Petrohrad, Murmansk, Kinnarodden 2019, část 4. – cesta na Nordkinn

Nordkinn, Nordkyn, Kinnarodden. Všechna tři jména označují skálu na nejsevernějším konci Evropy – alespoň tom kontinentálním. Proč je ve stínu svého známého bratříčka Nordkappu je jasné – nedá se tam dojet po silnici, maximálně pod něj soukromou lodí. Na Nordkapp dojedete autem či autobusem, je tam infocentrum, kde zaparkujete, koupíte si machrnálepku, přes místní WiFi pošlete selfíčko s nejsevernějším bodem… Co na tom, že jste na ostrově a ani nejste v jeho nejsevernější části.

Kam vlastně jdeme

Abych byl upřímný, on ten Nordkinn taky k ostrovu nemá daleko – poloostrov Nordkinnhalvøya, kde leží, je spojen s Evropou šíjí, která má při přílivu šířku jen pár desítek metrů. Změna na ostrov však nehrozí i při zvyšování hladiny oceánů, alespoň dokud se Skandinávie bude nadále zvedat, takže se nemusíte bát, že v nejbližší době bude váš úspěch neplatný (ostrov Magerøya, kde se nachází Nordkapp je oddělen poměrně širokým průlivem, kde proplouvají lodě, takže z tohoto směru se taky bát nemusíte).

Informace pro začátek

Když jsme si ujasnili, kde je ten pravý a jediný nejsevernější bod (možná si říkáte, proč nepočítat do Evropy i ostrovy – na Rudolfův ostrov je ale přes romantický název podstatně těžší se dostat), je na čase si ujasnit, co tento výlet obnáší.

Infotabule na začátku treku tvrdí, že vám to zabere dva dny těžkého pochodu. V. tvrdí, že četla na Internetu o lidech, co to dali za jeden den, takže doufáme, že dva dny budou v pohodě i když V. nemá tolik zkušeností s turistikou – třetí den bychom si rádi nechali jako rezervu. Na druhou stranu víme o pár lidech, co to nedali a otočili to, většinou kvůli špatnému počasí…

Na Nordkinn se dá jít buď z Mehamnu, což volí většina lidí, nebo se dá jít od silnice na Kjøllefjord, což jsme nezkoušeli, vzdálenost je zhruba stejná. Podle mého názoru bude ale jižní cesta o něco jednodušší – začíná výš a není tam tolik bažin.

Několik kilometrů před cílem jsou pak dvě varianty, jak dosáhnout cíle, obě jsou zaneseny v Openstreetmaps. Oficiální cesta je ta horní, po hřebeni. Je kratší, jednodušší a stanovat se dá v sedle před cílem. Nebo můžete jít spodní cestou, která je delší a těžší… ale zase uvidíte nádhernou pláž, nad kterou se dá stanovat ještě líp. My si vybrali variantu č. 2.

Den 1. – k pláži

Vyrážíme. Auto parkujeme u malého letiště a v polojasných osmi stupních se vydáváme podél plotu šlapat první kilometry. Nordkinn je sice od Mehamnu na severozápad, cesta ale vede zpočátku na jih – severněji jsou bažiny a předpokládám, že i řeky tam budou hůře broditelné. Naštěstí jsme přijeli po delším období sucha (v oblasti bylo dokonce ještě pár dní zpět vyhlášeno nebezpečí požárů), ale i tak člověk musí dávat pozor, kam šlape, protože půda je místy podmáčená.

Po překročení řeky Sørfjordelva, která má naštěstí nízký stav, takže jde přejít po kamenech, se cesta stáčí na severozápad a začíná kamenitá část. Těžko říci, co je horší, v bažinách riskujete mokré boty, kameny zase občas hrozí špatným šlápnutím, zejména, když opustíte značení. To se za dobré viditelnosti zdá být výborné, ale jakmile se objeví trocha mlhy, začíná být vše nejasné. Bez GPS bych sem za špatné viditelnosti nešel. Zdá se to jako pohoda, žádné vysoké hory a téměř žádné srázy, ze kterých by se dalo spadnout, ale vzdálenosti tu jsou poměrně velké, vypadá to tu všude stejně a ztratíte se raz dva.

Cesta postupně stoupá až do cca 310 m nad mořem (tady ty údaje dávají smysl, každý ten metr máte v nohách), abyste se pak údolím menší řeky kolem jezer dostali k info tabuli, kde se cesty rozdělují. Pokud zvolíte levou cestu (poslední možnost nabrat vodu je u jezera před pláží), zanedlouho dorazíte k již zmíněné pláži, což je za pěkného počasí opravdu zážitek. Z kamenů jsme ale už dost unavení a tak nad pláží (ano, nad, až tam budete, tak uvidíte 😉 ) rozděláváme stan, vaříme a ještě rádi zaleháme.

Den 2. – nahoru a dolů

Druhý den se budíme do větrného počasí, ale nic, co by ohrozilo náš plán dojít ten den do cíle a zpět. Stan je poměrně bezpečně v závětří, ale jaký je vítr nahoře můžeme jen tušit.

