Deník ze zimní Gruzie 2016, část 2. – Tbilisi a okolí

WP GPX Maps Error: GPX file not found! /disk_1/www/net/v0174/blok/wp-content/uploads/gpx/V0174/2016-02-07 16_29_27 chůze Tbilisi.gpx
Tento příspěvek je 2. z 3 částí v sérii Gruzie 2016

Když byly na podzim levné letenky do Gruzie, neváhal jsem dlouho. Za 700 Kč zpáteční z Budapešti se člověk do Asie běžně nepodívá. Původně to měl být skialpinistický výlet, ale jelikož jsem nikoho nesehnal s sebou, sbalil jsem jen sněžnice a vyrazil. Cestou jsem se poprvé v životě pokusil psát deník z cesty, který vám zde neupravený (kromě přidaných nadpisů, oprav hrubek a hranatých závorek) předkládám. Teorie byla, že tak na nic nezapomenu a vše bude bezprostřednější. Snad se povedlo, posuďte sami. Tentokrát z hlavního města Gruzie a jeho okolí.

Sobota 6. 2., doprava do Tbilisi

11:03, zastávka na cestě do Tbilisi

Gruzínci rádi jedí věci v chlebu. Chačapuri (sýr v chlebu), něco jako guláš v chlebu, nebo prostě jen chleba. Mluvím samozřejmě o tom gruzínském, tedy spíš arabském, než evropském typu.

Asi jste pochopili, že jsme zastavili na jídlo. Od 6:30 jsem tvrdnul v kuchyni a čekal na maršrutku, která přijela až v 9. Řidič je ještě větší šílenec, než ten, se kterým jsem jel sem. Na silnici už není tolik sněhu, za to se tam objevilo dost kamenů a balvanů. Místo zpomalování se však řidič před zatáčkami křižuje.

Maršrutka je pěkná, udržovaná, má elektrické dveře, kožené sedačky a funkční pásy. Jen jsem jediný, kdo ho použil, ostatní dávají přednost křižování. Vysloužil jsem si i posměšný pohled, nicméně statistiky nehodovosti v Gruzii mě přesvědčují si ho ponechat. Snad ho nebudu potřebovat.

Jinak ta maršrutka je fakt komfortní – Mercedes, všude kůže, vepředu tak 24″ TV. Naštěstí vypnutá. Jo a přede mnou sedí pěkná Gruzínka, zřejmě dcera řidiče.

Lidi už se pomalu trousí zpátky, tak snad budeme brzy v rovině směr Tbilisi. Dávám tomu tak hodinu.

13:09, maršrutka směr Tbilisi

Jízdu horami jsme přežili, už se řítíme směr Kutaisi a Tbilisi. Jedou nám tu gruzínské disko hitovky, ale všichni tu podřimují (kromě řidiče). Pár postřehů:

  • Nafta tu stojí asi 1,25 lari, benzín 1,5 – 1,7 lari za litr.
  • Řidič během cesty zastavil a koupil cestujícím kilo mandarinek. U nás je v buse problém i jíst svoje.
  • Jakékoliv dopravní předpisy se začínají dodržovat jen v přítomnosti policie.

Odpoledne kdesi v kopcích před Tbilisi

Prasojízda pokračuje, už se těším, až budeme na dálnici. Ta se mimochodem prodlužuje a právě jsme projeli poměrně dlouhým tunelem – odhaduju 2 km. Jinak mi tu nejsou jasná pravidla na kruháčích, přijde mi to tu jako právo silnějšího, ale funguje to i za přítomnosti policie, tak nevím. Jedeme proti proudu řeky, která by byla vodákův ráj, nebýt všudypřítomných odpadků.

Je tu sníh, ale dost teplo, ve Tbilisi má být dneska 14, ale od zítřka mrznout. Rýsuje se mi plán Tbilisi – Batumi – Kutaisi, ale vlakem! Finančně by to snad mělo vyjít, uvidíme na Wi-Fi v hostelu.

