Nepálský trek tří sedel na přelomu listopadu a prosince 2018 část šestá – z Lobuše na Kala Pattar a přes Čo La do Gokya

Po návštěvě indických Himalájí před dvěma lety mi bylo jasné, že jsem v nejvyšších kopečcích na Zemi nebyl naposledy. A jaké jiné místo navštívit, než hned sousední a asi nejznámější himalájský stát – Nepál? Sehnal jsem spolucestující a po dlouhém rozhodování padl náš výběr na trek tří sedel – taková těžší varianta nejznámějšího Everest Base Camp Treku (dále jen EBC). Druhá a další části jsou založené na poznámkách, které jsem si každý den psal. Tato, šestá, je o druhé části okruhu přes tři sedla. Výstup na z Lobuše na Kala Pattar (5 644 m) a poté přes sedlo Čo La (5 420 m) do jezerního Gokya.

Středa 28. 11., Lobuše – Kala Pattar a zpět

Ráno se v Lobuše na pokoji probouzíme do teploty na bodu mrazu. V jídelně to není o moc lepší, ráno se tam netopí, navíc P. není dobře. V plánu je ale dojít na nejvyšší bod naší trasy, kopec Kala Pattar (někdy taky Kala Patthar, 5 644 m nad mořem) a to nalehko, neboť se vracíme do Lobuše. Nakonec vyrážíme všichni.

Trasa je bohužel stejná jako trasa EBC, takže už od rána potkáváme davy. Cesta nejdříve vede po rovině podél ledovce Khumbu, pak si to ale namíří přímo nahoru po moréně a poté po suti napříč přitékajícím vedlejším ledovcem Čangri. Ten má v tom místě skoro kilometr na šířku, takže jsme rádi, že na zádech máme jen lehké batůžky. Tak jako předchozí velké ledovce, i tenhle se zdá být nekonečný, zejména po cestě zpět.

Pod Kala Pattar je menší osada Gorak Shep, kde ale nezastavujeme, přecházíme písečnou pláň a pouštíme se do zbylého převýšení cca 500 m na vrchol.

Kala Pattar není vlastně nijak zvláštní kopec. S prominencí 10 m byste si ho normálně asi nevšimli a 5 644 metrů je sice slušná výška, ale proti okolním šesti, sedmi a osmitisícovkám je to vlastně skrček.

Stejně na něj ale všichni lezou. A mají důvod. Na Kala Pattar není těžké vystoupat i pro průměrně zdatného turistu a otevře se vám z ní na jedné straně krásný výhled na celé údolí z nepálské strany Everestu – a je to vlastně jediné turisticky dostupné místo v Nepálu, odkud z této strany uvidíte pořádně Everest – ze všech jiných stran se vám bude schovávat za Lhoce na východě, Nupce na jihu, nebo Pumori, Lobuče a Čumbu na západě.

Na druhé straně pak je výhled na ledovec Čangri Šar, na který ale kvůli první straně nejspíš moc koukat nebudete.

Trek do Everest base campu jsme si odpustili, prý tam nic až tak zajímavého není a ještě je to poměrně kus.

Čtvrtek 29. 11., Lobuše – Dzongla

Po vyčerpávajícím výstupu na nejvyšší bod našeho treku nastal čas na odpočinkovější den – z mírného kopce sejít do údolí a podél řeky se pohodovým stoupáním dostat do naší další destinace – Dzongly (někdy Zongla).

V noci naštěstí tentokrát bylo tepleji a objevily se alespoň nějaké mraky, tak máme změnu. V sedm snídáme a vyrážíme. Na trase EBC je samozřejmě hodně lidí, ale jakmile před Duklou (ano…) uhýbáme doprava po vrstevnici do druhého údolí, lidé mizí a dál jsme sami s jaky a velekury.

Jaků je u odbočky hodně a procházíme zrovna středem stáda. Nepůsobí zrovna důvěryhodně, ale zjišťujeme, že se nás bojí ještě víc, než my jich, což nás trochu uklidňuje. Ono obcházet cestu, když máte všude 45° svahy není zrovna jednoduché.

Po cestě obdivujeme pod námi jezero Čolace Ccho (Cholatse Tsho), které na slunci vypadá velice pěkně a plánujeme tam výlet, jen co se ubytujeme v Dzongle.

V Dzongle se ubytováváme v Zongla Inn a mažeme zpátky k jezeru. Slunce už bohužel zalezlo, ale scházíme po suťovo-travnatém prudkém svahu dolů. Objevujeme bohužel převážně zmrzlé bahno a celé jezero ve stíhu, takže celkově náš „deklimatizační“ výlet příliš nenaplnil naše očekávání, ale co jinak s odpočinkovým odpolednem… Výlet nám zpestřila alespoň nalezená kostra jaka (bohužel zřejmě ještě malého, takže jeho rohy by jako suvenýr za moc nestály). Vracíme se tedy zpět do Zongla Innu pořádně se vyspat na prý nejtěžší sedlo treku.

