Jotunheimen, Glittertind a Galdhøpiggen

Aktualizováno 23. 4. 2018

Během svého kulturně-pracovního pobytu v Norsku jsem samozřejmě nemohl odolat, abych se nepodíval do norského nejvyššího národního parku Jotunheimen, kde se nacházejí i dvě nejvyšší hory Severní Evropy – Galdhøpiggen a Glittertind. Nejvyšší jsou zejména proto, že ze Severní Evropy mají hory vlastně jen Švédsko a Norsko… ale kdo by si tím nechal kazit radost.

Galdhøpiggen

je nejvyšší horou Norska a Severní Evropy. Se svými 2 469 m příliš neohromí „honiče metrů“, už v takových Vysokých Tatrách máme vyšší kopečky a v Alpách v těchhle výškách běžně lyžujeme. Nicméně vzhledem k umístění o pár desítek stupňů zeměpisné šířky severněji je hora srovnatelná spíše s alpskými třítisícovkami (kde nicméně taky lyžujeme…).

Buď jak buď, určitě to je zajímavé místo pro výpravu, což si však bohužel nemyslím jen já a proto je vyhledávaným cílem turistů i v září, kdy jsem se tam vypravil. Na vrcholu je navíc chata, kde si můžete za poměrně tučný peníz (i na Norsko) zakoupit kafe, či jiné občerstvení.

Glittertind

Druhá, avšak nikoliv proto méně zajímavá, nejvyšší hora Norska. Se svými 2 465 m za Galdhøpiggenem příliš nezaostává a donedávna se soudilo, že je tím nejvyšším vrcholem právě Glittertind. Wikipedie tvrdí, že ledovec, který pokrývá vrchol, mírně odtál, a proto se v současnosti uznává jako nejvyšší Galdhøpiggen.

Motivaci bych tedy měl, na Jotunheimen jsem si vyhradil 3 – 4 dny, svůj postup jsem si po cestě v bodech zhruba popsal, takže vám ho tu mohu poměrně přesně zrekonstruovat. Někomu může snad pomoci při plánování vlastní výpravy.

Středa 21. 9. 2011 – příprava a odjezd

Ráno

Jídlo mám nakoupeno, dopoledne ještě pracuju, předběžně jsem si s Gunvor (farmářka pro kterou jsem pracoval) dohodl odjezd na 17 hodin. Původně jsem chtěl jet hromadnou dopravou, kvůli nespolehlivosti Gunvor co se týče času, ale ušetřených několik stovek kr (Norská koruna, v té době cca 3 Kč), hodiny jízdy hromadnou dopravou a finální stopování (na místo odkud jsem plánoval začít žádná hromadná doprava v září už nejezdila) mě přesvědčilo, že to s ní risknu.

cca 20:00

Odjíždíme její značně potlučenou dodávkou Citroën z farmy poblíž Svelviku směr Jotunheimen, konkrétně k chatě Gjendesheim. Gunvor tvrdí, že tam její přítel má poblíž soukromou chatu a řekl jí, kde má schovaný klíč. Můžeme tedy přespat ve vlastním a zdarma. Odjezd a cesta se neobešly bez několika problémů:

• Při odjezdu Gunvor zjišťuje, že její syn, když byl ten den na návštěvě, zatáhl ruční brzdu. Což je problém, protože u onoho auta nejde povolit. Jedeme tedy se zataženou.
• Kousek od farmy se zjistilo, že jsem zapomněl vypnout vodní čerpadlo a nejspíš by tedy mělo jet pár dní naprázdno. To se řeší zavoláním sousedům.
• Gunvor přestal fungovat téměř nový telefon. Atmosféra houstne.
• Asi v polovině cesty začíná hvízdat klínový řemen. Alespoň ruční brzda se snad už ohřála a uvolnila.
• V jakémsi městě poblíž Fagernes auto pojalo přesvědčení, že počet závad je stále příliš nízký a ke kvičení klínového řemenu se přidává zřejmě proděravělý výfuk.

Po cestě mi Gunvor ještě kupuje nějaké jídlo, ze kterého se mi v rámci slušnosti daří většinu odmítnout – mám sbaleno tak akorát s malou rezervou, ale přesto si nechávám vnutit suchary a tři „pitíčka“, která jsem se rozhodl co nejdříve vypít.

Chvíli po opuštění posledního města po cestě, Fagernes, se přidává solidní mlha. Venku je samozřejmě dávno tma, takže viditelnost minimální a posledních pár desítek kilometrů jedeme 30 – 40 km/h.

1:30 v noci

Přijíždíme do Gjendesheim. Vydáváme se hledat zmíněnou chatu, zjišťuju, že Gunvor vlastně neví kde chata je, ptá se na recepci Gjendesheim, znovu hledáme chatu. Na recepci jsem se alespoň dozvěděl, kudy nemám chodit kvůli špatné schůdnosti a že přes Memurubu mi to nedoporučují, protože je zavřené. Škoda, neuvidím „nejhezčí místo Norska“ (což mi říkalo více Norů), Besseggen. Nicméně nechávám se ukecávat, že tam opravdu není kde přespat, bez stanu ani nouzově.

