Na Island jsem se chtěl podívat už roky, ale pořád mi na to nějak chyběly peníze. V posledních letech se ale díky akcím na letenky dá leckde dostat i za rozumný obnos a tak jsem si počkal na akci, koupil letenky, dal dohromady pár tisícovek na útratu a vyrazil. Sám, během pouhých 10 dní jsem nemínil dělat kompromisy. Cílem byl zejména asi nejznámější trek Laugavegur a uvažoval jsem i o výstupu na Hvannadalshnúkur – nejvyšší horu Islandu. Přestože to nakonec nevyšlo, zaskotačil jsem si alespoň s mačkami, cepínem a průvodcem na nejobjemnějsím Evropském ledovci. Nakonec jsem se rozhodl článek rozdělit, v této části se dozvíte, co stojí za vidění na jižním pobřeží Islandu a o možnostech turistiky ve Skaftafellu.
Skógar
Po přenocování v kempu ve Skógaru jsem se opět probudil do zamračeného dne. Zašel jsem si do blízkého muzea Skógasafn (nic extra, ale venkovní expozice historických islandských domů za to podle mého názoru stojí), které je spojeno s muzeem dopravy (které mě nebavilo prakticky vůbec).
Dyrhólaey a Reynisfjara
Poté přišel čas na autostop směr východ. První auto, co zastavilo, byli turisti jedoucí ke skalisku jménem Dyrhólaey. Předtím jsem o něm neslyšel, ale na mapě byla hvězdička, tak jsem se nechal dovézt až tam. Vyhlídka by byla pěkná, ale papuchalci vidět nebyli a kvůli nízké oblačnosti nebyla dohlednost taková, jak bych si představoval. Směrem na východ se táhla známá černá pláž Reynisfjara, kterou jsem se rozhodl přejít až k dalšímu nápadnému útvaru na druhé straně – sloupům Reynisdrangar, ke kterým se váže i pěkná legenda.
Ještě než jsem zkusil nápad realizovat, jakýsi Kanaďan mě upozornil, že kousek za skaliskem přerušuje pláž velká řeka, takže můj plán nevyjde. Nicméně nabídli mi, že mě na místo zavezou autem, protože tam jsou ubytovaní a jedou domů. Místo se mi i přes mraky klesající i mraky turistů líbilo mnohem více, než Dyrhólaey. Čedičové jeskyně se sloupy, černočerná pláž a samotné sloupy v moři stojí za sjetí těch pár km z Ring Road.
Vík
Po pokochání a zjištění, že s krosnou to kolem skal do blízkého městečka Vík opravdu nejspíš nepůjde nadešel čas na plán B, tedy přejít cca 200 m vysoký kopeček. Cca do půlky jsem se mohl kochat výhledy na zemědělskou krajinu, horní část však byla kompletně v mlze. Za hezkého počasí by tu ale mohly být zajímavé výhledy. I tak stál přechod za to, postupně se objevující vesnice (v islandském kontextu spíš město) Vík. Naštěstí měli supermarket a naštěstí byl otevřený, takže jsem mohl nakoupit zásoby na dalších pár dní.
Víkem přímo prochází Ring Road, takže stopování dál nebyl problém. Stopl jsem dvě místní slečny na prahu plnoletosti, které jely až do Höfn a už jednoho stopaře vezly. Hudba na plno, na tachometru 160 km/h, troubení na každé auto, které jsme předjížděli, rozhodně jeden z nejadrenalinovějších stopů, jaké jsem v životě absolvoval. Naučil jsem se, jak se islandsky řekne „Máš pěkný zadek“, což jsem však už zapomněl, stejně jako všechny ostatní islandské věty… hm, větu, kterou se mi povedlo na Islandu naučit – „Ég tala ekki íslensku“. Až se ji naučíte, tak si zjistěte, jak se vyslovuje – já to vzdal 🙂
Skaftafell
Můj autostop skončil u odbočky na Skaftafell, což je přírodní rezervace na úpatí největšího islandského (a největšího evropského co do objemu) ledovce Vatnajökull. Skaftafell se označuje i místní kemp, zřejmě pro jeho přívětivé oficiální jméno Vatnajökulsþjóðgarður, při kterém budete ještě s láskou vzpomínat na název Eyjafjallajökull.
Původní plán byl vylézt na nejvyšší horu Islandu Hvannadalshnúkur (2110 m), jde se však po ledovci a horský vůdce není právě levná záležitost. Navíc prý takhle na konci června jsou už šance na dobytí vrcholu malé – sníh v trhlinách už je hodně odtátý. Peníze se při neúspěchu nevrací, takže vzhledem k ceně atakující průměrnou českou čistou měsíční mzdu jsem plány vzdal.
