Po návštěvě indických Himalájí před dvěma lety mi bylo jasné, že jsem v nejvyšších kopečcích na Zemi nebyl naposledy. A jaké jiné místo navštívit, než hned sousední a asi nejznámější himalájský stát – Nepál? Sehnal jsem spolucestující a po dlouhém rozhodování padl náš výběr na trek tří sedel – taková těžší varianta nejznámějšího Everest Base Camp Treku (dále jen EBC). Druhá a další části jsou založené na poznámkách, které jsem si každý den psal. Tato, osmá, je o sestupu dolů z Namče Bazaru a několika dnech v Káthmándú.
Úterý 4. 12., Namče Bazar – Lukla
V Namče (3400 m) je oproti posledním týdnům neuvěřitelně teplo. Všude je zase spousta prachu a oslů, ale je znát, že je prosinec – turistů zjevně ubylo.
Obědváme v Bengkaru už za hranicí národního parku, přijde nám, že turistů zase přibývá, možná včera přiletělo po pauze letadlo?
Nakonec s bolavýma nohama dojdeme až do Lukly. Já s J. jsme rozhodnutí to sejít k nové stanici džípů, která by měla být někde v Charichole, P. to balí a kupuje za $180 letenku do Káthmándú na další den. Mají tu signál na nCell, konečně civilizace a všudypřítomný Internet!
Po nákupu letenek se ubytováváme v obřím (na místní poměry) hotelu North Face Lodge – je nám ho líto, protože je na hlavní ulici tak trochu zastrčený. Ukazuje se, že jsme v hotelu sami. Volíme DeLuxe pokoj za „astronomických“ रू1000 (asi 200 Kč). Vyznačuje se hezčí výzdobou a slušným výhledem. A velkou vzdáleností od hlavní budovy…
Vaří dobře, jen se cítíme trochu nesví, když nás tři obsluhuje 5 lidí… V televizi ale běží Animal Planet, v kotli se topí (jačími výkaly – jačinci?) a je nám fajn.
Středa 5. 12., Lukla – Charichola
Ráno nefunguje elektřina. P. odešel brzy ráno na letiště, odkud odletěl s krásným jen asi 3h zpožděním a my jdeme na snídani. Opět se na nás sesype celé osazenstvo hotelu, mezi nimi chodí šéf a buzeruje je. Snídaně trvá dlouho, holt bez elektřiny…
Znovu nahazujeme batohy, už jsem trochu zapomněl, jaká ta „cesta podél řeky“ byla, přísahal bych, že ta stoupání jsem tehdy tak dlouho neklesal.
Obědváme v Čutok La na terase u prašné cesty v lodžii Khumbila View. Když po čtvrt hodině čekání na jídlo vyjde majitelka teprv natrhat zeleninu, pochopíme, že to bude na dlouho. Ale jsme unavení a slunce příjemně hřeje…
Po cestě potkáváme starší český pár, co prý jde nahoru… Jsou rádi za naši informaci, že nahoře není sníh, ale vypadají, že jdou na pohodu, rozhodně nikam nepospíchají.
Nevěřil jsem tomu, ale dorážíme až do Charicholy (Kharikhola). Vesnice je to roztahaná, nohy už nám (hlavně mně) moc neslouží, ale znáte to – „tady ještě ne, je to moc na začátku“, „tady to vypadá moc draze“, „tady mají ošklivé dveře“… takže dojdeme až do středu vesnice. Tam konečně volíme jednu lodžii, co vypadá tak správně domácky.
Total climbing: 1060 m
Total time: 08:24:03
Blue Haven Lodge nevypadá nijak zvlášť. Starý dům s vrzajícími dřevěnými podlahami a uvnitř tma. Malý pokojík, kam jen sotva dáme věci. Vše ale působí trochu jinak, než jsme zvyklí z vyšších poloh, je to takové domáčtější – je znát, že jsme už prošli kolem Lukly a souvisejícího turistického kolotoče.
Po nějaké době přichází i pán domu, který na mě působí vzdělaně a mluví výborně anglicky. Zjišťujeme od něj, že „silnice do Charicholy“ je trochu přehnané tvrzení – je to odsud ještě několik hodin cesty. Po chvíli vypadává elektřina, tak si ještě jednou přidáváme a jdeme na kutě.
Čtvrtek 6. 12., Charichola – Adderi – Salleri
Několik hodin cesty pořád lepší, než několik dní (zejména, když jste po cestě už šli). Rozhodujeme se, že půjdeme na džíp. Přes noc pršelo, ale je nezvykle teplo (Charichola je cca v 2000 m). Majitelé se s námi loučí a vybavují nás informací, kde odbočit. Odbočka do Adderi není v Openstreetmaps, tudíž ani v mé GPS (přidal jsem ji) a tak jsme za informaci rádi – bez ní bychom odbočku nepoznali.
Ukazuje se, že do Adderi je to asi 8 km převážně z mírného kopce po méně frekventované cestě, kde na turistu nenatrefíme. Procházíme vesničkami, co nejsou ani na mapě, zato o nich ví majitelé oslích karavan, kterých tu je snad víc, než kde jinde – přeci jen ušetřené dva dny chůze za to stojí.
