Halti – výlet na nejvyšší horu Finska

Aktualizováno 9. 12. 2011

Co by to bylo za pobyt ve Finsku abychom se nezajeli podívat do Laponska? Proto jsme s kamarádem (dále J) sáhli trochu hlouběji do kapsy a na podzim se zajeli podívat hned na nejvyšší Finskou horu – Halti (Háldi v Sámštině).

Na výlet jsme vyjeli v pátek 16. 10. 2009 s tím, že se vrátíme 23. – 24. 10.. Předpověď počasí hlásila teploty kolem nuly, beze srážek, nicméně několik dní předtím bylo v noci -13 °C, takže jsme raději zabalili více oblečení. Vyjížděli jsme z Tampere kde studujeme, plán byl Tampere – Rovaniemi – Kilpisjärvi (Gilbbesjávri Sámsky) – Halti – (případně Skibotn (Šibotn)) – Kilpisjärvi – Rovaniemi – Tampere. Jeli jsme beze stanů s tím, že budeme přenocovávat v Laavua alias Lean-to shelters. Rozpočet byl plánovaný cca 130 € / osobu + jídlo koupené předem (cca 10 €) + mapa oblasti (18,90 €!)

Pátek 16. 10. – odjezd

V pátek odpoledne po škole balíme batohy a nakupujeme v Lídlu levné párky, instantní čínské polívky a další pochutiny s výhodným poměrem energie/váha. Batohy se povedlo zabalit docela rozumně odhadem na cca 10 kg včetně karimatky a spacáku. Kolem deváté večer sedáme na kola a jedeme na nádraží. Tam se vyskytl první problém. Pokladny mají otevřeno jen do 20 hodin a místní jízdenkové automaty berou pouze finské platební karty. Šli jsme tedy k vlaku. Ten měl odjíždět 22:11 a vyznačoval se tím, že měl asi 10 lůžkových vagonů a jen jeden k sezení. Ten byl samozřejmě docela nacpaný, ale sedli jsme si vcelku bez problémů. Po příchodu revizora jsme si koupili lístky u něj (pomocí embossované platební karty, ČD mají co dohánět…). Jeden studentský lístek do Rovaniemi stál 33,70 €, za dospělský by to byl dvojnásobek. Vlak se během jízdy pomalu vyprazdňoval, takže jsme se i vyspali na dvousedačkách.

Sobota 17. 10. – cesta Laponskem

Sobotní ráno jsme se probudili na zastávce v Oulu po páté hodině ranní. Na peroně bylo čerstvě napadnutých několik cm sněhu. Začal jsem pochybovat o svém rozhodnutí vzít si jen běžné turistické boty místo zimních bot, které sice nejsou zdaleka tak pohodlné, ale zato jsou poněkud vhodnější do sněhu. Nic lepšího jsem bohužel ve Finsku neměl. Zbytek cesty vlakem jsem strávil střídavě spánkem a snahou najít pohodlnější polohu na dvousedačce.

Příjezd do Rovaniemi byl v jízdním řádu psaný 9:53 a tak nějak jsme tam i byli. (Finské vlaky jezdí na čas. Je toho ale dle mého názoru dosaženo zejména velkými rezevami ve stanicích, vlaky běžně čekají 10 – 20 minut na odjezd.) V Rovaniemi bylo slušné náledí („hrabaly“ i autobusy), zastávka do Kilpisjärvi byla hned u nádraží, stačilo tedy počkat. Autobus nám jel 10:30, studentský lístek stál 31,90 €, platba samozřejmě opět kartou. Autobus odjel na čas a vydal se na sever. Po cestě bylo pár kratších zastávek na 5 – 15 minut a jedna hodinová v Muoniu. Tam jsem podnikl neúspěšný pokus si koupit lepší boty, bohužel místní sportovní obchod měl otevřeno jen v pracovní dny a Kómarket disponoval jen gumáky. Poté jsme pokračovali dále podél hranic se Švédskem na sever. Zajímavostí místních autobusů je že fungují zároveň jako pošta, poblíž Kilpisjärvi tedy zastavovali na každé mezi pro vhození novin do schránky u silnice. Autobus se postupně vyprazdňoval a posledních 100 km jsme jeli už jen řidič, já, J a jedna slečna co jela za přítelem do Norska (ten na ni čekal s autem v Kilpisjärvi). Do cíle jsme dorazili kolem 16. hodiny (pravidelný příjezd 16:15) a vydali jsme se na cestu do hor.

Po počátečních problémech s hledáním vyznačené cesty jsme nabrali směr Saarijärvi (Suolijávri), kde nás očekávala první Laavu. Bylo zataženo, teplota byla zřejmě kousek pod nulou, cesta vedla po namrzlých kamenech, takže se neobešla bez pádů. Do chatky jsme dorazili po cca 12 km asi v 19:30, tedy v době kdy už byla zhruba hodinu tma (a to byl stále letní čas). Chatka potěšila postelemi (dřevěné pryčny), kamny i plynovým vařičem. Ten se nám bohužel nepodařilo zprovoznit, takže jsme uvařili na kamínkách.

