Arménie 2023, díl 2. – Geghamské hory

Jako téměř každý rok jsem se chtěl vydat na místo, kde jsem ještě nebyl. Volba v roce 2023 padla na Arménii, kam jsem se chtěl podívat už od cesty do Gruzie. Levné letenky, levný život na místě a vysoké hory, to mi vždycky znělo jako dobrý plán. V plánu byl přechod Geghamských hor a výstup na Aragac, z čehož nakonec vyšla jen druhá část. Druhý díl je právě o neúspěšném pokusu o přechod Geghamských hor.

Plán je přejít Geghamské hory z jihu na sever až do Sevanu, ale už na začátku o tom mám dost pochybnosti. Jak jsem zažil předchozí den v Jerevanu, je tu fakt vedro i v kilometru nad mořem a bojím se, že dva další kilometr výšky navíc to o tolik nezlepší. Hlavním problémem treku je totiž voda, která už na podzim moc není, jak jsem se nakonec dozvěděl i na jiném blogu. Mám nějaký plán na nabírání vody z jezer (za pomoci filtru), ale docela to stojí na tom, že tam nebude moc vedro (abych nemusel tahat třeba 10 litrů) a že nebudou vyschlá.

Den 3. – Kláštery a medvědi

Ráno se budím do příjemně chladného rána ve 1400 m n. m. a tak po snídani, která je naštěstí už v 7, rychle vyrážím. Ať jsem někde vysoko, až takový chládek nebude! Všude kolem je v podstatě poušť téměř bez vegetace a stínu si člověk moc neužije. Zářijové slunce má v Arménii stále sílu.

Vyrážím tak nahoru, směr klášter Spitakavor. Ten je sice opuštěný, ale je to i v Arménii, zemi klášterů, tak známá památka, že tam dokonce vede značená cesta (jedna ze dvou, kterou jsem za celý pobyt viděl).

Cesta nahoru je příjemná, nejdřív kolem řeky, potom je i kousek lesa, ale jinak na horkém slunci, mezi rozpálenými kameny. Klášter Spitakavor je velmi fotogenický, člověk si připadá jako ve filmu s Indiana Jonesem, nebo ve hře Diablo. Naštěstí na mě tady nikdo neútočí, vlastně jsem za celou dobu nikoho nepotkal.

Dalším cílem je klášter Šativank. Ten je podstatně níž, 1650 m místo 2000. To znamená, že tam bude slunce pálit ještě víc. Taky to ale znamená, že tam půjdu z kopce. Takže je čas vydat se na cestu.

Cesta nejdřív ubíhá příjemně, po cestě jsem potkal ležení pastevců, kteří mě zvou na čerstvé ovoce a mléko. Do stínu. To rozhodně nejde odmítnout. Vypadají, že se docela nudí a tak prý zastavují každého turistu, tedy v této době tak jednoho za měsíc. Chvíli si s nimi povídám, ale pak to začíná směřovat k panákům vodky. To bych ve 30 stupních nedal a tak se loučím a pokračuju dál.

Cesta před klášterem Šativank se dost zhoršuje, všude sesouvající se suť, bodláky, které se lepí na ponožky a škrábou nohy. Ke klášteru dorážím zpocený, podrápaný a s polovinou místní flóry na ponožkách. Navíc tenhle klášter vypadá spíš jako kamenná salaš. Jen pár starých kamenů s rytinami, které se válí před vchodem naznačuje, že jde o historickou budovu.

Ať je budova cokoliv, jde o kamenný dům, kde se dá sednout do stínu. Trávím tam hodinu, kdy se snažím snížit svou teplotu na úroveň slučitelnou se životem a sundat všechny bodláky z ponožek. K tomu přehodnocuju své záměry. Horko nesnáším a v těchhle teplotách to prostě nedávám. Dojdu do Horsu a když nebude k vydržení ani v těch 2000 metrech před ním, tak změním plány.

