norsko) zakoupit kafe, či jiné občerstvení.

Glittertind

Druhá, avšak nikoliv proto méně zajímavá, nejvyšší hora Norska. Se svými 2 465 m za Galdhøpiggenem příliš nezaostává a donedávna se soudilo, že je tím nejvyšším vrcholem právě Glittertind. Wikipedie tvrdí, že ledovec, který pokrývá vrchol, mírně odtál, a proto se v současnosti uznává jako nejvyšší Galdhøpiggen.

Motivaci bych tedy měl, na Jotunheimen jsem si vyhradil 3 - 4 dny, svůj postup jsem si po cestě v bodech zhruba popsal, takže vám ho tu mohu poměrně přesně zrekonstruovat. Někomu může snad pomoci při plánování vlastní výpravy.

Středa 21. 9. 2011 - příprava a odjezd

Ráno

Jídlo mám nakoupeno, dopoledne ještě pracuju, předběžně jsem si s Gunvor (farmářka pro kterou jsem pracoval) dohodl odjezd na 17 hodin. Původně jsem chtěl jet hromadnou dopravou, kvůli nespolehlivosti Gunvor co se týče času, ale ušetřených několik stovek kr (Norská koruna, v té době cca 3 Kč), hodiny jízdy hromadnou dopravou a finální stopování (na místo odkud jsem plánoval začít žádná hromadná doprava v září už nejezdila) mě přesvědčilo, že to s ní risknu.

cca 20:00

Odjíždíme její značně potlučenou dodávkou Citroën z farmy poblíž Svelviku směr Jotunheimen, konkrétně k chatě Gjendesheim. Gunvor tvrdí, že tam její přítel má poblíž soukromou chatu a řekl jí, kde má schovaný klíč. Můžeme tedy přespat ve vlastním a zdarma. Odjezd a cesta se neobešly bez několika problémů:

• Při odjezdu Gunvor zjišťuje, že její syn, když byl ten den na návštěvě, zatáhl ruční brzdu. Což je problém, protože u onoho auta nejde povolit. Jedeme tedy se zataženou.
• Kousek od farmy se zjistilo, že jsem zapomněl vypnout vodní čerpadlo a nejspíš by tedy mělo jet pár dní naprázdno. To se řeší zavoláním sousedům.
• Gunvor přestal fungovat téměř nový telefon. Atmosféra houstne.
• Asi v polovině cesty začíná hvízdat klínový řemen. Alespoň ruční brzda se snad už ohřála a uvolnila.
• V jakémsi městě poblíž Fagernes auto pojalo přesvědčení, že počet závad je stále příliš nízký a ke kvičení klínového řemenu se přidává zřejmě proděravělý výfuk.

Po cestě mi Gunvor ještě kupuje nějaké jídlo, ze kterého se mi v rámci slušnosti daří většinu odmítnout - mám sbaleno tak akorát s malou rezervou, ale přesto si nechávám vnutit suchary a tři "pitíčka", která jsem se rozhodl co nejdříve vypít.

Chvíli po opuštění posledního města po cestě, Fagernes, se přidává solidní mlha. Venku je samozřejmě dávno tma, takže viditelnost minimální a posledních pár desítek kilometrů jedeme 30 - 40 km/h.

1:30 v noci

Přijíždíme do Gjendesheim. Vydáváme se hledat zmíněnou chatu, zjišťuju, že Gunvor vlastně neví kde chata je, ptá se na recepci Gjendesheim, znovu hledáme chatu. Na recepci jsem se alespoň dozvěděl, kudy nemám chodit kvůli špatné schůdnosti a že přes Memurubu mi to nedoporučují, protože je zavřené. Škoda, neuvidím "nejhezčí místo Norska" (což mi říkalo více Norů), Besseggen. Nicméně nechávám se ukecávat, že tam opravdu není kde přespat, bez stanu ani nouzově.

2:00

Nacházíme chatu, která by mohla být ta správná. Hledáme klíč - neúspěšně. (Později jsem se dozvěděl, že ta správná byla jen asi o 100 m dále.)

2:30

Vzdáváme to, jdeme se vyspat do dodávky. Začátek výletu jsem si představoval o něco vydařenější.

Čtvrtek 22. 9. - z Gjendesheim do Glitterheim

8:30

Vstávám mírně nachlazený ze spaní v dodávce, zřejmě jsem si špatně dovřel spacák. Počasí je parádní, výhled mi rychle spravuje náladu z předchozího večera. Gunvor se mě ještě snaží zdržet, ale to je to poslední, co bych v tu chvíli chtěl, takže v 8:45 vyrážím. Mírně fouká a vítr unáší kousky zledovatělého sněhu, já jdu ale zatím po kamení a hlíně. Dnešní cíl je Glitterheim, což je chata na jihovýchodním úpatí Glittertindu. Po cestě lovím jednoduchou (na nalezení, ne tak na terén) geocache, ale pak už si jen užívám vysokých hor jezer kolem.

