Předvánoční pokus o přechod Nízkých Tater bez sněžnic

Předvánoční čas je pro turisty nevděčný. Dny jsou v našich končinách krátké, sníh většinou ještě není, ale zato je zima. Jako že kosa, astronomická zima teprve začíná. Abychom jí šli trochu naproti a navíc si užili liduprázdné Nízké Tatry v době, kdy tam nikoho nenapadne lézt, rozhodli jsme se udělat klasický přechod  celého pohoří. A protože ho všichni chodí ze západu na východ, tak my ho půjdeme opačně, z Telgártu do Donoval. Původně to měl být sněžnicový výlet, ale vzhledem k předpovědi jsme je jako zbytečnou zátěž nakonec nechali doma.

Abych to uvedl na pravou míru, měl jsem před Vánoci nevyužitou dovolenou a přechod Nízkých Tater už jsem nějakou dobu chtěl udělat. Časově to do sebe akorát zapadalo, i když bez rezervy na špatné počasí. Přítelkyně mi věřila, že to dáme, možná víc, než jsem si věřil sám. Přeci jen, v prosinci už se může v horách stát leccos a osm hodin světla není moc.

Důležitým rozhodnutím byla volba směru. Co jsem prolétl cestopisy o sněžnicových přechodech, všichni chodí z Donoval do Telgártu. Není mi úplně jasné proč, naše volba padla na směr opačný zejména z následujících důvodů:

  • Při spaní v útulnách a horských chatách budou první dvě neobsazené s dřevěnými pryčnami a pak dvě obsazené s postelemi a v případě Štefáničky i se sprchou. Je přeci jen lepší spát v útulnách první dny, kdy má člověk víc sil a pak se osprchovat a užívat si luxus postele, než opačně.
  • Není nutné tahat jídlo na další tři dny s sebou první dva dny – nejdřív se sní jídlo z batohu a poté se dá jíst na obsazených chatách.
  • Z Donoval se bude lépe dostávat zpět do ČR jak hromadnou dopravou, tak stopem (i když to Telgártu zase jezdí vlak).
  • Většina dní začíná stoupáním po východní straně kopce a končí sestupem po západní straně – dá se tak trochu lépe využít vzácné prosincové slunce (uznávám, tenhle bod je spíš jen pro ten pocit).

Ohledně míst pro přespání jsme neexperimentovali a počítali s prověřeným (Telgárt) – Andrejcová – Ramža – Štefánička – Ďurková – (Donovaly). Což nakonec tak úplně nedopadlo, ale nechte se překvapit 🙂

Středa 17. 12. – den nultý. Brno – Telgárt

Nultý den proběhl ve znamení příprav a odjezdu. Autobus z Brna do Banské Bystrice ve 23:15, kde se dalo trochu vyspat a poté vlak do Telgártu, kde jsme byli 7:25 další den. Přijemným zjištěním bylo, že pro studenty už platí na Slovensku vlaky zdarma a přítelkyně by tak mohla jet zdarma, nepříjemným pak, že je potřeba mít nějaký formulář potvrzený od školy, takže budeme platit za dva dospělé (na Slovensku dva ještě nejsou skupina).

Čtvrtek 18. 12. – den první. Telgárt – Kráľova Hoľa – Andrejcová

První den měl být původně takový rozehřívací po dlouhé cestě. 16 km vzdálenost, 1,3 km stoupání a jen 0,8 km klesání. Reálně podle GPS jsme se dostali na 20,2/1,4/0,9.

Výpravčí v Telgártu se nás po vystoupení z vlaku ptal, jestli jsme si nespletli stanici. Asi přechod Nízkých Tater v prosinci opravdu nebude tak běžná věc. Samotná vesnice je od stanice docela daleko a kromě výpravčího se zdálo, že obsahuje jen snědé obyvatele, jiné jsme během průchodu vesnicí snad nepotkali. Je ale pravda, že už o půl osmé ráno bylo mnoho lidí vzhůru a někteří z nich  měli v ruce pracovní nástroje (i když si nepamatuju, že bych někoho viděl je používat).

Za Telgártem začal výstup nahoru na nejvyšší horu východní části Nízkých Tater – Kráľovu Hoľu. V Telgártu sníh prakticky nebyl a i prvních několik stovek výškových metrů po červené značce se objevoval jen sporadicky. Cesta vedla poměrně nekompromisně nahoru do svahu a výstup znepříjemňovaly kolmo popadané stromy, které se musely často obcházet.

Ke konci lesa se objevilo popadané elektrické vedení s důraznými cedulkami „nedotýkať sa drôtov spadnutých na zem“. To je fajn, ale když úzká cesta vede přímo pod vedením a dráty na ní leží? Naštěstí člověk nepotřebuje zrovna elektrotechnické vzdělání, aby usoudil, že tyhle dráty už nikomu neublíží 🙂

Na planině nad lesem začalo slušně foukat a hlavně přibyl sníh. Kvůli mrazu na něm byla krusta, bohužel toho nejhoršího kalibru – občas podrží, občas se propadne. Překvapení mám rád, ale nemusím ho zase mít na každém kroku. Navíc to docela odnáší boty. Naštěstí stál za to alespoň výhled – pod námi mraky, nad námi mraky a mezi nimi občas vykukující kopce.