Kristínartindar
První den se udělalo hezky, takže jsem si zvolil náhradní, nižší cíl – horu Kristínartindar, která leží mezi dvěma ledovcovými jazyky ledovce Vatnajökull – Morsárjökull a Skaftafellsjökull, což slibovalo solidní výhledy. A nebyl jsem zklamán. Po počátečním proplétání se lesíkem po úzké cestě přijde dlouhé stoupání po suťových polích. Doporučuju vzít dostatek vody, můj půllitřík v horku zmizel velice rychle. Kristínartindar sice měří jen jako nejvyšší hora Jizerských hor, Wysoka Kopa (1126 m), tam ale obvykle nestoupáte z výšky pouhých pár desítek metrů nad mořem.
Terén se neustále naklání a vzhledem ke tvaru hory (zespodu to vypadá spíše na lano, než na turistiku) není posledních pár stovek metrů rozhodně nic pro lidi se závratí. Na jedné straně navíc sněhové pole slibovalo nejdelší skluzavku mého života zakončenou v lepším případě koupelí v říčce Morsá.
Vrchol však stojí za to, na jedné straně výhled na sopečnou poušť, po které se jednou za pár let přežene Jökuhlaup, na druhé straně monumentální čelo Vatnajökull včetně Hvannadalshnúkur. Mezi nimi ledovcové jazyky, řeky a občas nějaká ta vegetace.
Nahoru jsem šel východní cestou, tak jsem pro cestu zpět zvolil západní, která nabízí i pohled na známý vodopád Svartifoss, který přepadá přes čedičové sloupy. Čekal jsem ho větší a na místě byla spousta lidí, navíc až k vodopádu se nesmí (poměrně nezvyklé na Islandu). Ale alespoň jsem se vykoupal v potoce.
Protože po návratu bylo ještě brzy a na další dny bylo slíbeno opět zhoršení počasí, zašel jsem se ještě podívat na čelo ledovcového jazyka Skaftafellsjökull. Po cestě je naučná stezka, kde jsou bohužel jen čísla bez textu. Klíč jsem k nim neměl, ale upozorňují na zajímavá místa vytvarovaná ledovcem. Samotné čelo také stojí za návštěvu – ledovcové jezírko a všude neustále se měnící (samozřejmě v řádu min. týdnů) morény.
Falljökull
Po druhé noci ve Skaftafell kempu jsem měl na ráno objednaný skupinový výlet na ledovec jménem Falljökull, což je opět jen jazyk Vatnajökull, s horským vůdcem. Počasí moc nepřálo, byla nízká oblačnost a mírně pršelo, viditelnost ale byla poměrně dobrá. Ve skupince jsem se ocitl mimo horského vůdce se dvěma Čechy a dvěma Australany. Jednomu z Čechů bylo 80 let, což můj despekt vůči udávané náročnosti „Medium“ jedině prohloubilo, ale držel se statečně. Jeho syn mi byl nějaký povědomý, nevíte, jestli nebyl v červnu 2014 na Islandu nějaký český herec s otcem? 🙂
Na místo nás dopravila dodávka a po krátké instruktáži ohledně používání maček a cepínu („máte ho hlavně kvůli fotkám, kdyby vám upadl, tak za ním neběhejte“) jsme se vydali nahoru. Výlet byl dobře strukturovaný, vždy se kousek šlo k dalšímu zajímavému útvaru (moréna, trhliny, mouliny (znáte někdo český termín?), ledopády či ledovcové myši). Několik hodin tak uběhlo jako nic a zážitků byl rozhodně dostatek. Za ty peníze to tedy určitě stálo, zpátky jsme navíc jeli originálním americkým školním autobusem, možná pozůstatek po obsazení Islandu U.S. armádou během druhé světové války? Interiér na to vypadal.
Památník Jökulhlaup
Odpoledne jsem se vydal na několik km vzdálený památník na bleskové povodně jökulhlaup v roce 1996, kdy byla smetena značná část silnice přes Skeiðará sandur při výbuchu sopky Grímsvötn. Jde o dvě zkřížené traverzy z mostu s několika infotabulemi, stejné informace ale najdete i v kempu, takže jet speciálně kvůli památníku asi nemá význam. Na druhou stranu, když už pojedete kolem…
Cesta zpět
Protože mi ještě pár dní zbývalo, rozhodl jsem se navštívit asi historicky nejdůležitější místo na Islandu – Þingvellir. Další den jsem však stopnul dvě slečny, které spolu pracovaly na farmě – jednu z USA a jednu z Polska. Protože jely za turistickými lákadly, znovu jsem navštívil Reynisfjara a Skógafoss, nicméně hodně pršelo a foukalo a tak to holky brzo vzdaly a vydali jsme se na cestu k městu Selfoss, kde pracovaly.
Ze Selfossu jsem stopoval po silnici číslo 35 a 36 na sever, čímž jsem opustil jižní pobřeží a proto si cestu nechám na další díl článku.
.