Sestupuju do vesnice Šatin, ve 1300 metrech u hlavní silnice. Zpocený jak lední medvěd na Sahaře objevuju obchod. Vykupuju zásoby chlazených nápojů a nanuků a obsazuju místní automyčku, která nabízí stín. Další hodinu trávím sezením na zídce a popíjením něčeho hrozně sladkého, ale studeného za zamračených pohledů místních. Když mi trochu otrne, beru batoh na záda a pokračuju. Teploměr nemám, ale předpověď v mobilu hlásí pro Šatin 33 °C. Musím nahoru.

Na mapy.cz možná vidíte červenou značku táhnoucí se celou Arménií. Berte ji s rezervou. Je to doporučená trasa, kterou kdysi někdo prošel ale nikdo vám nezaručí, že ty cesty budou opravdu existovat a budou funkční. Rozhodně nečekejte značky. Po jedné takové cestě jsem se právě vydal ze Šatinu směr Hors. Na mapě to vypadá jako příjemná cesta sady a lesíkem nad řekou. Z části je to pravda. Z další části je to hledání cesty po pás vysokou trávou a sesouvání se po zvířecích stezkách z prudkých svahů.

Pořád ale lepší, než jít po silnici. Nejsem Zen Buddhista ani Zibura.

Cesta se následně od řeky odklání a vede pěkným údolím podél potoka po lesní cestě, kde evidentně párkrát za rok projede traktor. Podstatně více, než traktorů, je tu však medvědů. Nejdřív jsem si namlouval, že tu jen pobíhá fakt velký jelen s průjmem, ten by však nevytvářel charakteristické stopy, které jsou vidět v každé blátivé kaluži. Zbytky signálu jsem využil na vyhledávání medvědích stop online a není pochyb, jsou tu méďové. A podle frekvence čerstvého trusu tu není jen jeden, ale je jich tu poměrně dost. Nebo je ten jeden fakt velký a na toaletu chodí velice často a zásadně na cestu. Nevím, co je lepší. Každopádně to není věc, kterou chcete vědět, když jste v úzkém údolí poblíž jediného zdroje vody v lese, který sahá jen pár stovek metrů od vody (a tedy se medvědi musí schovávat poblíž).

V tu chvíli si Středoevropan, který je zvyklý na to, že je lidské obydlí vždycky maximálně hodinu cesty, uvědomí, že tohle není výstup na Točník. V místě bez signálu, kde projde jeden člověk za měsíc (lidskou stopu v blátě jsem neviděl jedinou narozdíl od desítek medvědích), a obklopen medvědy (jasně, já vím, že nejsou nebezpeční, když o vás ví. Ale stejně, viděli jste, jak jsou velcí?), je prostě člověk sám za sebe. A to jsem čtvrt hodiny autem od vesnice, jak se musí cítit lidé uprostřed kanadské divočiny? Jednou bych to chtěl zažít.

Přemýšlím, jestli nabrat vodu, která mi dochází. Přemýšlím tak dlouho, až je z potoka jen malý čůrek, ze kterého už nenaberu. Nad Šatinem jsem nabíral v potoce přes filtr, ale v tomhle horku prostě člověk při pohybu vypije pět litrů za den, ani neví jak. Ještě, že mají přede mnou být na cestě tři řeky.

Cesta po chvíli potok opouští (stejně už v něm nic neteče) a vede po louce (bodláky!). Cestu spíš tuším, ještě, že mám v mobilu tu mapu. Nic moc, být tu mezi medvědy, ještě tak k tomu být ztracený. Cestu mají protínat tři řeky, které v době návštěvy nebyly značené jako sezónní (teď už jsou…).

Jak už asi tušíte, místo první řeky jsem našel jen vyschlé kamenné koryto. Místo druhé a třetí to samé. Dneska večer to ještě s vodou vydržím, holt nebudu vařit a tu zbylou deci vypiju. A zítra uvidím.

Na louce rozkládám svůj oranžový stan na místě, kde ho musí i krátkozraký medvěd vidět už z dálky. Batoh s jídlem věším na vzdálený strom, kde jsou připravené kameny, aby člověk byl schopný vylézt na nepřístupné místo. Evidentně nejsem sám, kdo byl ze stop trochu nervózní.

