Deník ze zimní Gruzie 2016, část 1. – Svanetie

Tento příspěvek je 1. z 3 částí v sérii Gruzie 2016

Když byly na podzim levné letenky do Gruzie, neváhal jsem dlouho. Za 700 Kč zpáteční z Budapešti se člověk do Asie běžně nepodívá. Původně to měl být skialpinistický výlet, ale jelikož jsem nikoho nesehnal s sebou, sbalil jsem jen sněžnice a vyrazil. Cestou jsem se poprvé v životě pokusil psát deník z cesty, který vám zde neupravený (kromě přidaných nadpisů, oprav hrubek a hranatých závorek) předkládám. Teorie byla, že tak na nic nezapomenu a vše bude bezprostřednější. Snad se povedlo, posuďte sami. První část popisuje můj první týden strávený v hornaté Svanetii.

Pátek 29. 1., doprava do Gruzie

15:26, autobus do Brna

Zimní cesta do Gruzie začíná.

Balení batohu jsem nechal až na dnešní ráno. Naštěstí jsem nezjistil nic, co by mi zásadního chybělo. Stan jsem definitivně zavrhl, beru jen žďárák pro nouzové přespání.  Usušil jsem nakonec i maso, chtělo pokrájet trochu více nadrobno, ale stejně ho brzy sežeru. Tady, ve vesnici za Brnem, je jarní počasí, 10 °C a svítí slunce. V Budapešti, odkud letím, jsem předpověď nezjišťoval, ale v Kutaisi, kde bych měl  být zítra ráno místního času, má být podobná teplota. Akorát má pršet. V Mestii, kde bych chtěl být zítra touhle dobou, má být teplota podobná – akorát pod nulou. A už několik týdnů tam sněží. O využití sněžnic tak nemám obavy. O co naopak obavy mám je, jestli kvůli sněhu vůbec pojede maršrutka. Rád bych vyzkoušel i letadlo do Mestie, ale létá z Tbilisi [létá i z Kutaisi], což se mi dvakrát nehodí.

Batoh mám po zkušenostech z Islandu zabalený ve smršťovací folii, zásobu si vezu i na cestu s sebou. Nejproblematičtější na balení byl nakonec nůž. Potřebuju ho na krájení chleba ve vlaku, ale do letadla ho musím dát do báglu. Ten je ale ve fólii.

Jinak jsem se sbalil do cca 18 kg, což není až tak zlé, vzhledem k tomu, že tahám cepín, mačky a podobné krávoviny.

Sobota 30. 1., z Kutaisi do Mestie

6:28, letiště Kutaisi

Všechno klaplo, jsem v Zugdidi [omyl, v Kutaisi na letišti]. Vlak jel na čas, v Budapešti byl na čas, lístky na metro jsem koupil snad správné, i když nechápu, proč je přestupní lístek na dvou lístcích. I to letadlo odletělo a přiletělo včas. Na letišti mě čekalo první překvapení. Každý cizinec dostal zdarma malou lahev gruzínského vína.

Po příchodu do letištní haly se na mě bohužel sesypali dva taxikáři, se kterými jsem se nakonec lámanou ruštinou domluvil, že nechci ani do Kutaisi za 5 lari, ani do Zugdidi [tentokrát fakt] za 40. A to se o mě stihli i pohádat.

Ze spárů neodbytných taxikářů mě vysvobodil pán z místních informací, který mi doporučil ještě chvíli zůstat a jet až později, kdy budou mít v centru otevřeno alespoň restaurace. Taxikář se během půl hodiny ještě dvakrát vrátil mi vysvětlovat, že 40 lari do Zugdidi je vlastně super cena, menší, než maršrutka. Uvidíme, raději maršrutku risknu, měla by vyjít na 25 lari ze Zugdidi [opět myšleno Kutaisi, nějak jsem se na to Zugdidi upnul].

8:23, autobusák v Kutaisi

Pamatujete na otravného taxikáře? Když jsem šel na maršrutku, číhal na mě u silnice. Prý, že mě vezme na autobusák za 3 lari, nebo k McDonald’s za 5. je to hned vedle sebe, tak jsem se několikrát ujistil, že fakt za 3 a jel jsem. Jeli jsme asi 40 km/h, mezitím taxikář asi 100x zopakoval, že mě vezme do Mestie za 40 lari, prý cena autobusu. U autobusáku samozřejmě tvrdil, že nemá nazpátek a tak jsem mu stejně musel dát 5 za těch pár metrů navíc. Teď sedím v maršrutce a čekám na odjezd. Cena do Mestie – samozřejmě 25 lari. Kdybyste potkali [zápis nedokončen, byl jsem vyhnán koupit si lístek].

