Aktualizováno 26. 10. 2016
Když byly na podzim levné letenky do Gruzie, neváhal jsem dlouho. Za 700 Kč zpáteční z Budapešti se člověk do Asie běžně nepodívá. Původně to měl být skialpinistický výlet, ale jelikož jsem nikoho nesehnal s sebou, sbalil jsem jen sněžnice a vyrazil. Cestou jsem se poprvé v životě pokusil psát deník z cesty, který vám zde neupravený (kromě přidaných nadpisů, oprav hrubek a hranatých závorek) předkládám. Teorie byla, že tak na nic nezapomenu a vše bude bezprostřednější. Snad se povedlo, posuďte sami. Tentokrát z rádobyhlavního města Gruzie, kde mají mimo jiné i gruzínský parlament.
Úterý 9. 2., vlakem ze Tbilisi do Kutaisi
8:34, Tbilisi, hlavní nádraží
Schovat vlakové nádraží za obchoďák a ještě nikam nedat žádnou ceduli mi nepřijde jako nejlepší nápad. Nicméně v obchoďáku na Station Square prostě vyjedete do 1. patra a tam je 40 pokladen. Lístek stál míň, než jsem čekal, Tbilisi – Kutaisi jen 8 lari. Dvě piva v centru. Jen je na něm všechno gruzínsky, tak se budu muset někoho zeptat, kde sedím. Paní mi sice zakroužkovala nejdůležitější informace, ale už mi neřekla, co znamenají.
Jede mi to za čtvrt hodiny, ale o půl tam vlak ještě nestál, narozdíl od pořvávajících prodavaček občerstvení, tak jsem se ještě uklidil dovnitř.
9:00, vlak vyjíždějící ze Tbilisi
Podle informační tabule měl jet vlak z 1. nástupiště. Jel z druhého. Ještě, že jsem se zeptal.
Nejdřív všichni seděli na svých místech, ale jakmile se vlak rozjel a podruhé se zkontrolovaly lístky, všichni si popřesedali, jak jim vyhovovalo.
9:54, ve vlaku poblíž Gori
Levné párky na snídani nebyly nejlepší nápad, ale alespoň jsem otestoval místní záchod. Ten je z časů SSSR, ale poměrně čistý a udržovaný, s toaletním papírem a mýdlem. Které bylo k ničemu, protože netekla voda.
K tomu jedna nesouvisející zajímavost – ovce jsem tu viděl jen v nížinách, na horách měli všichni jen krávy a prasata (a předpokládám slepice, ale ty jsem neviděl).
Taky teď projíždíme zajímavou krajinou kolem Gori, spíš taková polopoušť. Ale místy jsou tu stromy a pole.
Středa 10. 2., lanovky v Čiatuře
10:18, maršrutka do Čiatury
MHD v Kutaisi nic moc. Platí se přímo u řidiče, prý 0,30 lari v autobuse, 0,40 lari v maršrutce. 0,40. Platí se u řidiče. [Už jsem slíbil, že deník přepíšu věrně…] Všechno tohle znám jen od majitele hostelu, z nádraží jsem šel pěšky. Je to asi 3,5 km, ale bylo pěkně. Hostel mě mile překvapil čistotou, nemile tím, že jsem musel čekat půl hodiny na majitele [ale dostal jsem mezitím čaj]. Taky se tam za leccos platí – použití sporáku 5 lari, vyprání 15 lari.Ale mají transfer na letiště zdarma, to je fajn. Za tu stovku na noc.
Po ubytování jsem se byl podívat po Kutaisi. Centrum je pěkné, ale malé, na kopečku je opět lanovka a zábavní park, taková malá kopie parku ve Tbilisi. Nikdo tam však nebyl. za návštěvu určitě stojí i místní kostel, zrekonstruovaný v 90. letech. Jen jsem si tam při hledání kešky roztrhl kalhoty.
No a dnes? Čiatura! Lanovky! Je pěkně, tak snad vyjdou nějaké fotky.
Začínám se vážně zamýšlet nad návštěvou Gori, mám pořád volný den. Ale je to daleko.
20:06, hostel v Kutaisi
Výlet do Čiatury je za mnou. Taky večeře, ale to vás asi tak nezajímá (chleba s taveným sýrem).