Po překonání řeky nás čeká poslední větší kopec nahoru – a jsme v Adderi! (Aderi, Adheri). Silnice se stále staví a na posledním parkovišti stojí džíp s řidičem – hurá!
Total climbing: 341 m
Total time: 02:55:34
Řidič nás okamžitě nahání k autu, ať si rychle dáme batohy na korbu – abychom pak několik hodin čekali na jakéhosi pasažéra, který je kdoví kde. Místní si zatím krátí dlouhou chvíli hraním cvrnkací hry s pravidly podobnými billiáru, které říkají clamboard. My zatím nakupujeme superlevné sušenky v místním obchodě – nic lepšího tu na oběd asi neseženeme.
Konečně vyjíždíme. Prý nová silnice. Ano, upravili svah tak, že po něm s opatrností mohou projet terénní vozidla. To je ale všechno. Na džípu Mahindra nám nejprve upadne nárazník, který byl připevněný jen drátem. V nejbližší vesnici ho opravujeme (opět drátem). V prudkých stoupáních využijeme i redukci, zatáčky jsou místy tak prudké, že je džíp neprojede – musí si couvnout. Což vám nepřidá, když je vedle silnice prudký sráz a řidiči se povede rozjet až napodruhé.
Jedeme samozřejmě narvaní, 7 dospělých a jedno dítě v pětimístném autě. Cesta je adrenalin, tak se ty 4 hodiny, které trvá ujet těch 40 km do Salleri rozhodně nenudíme.
Autobus ze Salleri nám jede v 5 ráno, tak moc nechytračíme a po zakoupení lístků se ubytováváme hned u zastávky v lodžii Three Star Hotel (heh, možná tak Zero Star). Pokoj je vlastně taková krabice z papundeklu bez oken, ale nám je po celém dni už všechno jedno, tak po dobré a levné večeři zaleháváme.
Pátek 7. 12., autobusem ze Salleri do Káthmándú
Salleri potmě vypadá dost strašidelně a jeho obyvatelé ještě víc. Ale když z terasy vidíme, že nám už před hotelem o půl páté stojí autobus, jdeme tam. Ukazuje se, že si musíme lístky před nástupem opět nechat potvrdit v okýnku, kde jsme je včera večer koupili.
Odjíždíme na čas. Lidí sice postupem času přibývá, ale rozhodně to má daleko do hororu, kterým nás strašili. Většinu času máme oba vlastní dvousedačku, autobus není přeplněný a řidič jede docela slušně.
Jasně, jedeme se samými místními a je tu znát nepálský kolorit. Autobus není zrovna nejmodernější, v autobuse hoří vonné tyčinky, dítě řve a nikomu to nevadí a před serpentinami se rozdávají pytlíky na zvracení. Na druhou stranu hudba není moc nahlas (alesepoň ne v zadní části autobusu) a evidentně nemusíme stavět na policejních stanovištích jako džíp, navíc moc nestavíme na jídlo, takže jsme po 12 hodinách v Káthmándú. Pohodlněji a podstatně levněji (tuším रू600/os.), než džípem.
Smlouváme taxi, které nás zaveze do hotelu v Thamelu, kde už na nás čeká P.. Ten si řekl, že po dlouhém treku potřebujeme trochu luxusu, tak zvolil Maya Boutique Hostel, který stojí na Nepál astronomických asi 300 Kč na noc a osobu. Se snídaní.
Jsme ochotní se s trochou luxusu smířit a tak se ubytováváme – a nelitujeme.
Sobota – pondělí 8. – 10. 12., prohlídka Káthmándú
O Káthmándú jen stručně, protože jsme toho za prvé až zase tolik neviděli a za druhé má být tahle série článků spíše o treku. Takže jsme udělali zhruba následující:
- Nakoupili suvenýry a (já) hudební nástroje v Thamelu. Samozřejmě se to neobešlo bez dalších výběrů z bankomatu, které tu vydávají maximálně रू25 000…
- Navštívili Swayambhunath, neboli opičí chrám na kopci. Za prvé tak uniknete smogu, za druhé je to super místo s atmosférou a za třetí je tam hromada Makaků Rhesus. Někde se dočtete, ať si dáte pozor na věci, že kradou, nás si ale nevšímali.
- Navštívili náměstí Patan Durbar. Za vstup se platí रू1 000 a podobnou částku dáte případnému průvodci, kterého můžu jen doporučit. Na náměstí, které bylo v roce 2015 silně poškozené zemětřesením, je mnoho chrámů různých náboženství plus muzeum (do kterého vám platí stejný lístek). Průvodce s námi také zašel do různých místních obchodů s tradičními řemeslníky, kde se nás s různým úspěchem snažili přesvědčit ke koupi suvenýrů.
- Prošli se po neturistických částech města. Ušetřili jsme za taxi a zjistili, jak žijí místní mimo turistická centra (spoiler – je tam ještě větší špína a chudoba, než v turistických částech)
Pak už zbývá jen být včas na letišti, dohánět slunce na letu zpět do Berlína, noční přejezd do Česka – a ráno s chutí do práce! 🙂
.