S výhledy na západ slunce nad horskou pouští usínám. Ne, že bych se moc vyspal, kolem stanu samozřejmě pořád něco chodí a funí. A k tomu kolem rejdí myši, já mám na tohle prostě smůlu.

Den 4. – Tohle nedám

Ráno vstávám sice nevyspalý, ale nadšený. Přežil jsem! Jsem už rozhodnutý jít dolů, v tomhle vedru to bez vody fakt nejde. Ale než půjdu do vesnice, udělám si zacházku k jezeru Hors. To je velké, tak by snad nemělo být vyschlé.

Vedro je už ráno a to jsem v 1800 m. Vodu už skoro nemám, pokud nepočítám ty litry potu. Ještě, že jsem vzal jen nízké trekovky, sice se na mě lepí bodláky, ale lepší než propocené pohory. Naštěstí je ještě před jezerem bažina a z ní pod silnicí vytéká čůrek vody. Ještě nikdy jsem neměl z rezavé trubky takovou radost! Nabírám plné lahve, užívám si ten pocit čisté přefiltrované vody v ústech a vrací se mi optimismus. Když kolem projíždí stará Lada s místními, tak jen nevěřícně koukají na špinavého člověka v příkopě, co s úsměvem od ucha k uchu pije z lahve.

K jezeru Hors to je pak už hračka. Pramen je sice vyschlý a jezero špinavé, zato je tu turistická útulna. Sbitá z plechů a obehnaná plotem – zřejmě tu někdo chtěl spát a bál se medvědů. Pochopení pro to mám, ale současné zábrany by překonalo i medvídě s obrnou. Jsou tu každopádně dvě nejdůležitější věci – voda a stín! Z jedné strany jezera jsou místo bahna betonové panely a tak se koupu, nabírám vodu a vařím konečně tu konzervu tuňáka a těstoviny, co tahám z Jerevanu. Mám s sebou jídlo na pět dní a plynovou bombu na dva týdny, takže nemusím šetřit.

Nikde nikdo, celé jezero mám jen pro sebe. Největší zvířata v okolí jsou po mé maličkosti mouchy.

Na zimu tu ale čekat nebudu a tak, když už mě nebavilo dívat se, jak mi schnou vyprané věci, jsem se rozhodl pro návrat do civilizace. Za Horsem je to totiž s vodou podle mapy ještě horší.

Scházím do vesnice. Kromě pastevce, kterého vidím z dálky (a vzhledem k jeho psovi se ani moc nepřibližuju) nepotkávám nikoho, kdo by taky v tom vedru byl venku? Uprostřed vesnice stojí Buchanka ve vojenské zelené, vedle ní ve stínu klábosí místní pánové a vedle nich v oprýskaném domě – obchod!

Svalím se na lavičku ve stínu a za pomoci nápojů a nanuků se opět snažím snížit si svou teplotu na úroveň, za kterou by se o mě můj doktor nemusel bát.

Po vychladnutí zjišťuju možnosti. Ubytování tu je, ale drahé. Autobus sem prý nejezdí. Za chvíli má ale taxi někoho přivézt a tak mě může odvézt zpět do Jeghegnadzoru za ֏2500. To je fér, v Miláně bych za tyhle peníze do taxíku nejspíš ani nenastoupil a vzhledem k vedru bych za cestu dolů zaplatil i dvojnásobek.

V plánu je dojet do kempu u řeky a tam přečkat noc. Ve starém Mercedesu, který slouží jako taxi, je však teploměr a jak se blížíme k Jeghegnadzoru, blíží se i on k metě 40 °C, až ji nakonec překračuje. Auto samozřejmě nemá klimatizaci a i přes otevřená okna se mi zdá, že se začínám malinko připékat. Nastal čas na změnu plánu, musím někam do hor. Do vysokých hor. Do těch nejvyšších, co Arménii ještě patří. Půjdu na Aragac.

