Jak se píše na jejím webu, Den cesty je soutěž. Ale spíše než soutěž s ostatními je to soutěž sama se sebou, s vlastním tělem a psychikou. Cílem je dojít za 24 hodin co nejdál po určené trase. Na akci jsem byl lákán už minulý rok, ale až letos to vyšlo. Svoji vysněnou „stovku“ jsem sice nedal, ale i necelých 80 km byla doposavad nejdelší vzdálenost, co jsem za 24 h ušel. V textu deníkovou formou rozeberu postup cesty – text je však psaný až po návratu.
Příprava
Protože se začíná v 10 ráno, balím raději všechno už den předem (kromě sýra, který nechávám v lednici). Protože v posledních dnech pršelo a déšť hlásí i na dobu cesty, zapomínám na původně plánované běžecké boty a beru „polovysoké“ pohory, pro jistotu je ještě znovu mažu (což se pak v noci v mokré trávě ukazuje jako výtečný nápad). Trekové hole se hodí, jdu s nimi rychleji a šetřím klouby (které vím, že mě nejspíš zradí jako první), zvláště z kopce. Na sebe funkční triko spolu s klasickým bavlněným a nepropro bundu a kalhoty. Do batohu jídlo (brát si celý 500g chleba se během cesty ukazuje jako blbost, s bídou ho sním polovinu), cukrovinky (taky přestřeleno, cca 600 g, ale zase lepší než jich mít míň), troje náhradní ponožky, svetr (na konci jsem litoval, že nemám dva), funkční spodky, látkový „tunel“ lékárničku (kostivalový krém, Indulona, obvaz, náplast s polštářky i bez a pro případ nouze nejvyšší ibuprofen). Dvě půllitrové lahve (na každou stranu jednu, abych byl pěkně vyvážený). Bateriovou nabíječku, GPS logger s náhradní baterií a samozřejmě telefon, peněženku a klíč od bytu. Nutnou čelovku, pro jistotu kompas a svou „KPZ“, ze které většinou používám pouze „švýcarák“ na ukrojení chleba.
Asi 15 minut doma hledám patky a menší kloboučky na trekové hole, ale nenalézám, nakonec jdu bez nich (takže chudáci hole na silnici a v bahně)
Závod
9:09
Odjíždím městskou směr Obřany, Babická, což je na druhé straně Brna. Cesta probíhá bez problémů, zřejmě jsem si ani nic nezapomněl.
9:38
Přijíždím na tramvajovou zastávku. Nikde nikdo, pro jistotu na webu kontroluju, že se jde skutečně dneska v 10 a že jsem na správné zastávce. Čekám na další tramvaj (pro Brňáky: „šalinu“).
9:48
Přijíždí další tramvaj. K mé radosti se v ní nalézá většina účastníků. Platíme účastnické poplatky, dostáváme mapy, itineráře a odjezdy spojů a jako bonus sladkou tyčinku.
10:05, 0 km, Obřany
Start! Ujímám se vedení, abych si tu pozici vychutnal aspoň na pár minut. Za chvíli mi je však nepříjemné, jak mi na úzké cestě šlapou na paty, tak je pouštím před sebe. Tempo nasazujeme slušné, mírně přes 6 km/h. Přecházíme na cyklostezku, připojuju se k velké skupince. Hole nepoužívám, abych si je na asfaltě neničil.
Dál uvádím z technických důvodů místo času jen kilometry.
5,7 km, Bílovice nad Svitavou
Skupinka, které se držím, neodbočila kde měla. Rozhodují se jít dál a na značku se vrátit na další odbočce (trasa ujitá mimo značku se nepočítá). Já se odpojuju a jdu zpátky na místo, kde jsme značku opustili. Většinu skupiny už celý den neuvidím. Později na mapě zjišťuju, že se rozhodli líp.
13,3 km, před Josefovem
Na chvíli ztrácíme žlutou, hlavně kvůli kácení, pak zjišťujeme, že vede po cestě pod námi v údolí. Scházíme – sklouzáváme dolů. Někdo na nás řve, že jsme v přírodní rezervaci, ale 1) nejsme, začíná 20 m od nás, 2) zjišťujeme, že je to jen opilý lesník.