15:15

Můj první sníh letošní sezóny v sedle mezi horami, zatím jen místy, takže je to spíš jen příjemné zpestření. Brzy ale zase scházím dolů.

17:00

Jak se přibližuju Glittertindu, začíná poměrně foukat, počasí ale jinak zůstává pěkné. Nocování v Glitterheim byla tak trochu sázka, protože v tuto dobu je chata zavřená a otevřená jsou jen nocoviště DNT a to ještě jen na klíč, který jako nečlen nemám. Nikdo z klubu v místě není a začíná se stmívat, tak hledám kde přespat. Zjišťuju otevřené záchody a pár dalších užitkových místností, jako poslední budovu objevuju otevřenou chatku DNT - v místě jsou dvě. V pravidlech zjišťuju, že bych měl zaplatit 300 kr za ubytování, měl bych je však vhodit do trezoru, který ale nenacházím - zřejmě bude v druhé, zamčené chatě. Chatku tedy bez placení využívám jen na přespání, bez využití kamen či plynu (vařič mám s sebou).

[Show as slideshow]

Pátek 23. 9. - přechod Glittertindu

7:30

Vstávám, vařím si teplou snídani a čaj. Venku solidně fouká a teplota je kolem nuly - a to chci vylézt o více než 1 000 m výš.

8:20

Vítr fouká pořád stejně, tak vzdávám čekání "jestli se to nezlepší" a vyrážím. Začátek i přes protivítr poměrně ujde, jakmile se ale dostávám na úroveň sněhu, vítr unáší čím dál více ledových krystalků a chůze je značně obtížná, každých pár desítek metrů zastavuju a otáčím se zády k větru, aby si obličej trochu odpočinul. Kuklu jsem si bohužel nevzal. Gratuluju si, že jsem se před výletem neholil. Občas uvažuju, jestli se nevrátit, ale nakonec jdu dál.

11:53

Vrchol byl doposud v mracích, ale teď se mi odkrývá v celé své kráse. Už se nedivím, že o něm Dimmu Borgir mají skladbu, je to prostě opravdu majestátní hora, která si vyžaduje respekt už na mapě, natož naživo. Velký zub se dvěma postranními trčí, pokrytý ledovcem, k obloze. Ale už je to blízko, mraky se protrhávají, vítr až na občasné poryvy ustává a po ledovci se jde poměrně dobře.

13:00

Jsem na vrcholu. Výhled je ještě lepší než jsem čekal, skoro celý Jotunheimen je jako na dlani. Pro tohle opravdu stojí za to po těch horách chodit. Trávím asi čtvrt hodiny focením a piju poslední "pitíčko". Občas vítr foukne zákeřně ze severní strany - zespoda z dolního ledovce Grjotbreenu, ale jinak počasí drží.

Když jsem nabažen výhledem, pokračuju na západ, cíl je chata Spiterstulen, která mi má posloužit jako start pro dobytí Galdhøpiggenu další den. Cesta dolů je dosti příkrá, sněhu naštěstí není moc. I tak se mi bohužel dostává do bot sníh a i přes výměnu ponožek mám v botách vlhko. Během sestupu je pěkný výhled na masiv Galdhøpiggenu, vrchol se ale schovává v mracích, asi abych si trochu té krásy užil i další den.

14:25

Sníh ustupuje a jdu po náhorní planině. Nebýt vysokých hor kolem, přišel bych si jako po cestě na Halti.

17:00

Přicházím do Spiterstulen. Tady mají elektřinu a dokonce saunu a bazén. Nejlevnější ubytování kupuju za 300 kr, tak k tomu rovnou kupuju i za 50 kr vstup do sauny a za 10 kr půjčení ručníku. Luxus! Navíc tu mají sušárnu, takže zítra půjdu v suchém. Pro uvaření večeře je bohužel nutné dojít do asi 200 m vzdálené chatky, kam si zapomínám vzít čelovku, takže cesta zpět je za tmy poměrně zajímavá. Seznamuju se s polským párem, se kterým porovnávám jejich mapu z roku cca 2009 s mou z roku 1989, kterou mám půjčenou od Gunvor. V podstatě nic se za tu dobu nezměnilo.