Jinak jsem ještě neviděl jedinou bouračku, jen krávu sraženou vlakem.

19:31, Bunagi hostel ve Tbilisi

Tak tohle je bomba. Bunagi hostel je prostě value for money jako nic. Ale nepředbíhejme.

Cestu maršrutkou jsem (evidentně) přežil. Doufal jsem, že na dálnici se maršrutkář uklidní, ale ukázalo se, že i tam Gruzínci chápou koncept pruhů jen dost vágně.

Nicméně vystoupil jsem si u vlakáče, koupil předplacenou kartu na metro (jedna jízda 0,5 lari), zjistil, že je hostel nějaké 2 km a šel pěšky.

No a byl jsem překvapený – hodnocení 9,5 na booking.com fakt sedí.Vchod do dvora je sice humus, ale uvnitř. Za 100 Kč na noc je tu evropský standard. Všechno pěkné, nové, kuchyňka s mikrovlnkou a společenským posezením, k dispozici je fén i pračka včetně prášku. Za ty prachy na Islandu nekoupíte ani hot-dog. Majitelka je samozřejmě vstřícná, jako snad všichni Gruzínci, co jsem potkal.

Taky jsem si šel koupit boty. Ať nechodím v pohorách, co mi odírají nohy. Vybral jsem si pěkné kožené [kožené zřejmě nejsou, ale za ty prachy…] za 25 lari a chtěl platit kartou. Během 10 minut se nám to společnými silami nepovedlo, tak jsem obětoval svou hotovost, které mám málo.

Hned vedle v potravinách to přitom s tím samým terminálem šlo napoprvé.

Už jsem zmínil, že jsem v celém hostelu sám? Znamená to mimo jiné rychlý Internet, tak toho jdu využít.

Jo a taky se tu nezamyká. Čtvrť sice vypadá tak trochu [jako] z noční můry, ale je tu prý bezpečno, tak to není potřeba.

Neděle 7. 2., procházka po Tbilisi

11:04, náměstí v centru Tbilisi

Sedím ve starém městě ve Tbilisi ve fast foodu a dojídám jakýsi wrap. Je to tu na Tbilisi docela drahé, stojí mě 4 lari. Uvažuju, kolik stojí pivo, které jsem si dal k tomu, snad to bude kolem 2 lari. Pak si ty peníze přepočítám na koruny a přijde mi vtipné, jak tu vlastně řeším desetikoruny. Akorát bych nerad zůstal bez peněz, rozpočet nemám největší.

Plán je momentálně následující – dneska Tbilisi, zítra Tbilisi a Mccheta, pak přesun do Kutaisi, odkud si zajedu do Čiatury a možná i Batumi, podle peněz. Bude to tak jednodušší, abych nemusel tahat krosnu.

Mimochodem, pivo tu mají dobré, alespoň to, co piju. Zkusím se zeptat na značku.

…tak jsem se zeptal a zní to nějak jako Tala[nepřečtu to po sobě]er. Radši si to vyfotím [fotka se bohužel nedochovala].

Tbilisi

 

Pondělí 8. 2., Mccheta a sirné lázně

13:55, Bunagi hostel ve Tbilisi

Mccheta je za mnou. Řekněte si to pěkně nahlas, M-C-Ch-E-T-A. Takhle se tu jmenuje většina věcí. Do Mcchety jezdí maršrutka za 2 lari, z Didube, kam jsem se dostal metrem za 0,5 lari, celkem by mě tedy výlet stál 3 lari, což není za prohlídku katedrály a kostela tak moc. Nakonec mě ale stál 13 lari, protože jsem opět neodolal a nechal se ukecat od taxikáře.

U Mcchety je totiž stará katedrála s klášterem, která byla super. Pak je tam kostel, ten byl taky pěkný. Všechno nějakých 1500 let staré. No a pak je na kopci kostelík Džvari, který je sice taky moc starý a hezký, jenže se k němu prakticky nedá dojít pěšky.

