Cestopis z velikonočního Kosova

Nedávno byly levné letenky na nové lince z Budapešti do Kosova, tak jsme spolu s pěti dalšími spolucestovateli neodolali a zajeli si na trochu té velikonoční turistiky v nejmladší zemi Evropy. V plánu byla jak prohlídka historických měst, tak ochutnání místní kuchyně a výlet do hor.

Doprava do a po Kosovu

Vzhledem k tomu, že odlet byl z Budapešti a nás bylo hodně, sehnali jsme sedmimístné auto a vyrazili. Dálniční známka na slovenské a maďarské dálnice se dá koupit online, takže jsme se nikde zbytečně nezdržovali. V obou zemích stojí známka cca 10 € / 10 dní.

Vzhledem k počínajícím Velikonocům bylo na dálnici slušně narváno a postáli jsme si v několika kolonách. Na letišti jsme měli předem na internetu zabookované místo na parkovišti Holiday Parking Lite na 4 dny za krásných 5400 Ft (460 Kč) včetně Flex Upgrade. Vzhledem ke zpoždění v kolonách jsme dojeli na poslední chvíli a na terminál z parkoviště doběhli místo udávaných 15 minut asi za 8. Naštěstí vše proběhlo rychle a za chvíli už jsme seděli v letadle.

Cena letenek byla trochu vyšší kvůli odletu první a návratu poslední den Velikonoc, ale stejně jsme se dostali na nějakých 1500 Kč/osobu za zpáteční let jen s kabinovým zavazadlem.

Kosovské letiště je poměrně malé, něco mezi pražským a brněnským. Auto pro šest lidí jsme měli rezervované předem přes Kayak / Priceline od firmy Enterprise Rent-A-Car. Půjčoven je na letišti asi deset, nicméně najít tu naši nebyl problém. Bohužel jsme se dozvěděli, že naše auto je rozbité, takže nám ho nemůžou půjčit. Naštěstí nabídli náhradu za stejnou cenu 138 € na čtyři dny – devítímístnou dodávku Volkswagen Transporter. Tak proč ne, alespoň budeme mít víc místa. Po cestě jsme sice zjistili pár neduhů jako nefungující centrál na odemykání, absence ostřikovací kapaliny a nehrající tuner (v rádiu bylo ponechané jakési vypálené CD s kosovskými hity, chvíli jsme to vydrželi…), ale jinak nás všude spolehlivě odvezlo. Jen jsme udělali chybu při tankování, obsluze jsem řekl „plnou“, ale zapomněl jsem, že v Kosovu je všude blízko a nevěděl jsem, že auto má 70l nádrž…

Silnice jsou v Kosovu různorodé. Na cestě do Prizrenu jsme jeli po nové dálnici, která byla ve výborném stavu, D1 by mohla závidět. Prý je taková až do Tirany v Albánii, kam vede. Na druhou stranu na menších cestách je potřeba dávat pozor na nečekané díry, které občas dosahují slušných rozměrů a opravy se samozřejmě dělají po východním způsobu za plného provozu.

Ve městě je pak potřeba dávat pozor na retardéry, které nabývají všemožných tvarů, nicméně většinou nejsou nijak zvýrazněné a značka u nich bývá jen občas. Ještě, že auto bylo půjčené…

Prizren

Naše první zastávka byla v Prizrenu. Historické město připravené na turisty s mnoha mešitami a pěkným hradem na kopci. Zde musím pochválit a doporučit majitele hostelu M99, který byl velice příjemný, ukázal nám centrum města (hostel je kousek od něj), poradil nám co a jak v mešitě, doporučil co vidět, kde se dobře a levně najíst a zodpověděl všechny naše dotazy. Jen to parkování je trochu komplikované, nakonec jsme stáli načerno na chodníku.

Funguje to prý tak, že pokud policie najde vaše auto stát tam, kde nemá, zkusí vás v okolí najít a musíte přeparkovat. Když vás nenajde, zaplatíte pokutu. Majitel hostelu tak byl domluvený s lékárnicí, že auto postavíme před lékárnu, já jim na hostelu nechám klíče a kdyžtak s ním popojedou na parkoviště (které bylo plné). Naštěstí to nebylo potřeba.

