Petrohrad, Murmansk, Kinnarodden 2019, část 3. – Karelie, Murmansk a přejezd do Norska

Tento příspěvek je 3. z 6 částí v sérii Nordkinn 2019

Po flákačce v Petrohradu nastal čas nasbírat další kilometry, abychom se dostali k dalšímu důležitému cíli naší cesty – nejsevernějšímu bodu pevninské Evropy – Kinnaroddenu alias Nordkinnu. K tomu si užít severské přírody po cestě a podívat se, jak vypadá Rusko mimo turistická centra. Hlavně jsem byl zvědavý na Murmansk, který je se svými 300 000 obyvateli největším městem za polárním kruhem. Nebyl jsem zklamaný, některé stereotypy o Rusku se nám vyvrátily, jiné ale rozhodně potvrdily.

Petrozavodsk

Z Petrohradu vyjíždíme ráno a musíme ho polovinu objet po okruhu, než z něj sjedeme směr Petrozavodsk. Doprava je rozumná, v těchhle končinách můžete zapomenout na stereotypy o ruském řízení, je to jen o trochu horší, jak u nás a o trochu lepší, než na Balkáně. Ve čtyřech až pěti pruzích v jednom směru se to navíc jede…

Počasí nám docela přeje, je sice pod mrakem, ale prší jen občas, silnice je kvalitní a tak kilometry rychle naskakují. U cesty všude stojí prodejci borůvek, hub a medu, krajina vypadá jako ve Finsku a i názvy začínají být rusko-finské, zejména těch odkazujících na jezera je tu dostatek – Lumbozero, Keskozero, Svjatozero…

Těsně před hranicí Karelské republiky zastavujeme ve vesnici Staraja Sloboda, kde je mužský a ženský klášter Alexandra Svirského. Vesnice vypadá tak, jak si asi stereotypní ruskou vesnici představujete (a jak tu vypadají prakticky všechny vesnice) – chudé dřevěnice i zanedbané zděné domky, jen čekáte, odkud vyleze Ivan s Nastěnkou.

Církevní budovy jsou na tom v Rusku právě opačně – čisté, bíle omítnuté, udržované, kontrast tu snad nemůže být větší. Výjimkou není ani tento klášter, který je pěkný a rozhodně stojí za shlédnutí. I suvenýry tu koupíte za rozumnou cenu. Klášterů je po cestě víc, ale už nezastavujeme, protože si chceme za světla prohlédnout ještě Petrozavodsk.

Toto hlavní město Karelské republiky leží kousek stranou od hlavní silnice a hned je vidět, že na údržbu komunikací je tu rozpočet o dost nižší. Všudypřítomné díry střídají části, které byly před lety vyfrézované, ale nového asfaltu se nedočkaly, místní však řídí, jako by tu díry nebyly. Pruhů tu je tolik, kolik tu bývá zvykem, nicméně namalované nejsou, takže občas nevíme, jak se řadit a vše doplňují staré rezavé trolejbusy.

Zastavujeme v centru, kde se pohybují existence o trochu méně podezřelé, než všude jinde a jdeme se podívat do místního obchodního domu Centralnyj Rynok, který zvenku i zevnitř vypadá, jako naše socialistické obchodní domy. Uvnitř je pak výběr zboží odpovídající spíše našim vietnamským prodejnám oblečení. Jdeme na WC, kde však bohužel někdo usnul, takže se čeká na správce, který záchod otevře, člověka probudí a od plic mu vynadá, takže celá čůrací akce trvá asi 20 minut.

Nakupujeme u příjemné paní oříšky (cedrová semínka doporučuju vyzkoušet i přes vyšší cenu), venku zjišťujeme, že nám nevrátila 1000 rublů, vracíme se, paní přepočítává celou kasu, 1000 rublů nám vrací a my se konečně jedeme podívat k Oněžskému jezeru.

Nábřeží působí trochu méně depresivně, než zbytek Petrozavodsku (to jsme ještě neviděli Murmansk a Zapolarnyj…), tak tu svačíme a fotíme. Po Oněžském jezeře se jezdí lodí na nejznámější turistické místo v okolí, ostrov Kiži, ale bohužel nemáme čas a navíc jsou jízdenky dost drahé. Tak snad jindy.

Když se dostatečně pokocháme obřím jezerem obklopeným nekonečnými lesy, jedeme na předměstí, kde máme domluvený couchsurfing v jednom z těch pěknějších paneláků.