Pátek 30. 11., Dzongla – Gokyo přes Čo La

Čo La (Cho La, 5420 m) je prý nejtěžší sedlo treku tří sedel. Není tak vysoké, ani tak exponované, problém je v podstatě jen ledovec těsně pod ním. Ten není narozdíl od ledovců v údolí posypaný sutí, takže se jde po hladkém ledu a do kopce, což může působit problémy.

Doporučené jsou nesmeky (mačky asi tahat nemusíte) a je pravda, že se hodí. My ale ledovec (kromě P.) překonali i bez nich a největším problémem se ukázalo neustálé předcházení turistů, kteří sice nesmeky měli, ale zároveň měli potřebu se každých pět metrů fotit.

Cesta nahoru je jinak také poměrně náročná, místy je potřeba použít i ruce a hlavně je stoupání nekonečné… V sedle fouká, takže se dlouho nekocháme (je čím) a sestupujeme prašnou cestou dolů do Dragnagu, což je taková příjemná malá vesnička nad ledovcem, kde obědváme. Příprava oběda opět trvá, ale po dlouhém sestupu nám to vůbec nevadí, jen poměrně fouká a unáší hromady prachu, což je bohužel znát i v průvanu uvnitř. Místní z toho mají akorát prču.

Po obědě je čas přejít ledovec Ngozumba, který jsme obdivovali už v Čo La. Teče zpod osmitisícovky Čo Oju (8188 m) a i v těchto mítech má na šířku nějakých 900 m. To nezní jako moc, ale přechod nám trvá hodinu.

Stará cesta přes ledovec se totiž nedávno stala nefunkční kvůli pohybu ledovce a tak jdeme po nové, kterou ale nejspíš po chvíli ztrácíme a tak se orientujeme podle mužiků, kteří vypadají postavení tak trochu náhodně. V jednu chvíli cesta končí u sesutého svahu a tak musíme jít část volným terénem a najít její pokračování.

Ledovec nakonec překonáváme bez úhony, zbývá vylézt morénu (možná si pod slovem moréna představujete morénu isladnského, či nějakého alpského ledovce – tady jsou ale rozměry poněkud jiné a taková moréna má desítky metrů na výšku) a dojít poslední půlkiláček do Gokya.

Gokyo je sezónní vesnice, která funguje jen dokud nenapadne sníh. Po tom naštěstí není ani památky, takže zhruba polovina lodžií i na konci listopadu funguje. Po dlouhé debatě volíme velkou lodžii Namaste Lodge & Restaurant v centru, kde mají pokoje s výhledem na jezero s magicky temnou modrou barvou a hlavně – roztopená kamna v jídelně.

V jídelně je i kohoutek na vodu zdarma, bohužel je potrubí zamrzlé a tak si stejně musíme říkat o vodu v kuchyni, jako všude jinde. Večeříme a jdeme spát, rozhodně šlo o jeden z těch náročnějších dnů.

Sobota 1. 12., výlet k Donak Ccho a výstup na Gokyo Ri

První prosincový den se ohlašuje mrazem. Pod dvěma peřinami jsem se vyspal i bez spacáku, ale telefon si stěžuje, že má baterii pod bodem mrazu a vodu v lahvi u postele mám zmrzlou.

Po snídani je v plánu výlet k blízkému jezeru Donak Ccho (nebo Thonak Tsho). Jezer je proti proudu směrem k Čo Oju více, od Dudch Pochari a Taboče Ccho hned u Gokya ve výšce kolem 4750 m až po Gyozumpcha Ccho na úpatí Čo Oju ve výšce cca 5150 m.

My chceme odpoledne na Gokyo Ri, tak volíme jen první jezero. Pro cestu k němu volíme cestu po moréně, která je náročnější, ale zato nabízí výhledy na ledovec Ngozumba a protější hory. Zpátky pak volíme jednodušší cestu mezi morénou a kopci.

Samotné jezero Thonak Ccho není ničím až tak zvláštní, ale jako dopolední procházka fajn. Při návratu si myju nohy v jezeře Dudch Pochari, které je ze mně neznámého důvodu pořád bez ledu, abych následně na cedulce zjistil, že je to posvátné jezero, kam se nesmí lézt… Nicméně nikdo si nestěžoval, jezero po mé akci nezamrzlo, ani jsem se nestal obětí zlých duchů.

Cestu na Gokyo Ri jsme si nechali až na odpoledne. Důvodem je kruhový výhled na čtyři osmitisícovky, tak to chceme mít se vším všudy při západu slunce. Cesta je srovnatelná s výstupy na předchozí vyhlídkové hory, tedy strmě prašným kopcem nahoru. Úplně nahoře jsou skály, ale nic náročného ani pro běžného turistu.

Výhledy nezklamaly, kromě dalších hor jsou krásně vidět všechny místní osmitisícovky – Čo Oju, Everest, Lhoce i vzdálenější Makalu. A západ slunce v Himalájích je něco, co jinde nezažijete. K mé radosti přispívá i FTF jedné z nejvyšších kešek na světě.

Do lodžie se vracíme až za tmy, nahříváme se u kamen a jdeme spát, ať máme sílu na zítřejší přechod posledního sedla – Rendžo La.