Petrohrad, Murmansk, Kinnarodden 2019, část 1. – z Jeseníku do Petrohradu

Delších cest postarší Fabií combi SDi z roku 2003 máme za sebou více. V roce 2013 jsme si to všechno spíš jen osahali, dojeli do Jotunheimenu, vylezli na Galdhøpiggen (což jsem si vyzkoušel už rok předtím) a hurá zpátky. V roce 2015 už jsme se odvážili podstatně severněji, kromě Kebnekaise jsme si užívali půlnočního slunce na Lofotech. Od té doby mi ale stály vrtaly hlavou dva projekty – dojít na nejsevernější bod pevninské Evropy Kinnarodden a dojet na sever Norska skrz Rusko. No a protože dovolené není nazbyt, rozhodli jsme se realizovat lehce šílenou variantu – oba nápady spojit a k tomu přidat prohlídku Petrohradu.

Abychom si hned na začátku ujasnili pojmy – ne, slavný Nordkapp není nejsevernější místo pevninské Evropy, protože je na ostrově. A ani na tom ostrově to není nejsevernější výběžek. Je to jen nejsevernější místo v Evropě, kam se dá dojet autem.

Na Kinnarodden alias Nordkinn se autem rozhodně dojet nedá, budete muset pěškobusem. Minimálně dva dny, pokud nemáte fakt dobrou fyzičku. Spíš tři dny, pokud nemáte alespoň trochu dobrou fyzičku. Se stanem na zádech. Po šutrech. Kde nejsou šutry, jsou bažiny. Když zaprší, budete se brodit. A prší tam fakt často.

Jeli jsme ve čtyřech lidech, které budu pro anonymitu nazývat Já, V., S. a M..

Víza

Do Ruska jsem si vždycky chtěl podívat, už jen abych viděl, jak pravdivé jsou stereotypy, co v dnešní informační válce chrlí média. Ale odrazovala mě vždycky cena víz a ten fakt, že nejdou vyřídit elektronicky. Když to dneska umí i Indie… (mělo by to jít od roku 2021).

Protože momentálně nebydlím nikde poblíž ruské ambasády ani vízového centra (na ambasádě je to nejlevnější, ale budete čekat měsíce na termín, vízové centrum je dražší, ale rychlejší), rozhodl jsem se využít služeb agentury. Má volba padla na Visa to Russia, protože měli dobré reference a hlavně nejnižší cenu – 2400 Kč včetně vyřízení pozvání.

Vše vypadalo jednoduše a nakonec jsem vízum dostal – jeden den před odjezdem. Termíny totiž bohužel moc neplatí, na smluvenou schůzku se zástupce firmy nedostavil – když jsem mu volal, tak prý mi psal SMS, že nemůže – ta ale jaksi nepřišla. Při druhém setkání měl zpoždění hodinu, nemluvě o tom, že schůzky probíhají před domem, kde není na zvoncích o dané firmě ani zmínka. No, příště se poohlédnu jinde.

Mimochodem, pozvání do Ruska si můžete sehnat i zdarma – M. s ním víza úspěšně dostal.

Pak už jen sbalit, dojet do vesnice u Jeseníku, odkud vyrážíme, ráno potrénovat tetris s kufrem Fabie combi a hurá na cestu.

Den 1. – od Jeseníku do Šiauliai

Název Šiauliai mě fascinoval už na základní škole (spolu s městem Ufa, ale tam se snad podívám někdy jindy). Naštěstí se ukázalo, že poblíž je velice známé turistické místo – Hora křížů, takže jsem si mírnou zajížďku u ostatních obhájil. Ale popořadě.

Z Jesenicka je to do Polska kousek po příjemných okreskách. Pokud jste v Polsku dlouho nebyli, zajeďte si tam, daleko jsou doby, kdy jsme se jim mohli kvůli kvalitě silniční sítě posmívat – až bych řekl, že se karta obrátila.

Za Grodkówem se napojujeme na pěknou dálnici směr Vratislav (Wrocław), kde se vybírá mýto (což by až tak nevadilo), ale mýtné brány jsou bohužel silně poddimenzovány, takže čekáme desítky minut v koloně (což už vadí). Pak už ale uháníme po dálnicích polskými rovinami až do Bělostoku (Białystok).

V Bělostoku dálnice končí, ale pokračuje pěkná silnice směr Litva. V Litvě je o něco levnější nafta, takže dojíždíme na výpary (hned za hranicemi je několik benzínek) a pokračujeme po pěkných nových silnicích směr Kaunas.

Litevci jezdí podle mého názoru velice slušně (neplést s Lotyši) a na dálnici jezdí občas až nepochopitelně pomalu – ale moc jich nemají, tak možná jen nejsou zvyklí. Aut tam navíc moc nejezdilo, dálnice jsou přitom zdarma.