8:37, pořád autobusák v Kutaisi

Četl jsem o tom v jiném cestopise a je to pravda. Nastoupíte do maršrutky, čekáte na lidi, najednou se otevře okýnko, z maršrutky vás vyženou a a musíte si koupit lístek.

Mimochodem, zřejmě se tu moc nekrade. Řidič nechal nastartovanou maršrutku a šel na 15 minut pryč.

Jo a na nádraží mají sladkosti na váhu! Řidič přišel a zase odešel, jdu zkusit najít nějaké chačapuri. Další cestující stále v nedohlednu.

9:23, tamtéž

Chačapuri za 1,6 lari? Obchody pomalu otevírají, auta a maršrutky na sebe troubí, psí pobíhají, naháněči se přeřvávají, do toho tu jsou dva nezávislé rozhlasy. Do Mestie pořád nikdo nechce.

10:36, mezi Kutaisi a Zugdidi

Před půl hodinou jsme vyjeli. Jedeme, jako bychom někoho zabili. Po silnici chodí lidi, psi i krávy, počet proudů je jen orientační. Předjíždí se prostě, když se auta vejdou. Gruzínské hitovky hrají na plné kule.

11:04, tamtéž

…u silnice se pasou i prasata.

11:44, Zugdidi

Pauza v Zugdidi. Cesta byla dost depresivní, všude podél cesty kdysi výstavní, ale dnes polorozpadlé domy, u  kterých se pasou hospodářská zvířata. Chudí lidé, kteří jen tak tak vyjdou. Do toho neustále prší a krajina je naprosto jednotvárná. Naštěstí teď pojedeme do hor, tak to snad bude veselejší.

17:50, Mestia

Ležím v posteli. Už chápu, proč to z Kutaisi do Zugdidi stojí jen 7 lari, když celá cesta až do Mestie stojí 25. Ze Zugdidi do Mestie to totiž vypadá jako kousek, ale není. Je to 140 km po horské silnici, která se pluží jen, když se někomu chce. Tlačili jsme maršrutku, vyhýbali se kamení spadlému na silnici, spadlým splazům, rampouchům v tunelu, kravám, které tady jsou všude… Dva Ukrajinci, se kterými jsem se seznámil v autobuse [maršrutce] mi doporučili pension, tak jsem tu. Za ty prachy (20 lari) super. Teď ještě vymyslím, kam vyrazit zítra.

Neděle 31. 1., výlet na sněžnicích

19:49, Mestia

Tak dneska jsem si dal, jsem rád, že chodím. Ale popořadě…

V noci jsem spal přes dvanáct hodin, hlavně proto, že minulou noc jsem to zvládl asi jen 30 minut v letadle. V noci mi byla dost zima, i když tu mám tři peřiny. Taky mi nebylo moc dobře, asi si teprv zvykám na místní jídlo 😉 Ráno jsem měl snídani na osmou a vyrazil jsem do hor se sněžnicemi. Až k cíli jsem nedošel, bořil jsem se na sněžnicích do půl lýtek až po kolena, bez nich po kolena až po pás. Bylo ale slunečno, takže výhledy stály za to. Však vám na Internet nahraju fotky. Byla lavinová situace jak vyšitá, ale žádné jsem padat neviděl, jen jednu slyšel.

A abych naprosto odbočil, je to pravda, co se říká o místních záchodech. Jsou to klasické evropské, ale použitý papír se hází do koše. Nevím proč, ale neptal jsem se, slečna se trochu styděla už když jsem se utvrzoval v tom, co znamená cedulka „Please toilet paper and other items do Dumping“. No nic, jdu na večeři.

Total distance: 18713 m
Total climbing: 1088 m
Total time: 10:29:32

 

Pondělí 1. 2, odpočinkový den

14:13, Mestia

Dneska je odpočinkový den. Nebylo to úplně v plánu, ale musím usušit boty a zahojit nohy po včerejšku. Naštěstí nejsou vlhké moc (ty boty). Ale stejně jsem se byl projít. Nejdřív ráno, abych zjistil, že se všechno otevírá až v 11. Pak v 11, abych zjistil, že nejlepší pohledy stejně mají v tom prvním obchodě. A tak mi pěkně uběhla polovina dne. Večer musím zjistit, v kolik začíná jezdit první lanovka. Prašan už snad ztuhl, ale stejně se mi do toho kopce s krosnou nechce.

