Jako téměř každý rok jsem se chtěl vydat na místo, kde jsem ještě nebyl. Volba v roce 2023 padla na Arménii, kam jsem se chtěl od cesty do Gruzie podívat už dlouho. Levné letenky, levný život na místě a vysoké hory, to mi vždycky znělo dobře. V plánu byl přechod Geghamských hor a výstup na Aragac, z čehož nakonec vyšla jen druhá polovina. Čtvrtý díl je o zbytku pobytu v Arménii, Jerevanu, pevnosti Amberd, klášteru Geghard, paláci v Garni a „symfonii kamenů“ tamtéž.
Den 7. – Pevnost Amberd a kostel Vahramašen
Ráno se budím po spaní na karimatce na betonu nečekaně odpočatý a do příjemné ranní teploty. Od včerejška se ochladilo a tady ve 2150 m je ráno velice příjemně. Umývám zuby v zašlém venkovním umyvadle, balím věci, dávám si čaj a pozoruju východ slunce nad pouští.
Vstup do pevnosti Amberd stojí ֏1500, je to zřícenina z 10. století, která je v poměrně dobrém stavu – výhoda zřícenin v poušti. Tahle je zřícená už od 13. století, kdy ji vyplenili Mongolové, takové u nás obvykle připomínají už jen zbytky valů a zbytek stěn je zakomponovaný do okolních obydlí.
Rád chodím po starých místech, kde se psala historie, ale je fakt, že bych sem asi speciálně kvůli pevnosti příště nejel. Ale aspoň jsem tu sám, přeci jen v 7 ráno se sem ještě jiní turisté nedostali. Vedle pevnosti je kostelík který je jen o sto let mladší.
Po prohlídce je v plánu využít značenou turistickou stezku, druhou ze dvou, které jsem v Arménii potkal. Měla by vést do Byurakanu, ale ze včerejška mám puchýře a tak plánuju dojít jen k odbočce k jezeru Kari a tam si někoho stopnout.
Turistická trasa je dobře značená a vede po úbočí rokle, nad kterou stojí pevnost s kostelem. Naskýtají se tak super výhledy, jen se za nimi musíte otáčet – lepší je jít opačným směrem. Stáda a jejich čtyřnohé ochránce naštěstí nikde nevidno.
Po nějaké době dorážím ke křižovatce. Slunce začíná svůj teror a tak si nacházím pěkné místo na stopování, odkud uvidím a budu viděn. Místo mám ideální, jen ta auta nějak nejezdí.
Total climbing: 193 m
Total time: 01:31:00
Po půl hodině projíždí druhé auto a zastavuje. Zachovalá Lada a v ní tak padesátiletý příslušník jezídského etnika (bez psa), který je na svou kulturu velice hrdý. Na plné kule mu tam hraje jezídský pop (který zní jako arménský, či gruzínský pop, jen je to zřejmě jiným jazykem – neidentifikoval jsem jakým). K tomu trvá na tom, že se nesmím připoutat a vypadá, že se jinak urazí.
Chtěl jsem jen do Agaraku, ale on z nějakého důvodu trvá na tom, že mě hodí do Voskevazu – no nevadí, vypadá to jako velká vesnice, tak to brzy pojede.
Na místě se ukazuje, že autobus sice zrovna odjel, ale za hodinu pojede další, tak na trhu nakupuju a ihned konzumuju výborné čerstvé švestky a čekám s ostatními ve stínu.
Cesta do Jerevanu proběhla v pohodě, do centra jedu klimatizovaným autobusem značky MAN. Rozdíly ve vozovém parku tu jsou značné nejen u autobusů, u nich je to však vidět snad nejvíc. V podstatě tu jezdí hodně staré vraždy vyrobené hluboko za dob SSSR. Ty jsou hlavně na příměstských linkách. Pak tu jsou čínské autobusy, co vypadají jako z devadesátek, ale budou zřejmě novější, mají na sobě nálepky o arménsko-čínském přátelství. Těch je taky hodně a jezdí v podstatě všude. Třetí, nejmenší skupinou, jsou moderní kloubové evropské autobusy s nálepkami s Evropskou unií. Ty jezdí hlavně na nejvytíženějších linkách v centru. A jako jediné nebývají narvané k prasknutí. Pak tu ještě jezdí maršrutky, kde narazíte na leccos a trolejbusy, které pamatují krále Klacka a vzhledem ke stavu trolejí jezdí většinu času krokem. Metro je tom jen o trochu lépe, navíc většinou nejezdí tam, kam byste chtěli, takže bývá oproti autobusům prázdnější. Tramvaje tu nemají.