Neděle 18. 10. – severní kurz

V neděli jsme si pospali, vyrazili jsme po snídani až kolem 10:30, kdy už bylo slunce nad obzorem. Bylo opět zataženo, ale bez deště a s dobrou viditelností. Cíl byl stanoven na chatku u Pitsusjärvi (Bihčosjávri), což je dle mapy asi 30 km. Cesta naštěstí byla bez větších problémů, kamenů nebylo tolik a počasí vydrželo pěkné, občas se ukázala i modrá obloha. Po cestě jsme v průsmyku u Kalkkinippa potkali první soby, nechali nás přiblížit se asi na 50 m, pak utíkali. Mají důvod, lov sobů je v místě častým zdrojem obživy (i když se sobi samozřejmě střílí, neuhánějí se s nožem, 50 m je jim tedy stejně k ničemu). Část cesty vede přes Norsko, kde to ovšem překvapivě vypadá úplně stejně jako na Finské straně. K chatce jsme došli s bolavými nohami a pár odřeninami od pádů na namrzlých kamenech až po osmé, tedy opět za tmy, orientovat se mezi místními jezírky nebylo úplně snadné. V chatce jsme přišli na to, že plynový sporák v první chatce nejspíš fungoval, jen měl dětskou pojistku :o) – tentokrát se tedy již večeře vařila na plynu, což ji zásadně urychlilo. Spánek nám také vylepšil fakt, že nebyla zamčená část chaty určená k pronájmu, spali jsme tedy na matracích a s polštářem.

Pondělí 19. 10. – Halti (Háldi)

Pondělní ráno nás přivítalo nezvyklým světlem. Důvodem bylo napadnutí několika cm sněhu, což mi nepřineslo příliš radosti, neboť mé již zmíněné boty se vyznačují mimo jiné prasklinou ve výšce cca 1,5 cm od země. Nicméně vydali jsme se na cestu. Na Halti je cesta dlouhá 12 km, tam i zpět jsme tedy plánovali 24 km s tím, že raději vezmeme batohy a pokud bychom nestíhali, přespíme v chatě poblíž Halti. Když jsme se blížili k cíli, začalo foukat a sněžit. Nechali jsme batohy na rozcestí pod Halti a šplhali nahoru cca 4 km (převýšení asi 400 m). Sníh a zamrzlé potoky nám cestu trochu usnadnili, Halti je dosti kamenitá a sníh zakryje část nerovností. Nahoře jsme se pokochali mlhou a žlutým hraničním kamenem, nenašel jsem pod sněhem keš (protože jsem vůl a nepodíval jsem se předem na obrázkový hint) a šli jsme zpátky. Na rozcestníku jsme si vyzvedli batohy a šli zpátky k Pitsusjärvi, kam jsme dorazili ještě za světla. Pospali jsme si opět na měkkých matracích.

Úterý 20. 10. 2009 – směr Norsko

Ráno jsme vyrazili už po deváté, neboť jsme měli před sebou cca 20km cestu k Laavu u Lossujärvi (Loassojávri), tentokrát po neznačené cestě. Vzali jsme to přes Pitsusjärvi, které už bylo vcelku spolehlivě zamrzlé. Oproti mapě jsme šli po pravé straně řeky Bihčosjohka a střihli to rovnou od konce Pitsusjävri k Riimmajärvi (Riimmajávri). U místní historické chatky Urtas hotelli jsem si dal svůj první FTF (po dvou měsících od založení) a pokračovali jsme podél řeky. V podstatě celá cesta vede kaňonem, po jezerech se moc chodit nedalo, neboť byla malá a proudila v nich voda – led byl tedy často slabý a nepůsobil důvěryhodně. Nicméně k Lossujärvi jsme dorazili ještě za světla. Chatka byla tentokrát menší, ale zase se rychle vytopila, takže spokojenost. Jen jsme tentokrát spali opět jen na pryčnách.

Středa 21. 10. – Norská túra

Ve středu ráno nás probudilo divné klepání. Nejdřív jsem myslel že přišel nový host do chatky, ale po chvíli přemýšlení jak se sem dostal takhle ráno mi to došlo – kolem chatky jsou sobi. Vylezl jsem z postele a zjistil že přímo pod oknem nám chodí sob a opodál je asi stohlavé stádo. Připravili jsme tedy s J foťáky a naběhli před chatku fotit nepřipravené soby. Ti si nás kupodivu příliš nevšímali, ale postupně se vzdálili. Po snídani jsme vyrazili dále.