Včerejší večeře byla moc dobrá, dnešní mám opět objednanou, ale stejně si myslím, že mě natáhli. 10 lari, pche! Kupoval jsem dneska gruzínský chleba a výbornou koblihu a stálo mě to 1,70 lari. I jiné věci se dají sehnat super levně, ale chce to hledat. Já jdu vymyslet, jak strávit zbytek odpoledne. Bez toho, abych se musel obouvat.

21:03, Mestia

Tak beru zpět to natahování. za takovouhle přežíračku si zaslouží 10 lari i v Gruzii. Poněvadž jsem se dneska celý den flákal, tak jsem to ani celé nesnědl. Taky jsem vyzjistil, kdy začíná jezdit lanovka – tipnete si?  Překvapení se nekoná, je to v 11. Tady si prostě denního světla neváží. Taky jsem na velké mapě zjišťoval možnosti přechodu z Ušguli do Mami, výsledek mě moc nepotěšil. Navíc má zítra zase sněžit… Snad mi aspoň do zítřka pořádně uschnou boty. Mám v pokoji stabilně 10 °C, tak je mám na topení. Které se zrovna nepředře.

Jdu do sprchy a spát, co tu jiného, když neumím gruzínsky.

Úterý 2. 2., přechod do Cvirmi

21:54, Cvirmi

Už jste někdy viděli latinskoamerickou telenovelu dabovanou simultánně rusky? Že jo? A co indickou? Ha! Teď jsem vás dostal.

Zážitků bylo dneska přehršel, ale spím ve starém domě v Cvirmi, kde se netopí. Nevadí, že je venku pod nulou. Co z toho plyne? Bude mi za chvíli zima na ruce. Takže jen stručně. Ráno jsem vyrazil směr Hacvali, odolal vábení poloprázdné sjezdovky [velká chyba!], vyjel nahoru lanovkou a v mlze přešel hřeben do Cvirmi. Sněhu všude jako na…seto, při pádu jsem ztratil klobouček na hůlce. Bez něj je ve 2 m sněhu hůlka nepoužitelná. Zkusím ji opravit z PET lahve. Jinak super old-school ubytování, nejlepší jídlo, co jsem tu jedl, příjemná rodina o třech generacích, akorát ta 50″ televize mezi starodávným nábytkem… No nic, jdu spát. Jsem přežraný a mírně opilý z čači.

Cvirmi

Obrázek 1 z 1

Ranní Cvirmi

Total distance: 16735 m
Total climbing: 1402 m
Total time: 07:40:03

 

Středa 3. 2., přechod do Ušguli

15:37, Vichnaši

Jsem v 1700 m n. m. u osady Vichnaši. Ráno mě v Cvali [Cvirmi] překvapili snídaní, i když jsem měl zaplacenou jen večeři. K tomu mi dali ještě chačapuri na cestu, které jsem už snědl. Jsou neuvěřitelně milí. Doma přihodím odkaz na jejich dům [už se stalo], kdybyste měli cestu.

Nicméně – cestu z Cvali [opět Cvirmi…] jsem si chtěl zkrátit, což samozřejmě vyústilo v boření se mezi křáčí v korytě potoka. Nicméně dostal jsem se do Bogreši v údolí.

Zapomněl jsem jsem se zmínit, že v Cvali […] jsem potkal slečnu, která mě anglicky pozdravila, dala mi bonbón (Made in Argentina, ach ty místní dobroty). [neschopnost myšlenku udržet…]

V Bogreši jsem měl plán – stopovat, ale pro jistotu jít po trase, kdyby náhodou.

Náhoda se předvedla, už jdu 4 hodiny a nejelo ani kolo ani z jedné strany. Alespoň, že už jsme v civilizaci – lopatu pro záhrab ještě využiju. Slunce mi zapadá za kopec, takže končím a zase pošlapu.

20:42, Ušguli

Tak jsem tu. V domě s nápisem „HOTEL“, kde bydlí muž středního věku se svou ženou (která je prý zrovna v Tbilisi) a svou starou mámou. Došlapal jsem sem pěšky, auto jsem nepotkal. Teda nepotkal…

Jdu si to takhle po prázdné silnici údolím, které je čím dál sevřenější, když slyším klapot dieselového motoru. Znělo to, jako by jel po řece parník. Kouknu na řeku – tam tak maximálně na kajaku. Chvíli nad tím hloubám, dojdu k tomu, že mají z nějakého důvodu dieselové čerpadlo ze studny. Když tu se ze zatáčky vyplazí věc. Vypadá trochu jako tank, má vepředu radlici a jede asi 2 km/h. Jdu jí naproti, uvnitř dva muži, jeden na mě dokonce mluví anglicky. Jen mi přijde, že za pluhem silnice nevypadá o moc líp… Ale silnice se udržuje!