Co se týče platby, většinou se dočtete, že se platí až po jízdě, přímo řidiči. To se však v současnosti mění a někde se vyžaduje platba předem – buď do skříňky u řidiče, nebo přímo řidiči. Obvykle se tak platí v novějších, větších autobusech, kde řidič už nemá přehled, kdo platil. Nicméně je to pořád hlavně otázka cti, těch ֏100 za jízdu nezruinuje ani místní. V metru pak potřebujete vždy koupit žetony, které vás pustí přes turnikety.
Autobus MAN mě přivezl až před Modrou mešitu, kde si chci na chvíli odpočinout v klidu ve stínu. Na mešitu jsou místní velice hrdí, i když muslimů je tu pomálu. Už proto, aby mohli ukazovat, jak jsou oni ti tolerantní oproti těm zlým Ázerbájdžáncům. Park by sice zasloužil opravit, ale stín tam je a jako většina mešit nabízí pohledy na promyšlené fresky a zajímavou architekturu. Pokud jste praktičtěji zaměření, oceníte kromě stínu i WC zdarma.
Pak už jen dlouhá cesta narvaným autobusem na hotel s výhledem na Ararat a snídaní v ceně, jako odměna tělu za ty bolavé nohy včera.
Den 8. – Odpočinek v Jerevanu
Další den jsem si naordinoval odpočinek. Počasí je konečně vcelku příjemné, tak si jdu projít centrum. Jerevanská kaskáda, která byla vystavěná v 70. letech rozhodně stojí za návštěvu, i kdybyste v Jerevanu nic jiného vidět neměli. Dlouhé schody s uměleckými díly a výhledy na město. A jestli vás bolí nohy, pod schody jezdí eskalátory.
Kaskáda bohužel nebyla dostavěná, takže když dojdete nahoru, čeká vás smutný pohled na betonové základy a trčící rezavé roxory. Pokud to zvládnete a vyšplháte po ocelových schodech, které mi připomněly přestup na MHD Ostrava Svinov – Mosty, dostanete se na vyhlídkovou plošinu s velkou sochou, kde už je svět zase v pořádku.
Zbytek dne trávím na hotelu s knihou z místní knihovničky, kde je výběr povídek arménských spisovatelů, The Warmest Country. Povídky mi většinou svým stylem moc nesedí (možná je to překladem do angličtiny), ale je to zajímavý vhled do arménské kultury. Od pastevců 19. století, přes genocidu Arménců a vyhnání zbytku z území současného východního Turecka, po Sovětský svaz, který sice přinesl velké zvýšení životní úrovně, ale s ní i násilné změny ve společnosti, represe a gulagy. Co zůstává stejné v každé době, jsou hektolitry alkoholu. Kniha byla vydaná v roce 1991, takže na povídky z doby po rozpadu SSSR nedošlo, škoda. Kvality Doby z druhé ruky to nedosahuje, nakonec je to i jiný žánr, ale svědectví o jednotlivých érách Arménie v posledních 150 letech kniha podává dobře.
Den 9. – Garni a Geghard
Příjemné počasí drží, tak nastal čas zase někam vyrazit. Tentokrát za kulturou, na pořadu dne je klášter v Geghardu zapsaný v Unesco a chrám Garni.
Autobusy směrem do Geghardu jezdí z východní stanice Gai, kam je trochu problém se s hostelu dostat, ale dlouhou cestu plnou nejistoty jsem vydržel a nevzal jsem si taxi. Maršrutka číslo 284 už stojí na místě, pěkně ve stínu mezi stromy, tak se jen ujišťuju, že jede do Garni a čekáme na odjezd.
