Aktualizováno 16. 3. 2025
Manželka odjela na týden pryč a na mě zbylo hlídání naší tříleté dcery. Tak proč toho nevyužít k návštěvě jedné ze zemí na cestovatelském seznamu? Po krátkém prohledání levných letů z okolí padla volba na Albánii. Krátký let z blízkého letiště jen s příručními zavazadly a v květnu by tam ještě nemělo být moc horko. K tomu rozumné ceny, hory a moře snad ještě s minimem turistů.
Pátek – příjezd
Jedeme vlakem na letiště v Memmingenu, což je pro nás nějaké čtyři hodiny. Na letišti moc zábavy není, naštěstí je venku docela pěkné dětské hřiště, tak tam ty dvě hodiny vydržíme. Kontroly pasů jsem se trochu bál, fotku tam dcera měla z kojeneckého věku. Ale nikdo ji nechtěl ani vidět, zajímala je jen platnost pasu. Pak už jen chvíle v letadle WizzAir a jsme v Tiraně.
Po výstupu z letiště nás hned udeřil do nosu typický zápach měst, kde má odpadové hospodářství ještě své mouchy. Vlastně nevím, co to přesně je, nějaká kombinace špatné kanalizace, volně kadících psů a rozkládajících se odpadků? Nicméně zápach je to podobný snad ve všech městech chudých zemí. Chceme ještě koupit SIM kartu, ale na letišti mají jen drahou se 100 GB dat, to fakt na pět dní nepotřebujeme. Je pozdě večer, tak jen vybírám peníze a jdeme podél silnice do blízkého hostelu Rinas. Tam nás vítá příjemná paní domácí a za chvíli už ležíme v posteli.
Sobota – cesta do Orikumu
Raději cestuji hromadnou dopravou, ale vzhledem k dítěti a krátké době návštěvy tentokrát volíme půjčení auta. To nám půjčí asi 100 m od ubytování, kde jsme našli nejlevnější auto přes Rent from Locals. Navíc tam nevyžadují kreditku, kterou si nechci zařizovat jen kvůli jednomu výletu. Naše Kia Venga má na tachometru sice jen 124 000 km, ale je vidět, že má leccos za sebou. Stisknout spojku vyžaduje natrénované lýtko a i tak se mi zpátečka nikdy nepovede zařadit bez skřípění zubů (převodovky a posléze mých). Na řazení je vůbec potřeba si zvyknout, aby člověk zařadil ten správný stupeň. Ale jezdí to, brzdí to, dětskou sedačku taky máme a po pár kilometrech si zvykám. Nakonec nás auto povozí celých asi 800 km bez nejmenších problémů.
Provoz je tu podle očekávání takový balkánský. Počítá se s tím, že dáváte pozor. Na dálnici potkáte běžně znenadání čtyřicítku, kterou všichni ignorují, jednou se celá dálnice zastavila kvůli kamionu, co na ni couval od skladu. Časté jsou nekonečné opravy silnic, kde je oficiální rychlost často omezena i na 10 km/h, kterou opět všichni ignorují. Silnice jsou v docela rozumném stavu, pozor je potřeba dávat hlavně na příčné nerovnosti – často je kvůli nějaké inženýrské síti vyřízlý asfalt, který je zasypaný jen štěrkem. Štěrk postupně vypadá a na silnici vzniká inverzní retardér, který je zejména za tmy špatně vidět a bývá i dosti hluboký.
Pro plánování cesty jsem se původně inspiroval hlavně článkem na Už tam budem, ale nakonec jsme cíle volili hlavně podle aktuálního počasí. Rezervujeme tedy na dvě noci hotel Oasis na jihu, v Orikumi, jižně od známého Vlorë.
Vlorë je takový ten turistický Disneyland, všude apartmány, hotely a auta, na pláži se právě připravuje nový písek pro turistickou sezónu. Orikumi oproti tomu působí mnohem klidněji. Hotely a restaurace tu jsou taky, ale převážně je to ještě stará Albánie se silnicemi bez asfaltu a pobíhajícími psy. V hotelu se ubytováváme už po poledni, majitelé jsou opět moc milí a hotel za ty peníze super. A je čas jít na pláž!
Pláž je pár kilometrů daleko, ale se zataženou oblohou to není problém. Oblázková pláž s malými kamínky, nikde nikdo a když po dešti vyleze slunce, tak není problém ani zatím ještě studená voda. Je před sezónou, takže i lavičky se slunečníky se dají volně použít.