Celková vzdálenost: 454.52 km
Max. výška: 197 m
Min. výška: -31 m
Stáhnout

Kivač, Girvas a Bělomorsk

Dalším naším cílem je malé městečko u Bílého moře jménem Bělomorsk. Chtěli jsme původně do Kemu, ale nenašli jsme tam volné ubytování za rozumnou cenu, tak jsme vzali za vděk Bělomorskem s jeho hotelem Čajka.

Ale popořadě. Protože to do Bělomorsku není z Petrozavodsku daleko (na ruské poměry, je to asi 370 km), udělali jsme si po cestě dvě zastávky.

První zastávka byla u vodopádu Kivač, který není daleko od silnice. K vodopádu se platí vstupné. A vodopád… na rovinatou Karélii dobrý, ale když jste byli jednou na Islandu… Na druhou stranu je areál pěkně udržovaný, s arboretem s popisky u jednotlivých stromů a pěkným malým muzeem. Takže nakonec spokojenost.

Druhá zastávka u vodopádů Girvas měla menší úspěch. V podstatě se jdete za (nevelké) peníze podívat, jak výstavbou vodní elektrárny zničili pěkný vodopád. No, alespoň jsme si odpočali od řízení (a prošli se severským lesem).

Pak už jedeme přímo směr Bělomorsk. Po odbočce z hlavní silnice na Murmansk se povrch opět rapidně zhoršuje, ale není to tak hrozné, jako v Petrozavodsku. Spíš jen neočekávané asfaltové vlny uprostřed lesa jsou poměrně záludné, naštěstí jsou většinou označené tyčemi po stranách (občas jsou tam ale tyče bez zjevného důvodu).

Podél odbočky do Bělomorsku se na několika kilometrech pod stranách rozkládá karelský hřbitov – hroby jsou mezi stromy v lese, ohraničené zábradlím.

Hotel Čajka na první pohled nepůsobí zrovna sympaticky, plechová budova a zpoza rohu nás pozorují gopníci. Uvnitř je však hotel o dost sympatičtější, pokoje za ty peníze neurazí a restauraci můžu jen doporučit. Jen ten záchod se dvěma toaletami bez dveří je takový zvláštní…

Odpoledne je čas se podívat na místní nejznámější památku – bělomorské petroglyfy. Čekali jsme prodírání se houštím po neznačené stezce, ale místo nás příjemně překvapilo. Udržovaná štěrková cesta ke skalám, kde se petroglyfy nalézají, po cestě stánky se suvenýry (no dobře, bez těch bych se obešel) a u samotných skal hatě, odkud jsou petroglyfy dobře vidět.

Samotné kresby jsou očištěné a zvýrazněné, ale nijak přehnaně, aby působily původně. Místa s nimi jsou tu dvě, my ale chceme zpátky na večeři, tak obdivujeme jen jedno. Příroda je tu stejná jako ve Finsku – rovina, borovice, břízy, bažiny, šutry a komáři.

Po večeři (jsme na severu, světlo je dlouho) se jdeme podívat do „města“ (paneláky, šeď a asfalt) a na Bílé moře (příroda kolem je krásná, když si odmyslíte ten otřískaný betonový most, na kterém stojíte a autovraky střídající se s novými BMW jezdící kolem).

Celková vzdálenost: 410.3 km
Max. výška: 168 m
Min. výška: -35 m
Stáhnout

Murmansk

Vyspaní do růžova ráno vyjíždíme na další cestu směr Murmansk. Rovina se pomalu mění na kopečky, takže je občas potřeba použít i volant (poblíž jsou hory Chibiny s výškou skoro 1200 m, které jsme bohužel z itineráře vyřadili) a ty nám vydrží až za polární kruh do Murmansku.

Murmansk nás vítá poloprázdným obchvatem města, který kličkuje mezi zelenými kopci s výhledem na betonové památníky, betonová sídliště a náš první cíl – 35 m vysokého Aljošu. To všechno v krásných srpnových 7 °C a lehkém mrholení.

Jakmile se vynadíváme na Aljošu a město pod ním, jedeme do centra. Naše první kroky (poté, co čekáme 38 min! na přejezdu – lepší zaparkovat na druhé straně kolejí) míří k ledoborci Lenin, ve kterém se dělají prohlídky – bohužel přijíždíme pozdě a tak už žádnou nestíháme.

Po zkušenosti s přejezdem (fakt, 38 minut! Měřili jsme to!) jdeme raději pěšky. Po ocelovém mostě přecházíme desítky kolejí s nákladními vagony směrem hlavní náměstí. Tomu vévodí betonový, hranatý a vysoký hotel Azimut a okolí není o moc přívětivější. Před zimou se nakonec schováváme do prodejny suvenýrů a píšeme pohledy.