Vtom do maršrutky přistoupí mladý pár, který se lámanou ruštinou ptá, jestli maršrutka jede do Garni. Přízvuk je mi podezřelý, tak se ptám: „Nejste Češi“? „Ne, Slováci!“, odpovídají. Těsně vedle. Zakecáme se a pokračujeme dál společně. Slovák je kuchař a tak mají více informací o místním jídle a co se vyplatí objednat.
Klášter je v údolí za Goghtem a autobus nejede až k němu, posledních pár kilometrů tak musíme pěšky. Slovenka nerozumně krmí psa se zlomenou nohou, co k nám přišel žebrat a tak se ho nemůžeme zbavit. Naštěstí za chvíli potkáme dalšího nerozumného turistu v protisměru, pes odtušil, že z něho kouká další svačinka a vydal se za ním.
Klášter Geghard rozhodně stojí za návštěvu. Jeho historie sahá až do 4. století, hlavní kaple byla postavena ve století 13.. Černý kámen dodává místu na tajuplnosti a kupole jsou vytesané tak, aby na nich sluneční svit rozehrával hru světel a stínů.
Díky zápisu v Unesco a levným letům Wizzair tu bylo hrozně plno. Jindy se takovým místům vyhýbám, ale tady to stálo za to. Navíc je v okolí mnoho dalších menších staveb a míst, která stojí za prohlídku a kam většina turistů nezavítá, stačí sejít z hlavní cesty z parkoviště na malé pěšiny, kterými je okolí protkané.
Další plánovaná zastávka je chrám v Garni. Když se narodil Ježíš, tenhle chrám už stál, navíc jde o nejvýchodnější římský chrám a jediný takový v bývalém SSSR. Vstup nicméně stojí na Arménii poměrně vysokých ֏1500 a po zážitku v Geghardu tady toho vlastně moc není. Za podívání kromě chrámu stojí i sauna se zbytkem mozaiky s vtipným nápisem místních dlaždičů: „Pracovali jsme tu, ale nezaplatili nám.“ Některé věci se nemění.
Už se nám moc nechce, ale místní nám doporučují návštěvu místní „Zpívajících kamenů“. Sice moc nevíme, o co jde, ale když už tu jsme… Vstup jen za ֏200 a hromada turistů. Opět nelituju. Určitě jste se ve škole taky (zbytečně) učili o sloupcové odlučnosti čediče a jak je Panská skála jedinečná, takže se na ni ani nesmí lézt. Pak jste možná byli na Islandu na Černé pláži a u jeskyně Hálsanefshellir a říkali si, že tohle je jiné kafe. Zpívající šutry jsou ještě jiná liga a i pokud nejste fanoušci geologie, tak vám vyrazí dech. Několik kilometrů dlouhé, desítky metrů vysoké, zkroucené do různých tvarů, šestihrany čediče, kam se jen podíváš. Cedulky varují před pádem kamenů, ale lézt pod ně zakázané není, dokonce potkáváme svatbu, co se pod převisy fotí.
Na druhé straně vylézáme zpět do vesnice. Slováci si tu našli ubytování, já se vracím do Jerevanu na poslední noc, tak nastal čas se rozloučit. Maršrutka si dává na čas a je samozřejmě nacpaná, po cestě vidíme několik nehod a autobusy nejedou tak, jak mi je jízdní řády našly. Poté, co už přes hodinu čekám ve tmě s ostatními na poslední přestupní zastávce na autobus, který má jezdit co půl hodinu, jsem vyměkl a objednal taxi. Vzal jsem s sebou další dva lidi, čekal jsem že přispějí, ale jen poděkovali. Tak jsem aspoň udělal dobrý skutek. ֏1800 mě nezabije a pro ně to může být plat za hodinu práce.
Den 10. – Opět Jerevan a odlet zpět
Mám spoustu času a v noci se v letadle asi moc nevyspím, tak to chci poslední den pojmout opět na pohodu. Nakupuju suvenýry, posílám pohledy, prohlížím památky, hledám kešky a trávím hodinu u vodotrysků v parku postaveném v roce 2019 u příležitosti 2800. výročí údajného založení Jerevanu. Park je v centru hned vedle Náměstí Republiky a vodotrysky musí být super hlavně ve vedrech. Pod některými se dá procházet a když máte smůlu, namočíte se. Děti se tu v létě musí vyřádit.