Neděle – nepodařený výlet na hrad
Má být horko, takže výlet plánujeme hned na ráno. V plánu je vidět zříceninu hradu Gjon Boçari, tak vyrážíme na nejbližší místo podle mapy – konec vesnice Tragjas. I dopoledne slunce neúprosně pálí a kromě stád ovcí tu není nikde nikdo. Psa potkáváme jednoho, ale lekne se nás víc, než my jeho, a peláší pryč. Bohužel ale přicházíme ke křižovatce, kde obě cesty nahoru jsou chráněny bránou s ostnatým drátem. Nedá se nic dělat, musíme zpátky (nebo se prodírat houštím). Na pokus o výstup z druhé strany už není čas ani chuť, takže jdeme zpátky do auta. Na zříceninu se zřejmě musí ze strany od Orikumu.
Odpoledne tak trávíme ve stínu pod stromy v hotelové zahradě a u protékající řeky, která je překvapivě čistá. Majitelům přijela návštěva se synem v podobném věku jako je dcera, tak si spolu hrají i přes jazykovou bariéru. Prostě idyla.
Večer ještě musíme navštívit restauraci na kruhovém objezdu, kde mají velký skákací hrad za 200 leků (asi 50 Kč). Bohužel je strategicky umístěný hned u cesty z pláže, kde děti nemají šanci ho přehlédnout. Jídlo není špatné a na hradu skáče spousta dětí, takže spát jdeme oba řádně unavení.
Pondělí – pláž Gjipe
Po snídani se přesunujeme dále na jih. Tunel pod horami nebyl v té době ještě hotový, takže vyjíždíme serpentinami do Llogarského průsmyku, což znamená vystoupat do 1027 m. Nahoře je příjemný chládek, parkujeme tedy auto a vyrážíme na krátký výlet směr Maja Thanasit, 1352 m. Výhledy jsou famózní, kolem se honí mlha, takže za mě paráda. Dcera ovšem tak nadšená není a navíc jsem zapomněl svačinu v autě, takže to otáčíme u kešky pod vrcholem.
Za sedlem se charakter mění, všechno vypadá víc řecky a jedna z vesnic se dokonce jmenuje Ilias. Silnice jsou křivolaké, ale s dobrým asfaltem a tak je řízení radost.
Cíl je pláž Gjipe, kde máme rezervované ubytování ve stanu. Pláž není dostupná běžnými auty a je to podle fotek krásné místo sevřené mezi skalami stejnojmenného kaňonu. Parkujeme u silničky na pastvině se zvědavými osly, odkud vede červená značka dolů, která by měla být kratší, než cesta z placeného parkoviště na konci… kratší možná byla, ale není to úplně terén na sandály. Lávové kameny jsou pěkně ostré a trnité keře sestup také neusnadňují. Ale zase ty výhledy…
Nakonec to zvládáme bez zranění, unavení a poškrábaní jsme na vysněné pláži. Na focení je pláž super a kemp má lehce hippie atmosféru, což mi vyhovuje, ale na koupání to až taková paráda není. Oblázky jsou dost velké a přístup do moře je prudký, takže pro děti také nic moc. Tak se chvíli válíme na pláži, prohlížíme si jeskyně a jdeme spát.
Samotné ubytování není špatné, místo matrací jsou sice jen molitany potažené dekami, ale stany z Decathlonu jsou chytře umístěné pod stromy ve stínu a v ceně ubytování je i slušná snídaně v místní restauraci.
Úterý – Eco Camp Valona
Další den nás čeká výstup zpět nahoru k autu. Naštěstí ráno není vedro, tak to jde, i když to vyžaduje nekonečné vymýšlení motivace pro dceru.
Pak je v plánu dojet do Eco kempu Valona, což znamená vrátit se zpět za Vlorë poblíž městečka Zvërnec. Kemp je poměrně drahý na to, že spíme v malé dřevěné chatičce, ale reference má super, tak do toho na dvě noci jdeme.
Po cestě ještě zastavujeme u opuštěného bunkru před Llogarským průsmykem, odkud jsou opět parádní výhledy, natankujeme u benzinky značky Kastrati (to prostě nejde vynechat), najíme se v restauraci Kaco Fish (drahá, ale dobrá a mají tam houpačku, bankomat bohužel nefunguje) a jsme v kempu.
V kempu jsou téměř výhradně němečtí a švýcarští turisté s karavany a dětmi, také proto asi ty ceny, kdy za dřevěnou chatičku platíme víc, než za hotelový pokoj v Orikumi. Majitelé jsou Albánci, ale s jedním se domluvíte i československy a snaží se všemožně vyjít vstříc. Každý večer se rozpálí gril, kde si můžete ugrilovat buď něco svého, nebo maso a zeleninu od místních farmářů, které si koupíte na místě. Ceny jsou na Albánii opět vyšší. V kempu byla hromada dětí, takže jsme si dali válecí (pro dceru skákací) a pohodový večer.