Před Šiauliai se silnice najednou na posledních kilometrech dosti zhoršuje, ale dorážíme v pořádku, po menších zmatcích nalézáme hostel (nevím, jestli je to náhoda, ale v Litvě jsem už několikrát narazil na hostely, kde za celý den nevidíte majitele – jen vám pošle kód zámku) a jdeme na kutě.

Den 2. – Šiauliai – Petrohrad

Druhý den je na pořadu dne cesta do Ruska až do dalekého Petrohradu. Ráno ještě skočíme do supermarketu a pro neuvěřitelně drahý Coldrex do lékárny, protože mě už několik dní bolí v krku a jdeme na to.

Hned kousek za Šiauliai po silnici rovné jako pravítko je Hora křížů. O historii si přečtěte třeba na Wikipedii, ve zkratce jde o kopečky, kam lidi umisťují kříže. A to tak, že jich tam jsou stovky tisíc. Za dob SSSR šlo navíc o symbol odporu proti státní moci. Jsme tam poměrně ráno, takže máme klid na focení, další turisté se ale pomalu začínají trousit a máme před sebou ještě dlouhou cestu, tak sedáme do auta a jedeme směr Lotyšsko.

Lotyško jsem si s Litvou porovnal do poznámek jako „Horší řidiči, horší i cesty“. Není to ale nijak hrozné a silnice vedou zalesněnými rovinami po přímce, takže zbývá projet posledních pár desítek kilometrů Estonskem (zase o něco lepší cesty) a odpoledne přijíždíme na hranici s Ruskem, přechod Luhamaa – Šumilkino.

Na estonské straně mají trochu zvláštní systém, kdy zaplatíte 4 € za parkování (povinně) a poté jedete na parkoviště, kde čekáte, až se na displeji ukáže vaše značka – poté jedete k hraničnímu přechodu.

V teorii pěkné a už jsme se radovali, že před námi je jen pár aut. Po čtvrthodince se na displeji ukazuje naše značka, startujeme a jedeme. Do kolony asi 40 aut, kterým to ukázalo značku před námi. Kde strávíme další asi 3/4 hodiny. S plotem po obou stranách a kontrolách před námi i za námi, takže se nikam nedá jít.

Estonská kontrola nakonec proběhla poměrně rychle, na té ruské to bylo o dost horší. Že budeme muset vyndat všechno z kufru jsme čekali. Že nám bude auto očichávat pes a zrcátkem se budou dívat, jestli něco nevezeme na podvozku, jsme sice nečekali, ale je to hned. Nicméně že když se po dlouhém čekání ve frontě dostaneme k (asi už třetímu) okýnku, tak že dostaneme k vyplnění několik stránek formulářů (samozřejmě v ruštině), které jsme mohli dostat před hodinou a mezitím si je vyplnit, to jsme opravdu nečekali.

Formuláře navíc nejdou odfláknout, když jsme do účelu cesty napsali jen „туризм“, paní celnici se to nelíbilo a museli jsme vymýšlet slohové cvičení na téma „Jedeme za rodiči přítelkyně, se kterou jsme zasnoubení“, což navrhla ona sama.

Na hranici jsme celkem strávili cca 5 hodin a odjíždíme už skoro za tmy. Do Petrohradu za naší známou je to ještě asi 350 km…

Ruské silnice nás překvapily. V dobrém i špatném. To dobré překvapení bylo v tom, že hlavní tahy jsou ve výborném stavu, široké, s dobrým asfaltem a širokou krajnicí. Na odpočívadlech jsou dokonce nájezdové rampy pro kontrolu podvozku auta.

Špatné překvapení bylo v tom, že se zrovna silnice ze směru od Estonska rekonstruovala. Skoro celých 350 kilometrů. Což znamenalo desítky semaforů, na kterých se čekalo i desítky minut. Musím smeknout nad tím, že v noci z pátku na sobotu se na mnoho úsecích pracovalo za svitu halogenů – to se u nás často nevidí. Ale nic to nemění na tom, že kvůli semaforům jsme se dostali do cíle až ve dvě v noci (no dobře, trochu to bylo i tím, že jsme měli špatnou adresu a hledali dům na jiném předměstí, kde měli stejnou ulici…)

Mimochodem, jak jsem psal, že hlavní tahy jsou v super stavu (to platilo celých cca 2000 km až do Norska), tak ty vedlejší jsou o to horší. Ulice na předměstích obvykle nemají asfalt ani rovnou plochu a najít průjezd tak, abyste neškrtli občas není triviální. Silnice k menším městečkům pak vypadají podobně, jako u nás ty nejhorší případy. Obliba Rusů v Ladách a SUV není úplně nesmyslná.