Zimní trek z kazašského Almaty na Čimbulačku

V rámci výletu do Kazachstánu byl v plánu i nějaký ten zimní trekking. Výlet z Medea přes Furmanovku a Čimbulačku k horní stanici lanovky vypadal jako fajn nápad, i když s poněkud vyšším převýšením cca 1,8 km. Vše bylo fajn, dokud… to fajn být přestalo.

Plán a pohodový trek

Plán byl následující: dojet z Almaty do Medea autobusem a přes Furmanovu, Panoramu, Bašutu a Čimbulačku dojít k horní stanici lanovky. Tou pak sjet dolů zpátky na autobus. Celkem nějakých 1,8 km převýšení.

Ráno vyrážíme bohužel o něco později a z Medea (1680 m) vycházíme až v devět. Až na Furmanovku (3060 m), kde je výborný výhled, jde poměrně hodně lidí, cesta je prošlapaná a nálada dobrá. Většinu cesty se dá zvolit mezi delší a příkřejší variantou a chodí sem i lidé, co byste je na kopci bez lanovky v ČR nepotkali.

Následuje dvojvrchol Panoramy (3294 m) a Bašuta (3355 m). Čas máme trochu na těsno, ale dobrý. Sníh je dosti vyfoukaný, většinou jdeme po holé skále, ale v závějích se občas boříme po pás. Jen se bojím, že ty skály v popředí jsou Čimbulačka…

Skály v popředí bohužel jsou Čimbulačka (3450 m). Slunce pomalu zapadá a my přicházíme na její první vrchol. Děláme pár fotek a snažíme se přelézat po hřebeni. Po chvíli vidíme, že to nedáme, zvláště ne po tmě. Ke stanici lanovky je to jen 1,6 km převážně z kopce, ale hřeben je na lano (myšleno lezecké), nalevo je příkrý sráz s nafoukaným sněhem končící v kotli a napravo… méně příkrý sráz s méně sněhem. Snažíme se chvíli traverzovat po pravé straně, ale jsme utahaní, morálka upadá, jeden člen jde dolů do údolí a tak nám nezbývá, než jít za ním. Začíná už být poměrně tma, ale nebe je jasné, takže na cestu docela vidíme.

Údolí nevypadá moc přívětivě. Dolů se jde poměrně bez problémů, ale na konci údolí je terénní zlom a rokle, kde naše plány končí. Navíc je tu nafoukaný sníh, ze kterého sice koukají kameny, ale stejně. Někde pod polovinou kopce spouštíme první malou lavinu, nikdo s ní naštěstí nesjel. O kus níž slyšíme při došlapu prasknutí desky na poměrně mírném cca 15° – 20° svahu, dál jdeme v rozestupech. Protože nám první člen utekl dolů a už je v údolí, snažíme se domluvit a dát sraz na nějakém relativně bezpečném místě. Uprostřed údolí je naštěstí vyvýšenina s velkým kamenem, kam míříme. Zase tolik sněhu není, aby spadlo něco velkého. Po cestě se nalevo nad námi uvolňuje menší samovolná lavina o šířce cca 15 m a projíždí žlábkem 10 m od nás. Naštěstí nikoho nezasypává a zastavuje se ještě před roklí.

Samovolné laviny při pár desítkách cm sněhu, před námi sráz a rokle, na stranách hrozí další laviny a jít zpátky… to nás ani nenapadlo. Scházíme se u kamene v cca 3030 m, pod námi svítí středisko Čimbulak. Rychle se rozhodujeme, co dál. Místo vypadá bezpečně, reálné varianty jsou dvě. Přenocovat a ráno za světla zjistit, co dál. Nebo zavolat horskou službu a doufat, že pošlou vrtulník.

Zásah horské služby

Volíme druhou variantu. Voláme 112. Zjišťujeme, že na lince nikdo neumí anglicky a když slyší angličtinu, většinou pokládají telefon. Další věc je, že signál je špatný a projde zhruba každý třetí hovor. Baterie máme naštěstí dost.

Voláme tedy Majklovi, našemu známému z Almaty. Ten nelení, zburcuje ve městě polovinu záchranných jednotek (na poslání vrtulníku však ani jeho síly nestačí). Následujících zhruba 10 (!) hodin trávíme přijímáním desítek hovorů, kde se nás pořád dokola různí lidé ptají, kde jsme. Třikrát posíláme GPS souřadnice a básničku o tom, kde přesně jsme, umím odříkat snad ještě teď, měsíc po výletu. Volá nám policie, volá nám místní záchranná služba z Almaty i soukromá horská z Čimbulaku. K tomu nám volá hromada dalších lidí, už se ani neptáme, kdo jsou. Ve volném čase kopeme v jediné větší závěji záhrab, kam se po chvíli bez problémů vejdeme všichni čtyři. Venku začíná být chladněji (na teploměru jsme tuším ráno viděli -13 °C), ale nefouká, je jasno a v záhrabu je fajn. Venku necháváme blikající čelovku, ať nás najdou.

Za svítání doráží horská služba s lanem (nicméně bez sedáků) a hlavně teplým čajem a sladkostmi. Za nimi je další skupinka, se kterou se setkáváme až nahoře a která nejspíš upravuje cestu. Navazují nás na lano (kolem pasu…) a jdeme nahoru. Za chvíli zjišťujeme, že tři ze čtyř zachránců jsou totálně vyřízení a tak pomáháme spíš my jim. Prý nás celou noc hledají po horách. Nicméně úbočím se dostáváme nahoru za nejhorší skály, které jsme večer nemohli překonat. Pak už je to v pohodě, více méně turistický terén.

Scházíme po hřebeni dolů k lanovce. Tou sjíždíme dolů, dole nás čekají zdravotníci, kteří nás prohlížejí, sepisujeme papíry pro pojišťovnu a jedeme na hostel, do postele…

Média

Akce neunikla místním novinám – Češi tu jsou v kurzu od doby, kdy pobíhali v boratovských plavkách po Astaně. Oslavný článek na rychlý a profesionální zásah horské služby tak na sebe nedal dlouho čekat. Zkopírovalo ho pak i několik dalších zprávserverů.

Pravda je z toho tak polovina, zásah trval nesmyslně dlouho, prý nás dlouho hledali i přes to, že jsme několikrát posílali GPS souřadnice a naše čelovka byla vidět ze všech stran údolí vzhledem k výborné viditelnosti. Ale jsme samozřejmě rádi, že vůbec přišli.

Poučení

Chybami se člověk učí, pokud u nich tedy neumře. Co jsme podle mého názoru udělali špatně?

• Vyrazili jsme pozdě, 1800 m převýšení v zimě není jen tak.
• Nezjištěn dostatek informací o treku. Podle mého názoru hlavní problém. O skálách jsme měli vědět.
• Podcenění lavinové situace. Musím to sem napsat, evidentně jsme ji podcenili. Nicméně ve středisku byla hlášená lavinová dvojka, sněhu bylo málo a po pravdě, ten svah fakt nevypadal nijak lavinově (ale stmívalo se…). V horní části prudší svah až cca 40 °, ale málo sněhu a trčely z něj kameny. Dole sněhu víc, bořili jsme se občas až po pás, ale svah už jen mírný, do 20 °. Teploty pod nulou, žádný čerstvý sníh, žádné slunce opírající se do svahu (alespoň ne posledních několik hodin). Při kopání záhrabu ale zjištěný naprosto nesoudržný sníh (dutinková jinovatka?), nahoře s přemrzlou krustou. V kombinaci s volným podkladem (suť) bohužel zřejmě podmínky pro laviny i při menším množství sněhu.
• Rozhodnutí se měla dělat skupinově a ne zbrkle. Lepší variantou, než údolí, bylo pokračovat v traverzu.
• I když je to těžké, po zdolání 85 % trasy a celého převýšení, někdy je prostě lepší se vrátit.