Středa – Klášter Sv. Marie a pohoda v kempu
Pokusy o placení kartou byly v Albánii většinou neúspěšné a my už nemáme hotovost na zaplacení kempu. Je tak čas vydat se do Vlorë, kde se nachází bankomat Credins, ze kterého by mělo být možné vybírat bez poplatku.
Po chvíli hledání nalézáme místo na parkování, snídáme v místní pekárně a jdeme v bankomatu. Ten mi vydává roztrženou bankovku v hodnotě 5000 leků. Bankomat je u banky, takže jdu rovnou dovnitř si postěžovat a vyměnit. Do banky musíte vstoupit přes dvoje dveře, kde vám každé z nich musí otevřít hlídač. Tady zřejmě doba bankovních loupeží ještě neskončila. Na přepážce se chvíli kroutí, ale nakonec mám v ruce zbrusu novou bankovku.
Pak jdeme na prohlídku města, dokud není vedro. Hodně se tu staví, například zbrusu nový luxusní přístav s hotelem. Je tu i velké hřiště pro děti. Ale bohužel to tu trochu trpí na problém mnoha podobných měst – najdou se peníze na stavbu, politik má pomníček, ale na údržbu už peníze nejsou. Na původně určitě pěkném dětském hřišti, které zřejmě navrhoval architekt, tak už leccos nefunguje.
Po prohlídce města jedeme ke klášteru Sv. Marie ve Zvërnec. Ten je poměrně navštěvovaný, neboť k němu vede fotogenický dřevěný most. Překvapuje mě tak, že je parkování i vstup zdarma a svíčky na zapálení v kostele jsou za 10 leků, tedy 100x levnější, než v mém nejbližším kostele v Německu. Samotný byzantský kostel a klášter ze 13.-14. století jsou sice významnou památkou, ale jsou poměrně malé a prohlédnuté je máte za pár minut.
Pak si ještě dáme výlet k laguně za kempem, ale je tam po kotníky vody a pod tím černé bahno – mám podezření, že tam ústí kanalizace z kempu. Tak jdeme brzy zpět.
Mnoho lidí z kempu chodí na jihozápadní stranu ostrova na pláž, nicméně dcera je unavená a tak zůstáváme zbytek dne v kempu.
Čtvrtek – Jedeme domů
Je čas jet na letiště. Letadlo letí až večer, tak ještě po cestě něco stihneme.
První zastávka je ve Fieru. Potřebujeme vytisknout palubní lístky, protože v Tiraně neakceptují ty z mobilu. Fier nakonec vypadá jako poměrně zajímavé město s bulvárem zřejmě ze socialistických časů, tak se po tisku za 20 leků za stranu ještě trochu projdeme a koupíme pár suvenýrů.
Máme pořád čas, tak jedeme kousek za Durrës do eko parku. To je tak trochu bizarní místo. Spousta zaměstnanců, kteří se opírají o košťata a kecají. Velký park. Spousta lezeckých stěn „Postaveno 2020, příští kontrola 2022“. Jediné popelnice na tříděný odpad, co jsem v Albánii viděl. Asi proto „eco“. Zajímalo by mě, co se s tím recyklovaným odpadem poté děje. A my jako prakticky jediní návštěvníci. Jako pomníček místního politika mi to nepřipadá, spíš to smrdí dotacemi z nějakých těch fondů… Každopádně na snědení zbytku zásob park posloužil dobře, vstup byl zdarma a některé ze záchodů byly funkční a čisté, takže to vlastně stálo za to.
V půjčovně chtěli auto umyté, tak jsem využil pouliční myčku aut. Auto namydlili, opláchli hadicí a pak ručně osušili ručníkem, to celé za 500 lek (120 Kč).
Z vrácení auta jsem vždycky trochu nervózní, když tak čtu ty strašidelné příběhy na Internetu. Ale Balkán opět nezklamal. Podobně jako v Kosovu auto nijak neprohlíželi. Celé to trvalo asi minutu. Jen se podívali na stav nádrže, vrátili mi 100 € zálohu a pak už jen klasika – letadlem do Německa a vlakem domů.
Pláže fajn, ale příště by to chtělo i do hor.
Rozpočet
- Letenky: 144 €
- Doprava na/z letiště: 57 €
- Náklady na albánské auto: 224 €
- Ubytování: 147 €
- SIM: 15 €
- Jídlo: Nepočítal jsem, tak 150 €?
- Celkem: cca 730 € / 18 000 Kč