Jak přibývaly výškové metry („dojdeme ještě k tamté tyči a tam si dáme další kousek čokolády“), tak ubývalo viditelnosti a vysílač na vrcholu Kráľovy Hoľe jsme tak viděli jen značně útržkovitě. Zvuky padajícího ledu mu pak zajistily z naší strany dostatečný respekt, takže jsme ho z uctivé vzdálenosti obešli.

Přechod hřebene pak byl spíše utrpením. V mlze bylo vidět jen na pár desítek metrů, sníh se nevypočitatelně bořil a slunce pomalu padalo k obzoru. Na tomto místě bych rád poděkoval neznámému vytrvalci, který nedávno před námi šel stejnou trasu zřejmě v mačkách (!) a alespoň trochu prošlapal všechna ta místa typu „sem nešlapejte, zaboříte se“.

Hranice lesa jsme dosáhli chvíli před setměním, ve Žiarském sedle jsme rozsvítilili čelovky a zbytek cesty k Andrejcové ušli po pohodové cestě s pár cm sněhu jen za jejich svitu. Vtipy o medvědech dostaly v tu chvíli úplně jiný rozměr 🙂

Útulny v Andrejcové jsme dosáhli kolem půl šesté a příjemně překvapila. Postele s matracemi, pitná voda hned u chaty, připravené třísky na oheň… V kamnech jsme sice zapálili, ale brzy jsme dali přednost plynovému vařiči a spánku. Mimochodem, krabička poslední záchrany v chatě je plná jídla, chtělo by jí trochu odlehčit, koření si s sebou rozhodně neberte.

Pátek 19. 12. – den druhý. Andrejcová – Ramža

Ráno jsme se z chaty dostali až za světla, venku byla mlha. Až když jsme byli připravení jsem si vzpomněl, že je poblíž keška – když jsem ji ale ani po pěti minutách nenašel, tak jsme raději šli.  Přeci jen bylo v plánu 19 km s převýšením 1,3/1,4 km (podle GPS jsme ušli 22,8/1,2/1,3 km).

Po ránu mírně pršelo, což jsme nejdřív neřešili, kousek nad sedlem se ale přidal i vítr, takže to nakonec bylo na kapuci a pláštěnku na batoh. Déšť naštěstí po pár desítkách minut přestal, zůstala jen mlha.

Ze dne si toho po pravdě moc nepamatuju. Přechází se hlavně nižší hřeben východní části Tater, nejvyšší bod je hned kousek za Andrejcovou Veľká Vápenica, 1691 m). Kromě Vápenice se prochází ještě jeden hřebínek nad čárou lesa, na obou byl několik desítek cm hluboký rozmoklý sníh, který nám promáčel boty. Mlha se občas protrhla a ukázala kousek pěkného výhledu, ale šlo spíše o vzácnost. Na Ramžu jsme se dostali s mokrými botami až za tmy – a ještě jsme ji nemohli v noci najít, v dosahu našich čelovek v celkové ceně do 500 Kč byla jen kadibudka 🙂

Ramža je jinak mnohem méně luxusní útulna, než Andrejcová, nedisponuje matracemi ani několika místnostmi – ale postelí je dost, vyspal by se tam i slušně obsazený školní výlet. Podomácku dělaná kamna jsme ani neroztápěli a raději hned po převlečení a rozvěšení mokrých a vlhkých věcí zalehli. Tedy až poté, co jsem došel pro vodu – ve tmě a mlze bych to bez GPS asi nedal, i když ke studánce vedou ukazatele.

Sobota 20. 12. – den třetí. Ramža – Chata M. R. Štefánika

Sobota měla být třetí = odpočinkový den s 15 km vzdálenosti a 1,3/0,9 km převýšení – a také byl (hodnoty z GPS: 18/1,2/0,7 km). Po zkušenostech z posledních dvou dnů jsme raději vstali a vyšli už za tmy bez snídaně s tím, že se najíme v motorestu na Čertovici. Po cestě tam se s rozedněním zároveň začala protrhávat mlha a okolí nás začalo přesvědčovat, že nejenom holé štíty vysokých hor jsou fotogenické.

Po snídani/obědě na Čertovici (první lidé, které jsme viděli za celou cestu z Telgártu) jsme, pořád ještě v mokrých botách, vyrazili nahoru pod Ďumbier, který jsme viděli už z protějšího svahu. Značka začíná nekompromisně – hned po haluškách nás donutila vyšlápnout většinu sjezdovky s červeným sklonem. Po pár set metrech naštěstí značka odbočuje a přes Rovienky (1602 m) pokračuje po zvlněném hřebeni směr Ďumbier.