Pak nastal čas najít maršrutku na letiště za ֏300. Jede na čas, jen je už na Náměstí Republiky skoro plná. Ve veřejné dopravě je tu zvykem jezdit jen s malými zavazadly a tak si připadám s krosnou trochu blbě, zvlášť, když se maršrutka za chvíli naplní tak, že musíme ostatní pasažéry odmítat. Mám ji sice na klíně, ale tím pádem zase nemůžu nikoho pustit sednout. Naštěstí žádný stoletý dědeček s holí nenastupuje (ne, že by měl kam) a tak mi ušetří morální dilema.
Flixbus mě ještě před odletem potěší zprávou o tom, že je můj ranní autobus bez náhrady zrušený, ale povede se mi rezervovat jiný s přestupem. V Miláně jedu po příletu autobusem na Milano Centrale, kde to vypadá trochu strašidelně – všude na lavičkách spí lidé tmavých pletí a kdo nespí, tak popíjí a pořvává. Autobus, kterým jsem se měl dostat na Milano Lampugnano zastávku prostě projel a nezastavil mi, tak mi zbyla poslední možnost (taxi v Miláně už fakt ne, to radši pěšky). Dojít na jinou zastávku a jet odtamtud. K tomu si chci ověřit, jak přesně autobus jede a koupit si lístek, protože nevím, jak to tady v autobusech je, ale potřebuju nějaký špendlík, abych otevřel kryt SIM karty a vyměnil si arménskou kartu.
Štěstí se ke mě otáčí čelem. Nejen, že stíhám na zastávku dojít, ale ještě k tomu na zemi leží špendlík, kterým vyměňuju SIM, autobus stíhám, autobusák je přívětivý, umí trochu anglicky a vysvětluje, jak si lístek koupit. Přípoj taky stíhám, tak si můžu celý zpocený z dlouhé cesty (v Miláně bylo vlhko a horko i v noci) užívat krás nočního autobusového nádraží Lampugnano a čekat na hodinu zpožděný náhradní spoj. A trochu litovat slečnu, co musela sedět vedle mé propocené maličkosti.
Dojmy po třech měsících
Arménie má určitě co nabídnout jak milovníkům přírody, tak historie. Pokud půjdete v létě, nebo jako já v září, nepodceňte horko a pokud jdete do přírody, tak ani vodu. Arménie nabízí jak poušť, tak lesy, tak se podle toho zařiďte. Lidé jsou tu milí a pokud budete mít štěstí a půjdete někam mimo turistická místa, pozvání na čaj, večeři či přespání vás nemine. Největší nebezpečí je tu s přehledem doprava, na druhém místě pak asi pastevečtí psi. Pokud jste v regionu byli, tak asi tušíte. Být vámi, preferuju autobusy a vyhýbám se meziměstským maršrutkám, stejně jako v Gruzii. Subjektivně mi přišly maršrutky nejnebezpečnější, jde často o nové vozy, které dosahují značných rychlostí, řidiči ale jezdí, jako by měli na tachometru o polovinu méně. Předjíždění v nepřehledných zatáčkách je tu naprosto běžné. Veřejná doprava je super levná a má své jízdní řády, alespoň co se týče odjezdu, ale není na ně spoleh. Taxi jsou naštěstí velice levná, alespoň pokud jste v dosahu civilizace a fungují aplikace jako Yandex Taxi, nebo GG.
Rozpočet
Výdaje jsem nesledoval detailně, tak spíš jen odhadem:
- Letenka Miláno – Jerevan a zpět s 10kg odbaveným zavazadlem: 3907 Kč
- Doprava do Milána a zpět: ~1700 Kč (bydlím v jižním Německu)
- Předražené taxi z Milána na letiště: 2649 Kč
- Ubytování v Arménii: ~400 Kč na noc, tedy 2000 Kč za 5 nocí (zbytek spaní v přírodě)
- Taxi a veřejná doprava v Arménii: ~2000 Kč
- Pak vstupy, suvenýry a jídlo, těžko odhadnout.
- Celkem bych odhadl cca 14 000 Kč za 10 dní, spíše nízkorozpočtově. Dá se ale dostat i podstatně níže, zvlášť pokud si odpustíte zbytečné výdaje na taxi.