A co v Prizrenu vidět? Určitě si projděte pěkně zrekonstruované centrum plné stánků a levného balkánského jídla. Ani posezení v restauraci na zahrádce u vody s plnohodnotnou večeří vás nezruinuje jako v Praze a stojí za to.

Pokud vám nohy slouží, určitě bych nevynechal pevnost/hrad na kopci. Jsou z něj nádherné výhledy na Prizren, Kosovo i dvoutisícovky Šar Planiny na makedonské hranici.

Za návštěvu určitě stojí i některá z mešit. Místní pořád nejsou příliš zvyklí na turisty a rádi si popovídají (pokud zrovna budete ovládat nějaký stejný jazyk).

Velika Hoča

Z Prizrenu jsme v sobotu ráno vyrazili na sever. Jako první byla v plánu zastávka v srbské vesnici Velika Hoča (albánsky Hoçë e Madhe), kde podle místního bydlí „samí Srbové a jedna cikánská rodina“. Proto jsme tam ale nejeli, důvod bylo zejména místní víno. Koupili jsme ho dva litry a trochu podezřele mi chutnalo po jablkách. Ale stejně jsme ho vypili 🙂

Během prohlídky vesnice, kde je údajně 13 kostelů, jsme uviděli kapličku kousek za vesnicí. Měli jsme čas, tak jsme se k ní vydali. Na místě jsme zjistili, že vedle ní je i kostelík (pravoslavné kostely v Kosovu často nemívají věže buď vůbec, nebo jen malé, tak nejsou moc vidět). V kostelíku jsme mimo fresek ze 14. století našli i pravoslavného popa se studentem umění, který tam byl pro nějaké informace na diplomku. Svérázný pop vyprávěl srbsky, co jsme nerozuměli přeložil student do angličtiny.

Visoki Dečani

Dalším naším cílem byla návštěva jednoho z nejznámějších kosovských míst – Visoki Dečani. Klášter ze 14. století zapsaný v seznamu Unesco se v minulosti ubránil mnoha útokům, poslední z nich nebyly ani 10 let nazpět.

I proto je bezpečnostní režim poměrně přísný. Celý areál střeží jednotky KFOR, na vstupu se kontrolují pasy a každý musí absolvovat kontrolu detektorem. V areálu se nesmí fotit, i když reálně se to dodržuje jen uvnitř kostela. Přesto je v areálu kláštera keška 🙂

Most před Peja

Obrázek 1 z 1

Historický most před Peja

Peja, Rugova a hory

Po návštěvě kláštera přišel čas přejet do Peja (srbsky Peć). V centru nejsou žádné turistické taháky, nebo jsme se o nich alespoň nedozvěděli, turistické centrum bylo zavřené, ale na kraji je moc pěkný a klidný klášter patriarchátu v Peći ze 13. století. Jednotky KFOR opět přítomny, i když bezpečnostní opatření jsou oproti Dečani nižší, pas jim stačil zkontrolovat jeden („Who is the group leader?“)

Klášter určitě stojí za návštěvu, zahrada je pěkné místo k rozjímání, fresky v kostele určitě nevynecháte a v návštěvnickém centru je k vyzkoušení a zakoupení několik druhů místní pálenky (kterou nám částečně na letišti zabavili s tím, že je prý domácí, hlavní důvod byl ale spíš ten, že je na lahvičce napsáno 50 ml, reálně má ale tak 150).

Po noci strávené ve Vile Tigani, kde o nás nevěděli (prý jim nepřišel e-mail z bookingu… ale nějak jsme to udělali) přišel čas vydat se do hor. Cíl byla, jak jinak, soutěska Rugova, tou jsme měli v plánu dojet až na hranici s Černou Horou, potrápit auto výjezdem serpentinami až do 1400 m k restauraci Guri i Kuq a vydat se nahoru k jezeru Liqenat (nebo Liqeni).

Vše proběhlo bez problémů, za parkování u restaurace se neplatí, spolu s Angličankami, které jsme potkali na hostelu, jsme dorazili k cílovému jezeru (cca 1800 m vysoko) a nakonec jsme si trasu prodloužili až k dalšímu jezírku za kopcem. Většina skupiny se pak vydala zpátky, tři nejodvážnější jsme pokračovali zhruba po značené trase „Vrcholy Balkánu“ asi do 2150 m, kde jsme to na předvrcholu otočili kvůli absenci vybavení (dál už byl souvislý hluboký sníh a my měli jen nízké trekovky, samozřejmě totálně promočené).

Výlet k jezeru je zřejmě oblíbenou kratochvílí místních, po cestě zpátky jsme jich potkali desítky, jak u rozdělaných ohňů u jezera, tak na cestě. Akorát tenisky mi do těch závějí nepřišly jako nejvhodnější obuv, místní dolů spíš tak nekoordinovaně klouzali a slyšet byli snad až do Černé Hory.

V restauraci samozřejmě vařili a to dobře, rádi vysvětlili tradiční jídla a navíc měli krb, kde se daly usušit věci. Takže za mě výborný den strávený v horách.

Mimochodem, v Rugově je jedno místo, o kterém se moc neví a přitom je hned vedle silnice. Zmíněné je třeba v pořadu Na Cestě České televize. Jde o ostrov, na který se přestěhoval bývalý zubař a z naplaveného materiálu tu vytvořil něco jako galerii. Pokud nemáte strach z vratkých mostků a mírně podivínského majitele, rozhodně doporučuju!

Priština

Po výletě do hor nastal čas vrátit se blíž k letišti do Prištiny. V hotelu nás nejdřív natáhli (měli na bookingu špatně uvedený počet osob v pokoji), pak jsme hodinu hledali hospodu kde točí pivo (vliv islámu je patrný), abychom pak po hodině a dvou třetinkových pivech také zalehli. Mimochodem, pivo není špatné, určitě Peju, nebo dvě, zkuste.

Další den nastal čas odletu, dopoledne jsme ale měli hodinku volnou a tak jsme se vydali do centra. To sestává z hlavní pěší zóny, kde jsou hlavně restaurace a banky. V lepším počasí možná i stánky, my na zmrzlinu v těch 10 °C a větru moc chuť neměli. Navíc i díky počasí všechno působilo dost depresivně, nicméně na své si přijdou zejména milovníci socialistické architektury.

Jestli ale v Prištině už budete, určitě nevynechte park. Když dojdete na jižní konec pěší zóny, dáte se doleva. Najdete tam volné prostranství, na kterém stojí velký pravoslavný kostel, bohužel dost zchátralý a nepřístupný. A hlavně tam uvidíte odvážnou stavbu kosovské národní knihovny postavené v roce 1944 architektem Andrijem Mutnjakovićem.

Bezpečnost

Zkušení cestovatelé se asi jen pousmějí, ale pro ty bázlivější z vás – ani na chvíli jsme neměli pocit jakéhokoliv nebezpečí. Nepřátelství mezi Albánci a Srby sice stále existuje, ale na ulici není vidět. V Mitrovici jsme nebyli, ale mělo by to v současnosti být bez problémů. Jako vždycky se samozřejmě vyplatí zjistit si aktuální informace na webu MZV.   Na silnici to místy funguje po balkánském způsobu, ale většina lidí jezdí až překvapivě defenzivně (na druhou stranu počet „střelců“ předjíždějících v zatáčce, nebo před horizontem, je tam vyšší než u nás). Přítomnost policie na silnicích je zhruba jako na českých silnicích.

Rozpočet

Jeli jsme nízkonákladově, i když ne vyloženě punkově, tomu odpovídaly i náklady, kde jsme se na osobu vešli se vším všudy cca do 6000 Kč. Náklady pro 6 lidí byly (bez jídla a suvenýrů, které jsme kupovali individuálně):