2:00

Nacházíme chatu, která by mohla být ta správná. Hledáme klíč – neúspěšně. (Později jsem se dozvěděl, že ta správná byla jen asi o 100 m dále.)

2:30

Vzdáváme to, jdeme se vyspat do dodávky. Začátek výletu jsem si představoval o něco vydařenější.

Čtvrtek 22. 9. – z Gjendesheim do Glitterheim

8:30

Vstávám mírně nachlazený ze spaní v dodávce, zřejmě jsem si špatně dovřel spacák. Počasí je parádní, výhled mi rychle spravuje náladu z předchozího večera. Gunvor se mě ještě snaží zdržet, ale to je to poslední, co bych v tu chvíli chtěl, takže v 8:45 vyrážím. Mírně fouká a vítr unáší kousky zledovatělého sněhu, já jdu ale zatím po kamení a hlíně. Dnešní cíl je Glitterheim, což je chata na jihovýchodním úpatí Glittertindu. Po cestě lovím jednoduchou (na nalezení, ne tak na terén) geocache, ale pak už si jen užívám vysokých hor jezer kolem.

15:15

Můj první sníh letošní sezóny v sedle mezi horami, zatím jen místy, takže je to spíš jen příjemné zpestření. Brzy ale zase scházím dolů.

17:00

Jak se přibližuju Glittertindu, začíná poměrně foukat, počasí ale jinak zůstává pěkné. Nocování v Glitterheim byla tak trochu sázka, protože v tuto dobu je chata zavřená a otevřená jsou jen nocoviště DNT a to ještě jen na klíč, který jako nečlen nemám. Nikdo z klubu v místě není a začíná se stmívat, tak hledám kde přespat. Zjišťuju otevřené záchody a pár dalších užitkových místností, jako poslední budovu objevuju otevřenou chatku DNT – v místě jsou dvě. V pravidlech zjišťuju, že bych měl zaplatit 300 kr za ubytování, měl bych je však vhodit do trezoru, který ale nenacházím – zřejmě bude v druhé, zamčené chatě. Chatku tedy bez placení využívám jen na přespání, bez využití kamen či plynu (vařič mám s sebou).

Pátek 23. 9. – přechod Glittertindu

7:30

Vstávám, vařím si teplou snídani a čaj. Venku solidně fouká a teplota je kolem nuly – a to chci vylézt o více než 1 000 m výš.

8:20

Vítr fouká pořád stejně, tak vzdávám čekání „jestli se to nezlepší“ a vyrážím. Začátek i přes protivítr poměrně ujde, jakmile se ale dostávám na úroveň sněhu, vítr unáší čím dál více ledových krystalků a chůze je značně obtížná, každých pár desítek metrů zastavuju a otáčím se zády k větru, aby si obličej trochu odpočinul. Kuklu jsem si bohužel nevzal. Gratuluju si, že jsem se před výletem neholil. Občas uvažuju, jestli se nevrátit, ale nakonec jdu dál.

11:53

Vrchol byl doposud v mracích, ale teď se mi odkrývá v celé své kráse. Už se nedivím, že o něm Dimmu Borgir mají skladbu, je to prostě opravdu majestátní hora, která si vyžaduje respekt už na mapě, natož naživo. Velký zub se dvěma postranními trčí, pokrytý ledovcem, k obloze. Ale už je to blízko, mraky se protrhávají, vítr až na občasné poryvy ustává a po ledovci se jde poměrně dobře.

13:00

Jsem na vrcholu. Výhled je ještě lepší než jsem čekal, skoro celý Jotunheimen je jako na dlani. Pro tohle opravdu stojí za to po těch horách chodit. Trávím asi čtvrt hodiny focením a piju poslední „pitíčko“. Občas vítr foukne zákeřně ze severní strany – zespoda z dolního ledovce Grjotbreenu, ale jinak počasí drží.

Když jsem nabažen výhledem, pokračuju na západ, cíl je chata Spiterstulen, která mi má posloužit jako start pro dobytí Galdhøpiggenu další den. Cesta dolů je dosti příkrá, sněhu naštěstí není moc. I tak se mi bohužel dostává do bot sníh a i přes výměnu ponožek mám v botách vlhko. Během sestupu je pěkný výhled na masiv Galdhøpiggenu, vrchol se ale schovává v mracích, asi abych si trochu té krásy užil i další den.

14:25

Sníh ustupuje a jdu po náhorní planině. Nebýt vysokých hor kolem, přišel bych si jako po cestě na Halti.

