Gaustatoppen – nejvyšší hora Telemarku

Po přečtení nadpisu si možná říkáte: „Jaká hora telemarku? Telemark je přeci styl lyžování!“ Pokud si to neříkáte, tak buď moc nelyžujete, nebo máte místopis Norska poměrně dobře zmáknutý. Jedná se totiž o kraj (fylke) v Norsku, který je jednou z kolébek lyžování a kde se narodil například Sondre Norheim. My se tam však nevypravili procházet lyžařská muzea, ale vystoupit na jejich nejvyšší horu, 1883 m vysoký Gaustatoppen, odkud je prý vidět za dobrého počasí šestina Norska.

Gaustatoppen jsem měl už nějakou dobu při pobytu v Norsku vyhlídnutý, neboť jsem z různých Norských zdrojů slyšel, že se jedná o nejlepší výhled v Norsku a spolu s Besseggen (kde jsem nebyl) se prostě v Norsku nedá opominout. Je to přitom jen cca 150 km od Drammen, což není žádná extra vzdálenost, zvlášť při Norských vzdálenostech. Když mě tedy tedy na konci neobvykle teplého listopadu přijeli navštívit dva přátelé z ČR, Jarda a Petr, dohodli jsme se, že horu pokoříme.

Předpověď počasí slibovala během dne slunce i zataženo, tak jsme doufali, že nahoře chytneme to první. Celý výlet jsme chtěli zvládnout i s dopravou z farmy za jeden den, vyrazili jsme tedy co nejdříve a doufali,  že se nám povede naplnit dosti těsný časový plán, tedy zvládnout to nahoru a zase zpátky za 9 hodin.

1883 m sice nezní jako žádná nepřekonatelná výška, zejména po absolvovaném Galdhøpiggenu, ale začátek i cíl cesty jsme zvolili v Rjukanu, který leží v pouhých 300 m n. m., převýšení nás tak čekalo 1500 m nahoru i dolů na cca 25 km cesty.

Brzy ráno jsme vyrazili místním autobusem do Drammenu, kde jsme počkali na navazující autobus do Notoddenu a odtamtud posledním do Rjukanu, kam jsme už jeli v autobuse sami. Nepříjemným překvapením bylo, že nám autobusák neuznal ISIC kartičky, za 150 km dlouhou cestu jsme tak dali každý 300 kr, tedy skoro 1000 Kč. Jinak cesta proběhla bez problémů, i když zejména v okolí jezera Tinnsjå foukalo tak, že to bylo znát i v autobusu.

Na vrchol Gaustatoppenu se obvykle chodí z parkoviště na silnici Fv651, které je asi v 1100 m a odkud je to už pohodová procházka. Bohužel jsme se tam neměli jak dostat (až později jeden z přátel nadnesl myšlenku, že jsme si měli půjčit auto a bylo by to levnější a jednodušší.. opravdu bylo a to podstatně). Z Rjukanu však vede za vlakovým nádražím nahoru i méně známá, ale pěkná značená stezka a po té jsme se vydali. Na mapě sice vypadala, že končí pár stovek metrů před napojením na hlavní cestu, ale proč by někdo dělal 10 km cestu a pak takhle skončil? Že to nebyla tak úplně nepravda jsme zjistili až později.

Cesta nahoru byla příkrá, ale díky nízké poloze Rjukanu na začátku nebyl sníh ani led a šlo se nahoru poměrně příjemně.  Ve výšce kolem 1000 m nás v sedle čekala menší náhorní plošinka a pohled na krásná, už mírně zamrzlá jezera (jak jsem už zmínil, začátek zimy 2011 byl v Norsku stejně jako u nás neobvykle mírný, jiný rok by tam člověk musel v listopadu se sněžnicemi). Z mraků také občas vykoukl 900 m nad námi zasněžený vrchol naší cílové hory, čas jsme měli poměrně dobrý a všechno vypadalo ideálně a krásně.

Jak jsme však začali stoupat po úbočí hory od jezer stále nahoru, přibývalo sněhu a hlavně větru. Přidala se navíc mlha, takže byl stále větší problém najít dalšího kamenného mužika, až jsme nakonec skončili bez kamenné navigace a museli se spolehnout na GPS. Stoupali jsme zářezem, kde tolik nefoukalo, zato tam však bylo pod sněhem velké množství sutě, která se ráda sesouvala na spodnější členy výpravy. Zářez jsme tak nakonec vzdali a vydali se po hřebeni co nejkratší cestou k již zmíněné oblíbené cestě na vrchol.

Cestu jsme našli v místě, kde zrovna byla informační tabule s fotkou, jaký bychom bývali mohli mít krásný výhled na vrchol, kdyby zrovna nebyla viditelnost asi 50 m a nefoukalo jako o život (v některých exponovaných úsecích téměř doslova). Během posilnění v podobě Tatranek proběhla krátká porada, kde se ukázalo, že na asi 1 km vzdálený a o 200 m vyšší vrchol už vlastně ani nechceme, protože se začínalo stmívat a stejně bychom kvůli mlze nic neviděli. V 16:45 jsme se tak vydali po hlavní cestě dolů.

Cesta zpět se brzy napojuje na silnici, kde jsme chvíli zkoušeli za chůze stopovat, ale zřejmě z nás měl každý strach, takže když už bylo jasné, že předposlední autobus nestihneme, šlo se bez něj. Nálada vládla trochu napjatá, protože Petr ztratil drahou čelovku a rozbil si na kamenech displej mobilu. A samozřejmě jsme dali každý cca 2000 Kč za výlet, kde jsme vlastně skoro nic neviděli.

Na zastávce v Rukjanu jsme měli nakonec asi 20 minut času, takžejsme si mohli pořádně prohlédnout trafostanici, uprostřed které se zastávka nachází :o). Cesta zpět proběhla poměrně v klidu a s uznáním ISIC kartiček, až na to, že nám před nosem ujel poslední přípoj v Drammenu, takže pro nás jela Gunvor, což mělo nakonec dalekosáhlé negativní důsledky pro příští dny na farmě…ale to už je na jiné povídání.

Ponaučení z výletu? V Norsku se vyplatí si půjčit auto i pro kratší výlety, veřejná doprava je drahá a dny jsou na začátku zimy proklatě krátké. A samozřejmě obecná poučka pro jakékoliv hory – počasí se nesmí podceňovat.

Jedna odpověď na “Gaustatoppen – nejvyšší hora Telemarku”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.