[Show as slideshow]

Sobota 24. 9. - Galdhøpiggen a cesta zpět

8:30

Po zaplacení a kontrole předpovědi počasí odcházím. Má být pěkně, což se ze začátku docela potvrzuje, moc nefouká a z mraků občas vykoukne slunce. První část cesty je dosti příkrá, brzy je ale možné si cestu ulehčit po menších ledovcích.

11:00

Dostávám se na hřeben, ten je ale bohužel už v mracích, viditelnost pár desítek metrů. Takže si spíš jen představuju, jaké odtamtud musí být krásné výhledy. Po cestě mě předbíhá několik rychlejších skupinek - přeci jen, táhnu vybavení na čtyři dny a oni si jdou s batůžkem s půllitrem pití, ale motivuje mě to ke větší rychlosti.

13:30

Přicházím na vrchol. Vidět není nic, tak alespoň vystojím frontu na vyfocení se na vrcholu, je tu narváno lidmi, co přišli lehčí cestou přes ledovec Styggebreen, kudy plánuju pokračovat. Chata na vrcholu je otevřená, mačká se tu kolem padesáti lidí. Loguju geocache, kupuju pohled s razítkem Galdhøpiggen a vydávám se dolů. Následuju jednu z mnoha skupinek vedených horským vůdcem až k ledovci. Mraky postupně řídnou a u ledovce je už poměrně pěkně. Bohužel si opět namáčím boty kvůli sněhu.

14:30

Přicházím k ledovci Styggebreen. Protože to není zrovna jeden z těch jednodušších a trhliny jsou vidět už z dálky, čekám na start jedné navázané skupiny a vycházím za nimi. Počítám, že když se případný sněžný most nepropadne pod 20 lidmi přede mnou, tak pode mnou snad už taky ne - navíc i kdyby ano, měl bych po ruce záchranu. Nicméně vyšlapaná cesta se oklikou zdaleka vyhýbá místům, kde viditelné trhliny jsou, takže se domnívám, že je cesta poměrně bezpečná v každém případě (pokud je viditelná a není nafoukaný sníh).

16:00

Přicházím k chatě Juvasshytta, kde se na ledovci nad jezerem Juvvatnet ve výšce nad 1 800 m lyžuje. Odsud se vydávám po silnici dolů a stopuju. to se daří a pomocí tří následných stopů se dostávám až do Vågåmo, odkud mi měl jet i autobus - ale až za 5 hodin.

21:30

Po třech hodinách stopování stopuju Chorvata žijícího v Norsku v poměrně nabušené Toyotě Prius. Jede do Osla! Předpisy dodržuje jen v místech kde jsou radary (v Norsku jsou označené předem značkou), takže 320 km do Osla máme za slabé tři hodiny a v 0:20 už stepuju v metru. Z toho přesedám na vlak, kterým jedu zadarmo, protože jak jsem později zjistil, zřejmě jsem si sedl do špatného vagonu, ve kterém se předpokládá, že lístek máte a tedy se obvykle nekontroluje.

1:45

Jsem v Drammenu a zjišťuju, že první autobus v neděli směr Svelvik jede 13:17. Je to 16 km, tak se hecuju a jdu. Po cestě zkouším nejprve stopovat, ale jezdí skoro samé taxi, tak to v půlce vzdávám a docházím to po asfaltě v mokrých botách.

4:57

Přicházím na farmu a výlet končí. Jeden z těch okamžiků, kdy opravdu doceníte teplou postel.

[Show as slideshow]

Závěr

Norské hory opravdu stojí za to. A nabízejí své jak zhýčkaným turistům, kteří mohou jít jen s batůžkem (respektive s "hut sack") od chaty k chatě, tak "sockám" jako jsem já, kteří přiletí Wizzairem/Ryanairem za pár stovek, dojedou stopem a v horách spí ve stanu.

Pokud vás jde víc, stojí za zvážení zakoupení členství v DNT pro získání klíče do chatek klubu. Jejich web vůbec stojí za návštěvu i kvůli otevíracím obdobím chat a doporučeným trasám.

Pokud chcete ušetřit, nebo si užít přírodu "na vlastní kůži", tak doporučuju jít se stanem. V Norsku, stejně jako v ostatních skandinávských zemích, se smí stanovat téměř kdekoliv, tak toho využijte. I přes jinak šílené ceny téměř všeho (alespoň pro Čecha) tak může nenáročný člověk strávitturistikou pěkných pár dní v Norsku za pár stovek (norských).

Že jsem ale neviděl Besseggen mě trochu štve. Myslím, že jsem v Jotunheimenu nebyl naposledy.

[Show as slideshow]