17:00

Přicházím do Spiterstulen. Tady mají elektřinu a dokonce saunu a bazén. Nejlevnější ubytování kupuju za 300 kr, tak k tomu rovnou kupuju i za 50 kr vstup do sauny a za 10 kr půjčení ručníku. Luxus! Navíc tu mají sušárnu, takže zítra půjdu v suchém. Pro uvaření večeře je bohužel nutné dojít do asi 200 m vzdálené chatky, kam si zapomínám vzít čelovku, takže cesta zpět je za tmy poměrně zajímavá. Seznamuju se s polským párem, se kterým porovnávám jejich mapu z roku cca 2009 s mou z roku 1989, kterou mám půjčenou od Gunvor. V podstatě nic se za tu dobu nezměnilo.

Sobota 24. 9. – Galdhøpiggen a cesta zpět

8:30

Po zaplacení a kontrole předpovědi počasí odcházím. Má být pěkně, což se ze začátku docela potvrzuje, moc nefouká a z mraků občas vykoukne slunce. První část cesty je dosti příkrá, brzy je ale možné si cestu ulehčit po menších ledovcích.

11:00

Dostávám se na hřeben, ten je ale bohužel už v mracích, viditelnost pár desítek metrů. Takže si spíš jen představuju, jaké odtamtud musí být krásné výhledy. Po cestě mě předbíhá několik rychlejších skupinek – přeci jen, táhnu vybavení na čtyři dny a oni si jdou s batůžkem s půllitrem pití, ale motivuje mě to ke větší rychlosti.

13:30

Přicházím na vrchol. Vidět není nic, tak alespoň vystojím frontu na vyfocení se na vrcholu, je tu narváno lidmi, co přišli lehčí cestou přes ledovec Styggebreen, kudy plánuju pokračovat. Chata na vrcholu je otevřená, mačká se tu kolem padesáti lidí. Loguju geocache, kupuju pohled s razítkem Galdhøpiggen a vydávám se dolů. Následuju jednu z mnoha skupinek vedených horským vůdcem až k ledovci. Mraky postupně řídnou a u ledovce je už poměrně pěkně. Bohužel si opět namáčím boty kvůli sněhu.

14:30

Přicházím k ledovci Styggebreen. Protože to není zrovna jeden z těch jednodušších a trhliny jsou vidět už z dálky, čekám na start jedné navázané skupiny a vycházím za nimi. Počítám, že když se případný sněžný most nepropadne pod 20 lidmi přede mnou, tak pode mnou snad už taky ne – navíc i kdyby ano, měl bych po ruce záchranu. Nicméně vyšlapaná cesta se oklikou zdaleka vyhýbá místům, kde viditelné trhliny jsou, takže se domnívám, že je cesta poměrně bezpečná v každém případě (pokud je viditelná a není nafoukaný sníh).

16:00

Přicházím k chatě Juvasshytta, kde se na ledovci nad jezerem Juvvatnet ve výšce nad 1 800 m lyžuje. Odsud se vydávám po silnici dolů a stopuju. to se daří a pomocí tří následných stopů se dostávám až do Vågåmo, odkud mi měl jet i autobus – ale až za 5 hodin.

21:30

Po třech hodinách stopování stopuju Chorvata žijícího v Norsku v poměrně nabušené Toyotě Prius. Jede do Osla! Předpisy dodržuje jen v místech kde jsou radary (v Norsku jsou označené předem značkou), takže 320 km do Osla máme za slabé tři hodiny a v 0:20 už stepuju v metru. Z toho přesedám na vlak, kterým jedu zadarmo, protože jak jsem později zjistil, zřejmě jsem si sedl do špatného vagonu, ve kterém se předpokládá, že lístek máte a tedy se obvykle nekontroluje.

1:45

Jsem v Drammenu a zjišťuju, že první autobus v neděli směr Svelvik jede 13:17. Je to 16 km, tak se hecuju a jdu. Po cestě zkouším nejprve stopovat, ale jezdí skoro samé taxi, tak to v půlce vzdávám a docházím to po asfaltě v mokrých botách.

4:57

Přicházím na farmu a výlet končí. Jeden z těch okamžiků, kdy opravdu doceníte teplou postel.

Závěr

Norské hory opravdu stojí za to. A nabízejí své jak zhýčkaným turistům, kteří mohou jít jen s batůžkem (respektive s „hut sack“) od chaty k chatě, tak „sockám“ jako jsem já, kteří přiletí Wizzairem/Ryanairem za pár stovek, dojedou stopem a v horách spí ve stanu.

Pokud vás jde víc, stojí za zvážení zakoupení členství v DNT pro získání klíče do chatek klubu. Jejich web vůbec stojí za návštěvu i kvůli otevíracím obdobím chat a doporučeným trasám.

Pokud chcete ušetřit, nebo si užít přírodu „na vlastní kůži“, tak doporučuju jít se stanem. V Norsku, stejně jako v ostatních skandinávských zemích, se smí stanovat téměř kdekoliv, tak toho využijte. I přes jinak šílené ceny téměř všeho (alespoň pro Čecha) tak může nenáročný člověk strávitturistikou pěkných pár dní v Norsku za pár stovek (norských).

Že jsem ale neviděl Besseggen mě trochu štve. Myslím, že jsem v Jotunheimenu nebyl naposledy.