Spaní máme tentokrát zajištěné přes Couchsurfing, tentokrát na předměstí Murmansku v městečku Murmaši. Ubytovaní jsme v paneláku (jak jinak) v lehce depresivním bytě u o to veselejšího pána, který nám vykládá o spoustě krásných míst kolem, která nutně musíme vidět a je smutný, když mu říkáme, že ráno jedeme z časových důvodů rovnou do Norska. Tak trochu ho chápu, žít v Murmansku, taky by mi cokoliv co není Murmansk přišlo krásné. To jsme ale ještě neviděli, co nás čeká dál…

Celková vzdálenost: 675.09 km
Max. výška: 286 m
Min. výška: 2 m
Stáhnout

Přejezd do Norska – Mehamn

Ráno se loučíme s naším hostitelem (který nám ještě vnutí místní morušky, které nasbíral – do čaje výborné) a vyrážíme po perfektní silnici směr Norsko.

Po cestě do Norska stojí za zmínku tři příhody:

  1. Neočekávaná kontrola před hraničním pásmem, kde M. nemůže najít pas. Voláme našemu hostiteli, jestli ho nenechal u něj, vyházíme celý kufr… až ho po půl hodině M. najde v nezkontrolované kapse v batohu a můžeme pokračovat.
  2. Vojenská základna Sputnik. Představte si nějakou opuštěnou vojenskou základnu v ČR. Takovou tu klasickou s drolícím se betonem, kterou si bere zpátky příroda. Zasaďte si ji do kopcovité krajiny, kde se střídá suť s nízkými stromy. Přidejte víc ostnatého drátu. No a teď si představte, že v těch strážných věžích hlídkují strážní, kolem jezdí transportéry a jakmile vojáci zahlédnou foťák, máte problém. To je vojenská základna Sputnik ve zkratce.
  3. Zapolarnyj. Na všechno si člověk zvykne. Ale Zapolarnyj je prostě díra. A to oficiálně největší díra na světě. No dobře, nejhlubší, celých 12,261 km. To je ale asi vše, čím je Zapolarnyj zajímavý, jinak je to studené a nudné malé město s hromadou paneláků a plechových budov.

Přejezd do Norska proběhl poměrně bez problémů za necelé dvě hodiny. Aut bylo málo, na ruské straně nás pustili rychle, Norové nám chtěli prohledat zavazadla, ale protože jsem s V. čekal kvůli problémům s pasem na pasovce a norští celníci nesmí otevírat batohy bez přítomnosti majitele, tak je to v té zimě nebavilo a dali nám je zpátky.

Na hranicích je také poslední možnost koupit v bezcelní zóně levný alkohol a to i finské výroby – má oblíbená Koskenkorva s lékořicí půllitr kolem 100 Kč – prostě paráda.

Jakmile přejedeme hranice do Norska, rázem je vše takové veselejší. Betonové budovy střídají skandinávské domečky s červenými stodolami, podél silnice se procházejí lidi se psy a jezdí děti na kole – dokonce i to počasí se najednou zlepšilo a máme místy slunce.

Jak míříme dále na severozápad, přibývají kopce a ubývají stromy, až jedeme v podstatě jen mezi horami suti. Jak napsal jakýsi vikingský náčelník 1000 let nazad: „Tam, kde se pobřeží začíná stáčet opět k jihu už žádní lidé nežijí, jen Sámové.“ (parafráze informační tabule zpaměti, zdroj jsem na Internetu nedohledal).

Po mnoha serpentinách a stoupáních, která naše dýchavičná Fabie vyjela jen na trojku, přijíždíme do Mehamnu, prý nejsevernější norské rybářské vesnice. Klasická norská vesnice s průzračným mořem a s poloprázdným supermarketem Coop Prix otevřeným od devíti do devíti, kde lidé stále ještě nezamykají auta, když jdou nakupovat (a občas ani nevypínají motor). Krásných 8 stupňů (nad nulou) a malý kempík, kde jsme jediní ve stanu. Vaříme večeři v malé kuchyňce a jdeme na kutě, zítra nás čeká dlouhý den. Cheme dojít na nejsevernější bod pevninské Evropy, Kinnarodden alias Nordkinn/Nordkyn.

Celková vzdálenost: 550.95 km
Max. výška: 395 m
Min. výška: 1 m
Stáhnout