Zimní procházka k Velkému almatskému jezeru

Aktualizováno 10. 3. 2018

Obden po nezdařeném treku kolem Čimbulaku nám už trochu otrnulo, tak jsme naplánovali další výlet. Tentokrát šlo jen o jednoduchou procházku k Velkému almatskému jezeru (Большое Алматинское озеро), poměrně populární v létě i v zimě. Jezero je zásobárnou pitné vody pro Almaty a panoramata prý stojí za to. Není to se svým více než 600m převýšením zase úplně triviální výlet pro vaše prarodiče, ale žádnou zásadní kondici nevyžaduje.

Začínáme jako vždy na hostelu. Autobusem 28 jedeme na konečnou do Kokšoky (po cestě je vidět jedna z prázdných obřích vodních nádrží, které prý slouží jen pro bleskové povodně a běžně v nich voda není), kde jsme plánovali sehnat taxi, přiblížit se pod jezero a ušetřit si tak 6,6 km po silnici.

Kokšoky jsou nicméně od centra poměrně daleko, turistů ten den bylo málo a tak žádné taxi v dohledu. Vydali jsme se tedy pěšky s tím, že budeme po cestě stopovat. To se částečně podařilo až po několika kilometrech, kdy zastavujeme týpka, co zrovna vyjíždí od domu a domlouváme se na svezení na začátek výstupu. Autem se dá dostat až nahoru k jezeru, ale je to dost drahé a chtěli jsme se projít. Cenu se nám moc nedaří usmlouvat, takže těch pár kilometrů jedeme za 2000 ₸ (cca 130 Kč).

První část cesty se jde podél vodovodu, který vede nekompromisně přímo svahem. Naštěstí jsou vedle něj schody, naneštěstí v zimě dosti uklouzané. V náročnějších úsecích jim nicméně sekunduje improvizované zábradlí.

Po 350 výškových metrech vodovod kříží silnici a dál pokračujeme po ní. Silnice není prohrnutá ani posypaná, jen uježděný sníh a tak tu není žádný velký provoz.

Po silnici docházíme k jezeru. To je už bohužel z poloviny ve stínu, ale stejně děláme pár fotek, dáváme svačinu a místní nerudný pán má potřebu nám sdělit, že jsme blbí, že sem chodíme, on že tu žije už asi 150 let a nic zvláštního tu není.

Procházíme se tak aspoň trochu po okolí, zavrhujeme návrh vrátit se jinudy pod horami a zpět jdeme stejnou cestou. Na cestě zpátky potkáváme na parkovišti, odkud jsme vycházeli, afghánského týpka v autě. Prý do Almaty jede, ale má rozbité auto a čeká na řešení. Tak jdeme pěšky.

Několik kilometrů nikdo nezastavuje, až nás dojíždí Afghánec, kterému se mezitím auto podařilo přivést k životu a tak se s ním svezeme alespoň zbývající 3 km. Pak už je čas na autobus do centra a další zážitky z Kazachstánu.