Poblíž norských hranic začíná skoro na stejném místě jak potok tekoucí do Finska, tak ten Norský, prošli jsme tedy jen protisobí plot na hranicích (nevím proč sobi nesmí přes hranice) a vydali se po proudu potoka dolů do Norska. Pro změnu se šlo převážně po kamenech podél potoka a posléze řeky, takže těch 16 km jsme šli k silnici až do odpoledne. Silnice je široko daleko jediná spojnice mezi Finskem a Norskem, přesto jsme čekali nějakých 15 minut na první auto v našem směru. Byla to dodávka s Norskou značkou se čtyřmi pasažéry z Litvy. První lidé které jsme potkali od soboty. Ti nás svezli zpět do Kilpisjärvi k retkeilykeskus. To je velké parkoviště pro karavany – v karavanech však nikdo nebyl. Také je tam hostel a restaurace – zamčené a uvnitř byla tma. Jediné co bylo otevřené byly dveře slibující WC, sprchy a saunu. Tu jsme však netestovali, neboť jsme měli před sebou ještě cestu k Saanajärvi (Sánajávri), kde jsme hodlali přespat. Cesta tam byla poněkud náročná, nohy už byly dosti cítit (zejména moje mokré z děravých bot) a je to 4,5 km, kdy se nejdříve vystoupá z cca 480 mnm do sedla cca 730 mnm a pak se sleze kousek z kopce na 680 mnm k jezeru. Polovina cesty je tradičně po kamenech. Na druhou stranu náladu nám zlepšil krásný výhled na horu Saana (Sána) nad jezerem Saanajärvi (Sánajávri), když jsme už za šera dorazili. Náladu pak už příliš nezkazil ani fakt, že v Laavu nebyly postele, což jsme v mapě jaksi přehlédli. Kamna i plyn však fungovali, takže bylo dobře, až na rozepři ohledně plánu na další den.

Čtvrtek 22. 10. – Sána a cesta zpět

Jak jsme se po cestě do Kilpisjärvi dozvěděli od spolucestující, Saana je pro Sámy posvátná hora. Ani se jim nedivím, proti horám na norské straně je sice se svými 1023 mnm jen kopeček, ale nad Kilpisjärvi se tyčí vskutku majestátně. Nahoru jsme se tedy museli samozřejmě podívat. Protože k oficiální cestě bychom museli horu od Saanajärvi celou obejít, vzali jsme to po úbočí. Převýšení přes 340 m na cca 2 km sice dalo ve sněhu mimo cesty zabrat, ale výsledek stál za to. Vycházející slunce (i když v tomto ročním období tu už vypadá slunce pořád jako vycházející, zapadající nebo zapadlé) za norskými horami, kopečky na ostravě Salmivaara (Coalmmevárit), jezero a osada Kilpisjärvi – prostě nelitovali jsme.

Po výstupu na Sánu jsme sestoupili dolů do Kilpisjärvi na autobus. Do Skibotnu jsme se nakonec rozhodli nepodívat (jeli bychom stopem, veřejná doprava jezdí jen jednou denně a to ještě jen v létě) a počkali jsme chvíli na autobus ve 13:15. Cesta do Rovaniemi proběhla v poklidu, jen byla trochu rychlejší, neboť se v Muoniu nečeká hodinu, ale jen 35 minut. Topení pěkně hřálo, takže jsme zabrali 4 dvousedačky a sušili věci. V Rovaniemi jsme byli zhruba v pravidelných 20:35. 21:10 nám pak jel vlak zpět do Tampere, tentokrát v něm bylo podstatně více místa a sedačky byly pohodlnější na spaní, takže jsme se docela vyspali.

Pátek 23. 10. 2009 – Jsme doma

Vlak měl do Tampere přijet 5:48, byl tam však už o něco dřív. Stále za tmy jsem tedy sedl na kolo (J jel autobusem) a jel na kolej dospat, zpracovat fotky, vybalit a vůbec ty všechny otravné věci po výletě.

Závěr

Laponské hory určitě stojí za návštěvu, výletu nelituju. Pokud však nechcete jet stopem, vyjde docela draze doprava. Pokud se chcete podívat více do vnitrozemí, nemáte šanci bydlet v penzionech nebo hotelech, protože tam nejsou, místí Laavua alias Lean-to shelters jsou však dobře vybavené a v dobrém stavu. Příště se chci určitě podívat na norskou stranu, která nabízí vyšší a rozeklanější hory s fjordy.. no nic, jdu hledat levené letenky do Tromsø (stejně tak však můžu jít konstruovat perpetuum mobile…).

Celková cena nakonec vyšla cca 10 € jídlo, 18,90 € mapa (na internetu je rozumná např. http://kartat.eniro.fi/, ale nevím jak ji dostat do GPS), 2 x 33,70 € vlak, 2 x 31,90 autobus. Celkem tedy asi 160 €, což je při současném kurzu zhruba 4 250 Kč. Mně za ty peníze více než pětidenní výlet do přírody prakticky nedotčené člověkem stál.

Další fotky (upravené) na Panoramiu.