Arménie 2023, díl 3. – Aragac

Jako téměř každý rok jsem se chtěl vydat na místo, kde jsem ještě nebyl. Volba v roce 2023 padla na Arménii, kam jsem se chtěl podívat už od cesty do Gruzie. Levné letenky, levný život na místě a vysoké hory, to mi vždycky znělo jako dobrý plán. V plánu byl přechod Geghamských hor a výstup na Aragac, z čehož nakonec vyšla jen druhá část. Třetí díl je o výstupu na jižní a severní vrchol Aragacu, nejvyšší hory v Arménii.

Jak asi víte, jedním ze symbolů Arménie je 5137 metrů vysoká hora Ararat, která se však už drahnou dobu nachází v Turecku. Přesto je za dobrého počasí vidět prakticky z celé Arménie a místní je rozhodně považují za „svoji“ horu. Ararat je tedy svým způsobem nejvyšší arménská hora. Nicméně nejvyšší hora nacházející se na arménském území je podstatně nižší a nalézá se pár desítek kilometrů od Jerevanu. Jakožto správná sopka v důchodu má vrcholů kolem svého bývalého jícnu několik, ten nejvyšší severní má celých 4090 metrů. Být v Alpách, tak je 22. nejvyšší. Na dva z vrcholů vedly i moje kroky v honbě za menším vedrem.

Den 5. – Aklimatizace na jižním vrcholu

V ubytování jsem se pro změnu nevyspal, protože bylo opět vedro, což znamenalo otevřené okno a poslouchání štěkajících psů venku. Když jsem se ráno vzbudil, voda ještě netekla, venku už svítilo slunce a rychle ohřívalo, co jen mohlo. Potřeboval jsem se dostat z Byurakanu ve 1450 metrech k jezeru Kari ve 3200 metrech. Autobus tam nejezdí, nabízel by se autostop… ale vyměkl jsem. V tomhle vedru na slunci stopovat nebudu. Jasně, mohl jsem stopovat ve stínu, ale už jsem měl těch teplot prostě dost, musím se z nich dostat, ať to stojí cokoliv. Zařídil jsem si tedy taxi za vysokých ֏14000 (jak se dočtete později, dá se i skoro o polovinu levněji, to jsem však nevěděl, Yandex taxi mi bohužel sdělilo jen to, že v okolí žádná taxi nejsou) Než si objednáte taxi, ujistěte se, že dojede až k jezeru, mnoho místních aut na plyn to nedá.

Taxikář byl sice drahý, ale nahoru mě dovezl rychle a spolehlivě. Auto bylo sice bez klimatizace, ale alespoň už nepamatovalo SSSR. Protože jsem měl spát hned ve 3200 metrech a chtěl jsem se konečně vyspat, postavil jsem stan, uvařil si oběd a šel se aklimatizovat na jižní vrchol Aragace (Aragacu?) Ten je ze čtyř vrcholů se svými 3888 m nejnižší a míří na něj nejvíce turistů. V dobrém počasí to dáte i v teniskách, největším nepřítelem je výška a tedy řídký vzduch – mnoho lidí to otáčí kvůli nevolnosti, nebo bolesti hlavy. Dobrý obrázek si můžete udělat z logů místní kešky (pokud máte na Geocachingu účet).

Nahoru se šlo pohodově, teploty tu byly kolem 15 – 20 stupňů, takže ideál. Nahoře mi dokonce byla trochu zima a potkal jsem tam turisty v bundách. Jediným dalším problémem kromě výškové nemoci je orientace – cesty rády mizí, dá se sice jít volným terénem a situace je díky absenci vegetace přehledná, ale musíte trefit správný hřeben pro výstup nahoru. Pokud je vidět podlouhlý miniledovec nalevo od vrcholu, potřebujete ho obejít zleva po hřebenu. Cesta v Openstreetmap a tedy i v mapy.cz, která vede po východním hřebenu kolem skal, nevypadala příliš schůdná a bude nejspíš obnášet lezení. Ta prostřední je ta pravá a je zmapovaná dobře.

Na jižním vrcholu je lavička, závětří a pěkné výhledy na všechny strany. Musí tu být famózní výhled na Ararat, ale bohužel se mi kvůli oparu neukázal. Zato jsem si však prohlédl, kudy se chodí na severní vrchol, který mám v plánu další den. Mám z výstupu respekt, takhle shora to vypadá dost neschůdné. Ale uvidím na místě, protisvahy vždycky vypadají horší, než jsou.

Dolů jsem to vzal přes sedlo mezi jižním a západním vrcholem, abych obhlédnul situaci. Jak se ukázalo i další den, vyplatí se hledat vyšlapanou cestu, pokud se nechcete sesouvat sutí. Nicméně sesuv se povedl bez úrazu, v sedle jsem naznal, co mě další den čeká a šel jsem dolů.

