Práce na farmě v Norsku II – Prvních 14 dní

Aktualizováno 18. 1. 2014

V předchozím díle bylo popsáno všechno to, co předcházelo samotnému pobytu na norské farmě. V této části se budu věnovat mým začátkům – prvních 14 dní, požadovaná práce a problémy, které pobyt v té době přinesl.

Když jsem přijel vlakem na nádraží v Drammen, byl jsem již očekáván. Mírným překvapením pro mě bylo, že pro mě přijela žena – čekal jsem farmáře. Během jízdy na farmu jsem zjistil, že Gunvor je vdova a stará se sama o celou farmu, která, jak jsem zjistil později, má několik km². Po příjezdu jsem byl uveden do pokoje, který jsem si nejdřív musel mírně vyklidit, ale jinak je poměrně útulný a je v něm topení.

Další den byl cestovní. Gunvor mi ukázala farmu, zajeli jsme do blízkého městečka Svelvik a většího Drammen a vůbec jsem byl seznámen se vším důležitým. Během dalších dnů jsem byl uveden do techniky sbírání jablek, švestek a řezání dřeva na „Money Machine“, jak Gunvor nazývá stroj na přípravu dřeva na topení. Jedná se o pás, který obsluhuje člověk pomocí pák a na kterém se postupně pořežou klády, ty poté stroj naštípe a pomocí dopravníku nasype buď na hromadu, nebo do připraveného velkého pytle na paletě. V případě hromady se pak dřevo ručně balí do menších 60l pytlů. Tolik teorie, v praxi je vše samozřejmě vše mírně složitější a náročnější, klády se hrozně rády zasekávají o všechny věci kolem a manipulace s takovou 200kg kládou pak není nejjednodušší.

Během dalších dní jsem zjistil, že bude potřeba mírně začít korigovat způsob jakým jsem zaměstnáván. Gunvor je sice hodná paní, nicméně naprosto postrádá organizačního ducha a obvykle neplánuje dále než na jeden den dopředu, obvykle jsou však její plány spíše v řádu hodin. Výsledek je ten, že je všude neskutečný bordel a všechno je pořád hrozně v pohodě a nepospíchá, ale pak najednou přijde věc jako „Zítra musím doručit dvě tuny švestek!“ a pak je požadována práce od rána do večera. S tím, že je Gunvor schopná do pěti do rána sbírat s čelovkou ovoce, pak ho jet složit do 30 km vzdáleného místa a zase se vrátit. Hláška dne: „Boční čáry na silnici jsou super, když usnu a začnu vyjíždět ze silnice, tak mě ten zvuk probudí a vystraší tak, že pak chvíli za volantem nespím“. Po prvních dnech, kdy jsem pracoval od rána do večera, jsem si začal počítat hodiny, domluvili jsme se na snídani v 8 (což často vypadá tak, že v 8 stepuju před jejím domem, zjistím, že je zamčeno, zkusím jí zavolat, ona nebere telefon, tak jdu zase zpátky a čekám až se probudí) a pracuju 7,5 hodiny jak je uvedeno ve smlouvě. Obvykle končím kolem páté (oběd se bohužel často protáhne přes hodinu, Gunvor je hrozně ukecaná), což dává dostatek času zajet odpoledne do Svelviku nebo Drammenu něco zařídit. I když komu by se chtělo, po celém dni práce… Týdně je 1,5 dne volného, což se nám také už daří dodržovat a každé pondělí dostávám na ruku 1000 kr (něco přes 3000 Kč) v hotovosti.

Dále uvádím některé postřehy a problémy, které mě v Norsku zatím potkaly:

Vzdálenost

Pobyt na farmě má jednu výhodu a nevýhodu v jednom – člověk je daleko od civilizace. Další výhody jsou v tom, že je člověk na čerstvém vzduchu a nemá moc šancí utratit své vydělané peníze. Nevýhoda je v tom, že cokoliv je potřeba, je daleko. Farma kam jsem přijel je cca 5 km od nejbližšího městečka jménem Svelvik, kde je supermarket a pár obchodů. Nejbližší větší město je pak Drammen vzdálený cca 15 km na druhou stranu. Farma je hned u silnice, která kopíruje pobřeží fjordu, doprava tedy není až takový problém, ale autobus jezdí jen jednou za hodinu a v neděli jen každou druhou. Logickým řešením tedy bylo použití kola, se kterým to poměrně jde (poté co jsem si koupil pumpu) a ušetřím za autobus (34 kr za jednu cestu).

Ceny

V Norsku je draho, což není žádná velká novinka. Je tu ale dráž než např. ve Švýcarsku, kde jsem byl necelý rok předtím. Člověku to na první pohled ani nepřijde, protože se dívá na cenovky a přijdou mu přijatelné – ceny totiž zhruba odpovídají těm českým. Pak si ale člověk uvědomí kurz něco přes 3 Kč za norskou korunu a už mu tak vesele není. Vše čeho jsem si všiml je tu tedy cca 3x dražší, s výjimkou alkoholu (dražší cca 5x – 10x), benzínu (dražší asi jen 1,5x) a volání (levnější). Když jsem přijel do Drammenu, stavěli jsme se na benzínce na pozdní večeři – za hamburger, pravda, poměrně velký, dala Gunvor cca 110 kr – tolik si tu vydělám za zhruba půl dne práce.

Telekomunikační problémy

Na začátku pobytu jsem si přirozeně snažil pořídit norskou SIM kartu, abych nevolal za velké peníze v roamingu. Také jsem chtěl připojení k Internetu, neboť jak jsem pochopil, je na farmě místní Wifi síť. Čekal jsem, že vše bude zařízeno za jedno odpoledne, telefonní číslo jsem však nakonec měl až za týden a připojení na Internet za více než dva týdny – mobilní, pomalé a drahé. Zařizováním jsem strávil během těchto dní mnoho hodin a ujel dohromady stovky kilometrů na kole. Jakmile člověk chce něco mírně neobvyklého (jako předplacenou SIM kartu spolu s registrací pro cizince bez Norského sociálního pojištění – všechny SIM karty se tu totiž registrují na jméno), je to prostě problém a nikdo nic neví.

Pro případ že by to někomu pomohlo – na Internet jsem připojený pomocí USB modemu s předplaceným Internetem NetCom Kontant. Stojí to cca 300 kr (900 Kč) na dva týdny se 2GB limitem. SIM s USB modemem jsem koupil v Drammen v obchodě Space World (obchodní dům v centru).

SIM kartu pro volání jsem nakonec koupil od virtuálního operátora jménem Lebara. Síť se tváří jako roaming, takže pozor, abyste nečekali s vypnutým roamingem několik hodin na přihlášení do sítě jako já. Mají několik typů předplacenek, podle toho, jestli voláte spíše do zahraničí, nebo po Norsku. SIM se dá koupit v několika obchodech v arabsko-černošské čtvrti poblíž nádraží v Drammen.