Nejdřív se chci omluvit řidičům maršrutek, že jsem je předtím ukázal ve špatném světle. Řidiči do Mcchety i teď do Čiatury jeli rozumně. Tak buď prasí jen Svanové, nebo to byla do Mestie a z Mestie jen náhoda.
Ale zpět k Čiatuře. Trasa vede přes Zestafoni, které už jsem párkrát viděl a není nic extra, alespoň ze silnice. Do Čiatury pokračuje silnice přes kopečky, která se příjemně vlní, až zapadne do údolí v Čiatuře. Lanovky nejsou hned vidět, tak jsem nejdřív prošel trh, kde kromě běžného ovoce a zeleniny prodávali i slepice a sele. Pak jsem začal procházet stanice lanovek, ale všechny vypadaly opuštěně. Pak jsem jednu takovou fotil, když slyším z vedlejšího pokoje signalizační zařízení a hned na to ze dveří vyšla žena. Ptám se jí – a prý je hned vedlejší lanovka funkční.Tak jsem se svezl. Cedule tvrdí, že je cena jízdy 0,10 lari, ale nikdo peníze nechtěl. Zážitek je to až adrenalinový, zvlášť ve větru. Vše je prostě… staré. Prošel jsem pak město, v provozu by prý pořád měly být alespoň dvě lanovky, ale tu druhou jsem nenašel. Ptal jsem se i lidí, ale většinou neuměli anglicky vůbec, nebo jako já rusky. Poté, co jsem byl poslán na dvě různé strany, jsem to vzdal.
Byl mi ale připomenut klášter, na který jsem úplně zapomněl. A stojí za návštěvu. V hornickém městě plném rezavějících konstrukcí působí jako pěst na oko. I když moc hezká pěst.
Po prohlídce kláštera se rozhoduju, že se projdu pěšky asi 8 km do vesnice Kacchi, kde má být jiný zajímavý klášter. A taky, že je. Na osamělé skále ve 30 metrech, kam se leze po žebříku. Bohužel se nahoru nesmí a tak ho obdivuju jen zdola.
Po návštěvě už mě bolí nohy, tak si chci stopnout maršrutku. Což je trochu problém, nemám se koho zeptat a nápisy jsou v gruzínštině. Vybaven tím, že chci, aby nápis začínal obráceným céčkem s ocáskem (ქ) a končil „kopeček, háček, kopeček“ (ისი), abych se dostal do Kutaisi, čekám.
Po chvíli už je mi docela zima, tak začínám stopovat a říkám si, že beru i maršrutky s cedulí s prasátkem (ზ), abych se dostal do Zestafoni. Po čtvrt hodině naštěstí přijíždí maršrutka rovnou do Kutaisi, chůzí do Kacchi jsem navíc ušetřil lari :o)
Otázka k zamyšlení – proč tu jezdí tolik luxusních aut? I lidi, co mají nic moc dům mívají novější SUV, zejména Japonce či Korejce. Časté jsou i starší bavoráky či Mercedesy. Je to tu taková známka společenské prestiže?
Total climbing: 1237 m
Total time: 05:51:32
Čtvrtek 11. 2., nepovedený výlet nad Tkibuli
10:22, centrum Kutaisi
Ráno jsem měl v plánu jet vlakem to Tkibuli. Nad ním se vypíná pěkný kopec, na který bych si rád vyšlápl. Když přišel čas na vstávání, zjistil jsem, že venku pořád dost fouká a spal jsem dál.
Pak jsem se podíval na předpověď a ve Tkibuli prý zdaleka tak nefouká, ale to už bylo pozdě spěchat na vlak. V klidu jsem se tedy vypravil a šel na místní autobusák hledat maršrutku. Tam mě posílali od čerta k ďáblu, někteří z nich ale zmiňovali centrum, tak jsem tam sjel. Linka 1 jezdí dokola, platí se při výstupu 0,40 lari a řidič vrací.
V centru jsem se doptal, odkud jezdí maršrutky do Ambrolauri (z centra k řece a za mostem vpravo). Tam mi bylo sděleno, že mi maršrutka ujela. Další jede za 2 hodiny. Trek na horu asi stíhám, ale stejně je to den blbec. Kdybych ráno vstal, už jsem mohl být v Tkibuli.