Protože jsem opět ztratil cestu a jezero ze sedla není vidět, šel jsem volným terénem po trávě. Tím jsem se ocitl na západ od jezera, u bývalé sovětské stanice pro výzkum vesmírného záření. Kdo má rád urbex, tak si tu určitě užije. Pokroucené staré sloupy vysokého napětí, stará observatoř s kupolí, vše zanechané svému osudu a volně přístupné.

Po prolezení a pofocení budov byl čas si jít uvařit večeři a zalehnout do stanu. Zítra mě čeká náročný severní vrchol.

Den 6. – Severní vrchol Aragacu

Jak jsem se těšil na vyspání, tak se opět nekonalo. Je tu sice klid a ticho, ale na ranních 6 stupňů jsem se do spacáku neustrojil. Každopádně lepší, než vedro. A hlavně, že nebolí hlava po zásadní změně výšky.

Využívám WC za ֏200. To je sice jak v Praze, ale nebudu jim tu kvůli tomu osrávat keříky. Poblíž stanu přespávali v autě čtyři Íránci, co míří na stejný vrchol, ale ještě nejsou sbalení. Beru svůj skládací batůžek z Decathlonu a mířím do čtyř tisíc ten den jako první. Zítra má podle předpovědi začít silně pršet, tak je to dnes, nebo nikdy.

Cesta do sedla je v pohodě, počasí vypadá velice slibně a na slunci se rychle otepluje, nikoliv však nepříjemně. Při pohybu jsou kraťasy a tričko tak akorát.

Za sedlem začíná suť. Tu si při výstupu vychutnáte ve všech podobách, od dvoumetrových balvanů na začátku po štěrk milimetrových rozměrů uprostřed cesty.

V podstatě můžete zvolit dva přístupy. Buď sejdete přímo dolů do údolí a pak vyšplháte na vrchol. Je to víc převýšení, ale odpustíte si traverz ve štěrku. Plus se tato cesta doporučuje, pokud hrozí laviny.

Druhou variantu jsem zvolil já. Kousek pod sedlem začnete traverzovat a pod severní vrchol dojdete svahem. Po cestě je malý ledovec, ale nic, čeho byste se měli bát. Nevýhodou je, že pokud se vám nepodaří najít cesta, zejména přes ten jemný štěrk vám to bude pekelně ujíždět.

Já se brzy poučil a raději si k cestě trochu zašel, poměrně brzy jsem tak stál v dalším sedle, tentokrát mezi severním a východním vrcholem. Tady teprv začíná to správné peklíčko, společné pro obě cesty. Tedy pokud jako já nenajdete tu správnou cestu. Něco tam vyšlapáno bylo, tak jsem si řekl, že je to ono, ale po sto metrech metodou „krok nahoru, půl kroku sesuv dolů“ jsem si řekl, že to tedy rovnou můžu vzít sutí a držet se skalek. V této fázi už je však svah už poměrně prudký a tak každá chyba končila poměrně nepříjemným sesunem s velkými kameny směrem dolů. Nahoru jsem došel, ale nebuďte jako já. Slušná cesta (stejně to klouže, ale lepší, jak suť) vede po hřebínku spíše nalevo. Jestli chcete sledovat mou GPX stopu, tak správná je ta sestupová, západní.

Celá cesta je poměrně bez expozice, to se však mění nahoře na předvrcholu. 4000 metrů jsou znát, trochu se mi točí hlava, v kamenech vidím draky, tak mě rychle přechází nápad na dolezení na hlavní vrchol s křížem, který se tyčí 100 metrů ode mě. Až vám někdo bude tvrdit, že vylezl na severní vrchol Aragacu, zeptejte se, jestli byl až u kříže… Já ne, mám se rád.

Užívám si samotu na vrcholu a fotím si sluncem zalitou arménskou krajinu. Výstup je však jen polovina celé akce a tak nastal čas jít dolů.

Při sestupu konečně nacházím správnou cestu a tak kloužu jen každý desátý krok. Potkávám jako prvního týpka s vyřezávanou holí, ocelovými zuby a botami slepenými textilní páskou. Stěžuju si na klouzavý štěrk, na což mi odpoví, že v tomhle počasí je to ještě dobré, zato za deště… věřím mu, za deště bych sem nelezl. A v jeho botách už vůbec ne.

Následují Íránci, kteří vypadají dost vyčerpaně, ale při smyslech. Děláme selfíčka pro osvěžení, chválím je, že jdou narozdíl ode mě po cestě a pokračuju dolů. Potkávám dalších pár lidí, vypadá to, že nás šlo dneska nahoru kolem deseti.

Pak mě čeká další traverz, který chci tentokrát udělat výš. Nicméně po chvíli zjišťuju, že bych musel traverzovat ve svahu ledovec a na to nemám vybavení, tak stejně musím sejít níž. Jak jsem si napsal hned dvakrát do deníčku, ty trasy jsou v Openstreetmap značené dobře, držte se jich. Nebuďte jako <0174, co ví furt všechno líp.

U jezera je restaurace, která má hrozné hodnocení. Ale chci se odměnit za výstup, tak tam stejně vlezu… Myslím, že tuhle historku už každý z vás někdy zažil. Nechoďte do restaurací, co mají fakt špatné hodnocení. Ne, nebudete to vy, co zrovna budou mít štěstí.

Za ֏3560 jsem čekal dvacet minut na jídelní lístek v poloprázdné restauraci. Pak asi půl hodiny na jídlo, kdy přede mě donesli scvrklého suchého upečeného ptáka, prý křepelku, bez přílohy. K zaplacení jsem se už raději vydal přímo k servírce, jinak by mě snad ignorovali až do večera. Tohle fakt ne.

Jsou teprv čtyři a v restauraci mi zkazili náladu, rozhodnu se tedy rovnou odjet. Stejně se má hned ten další den ochladit a pršet, tak to snad zvládnu i v nižších polohách. Další drahé taxi už nechci, tak jdu na stopa, kde už dva spolustopaře potkám a vyklubou se z nich Češi, dokonce z mého rodného města.

Protože auta nějak nejezdí, kolegové využijí kontaktů a zajišťují taxi za téměř polovinu ceny, ֏8000. Sedíme sice v něčem velikosti krabičky od sirek i s batohy, ale bez problémů nás doveze až dolů.

Já vystupuju dřív, u odbočky na pevnost Amberd, kterou si chci prohlédnout. Na křižovatce sedí prodavač fíků, který prodává své ovoce neexistujícím kolemjedoucím autům. Kilo fíků tak úplně nechci, stačilo by mi pár, ale nedaří se mi to vysvětlit prodavači, tak nakonec odcházím s kilem fíků za polovinu ceny.

Místo je poměrně obydlené místními jezídskými pastevci. O Jezídech a jejich náboženství si něco přečtěte, je to zajímavá komunita. Já se bohužel nejdříve setkal s jezídskými pasteveckými psy, kterým evidentně boží milosrdenství nic neříkalo a s nepřátelskými výrazy běželi ke mně. Pes, který štěká, prý nekouše, ale přišlo mi, že by jim nedělalo žádný problém velice rychle se štěkáním přestat.

Od pastevecké chýše začaly znít nadávky a příkazy od pastevce, který situaci viděl, ale psi měli náskok pár desítek metrů. Když jsem slyšel lehce hysterický tón, kterými se snažil psy přimět k návratu, tak jsem se teprve začal opravdu bát. Připravil jsem si turistické hole k boji na život a na smrt, naštěstí jsou však v Arménii všudypřítomné kameny a pastevec měl velice přesnou mušku. První pes zavyl bolestí a druhého chuť na turistický řízek rychle přešla. S pastevcem jsme se pak chvíli pokoušeli o společenskou konverzaci, ale vzhledem k tomu, že jsme neovládali žádný společný jazyk, tak jsme se raději rozloučili.

Občas by mapy nemusely být tak podrobné. Už mě fakt bolely nohy, ale když jsem viděl, kolik je v mapě poblíž salaší a na silnici kravinců, byla to silná motivace k postupu dále. Přežil jsem medvědí les, teď bych nerad skončil jako svačinka pro psa, nebo ráno dostal kopytem do obličeje.

Tak se stalo, že jsem došel 8 km až k pevnosti. Venku už byla tma, tam ale stále svítil obchod se suvenýry. Zeptal jsem se, jestli je tam možné přespat a bylo mi určeno místo na opuštěném zarostlém štěrkovém parkovišti. Chvíli jsem se snažil do uježděného štěrku zapíchnout kolíky od stanu, ale nedařilo se, tak jsem je ukecal k přespání v místním přístřešku. Můj stan je sice lehký, ale bohužel není samonosný.

Prodej vstupenek do pevnosti obstarávají místní pastevci, zde však umí rusky a hlavně pokud mají psy, tak jsou někde daleko za plotem, aby neobtěžovali české turisty. Nezávisle na sobě se mě dva lidé zeptali, jestli jsem z Česka. Když jsem se udiveně ptal, jak to uhodli, tak že prý že sem nikdo jiný, než Češi, nechodí pěšky…

Na dotaz, kde mají záchod, mi výmluvně ukázali do okolních luk, umyvadlo však měli, tak jsem v rámci možností provedl večerní hygienu, podělil se o fíky a usnul spánkem těch, co vylezli na Aragac a pak si dali ještě 8 km připraveni se bránit místní fauně.