Aktualizováno 21. 3. 2018
V roce 2017 spustil Wizzair novou linku z Budapešti do Kazachstánu. No a protože zima v ČR letos za nic nestojí, sehnal jsem pár kamarádů a vyrazili jsme na týden do mrazivých asijských končin. Cílem bylo zejména Almaty a procházky po místních kopcích, které dosahují hned za tímto bývalým hlavním městem až 4000 m, o kousek dál pak i přes 7000. Nevynechali jsme ale ani hlavní město Astanu, kde se v roce 2017 konalo Expo a kde se nepřetržitě staví a staví… První část cestopisu je z Almaty, největšího města Kazachstánu, co by kamenem dohodil do Kyrgyzstánu a pár set kilometrů od Číny.
Z Brna do Astany
Jeden lednový čtvrtek vyrážím v jednu ráno do Brna, abych nabral kamarádku (zbytek skupiny už je pár dní v Kazachstánu). Zrovna napadl čerstvý sníh, pluhy nikde, Brno poloprázdné. Jízdu na sněhu mám rád, ale doufám, že dojedeme včas. Za Brnem ale sníh ustává a do Budapešti nakonec přijíždíme s rezervou tři hodiny před odletem, který je v 8:10.
Letíme na východ po směru zemské rotace, takže vzlétáme chvíli po svítání a v Astaně přistáváme o několik hodin později už zase za tmy v 18:25 (ve východním Kazachstánu je v zimě o pět hodin více, než u nás). Pasovka je bez front, do pasu dostáváme razítko a kartičku a jdeme si vyřídit palubní lístek na navazující let do Almaty.
Ten máme s místní společností Bek Air. Letenky máme předem koupené online. Aerolinka operuje starší a pomalejší flotilu Fokkerů 100, ale říkáme si, že ta půlhodina navíc nás nezabije a za nějakých 900 Kč za letenku si těžko můžeme stěžovat.
Let měl trvat hodinu a půl, nakonec jsme ale v letadle strávili šest a čtvrt hodiny, kvůli mlze v Astaně. Alespoň jsme se podívali i do Šimkentu, kde jsme ale bohužel nemohli vystoupit z letadla, protože letiště prý patří nějakým nepřátelským aerolinkám. K tomu začalo nad některými sedačkami kapat ze stropu a došla pitná voda, takže jsme museli pít jen Coca Colu (která poté taky došla). Naštěstí se počasí v Astaně zřejmě umoudřilo (mlha tedy byla pořád slušná, ale piloti už asi chtěli jít domů) a ve 3:30 jsme přistáli. Jako uvítání v Kazachstánu nic moc, ale alespoň jsme ušetřili za hostel (rezervaci na Bookingu majitel zrušil, takže jsme neplatili penále).
Vlezlým taxikářům jsme unikli do odletové haly, kde je poměrně hezká kavárna. Je tam sice na Kazachstán draze, za jídlo a čaj jsem tam nechal 1110 ₸ (Tenge, 1 Kč ≅ 16 ₸), ale na české poměry fajn. Autobusy jezdí až cca od šesti, takže času bylo dost.
Hned vedle kavárny je prodejna s příslušenstvím k telefonům a šíleně znuděnou prodavačkou. Místní SIM kartu rozhodně doporučuju koupit. Volání, SMS i data jsou neuvěřitelně levná. Ve městech je všude 4G a dobíjecí automaty jsou na každém rohu. Jen bacha na aktivaci, není to úplně triviální, zvlášť pokud nevládnete kazašsky, nebo rusky. Ale místní rádi poradí.
Na letišti nám také byla doporučena aplikace 2GIS. Je to výborný pomocník s místními mapami, které umí vyhledávat trasy s MHD a to i offline (když si předem stáhnete dané město). Jestli bych do Kazachstánu doporučil jednu mobilní appku, je to tato. Neumí sice časy odjezdů a příjezdů, ale vzhledem k tomu, že ty nejsou ani na zastávkách (v lepším a velmi vzácném případě na nich jsou intervaly spojů), tak to 2GISu těžko mít za zlé.
Je čas jít na autobus. Vlezlost taxikářů se stupňuje, ale odoláváme, kupujeme si v automatu místní MHD kartu Onay a jdeme kousek za letiště na zastávku s větším výběrem levnějších autobusů. Jízdné bez karty stojí 150 ₸, s ní 80 ₸. Vše za jednu jízdu, je jedno, jestli jedete jednu zastávku, nebo hodinu. Hlavní výhodou je ale to, že s sebou nemusíte nosit drobné pro výběrčího v autobuse.
Pokud se nechcete tlačit v autobuse, taxi není nijak zvlášť drahé a dá se dosti usmlouvat. Benzín stojí cca 170 ₸/l, takže málokdy dáte za cestu více, než 3000 ₸ a většinu cest po městě zvládnete kolem tisícovky. K tomu v Almaty i Astaně funguje i Uber s cenami proklatě nízko.
Autobusy v Almaty jsou poměrně nové, ale jízda z letiště stojí za to. Provoz není tak šílený, jako jinde v Asii, ale řidič v ušance otevírá dveře desítky metrů před zastavením a zavírá je až v plné rychlosti. V té sekundě, co autobus stojí, výběrčí (který zároveň hlásí zastávky) popohání lidi a postrkuje je z/do autobusu. Jiné spoje jsou klidnější, ale tahle první jízda mi přišla taková typicky kazašská.