Oznamuji taxikáři změnu plánu a ten mě veze na zastávku směr Jerevan. Na té už stojí maršrutka připravená vyrazit. Není čas ztrácet čas, řidič pospíchá, hned chce peníze. Jakmile je má, okamžitě se pospíchá méně a vyrážíme až za čtvrt hodiny.

V minulém dílu jsem psal, že mi přišlo, že se v Arménii jezdí lépe, než v Gruzii. Asi bych to měl vzít zpět, tenhle řidič byl šílený. Přijde mi to nejen v Arménii zajímavý paradox. Všichni jsou tu na pohodu, žádný spěch, cigárko, vodečka. Ale jakmile sednou do auta, počítá se každá sekunda. Zatáčka? Nevadí, ten kamion předjedeme, však se nějak vejdeme. Auto má tachometr do 150? Asi to má nějaký důvod, každou jízdou musíme využít celou stupnici. Že to z kopce zrovna na vesnici, kde jdou děti ze školy? Nevadí. Zjistil jsem, že se vyplatí jezdit starými auty a autobusy. Ty tolik nejedou a majitelé si je častěji hýčkají. A navíc se pořád raději vybourám v 50 km/h v Ladě, než ve 100 km/h v Mercedesu.

Řidič nové maršrutky od zmíněné značky se na mě ošklivě díval, když jsem sahal po pásu a neváhal mi ho vzít z ruky. Po pár minutách jízdy jsem se ale tajně připoutal, tohle bylo jako horská dráha. Jen se nemůžete uklidňovat, že je zážitek konstruovaný tak, aby se vám nic nestalo. Nevím, jestli jsem se bál víc předchozí noc toho funění kolem stanu, nebo téhle jízdy, každopádně jsem byl fakt rád, že skončila.

V Jerevanu mě čekalo jak jinak, než vedro. Rezervoval jsem si ubytování v Byurakanu, který je kousek pod Aragacem a v rozumné nadmořské výšce. Vzhledem k teplotám jsem si objednal taxi alespoň na autobusák, ze kterého autobusy vyjíždí. ֏1800 bylo tentokrát dobře investovaných, vůz měl funkční klimatizaci a těch 15 minut bylo snad nejlepších za celý den. Až jsem trochu uvažoval, že bych se nechal chvíli vozit po městě.

Na nádraží jsem zjistil, že autobus zrovna odjel, další jede za hodinu. Nevadí, aspoň se najím v místním bistru, kde sice není klimatizace, ale alespoň stín.

Poté přišel čas najít autobus. V Arménii sice polovina vozidel vypadá, že je ukradli z technického muzea, ale tenhle byl i na tyhle poměry sešlý. Ale jak jsem psal, v Arménii platí, že čím starší, tím bezpečnější a navíc to bude zážitek. Za ֏400 cesta do hor historickým vozidlem, to u nás nezažijete.

Autobus se kompletně naplnil. Ve čtyřicetistupňovém horku to znamenalo jediné. Pokud se chce cesta obejít bez zásahu zdravotnické služby, musíme jet s otevřenými dveřmi. Zabral jsem si už delší dobu před odjezdem sedačku a jen jsem úzkostlivě vyhlížel důchodce a lidi o berlích, protože tohle bych fakt nedal ve stoje. Místní jeli v dlouhých kalhotech a košili s dlouhým rukávem, někdo dokonce v kabátku a vypadali, že jsou v pohodě. Já měl na sobě funkční tričko a kraťasy, které musely ortodoxnější část autobusu rozhodně pohoršovat a potil jsem se jako prase.

Do Byurakanu jsme dorazili v pořádku. Serpentinami do kopce se autobus ploužil rychlostí zdatného německého důchodce a podvečer v 1500 m byl přeci jen o něco příjemnější.

Náladu mi nemohlo zkazit ani to, že v hostelu netekla voda a tak jsme jeli naplnit barely vodou ze studánky. Sprcha je sprcha, i když se člověk musí polévat kýblem. Příštích pár nocí nebudu mít ani to.