Taxikář mě na ulici začal ukecávat a nedal se odbýt. Nakonec z 20 lari za zpáteční cestu slevil na 14, což je prý minimum. Nakonec se dostal až na 10, na což jsem kývl.

Stálo to za to, i když byla mlha, detaily si snad najdete. A s taxikářem jsme si nakonec mou lámanou ruštinou i pokecali. Prý za SSSR dělal v továrně na konfety [později jsem zjistil, že rusky конфе́ты nejsou konfety, ale sladkosti], ale tu prý pak „mafie zavřela“. Asi neradi slavili.

Jinak jsem byl včera v botanické zahradě (pěkná, ale na jaře a v létě to bude samozřejmě lepší), odkud jsem přelezl na vedlejší kopec, kde je Mtacminda park. Ten by byl super hlavně v létě a hlavně pro děti, ale jsou odtamtud pěkné výhledy na město a cesta nahoru i dolů je super – schody překonávají asi 300 m převýšení.

Směrem do centra je také pandemonium – různé známé historické osobnosti tam mají hrob a sochu. Nicméně všechno bylo gruzínsky, tak mě to moc nezaujalo, navíc tam byla svatba, tak jsem si připadal trochu nepatřičně ve sportovním.

Dneska plánuju sirné koupele, jen co se mi dovaří Chinchali.

18:09, tamtéž

Sirné lázně jsou super. Skončil jsem nakonec v sirných lázních N°5, které vypadaly ošuntěle, ale v Royal Bath měli jen soukromé vany za 80 lari/hodinu.

V N°5 jsem dal za vstup 3 lari (+ 3 lari za pantofle, nejsou ale nutné). V ceně je sprcha, bazének, oboje samozřejmě v sirné vodě. Navíc je tam i finská sauna, i když trochu olezlá. Ale za ty prachy, kdo by si stěžoval? Funguje tam zajímavý systém zámků. V šatně sedí šatnář a když se vrátíte, otevře vám právě jednu skříňku. Jednoduché.

Nevýhodou koupele je, že pak smrdíte, jak kdybyste vyloupili kurník. Že se na mě lidi v metru dívají jsem si ale zvykl, na Gruzínce jsem moc vysoký a moje modrá bunda taky není úplně běžná.

Tady chodí všichni muži v černém kožeňáku, když chce někdo vyniknout, vezme si hnědý. No a dlouhé vlasy se tu u mužů taky nevídají.

Taky jsem dneska hledal vlakové nádraží. Je to velká ostuda, ale nebyl jsem ho schopný najít. Nejdřív jsem byl na Station Square, abych zjistil, že to, co jsem považoval za nádraží, je obchoďák. Pak jsem jel na stanici Samgori, kde jsem chvíli bloudil, pak se nohama, rukama a rusky domluvil s jakýmsi vstřícným Gruzíncem, který mě poslal na „vagzal“, abych zjistil, že je to opět Station Square, kde už jsem byl. Jdu pohledat na netu, kde je pravda.

20:26, pořád hostel

Světe div se, vlakové nádraží je prý hned za tím obchoďákem na Station Square. Možná by ho mohli nakreslit do mapy obchodního domu…

Mimochodem, začínám být trochu otrávený z nahánějících taxikářů. Někteří jsou fakt neodbytní. Ještě, že tu taxi stojí to, co u nás benzín, člověk nemá výčitky, když podlehne.

Tak trochu se těším do Kutaisi, kde má být do pátku pěkně, ale už se těším i domů, až si s někým promluvím česky.

Lázně N°5

Obrázek 1 z 1

Lázně N°5. Sprcha, bazének i sauna za 30 Kč na hodinu. Masáž asi za 150.

Series Navigation<< Deník ze zimní Gruzie 2016, část 1. – SvanetieDeník ze zimní Gruzie 2016, část 3. – Kutaisi a okolí >>
.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.