Pro dnešek se loučím, než mi tu omrznou ruce.

Total distance: 28984 m
Total climbing: 969 m
Total time: 09:26:45

 

Čtvrtek 4. 2., odpočinek v Ušguli

12:53, Ušguli

Nevím, nevím. Dneska je odpočinkový den, byl jsem se jen trochu projít po Ušguli. Je to vlastně několik osad blízko u sebe. Muzeum bylo zavřené, tak jsem aspoň párkrát vyfotil Šcharu, nejvyšší horu Gruzie. No a byl si obhlédnout terén na zítra. Silnice do Zestafoni [myšleno zřejmě Lentechi], která to bere oklikou, je samozřejmě neprojetá. Červená (jiné tu nejsou) značka přes hory je sebevražda, kopy sněhu a velké stoupání, to na sněžnicích nedám, nebo jen s velkým rizikem za několik dní. Zbývají dvě možnosti. Zbabělá a drahá – dostat se do Mestie a pak maršrutkou. Nebo kompromis – dostat se do Davberi, odkud vede lesní cesta přímo přes hory. Ta je samozřejmě taky zapadaná, ale stoupá jen mírně, takže by to na sněžnicích nemusel být takový problém. Je to asi 15 km, to je zvládnutelné i v hlubokém sněhu. Jen mi dělají starosti paty odřené z bot. jestli zítra půjdu, pozítří budu trpět.

Jdu na chvíli zase odpočívat, to mi jde výborně 🙂

16:00, Ušguli

Pokračuju v regeneraci, je to těžké, strávit 16 hodin v posteli. Ale v zimě se špatně berou dvoje boty a z těch jedněch, co mám, jsem odřený.

Ale proč vám píšu. Byl jsem navštívit hotelové toalety. Neboli kadibudku přes ulici. Nepředstavujte si ale nic tak vznešeného, jako českou kadibudku, tady se nesedí, jen dřepí nad dírou, takže se snažíte mít vše rychle za sebou. Navíc je kadibouda nakřivo. A ani tady se papír nehází dolů, ale je tu koš na papír. Musím někde zjistit, proč.

17:03, Ušguli

Random facts:

  • V Mestii bylo muzeum zavřené, protože bylo pondělí. V Ušguli je muzeum zavřené, protože není ředitel doma.
  • SIM karta s 1 GB dat stojí v Gruzii 10 lari – asi 100 Kč.
  • V lednu tu prý spadla lavina na 4 německé horolezce, co lezli na Šcharu. Přežil jen jeden. Hned se víc těším na přechod do Mami.

20:30, Ušguli

Můj plán se zhroutil. Když mi říkali v Mestii, že je to blbost, tak jsem jim nevěřil – co o tom ví? Ale když mi to říká pětadvacetiletý týpek z Ušguli, co má na sobě membránovou bundu a pohorky, tak mě to donutí se trochu zamyslet. Jsem sám, mám těžký batoh, i v údolí je metr sněhu a to týpek nevěděl, že mám odřené paty z bot a chůze ve sněžnicích je pro mě utrpení. Takže zpět směr Mestie. Plán má jen jeden háček – nikdo tam prý zítra nejede. A je to 45 km.

Pátek 5. 2. – návrat do Mestie

18:28, Mestie

Jsem zpátky v Mestii. V Ušguli mě nakonec příjemně překvapili svačinou. Nicméně cesta mě nepříjemně překvapila absencí aut. Kromě jednoho kilometru před Bogreši jsem stopa chytil až v průsmyku před Mestií – nicméně díky aspoň za to, je to ještě kus cesty. V Mestii jsem zvolil ověřený „hotel“ Koka, kde mě rádi viděli. Konečně teplá sprcha! Taky mi domluvili maršrutku, na 6:30 ráno 🙁 Navíc kvůli mně musí taky vstávat. Ve Tbisili jsem našel hostel za 30 lari na tři noci, tak si můžu vyskakovat! Nebo alespoň trochu poskočit. Sirné lázně, třeste se!

Total distance: 30879 m
Total climbing: 674 m
Total time: 07:32:08

 

Series NavigationDeník ze zimní Gruzie 2016, část 2. – Tbilisi a okolí >>
.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *