Triglavský národní park koncem října 2025

Letos vyšel říjnový svátek pěkně na úterý, v práci jsme dostali na pondělí volno, tak nastal čas vyrazit zase někam hor. Ve Slovinsku jsem ještě nebyl, tak jsem koupil zpáteční jízdenku na Flixbus do Bledu, zarezervoval jednu z mála chat, která měla v říjnu ještě otevřeno, a šel studovat, kam se vlastně ještě v druhé půlce podzimu dostanu. O výstupu na Triglav v říjnu většina článků mlčí, tak jsem zabalil aspoň nesmeky a nechal to na náhodě (pokud to nechcete číst celé – až nahoru jsem se nedostal).

Autobusy na místo

Do Prahy radši jedu dřívějším autobusem, přeci jen je pátek večer, tak si dávám dvě hodinky rezervu. Podle Murphyho zákonů přijíždí spoj na Prahy na čas, zato Flixbus do Slovinska má půl hodiny zpoždění. Tak jsem poblíž Florence aspoň vyzkoušel jídlo v Denním baru (na lokalitu slušný poměr cena/výkon).

Řidiči Flixbusu se se zpožděním evidentně nehodlali smířit a tak jeli jak veverky na speedu a do Bledu přijeli o pár minut dřív. Ne, že bych se při tom ustavičném přejíždění z pruhu do pruhu nějak zvlášť vyspal, ale komu se to kdy ve Flixbusu povedlo. Co bych chtěl za tisícovku.

V Bledu samozřejmě v sobotu o půl sedmé ráno chcípl pes. V sedm ale otevírá supermarket, kde si plánuju koupit něco na zub a hlavně potřebuju vybrat Eura, protože v autobuse se nedá platit kartou. Nákup v supermarketu se zadaří, bankomatů je tu taky dost, bohužel však samé Euronety, které chtějí skoro 6 € za výběr. Těžké rozhodnutí, jestli zkusit jiné bankomaty dál od centra a jet pozdějším autobusem, nebo skousnout poplatek, Nakonec minutu před odjezdem posílám 6 € navíc Euronetu, ať jsem včas v cíli.

Autobus k Bohyňskému jezeru (Bohinjsko Jezero) stojí 3 €, cesta údolím Bohyňské Sávy je (asi nejen) na podzim moc pěkná. V autobuse, který jede až z Lublaně (Ljubljana), jede jen pár lidí a polovina z nich ještě spí. Přijíždíme k jezeru ve vesnici Ribčev Laz a je čas vyměnit pohodlnou sedačku za trekové hole.

Studor, Uskovnica

Na místě jsou WC zdarma, což chválím a využívám pro převlečení do sportovního oblečení, ať ve zpátečním spoji moc nesmrdím. V plánu je výstup na horu Studor (1002 m), kde čekám výhledy na vysoké hory a taky chci ve Slovinsku nějaké to první Horobraní.

Počasí je podzimní, mlhavé, ale jde se pěkně. Kolem jezera a kostela ze 13. století, s freskami jen o století mladšími, jdu do Staré Fužiny, nad kterou protéká řeka Mostnica hlubokým kaňonem s vodopádem. Po cestě se navíc dozvíte i něco o historii vodních hamrů na řece. Pak už jen nahoru směr Planina Blatce a Uskovnica.

Výšlap na Studor je po odvozní cestě, která šplhá prudce do kopce. A poté přes několik falešných vrcholů až na ten poslední. Bohužel volím špatnou trasu (nejlepší je dojít na místo pro start paraglidistů a odtamtud na vrchol po něčem vzdáleně připomínajícím cestu), takže přelézám padlé kmeny a prodírám se keři. Samotný vrchol nic extra, ale mám pocit, že i kdybych tu týden stanoval, tak potkám maximálně tak medvěda. Nicméně pod vrcholem byly alespoň pěkné výhledy na nejvyšší vrcholky triglavského masivu. Kladu si otázku, jestli se sem vůbec smí (podle pravidel se smí i mimo cesty, jen to není doporučené).

Jdu dolů a vydávám se do Uskovnice, kde mám na celý pobyt rezervované místo na horské chatě. Cesta je pěkná, opět bez lidí, občas vede po příjezdové cestě pro auta, občas si to značka zkracuje nahoru lesem.

Na chatu přicházím už o půl jedné, check-in je ale až od tří a na pokoj mě dřív nepustí. Tak si kupuju chleba a sýr na lehký oběd (oboje tu prodávají) a sedím venku na podzimním slunci, které tady na jihu přeci jen hřeje o něco víc.

Ve tři mě konečně pouští do pokoje. Mám místo v šestimístném pokoji, kde jsem celou dobu pobytu sám (takže moc nechápu, proč mě nemohli dovnitř pustit dřív). Pokoj je pěkně zrekonstruovaný a s výhledem na hory.

Jdu ještě na malou procházku ke kapličce a kaňonu, je tu krásné podzimní počasí. Večeře je však jen do šesti, tak se brzy vracím. U svérázného pána, který umí trochu česky, objednávám večeři (ceny jsou tu spíš jako v Německu, ale nejbližší obchod je o 600 výškových metrů níž) a jdu si na pokoj číst.

Pod Triglav

Další den je v plánu cesta směr Triglav. Podle toho, kolik jsem tam den předtím z dálky viděl sněhu, spíš takový pokus, kam mě to až pustí. Cesta je cíl a na nic komplikovanějšího s sebou nemám vybavení, parťáky ani morál.

Měnil se čas, takže při snídani v 7 hodin je už nějakou dobu světlo. Snídaně bohužel dřív nešla. Tak do sebe naházím, co můžu, a vyrážím směr Vodnikov Dom (Vodnik znamená vůdce, ne vodník). Počasí přeje, slunce svítí na žluté modříny a jde se parádně. Kolem 1500 se začíná objevovat starý sníh, kolem 2300 m je už víceméně souvislých pár cm sněhu. Testuju, jak se ve sněhu chodí v trailových botách (Altra Lone Peak 8) a kupodivu to s návleky, nesmeky a občasnou výměnou mokrých ponožek jde dost dobře. Až k Domu Planika ve 2400 metrech nikoho nepotkávám, jen ve sněhu je několik párů stop, u Domu se se mnou pak seznamuje horský kos, který somruje o jídlo.

Nejjednodušší cesta nahoru by měla být Triglavskou Škrbinou. Ale už po cestě k ní se mi to nelíbí. Sníh je navátý i do půlky lýtek, občas se propadnu mezi skalky, stopy žádné, traverz prudkého svahu. Nasazuju nesmeky a přicházím ke škrbině. Prý ferrata A/B, takže čekám pohodové řetězy a všude stupy. Místo stupů však na mě koukají tři roxory ve skále, sníh ve štěrbině a lezecký terén. Chvíli se plahočím nahoru, ale tohle nepůjde. Buď jsou ty řetězy pod sněhem, nebo je tohle v létě na pohodu, nebo jsem prostě už na tohle starej. Se staženými půlkami couvám deset minut zpátky dolů a doufám, že se žádný chyt neurve, ta skála dole nevypadá měkce. Musím se sem někdy podívat v létě, po cestě byla jinak řetězy zajištěná každá blbost.

Do toho přichází mlha a začíná sněžit, tak je načase jít dolů. Po cestě mi pořád sněží, až u Vodnikova domu se ukazuje slunce. Na lavičce si dávám oběd (samozřejmě z batohu, chaty jsou zavřené) a pokračuju. Chvíli koketuju s myšlenkou vylézt ještě na Tosc (2273), kde jsou prý parádní výhledy, ale nohy se 1700 nastoupanými metry nesouhlasí a vedou mě dál dolů. Tak jdu alespoň jinou cestou přes Planinu Konjščica. Kolem Studorského sedla je to pěkné, i sestup k Planině, pak už je to ale nuda po štěrkové cestě. Do toho vytrvale prší a má 20 let stará bunda přes všechny impregnace už není, co bývala.

Před chatou potkávám místní myslivce, co se mě vyptávají, kde jsem byl a hned dávají k lepšímu, že tu před pár týdny právě na Tosc umřeli Chorvati v lavině. Mají nějaké narážky na mé boty, jako že na Triglav ve sněhu asi trailovky nejsou ideální, ale jsem mokrý, tak se s nimi dlouho nebavím a zdrhám se převléct a do sprchy. Sušárnu nemají, tak ji vytvářím z pokoje. Ještě, že jsem na pokoji pořád sám.

Dávám si tradiční slovinské jídlo chudých, Ajdovi žganci, což je pohanka se zelím a chlebem. Tady to teda s cenou 10 € chudáci neocení, ale najedl jsem se. V restauraci jsme jen já, číšník a kuchařka. Konec října asi není žádná rejžovačka.

Viševnik

Přes noc nasněžilo, ale obloha byla ráno čistá. Nohy a záda bolely ze včera, ale když už tu jsem, tak by to chtělo aspoň nějakou tu dvoutisícovku. Na Tosc (2273 m) bych šel stejnou cestou jako včera a vzhledem k tomu, kolik nejspíš nasněžilo, to z lavinového pohledu teď nebude ideální. Ablanca (2005 m) je z jihu dlouhá hřebenovka a ze severu to nevypadalo až tak schůdné, když jsem šel kolem. Viševnik (2050 m) vypadal líp, severní strana od Srenjského sedla sice vypadala dost prudce jak na mapě, tak ve skutečnosti (viděl jsem ji den předtím ze Studorského sedla), ale půjdu z jihu a kdyžtak se vrátím stejnou cestou.

Vydal jsem se směrem na Rudno Polje, pak jsem si zašel na aklimatizační výstup na Stari Lom (1469 m)… ne, dobře, jen odkliknout Horobraní v pár centimetrech sněhu. A pak už na sever na Viševnik. Cesta byla vcelku frekventovaná, potkal jsem možná i deset lidí. Nad sjezdovkou už bylo dost sněhu, navíc jsem si zapomněl natočit vodu a tak jsem doufal ve studánku pod horou Plesisče (1801 m) jménem Zlate Vode. Studánka je bohužel spíš vodárna, pokud je tu i přístupný pramen, tak pod sněhem. Tak jsem aspoň olámal rampouchy a doufal, že trochu roztají po cestě na slunci (pár kapek z toho bylo). Kolem Plesisče je krásná cesta s výhledy na jih, která po chvíli vylézá z kleče a stoupá po louce serpentinami nahoru. To samozřejmě znamená lavinový terén, ale s 20 cm čerstvého prašanu to na laviny nevypadalo. Pod vrcholem bylo pár úseků, kde bylo potřeba se přidržet skály, ale jinak to byl choďák téměř bez expozice.

Na vrcholu jsem potkal čtyři lidi. Ukázalo se, že jde o dvě dvojice, obě české. Protože se nám nechtělo jít stejnou cestou zpátky, rozhodli jsme se zkusit severní stranu, která jinak vypadala dost nepřístupně. Nakonec to nebylo tak hrozné a dali to všichni, i když mé nesmeky se ukázaly jako výhoda. Ale sám bych do toho asi nešel. Alespoň v tom sněhu, kde většinou nebyla jasná cesta, v létě to bude nejspíš na pohodu.

K jedněm Čechům jsem se přidal a sešel s nimi západní stranou do Rudno Polje k jejich autu. Zmínili se, že jedou další den domů a mají volné místo, tak jsem se rovnou přihlásil na spolujízdu, budu tak doma o půl dne dřív jak autobusem.

Rudno Polje je oproti klidné Uskovnici hodně frekventované. Probíhal tu trénink na kolečkových lyžích (sníh ve 1300 m mezitím téměř roztál), hromada aut s turisty apod. Je to holt z jižní strany hor nejvyšší místo, kam se dá legálně dojet autem. Chvíli svačím a pozoruju kroužící kolečkolyžaře, ale za chvíli mi začíná být zima, tak beru batoh zpátky na záda a jdu těch pár zbývajících kilometrů „domů“ na Uskovnici. Po cestě ještě najít kešku a pak už jen stihnout do šesti drahou večeři, zajít do sprchy a přečíst dalších sto stránek knihy, protože alternativa je sedět se zvláštním číšníkem v hospodě a pít piva za pět ojro.

Bohyňské jezero a domů

Ráno mě opět uvítalo sluncem. Snídani jsem tentokrát neobjednával, nebyla špatná, ale 12 € mi přijde jako trochu moc. Jdu stejně dolů, do civilizace oplývající supermarkety a rychlým občerstvením. Tak jsem se sbalil, rozloučil a šel. Cíl Střední ves (Srednja vas v Bohinju) a supermarket Mercator. Slunce nahoře se v 650 m změnilo na mlhu, tak jsem se paradoxně po sestoupání 600 m musel přiobléct. Ale cesta pěkná, evidentně ne moc používaná, opět jsem nikoho nepotkal. Každý jede do hor a musí s sebou tahat dvě tuny plechu. Dvě bagetky, deset deka sýra a jogurtový nápoj mě stály v Mercatoru 4,5 € a na lavičce před obchodem se snídalo krásně.

Píšou Češi z Viševniku, že opravdu dneska jedou domů a budou se stavovat u Bohyňského jezera. Původně jsem se s nimi chtěl setkat až v Bledu, ale měním plány, k jezeru je to jen 5 km a aspoň se zahřeju.

Ze Střední vsi vede značka sice většinou po silnici, protože boční cesta se rekonstruuje, ale malebné vesničky jsou pěkné i po silnici, aut není moc a mlha tomu dodává kouzlo.

V Ribčev Laz kupuju suvenýry a Češi už jsou tady. Jdeme se ještě projít trochu kolem jezera a jdu jim ukázat soutěsku nad Starou Fužinou, ale před námi je ještě cesta domů, navíc přes Brno. Tak vracím lístek na Flixbus, nový známý to na dálnici nešetří a tak přijíždíme večer do Prahy akorát tak, abych stihl s půlhodinovou rezervou v klidu poslední autobus domů.

Orientační cena

• Doprava: Cca 2000 Kč – autobusy, příspěvek na auto
• Ubytování: Cca 3700 Kč – tři noci ve společném pokoji na horské chatě – jo, je to tu drahé.
• Jídlo: Odhadem 2000 Kč – snídaně a večeře byly drahé, zbytek koupený v supermarketu a po cestě zpět nějaké fast foody u dálnice.

Celkem cca 8000 Kč se vším všudy.