15,9 km, nad Josefovem
Držím se skupinky 3 dalších lidí, Jirky, Tritase a „Toho, jehož jméno jsem neustále zapomínal“, dále jen „Ten“. Značka se opět ztrácí kvůli kácení lesa, bereme to tedy strání nahoru na cestu. Objevujeme studánku, zapřádáme hovor s turisty („Z Brna? To jste vyšli včera, ne?“), nabíráme vodu. Já se zdržuju déle, měním ponožky a mažu kostivalovém krémem, protože se začínají ozývat kyčle. Mírně to pomáhá.
22 km, Rudice
Poblíž malého rybníčka je sympatická lavička a stůl, opět opouštím Jirku a Toho, které jsem mezitím dohnal a jdu se najíst. Hlad nemám, ale je mi jasné, že už ani nepřijde a chci jídlo tahat raději v žaludku, než v batohu. Cpu do sebe kolik zvládnu a pokračuju dál.
27,9 km, Macocha
Dorážím spolu s „turistickým párem“, jejichž jména si opět nepamatuju. Neodolám a kochám se vyhlídkou, pak si nechávám v občerstvení natočit do lahve „cosi jako kofolu“. Náhražka náhražky, ale díky cukrům mi připadá jako nápoj bohů. Uvědomuju si, že bych do sebe měl cpát víc cukru.
33,44 km, Vavřinec
U Vavřince je krásný rybník a tak smáčím nohy (původně jsem se chtěl smočit celý, ale přítomnost blízké rodinky s dětmi mi brání se koupat nahý). Cítím kyčle, tak mažu kostivalovou mastí, na noze je první puchýř. Zřejmě důsledek hloupého pokusu namazat chodidla Indulonou. Lepím náplastí a vyrážím dál.
38,2 km, Žďár
Věřím spolusoutěžícímu páru (dále „pár“), se kterým se už nějaký čas předbíháme a za koupalištěm se za nimi vydávám do lesa. Po chvíli se mi to nezdá, zastavuju a vidím, jak se vrací. Vracím se s nimi a objevuju správnou cestu (značka až po 100 m).
39,8 km, za Kuničkami
Kostivalový krém zřejmě funguje, přestávám cítit klouby. Z kopců zkouším běhat, což mě většinou zase rychle přejde.
43,1 km, Na Babylóně
Nejvyšší bod trasy, což znamená, že se do Blanska bude slušně klesat. Což je pravda, naštěstí je to ale hlinito/kamenitá cesta, pohodová pro nohy. Poblíž vrcholu stavím u rybníka, opět koupu nohy a mažu kostivalem a třísla preventivně Indulonou.
50,4 km, v polích za Boskovicemi
Setmělo se, že není vidět na mapu, vytahuju čelovku a bundu a zapínám GPS na mobilu (což jsem neudělal dřív kvůli baterii). Slalom mezi poli je nuda, ale po hlíně se jde příjemně. Boty naštěstí nepropouští vodu, jsem rád, že jsem je před odchodem namazal.
51,8 km, stále v polích
Náhodou objevuju ve tmě přístřešek s lavičkou a stolem, opět tedy mažu nohy. za sebou objevuju dvě světýlka, což je dobrá motivace „aby mě nedohonili“. Chůzi sám jen s čistým nebem plným hvězd nad hlavou si užívám.
55,5 km, Bačov
Na začátku zapomínám odbočit, naštěstí na GPS po 100 m zjišťuju omyl a vracím se. V Bačově doplňuju vodu z pumpy, která dosti vrže, v blízkém domě tím zřejmě budím nějaké lidi, tak mizím. Mezitím mě dohání „pár“, Jirka a „Ten“. Nad Bačovem chvíli tápeme kam vede značka, nakonec objevujeme.
57,8 km, nad Bačovem
Kolena, prasklý puchýř a další mě nutí zpomalit, odpojuju se tedy od skupinky a tempem cca 4 km/h s častými zastávkami pokračuju. Po cestě přemýšlím nad texty písniček, čím déle, tím víc je zapomínám. Občas si pískám, nebo zpívám, abych nějak zapojil mozek.