Hm, jsem kousek pod klášterem, mohl bych jít najít kešku, co jsem předevčírem nenašel.
Fun fact: Z maršrutky z kufru před chvíli vyndali tele.
16:01, hostel v Kutaisi
Byl to omyl. Maršrutka do Ambrolauri jela ne za dvě hodiny, ale ve dvě hodiny. Což je pozdě. Navíc prý nejede přes Tkibuli, což sice moc nechápu, ale třeba je to nějaká vyhlídková jízda po okolí. Nicméně dvě hodiny bylo pozdě, rozhodl jsem se prohodit si dny. Původně jsem chtěl dneska udělat výlet a zítra za zbylé peníze nakoupit suvenýry. Takhle jsem dneska za zbylé peníze nakoupil suvenýry… a zítra snad vyžiju.
Dobrá zpráva – vlak do Tkibuli stojí jen 1 lari. je to přes 30 km… Na to, jakou mají na drahách přezaměstnanost nechápu, jak se jim to může vyplatit. Možná dotace…
Každopádně suvenýry jsem si koupil zásadní – víno, ořechy ve víně, ponožky (bez vína) a sýr. Pak jsem zjistil, že parlament je asi kilometr od hostelu a ve zlaté hodince si ho půjdu vyfotit. Fotku snad uvidíte někde kolem.
Fun fact: Je tu všude spousta autoservisů (což chápu) a automyček (což už tak moc nechápu, na druhou stranu to může souviset se včerejší otázkou k zamyšlení).
Pátek 12. 1., Prometheova jeskyně
Večer, veranda hostelu v Kutaisi
Tak Tkibuli padlo. Hlavně, že vám tu o něm vyprávím. Ale včera jsem na hostelu potkal dva mladé Turky, kteří říkali, že se chtějí jet podívat do Prometheovy jeskyně poblíž lázeňského města Ckaltubo (toho času polorozpadlého). Fotky vypadaly slibně. A realita je předčila. O tomhle se Moravskému krasu může jen zdát. Navíc byly jeskyně objeveny až v roce 1983/4, takže nikdo nestihl ukrást výzdobu.
Cena taxi vyhandlována z Kutaisi na 25 lari (maršrutkou se jede s přestupem), vstup je 7 lari a 7 lari svezení na lodičkách. Návštěvu vřele doporučuju, ale lodičky bych si klidně odpustil. Jsou to jen asi 2 minuty a nic moc zajímavého po cestě není. Leda byste nikdy nejeli na lodi v jeskyni. Studenti mají slevu půlku.
Návštěva mě natolik finančně vyčerpala, že mi v hotovosti zbývá celých 0,60 lari. Takže jsem se odpoledne jen vyrazil na místní hřbitov. Je to poměrně zajímavé místo, auta mají vjezd povolen a v kurzu jsou fotky či malby skoro v životní velikosti. Kostelík je takový obyčejný, ale uvnitř pěkný. Klášter v rekonstrukci, tak třeba ho už uvidíte opravený.
Fun fact: začínají se mi líbit gruzínské hitovky. Čas jet domů (zítra v 6 mi to letí :-|)
Sobota 13. 1., závěr
8:34, Budapešť – Keleti
Sedím v Budapešti ve vlaku, co má jet až za hodinu a přemýšlím, co napsat na závěr. Vstávání o půl čtvrté ráno nic moc, na sedačce Wizz Airu se člověk taky moc nevyspí. Tak snad tady ve vlaku.
Včrea jsem si pěkně pokecal s Poláko-Maďarem a Slovenkou, kteří spolu žijí v Budapešti. Tak aspoň že poslední dva dny jsem mohl mluvit jinak, než lámanou ruštinou.
Ale abych to neokecával, stojí Gruzie v zimě za to? Podle mě ano. Není tam horko, nejsou tam turisté, ale památky stojí. Já doufám, že se tam někdy vrátím. Buď se skialpy, nebo v létě. Zdaleka jsem totiž ještě neviděl všechno, co za to stojí. Nachvamdis, Sakartvelo! [Představte si, jak to říká Donutil v pořadu Na Cestě… máte to?]