Autobusem jsme jeli hodinu, no neberte to, za 5 Kč…
Ubytování v Almaty
Ubytovaní jsme byli přes Booking v hostelu Viator. Není úplně v centru ani hned u autobusu, ale na zastávku to není ani nijak zvlášť daleko, majitelka byla vstřícná (jen neumí moc anglicky) a za ty peníze paráda. Navíc jsme byli v hostelu celou dobu sami.
Kok-Tobe
Další den jsme se vydali na blízký kopec se zábavním parkem jménem Kok-Tobe. Lanovkou jsme pohrdli a vydali se nahoru kopcem po cestičkách, což se v lednu neukázalo jako nejlepší nápad. Nicméně lehce orvaní od trnů (já s roztrženou týden starou péřovkou) a mírně mokrými botami jsme se nakonec dostali do cíle.
Vzhledem k ročnímu období nebylo v parku zrovna narváno, ale alespoň jsme se vyfotili s místním sousoším Beatles a projeli se na horské dráze.
Díky našemu kazašskému známému vedly naše další kroky do šašlikárny na Kirově. A rozhodně můžu doporučit. Velký výběr šašliků za 500 ₸/ks, jen to kazašské pivo nebylo nebylo nic moc.
Výlety do hor
Kvůli délce textu jsem zpracoval naše výlety v samostatných článcích. První byl náš nepříliš zdařilý okruh přes Čimbulačku.
Další den kolem poledne, když jsme se vraceli, jsme zašli do místní Kozlovny. Ne, že bychom se nemohli dočkat české kuchyně, ale Kozlovna byla zrovna po cestě a my moc unavení. Všude po stěnách české nápisy a fotky z Velkých Popovic, ale obsluhovala taková poměrně zvláštní asiatka, která neuměla moc anglicky, natož česky. Kozel za moc nestál (zřejmě ho vaří jen „podle receptury“ a nedováží se) a bylo tam dosti draho i na naše poměry.
Pak už jen dospat noc probdělou v záhrabu a další den byl čas na další výlet, tentokrát podstatně jednodušší výšlap k Velkému almatskému jezeru.
Lyžování v Čimbulaku
Nastal poslední den, který jsme měli strávit v Almaty. Rozhodli jsme se vrátit na místo činu a jít si zalyžovat do lyžařského střediska Čimbulak, které je takovým kazašským Špindlem. Pokud vás zajímají podrobnosti ohledně střediska, odkážu vás na svůj report na Snow.cz, tady jen v krátkosti.
Ke středisku do Medea se dostanete buď taxíkem (Uber cca 1500 – 2000 ₸), nebo autobusem č. 12. V Medeu si koupíte permici a vyjedete gondolou do Čimbulaku. Auta nahoru nesmí, pokud tam nebydlíte, nebo nepracujete.
Půjčovna lyží je bohužel až v Čimbulaku a není nejrychlejší, takže si dejte dostatek času (mezitím vám samozřejmě běží permice…). Ceny půjčovného i lyžování jsou evropské, takže z místních tu uvidíte spíš smetánku. Pokud přijedete mimo sezonu nebo ve všední den, poměrně dost ušetříte. Sjezdovky jsou dobře upravené, mají tu i umělé zasněžování. Pokud lyžujete, návštěvu můžu doporučit.
Vlakem do Astany
Onay karta na MHD jde vrátit a peníze z ní dostanete zpět. Bohužel jsem trochu podcenil kazašskou byrokracii a půlhodina nestačila. Už jsem byl u okýnka, kde vám nakonec peníze vydají, ale vlak do Astany jel už za pět minut, tak jsem utekl bez svých asi 80 Kč.
Na nádraží jsou kontroly, ale když kontrolor viděl, kterým vlakem že to jedeme, tak jen vykulil oči a hnal nás na nástupiště. Jeli jsme tím nejrychlejším vlakem, 1400 km z Almaty do Astany zvládne asi za 13 hodin a má kolem 20 vagonů. Ten svůj jsme naštěstí našli ještě před odjezdem (v každých dveřích každého vagonu stál jeden zaměstnanec, pracovní jméno „slouha“ a ti nás nasměrovali).
Lůžková kupé jsou po čtyřech, jízdenky se dají koupit online a stojí asi 650 Kč na osobu. Web je sice i v angličtině, ale pro vyhledávání musíte umět na klávesnici psát v azbuce. Pokud nemáte instalovanou ruskou klávesnici, zkuste náhradu.
V kupé jsou normální sedačky, když chcete jít spát, najdete slouhu a on vám ze stěny sklopí postel. WC má úroveň asi jako v našich vlacích a ve vagonu je možnost si nabrat studenou i teplou pitnou vodu. Je tu i WiFi, se kterou se připojíte na vlakový zábavní systém a za nějaký poplatek tuším jde i připojení na Internet (i když mám trochu pochybnosti o jeho funkčnosti, protože často ve stepích nebýval signál).
Nekonečnou step nakonec přikryla tma, tak jsme si nechali sklopit lehátka a ráno se probudili už před mrazivou Astanou. Jaká byla se dozvíte v dalším díle.