Počasí vyšlo parádně, slunce svítilo, jak to jen den před slunovratem šlo, skoro na každém kopečku byl kruhový výhled – rozhodně příjemná změna po dnech v mlze. Jediný problém byl místy silný vítr (kolem poledne až 80 km/h), který uměl člověka s krosnou odfouknout dva metry do strany a donutit ho v pokleku čekat, až se vichřice uráčí na chvíli přestat.

Ke „Štefáničce“ jsme se dostali i přes zastavení v motorestu brzy, kolem půl třetí už jsme se ubytovávali (a to jsem ještě hledal kešku, i když jsem v úspěch moc nedoufal, tak se zadařilo). Konečně postel a hlavně sušák na boty! V tu chvíli to za 16 € rozhodně stálo (v ceně je i snídaně).

Neděle 21. 12. – den čtvrtý. Chata M. R. Štefánika – Ďurková Kamenná chata

Ráno jsme zvolili snídani v 7 (dříve to nejde) a vyrazili. Přidal se k nám poněkud neodbytný a velmi ukecaný slovenský turista, který si zakládal na tom, že chodí bez GPS, mapy i mobilu. Říkal něco o vichřici. Samotná cesta nahoru na Ďumbier byla v pohodě, pro sněžení sice nebylo moc vidět, ale kopec to není až tak hrozný a co se větru týče, jen tak mírně pofukovalo. Až nás překvapilo, jak jsme byli rychle nahoře – musím ale poděkovat onomu neznámému turistovi, protože bez něj bychom vrchol nenašli a navíc nás vyfotil.

Z Ďumbieru vede cesta mírně pod hřebenem na jižní straně, což nás trochu odstínilo od nejhoršího větru, nicméně kvůli mizivé viditelnosti jsme šli po zimním značení (kde jsme museli občas čekat, abychom zahlédli další tyč). Zpětně jsem zjistil, že vítr dosahoval až 90 km/h – a to se nebavíme o nárazech.

Když jsme se po 10,6 km (převýšení 818/565 m) dopotáceli na Chopok a Kamennou chatu, bylo jasné, že tam zůstáváme minimálně na oběd s tím, že se třeba počasí zatím umoudří. Neumoudřilo a na „Kamence“ bylo krásně (pokud člověk nepotřeboval na WC), takže jsme ještě rádi dali 13,5 € (10 € s Alpenverein) za osobu za přespání s tím, že uvidíme ráno.

Pondělí 22. 12. – den pátý. Kamenná Chata – Demänovské jaskyně – Brno

Předchozí večer jsme nastavili budík na šestou s tím, že uvidíme, jestli má cenu pokračovat. Když jsem se ale před šestou podíval z okna, s klidem jsem ho o půl hodiny přeřídil. 97 km/h vítr  nenasvědčoval tomu, že bychom pokračovali v hřebenovce. Vyrazili jsme s tím, že vylezeme ke stanici lanovky a uvidíme. Viděli jsme. Po větrem a snowboardisty uhlazeném kousku sjezdovky jsme se šplhali snad čtvrt hodiny, vítr nás neustále přesvědčoval, že máme jít spíš na jih. Nakonec jsme těch pár desítek metrů překonali a v teple a bezvětří horní stanice naznali, že fakt zahajujeme sestup. Ale na sever, ať si zase příroda nemyslí 😛 Mimochodem, ukecaný turista pokračoval po hřebeni, doufám, že to dal, když už ne na Ďurkovou, tak alespoň živý do doliny.

Na stanici lanovky jsme si koupili plastové kluzáky „lopaty“ za 5 € za kus, se kterými jsme se plánovali přepravit po sjezdovce dolů. Sjezdovka byla umrzlá a proto uzavřená, ale místy to šlo a jak se počasí s ubývající nadmořskou výškou zlepšovalo, přibývalo i míst, která klouzání přála (přeci jen, člověk je raději, když vidí, kam jede). O pět set metrů níž vypadalo vše mírumilovně a nic nenasvědčovalo tomu, jaké peklo je o kus výš.

Abychom nějak využili den, u rozcestníku Luková – lanovka jsme se prošli po pěkně zasněžené cestičce do Široké doliny, kterou jsme se po pohodové zelené značce prošli dolů až k Demänovské jaskyni slobody. Bohužel byla zavřená, ale co – alespoň budeme dříve doma. Stopem jsme dojeli do Liptovského Mikuláše, abychom zjistili, že vlakový lístek do Brna pro dva stojí 50 € – přímý Student Agency autobus nám odjel před čtvrt hodinou. Tak jsme dojeli vlakem jen do Ružomberoku, kde zatím chybí kus dálnice a po hodince už jsme se vezli v Mazdě 6 do Trenčína a po další půlhodince až domů k Brnu.

Přechod tedy nevyšel zejména kvůli počasí – ale výlet to byl pěkný a pochybuju, že bychom ještě někdy viděli Nízké Tatry takhle liduprázdné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.