Cesta začíná podél pobřeží lemovaného odpadem z moře. Většinou si můžete vybrat – buď půjdete po pláži, kde vám budou pod nohami ujíždět kamínky, nebo půjdete trávou, kde je ale spousta naplaveného dřeva, bójek a jiného odpadu – nebo půjdete ještě výše, po suti. Místy rozhodnutí naštěstí ulehčuje vyšlapaná cesta, ale hledání optimální trasy tu opravdu není jednoduché.

Po boji na pláži přichází nekompromisní cesta nahoru do kopce spíše jako vysvobození. Výškové metry přibývají, s nimi i vítr, ale cesta není nijak exponovaná, takže poryvy nehrozí shozením ze skály. Po levé strany se do výšky tyčí útesy, ale my pokračujeme stále severněji a po několika falešných vrcholech už to konečně dál nejde – stojíme na Nordkinnu, nejsevernějším bodu pevninské Evropy.

Pravda, úplně nejsevernější budou ty zpěněné útesy dvě stě metrů pod námi, ale tam se bez horolezeckého vybavení nedostaneme a ani po tom nijak zvlášť netoužíme. Tak si tím nenecháváme kazit radost a jen fotíme, užíváme si pocitu z dosaženého cíle… a když jsme dostatečně vyfoukaní, otáčíme to zpět ke stanu.

Po cestě zpět ještě najdeme nejsevernější pevninskou kešku v Evropě a po opětovném martyriu na pláži jsme zpátky u stanu.

Vzhledem k tomu, že je ještě brzy, tak po jídle balíme stan a vydáváme se na další cestu. Bohužel si V. stěžuje na bolesti kolen a její tempo tak není z nejvyšších, takže je nám brzy jasné, že ten den už do Mehamnu nedojdeme, i když hlásí na další den déšť. Nakonec to zabalíme na louce s dobrým přístupem k řece a jdeme brzy spát.

Den 3. – v dešti do civilizace

V. pořád bolí kolena a navíc předpověď nelhala. Co naděláme. Balíme v krátké přestávce mezi deštěm věci a vyrážíme zpět do Mehamnu. V mokru jsou ty kameny ještě větší opruz, než po cestě sem, navíc ztrácím telefon, takže se pro něj několik kilometrů vracím ho hledat, ostatní posílám napřed, ať nemusíme čekat na V., nahoře je ale mlha a tak se bojím, že je někde předběhnu, signál je na severní straně zoufalý a když už je, tak mi nezvedají telefon… Nakonec se dovolám a zjišťuju, že jsou asi 100 m ode mě. Bez GPS bych asi měl docela strach (na druhou stranu, stan jsem nesl já… 😉 )

Příroda si pro nás ale přichystala ještě dva důvody, abychom na cestu jen tak nezapomněli.

Prvním byla již zmíněná řeka Sørfjordelva. Po celém dni vytrvalého deště nebyly kameny, po kterých jsme se dostali předevčírem na druhou stranu, ani vidět. Bylo tedy nutné sundat boty a přebrodit (naštěstí nic složitého).

Druhým byly bažiny. Bažiny byly bažinaté i po cestě tam a to bylo extrémně suché období. Po dešti se dostaly do svého klasického bažinatějšího stavu a tam, kde jsme se propadali kousek nad podrážky, se teď propadáme po kotníky. Značka navíc vede přímo přes bažinu a když se pokoušíme ji obejít shora, jen narazíme na jiné bažinaté místo. To všechno naštěstí už s výhledem na Mehamn, takže ten zbytek dojdeme s mokrými botami. Posledních pár stovek metrů podél letištního plotu (o který se mají tendenci zachytávat věci na batohu) a s úlevou přicházíme k naší drahé Fabii… Snad nikdy jsem neviděl ten kus plechu vyrobený rok před naším vstupem do EU raději.

Dál asi tušíte, co. Topení naplno a pootevřená okna, protože ta se beznadějně mlží – do kempu je to ale jen pár km. Po domluvě se správci kempu přeměňujeme šatnu u sauny na sušárnu a tu noc rozhodně nemáme problémy se spaním.

Poznámky

• Nenechte se uchlácholit papírově lehkým terénem. Podle GPS jsme celkem našlapali 51,5 km s převýšením 1,4 km. To zní jako pohodový dvoudenní trek, s trochu snahy to dá zdatný jedinec na lehko za den (zvlášť ten polární…). Bažiny a suťoviska obtížnost ale dost zásadně zvyšují a pokud nebudete mít dobré počasí, dá vám to zabrat i za dva dny.
• Pokud má být mlha, nebo jinak snížená viditelnost, nechoďte bez GPS, nebo alespoň nechoďte sami. Ty suťové kopce s jezírky vypadají jeden jako druhý a pokud nedohlédnete od jednoho mužika k druhému, ztratíte se velice rychle. A signál není všude.
• Lidí tam bylo pomálu, potkali jsme každý den jednu skupinku, jen paradoxně poslední den jsme v tom dešti potkali dvě (mít mokré boty po prvních třech kilometrech 2-3 denního treku, tak nevím, jestli bych pokračoval).
• Adventure Camp Mehamn není žádný výjimečný kemp, ale mají rozumné ceny (195 kr za stan pro čtyři a noc), kempování s výhledem a když dorazíte mokří z treku, tak oceníte čistý záchod a teplou sprchu v ceně.