71,5 km, Opatovické hradisko
Škodolibí značkaři vedli značku z Velké Roudky do Velkých Opatovic přes kopec. Nicméně je mi to vcelku jedno, jako už skoro všechno. Bolest nohou už nevnímám, jen nemůžu moc chodit, rychlost kolem 3,5 km/h a dává se do mě zima. Dolů z hradiska se slézá dolů dosti prudká cesta, pro mé nohy asi to nejhorší co mě mohlo potkat. Nakonec se dolů úspěšně sesouvám.
Pod hradiskem mě vylekal Jirka a „Ten“, kteří zabivakovali pod kopcem. Nevím, jak dlouho jim to vydrželo, já bych v tomhle stavu bez pohybu zřejmě umrzl i v těch pár stupních nad nulou.
73,6 km, Velké Opatovice
Jsou asi 3 hodiny v noci, ale ve Velkých Opatovicích to žije, vypadá to tu trochu jako v zombie hororu. Všude se nekoordinovaně motají opilci. Chvíli na zastávce sleduju dění, přemýšlím, kam mám šanci dojít a vydávám se dál.
74,9 km, nad Velkými Opatovicemi
Dohání mě čelovka, ale nemám sílu před ní utíkat. Zjišťuju, že je to fousatý kolega, který má ještě plno energie. Prohazujeme pár slov a pak mě opouští, neboť se pohybuju rychlostí zchromlého důchodce cca 2,5 km/h.
76 km, Smolenská přehrada
Kolem vody už mi začíná být opravdu zima, beru si tedy svetr. Nohy už nemažu, protože se obávám, o kolika puchýřích bych se dozvěděl a hlavně bych musel vyhrnout kalhoty a sundat boty – brrr!!! Ještě že je za přehradou dokopec.
76,5 km, Červený kopec
Chvíli pokračuju po červené, ale pak zjišťuju, že v mapě vede jinak. Nejsem si jistý, zda se nejedná jen o odbočku k památníku, tak se vracím a jdu podle mapy (GPS). Nakonec se ukazuje, že červená byla přeložena (ale na silnici, takže jsem dobře udělal).
78 km, stará dálnice, 4:59
Svítá, schovávám tedy čelovku. Mám ještě 5 hodin před sebou. Analyzuju situaci. Jevíčko je 1,5 km, autobus jede za dvě hodiny. Pokud bych šel dál, tak musím na další spoj dojít až do Pacova, který je dalších 10 km. To bych v současném stavu zřejmě zhruba tak došel. Pak by mě ale čekaly další 3 km do vesnice s veřejnou dopravou. Zejména vzhledem ke kolenům se rozhoduju závod ukončit v Jevíčku.
79,5 km, Jevíčko, 5:20
Slunce je sice nad obzorem, ale za mrakem. Je mi šílená zima a to tu mám čekat 100 minut. Chvíli se šourám po centru, pak nacházím bankomat v uzavřené místnosti, kam se zavírám a zahřívám. Mám za sebou 79,5 km chůze, kvůli bloudění je to cca 77 km uznatelných do soutěže.
Dvě hodiny cesty domů
Do autobusu mě naštěstí pouští, tělo se vyrovnává se zátěží. Neustále usínám a budím se. V navazujícím vlaku usínám na celou půlhodinu. Dorážím do Brna, psychicky na tom začínám být špatně až teď, nálada jako na kolotoči. Před domem zjišťuju, že mám klíč od bytu, ale ne od domu, jediná věc, co jsem doma zapomněl.. vzpomínám si na stížnosti, že lidé nechávají otevřený vchod k popelnicím – hurá, je tomu tak, sláva zapomnětlivým! Rychlá sprcha a do postele.. na 8 hodin zapomnění na bolavé nohy.
Závěr
Rád jsem si vyzkoušel, jaké je to sáhnout si na dno sil. Možná by to šlo ještě hlouběji, ale po zkušenostech s výletem na můj 80km výlet na Sněžku jsem nechtěl riskovat, že mě bude opět rok bolet koleno jakmile ujdu pár km.
Příště snad stovka!
