Jako téměř každý rok jsem se chtěl vydat na místo, kde jsem ještě nebyl. Volba v roce 2023 padla na Arménii, kam jsem se chtěl podívat už od cesty do Gruzie. Levné letenky, levný život na místě a vysoké hory, to mi vždycky znělo jako dobrý plán. V plánu byl přechod Geghamských hor a výstup na Aragac, z čehož nakonec vyšla jen druhá část. První díl je o příletu, hledání plynové kartuše a jízdě do Jeghegnadzoru.
V době psaní textu měla arménská měna dram, označovaná ֏, kurz asi ֏18/Kč, ceny v textu si tak vydělte tímto číslem (já si na cestě dělil dvaceti, protože to je jednodušší a měl jsem lepší pocit z toho, kolik jsem ušetřil).
Den 1. – Cesta do města
Žiju na jihu Německa, tak letím z Milána. Abych zavzpomínal na domovinu, jedu s Regiojetem ze Švýcarska. Jako obvykle komplikovaný plán, abych ušetřil pár desítek Euro… ale baví mě to.
Ze St. Gallenu odjíždíme na čas, ale před Gotthardským tunelem nás zastavuje kolona. Řidič se snaží, objíždíme velkou část kolony po staré silnici mezi skalami, ale nakonec stejně končíme v zástupu těch, co jedou na jih a do Milána dojíždíme s několikahodinovým zpožděním.
Což o to, let má taky hodinu zpoždění, jenže jak se v SMS píše, check-in končí v původním čase. A my přijeli přesně o pět minut příliš pozdě na to, abych ho stihl při přesunu MHD. Proč jen museli autobusáci ještě nabírat na benzínce vodu…
Při pohledu na ceny taxi se mi protáčí panenky, za tyhle ceny jsem mohl jet pohodlně vlakem až na letiště a ještě si pořídit osobního nosiče. Ale není čas na hrdinství, buď dovolenou odpískám, nebo si objednám taxi. Zvolil jsem druhou možnost.
Rychle procházím taxi aplikace, jedna z nich (Free Now) tvrdí, že mě na letiště zaveze za 62-98 €*. Tak rychle objednávám, 62 Euro by ještě šlo. Řidič mě bez problémů vyzvedne i vyloží… jen jaké je moje překvapení, když mi z karty zmizí 110 €! Stěžuju si na helpdesku, ti mě odkážou na hvězdičku a trochu schizofrenně mi tvrdí, že cena je jen odhad a zároveň, že ceny taxi jsou pevně dané městem a nemůžou je ovlivnit. Přitom Uber hlásil 110 € od začátku, takže ceny asi známé jsou. Po pár naštvaných mailech to vzdávám, dávám jim jednu hvězdu na Google Play a jdu se po check-inu odreagovat do salonku, který mám naštěstí díky kartě téměř zdarma…
Let má nakonec zpoždění hodinu a půl, příliš málo na to, abych dostal odškodnění, ale dostatečně na to, abych se už tuhle noc moc nevyspal. Nálada je na bodu mrazu, snad to aspoň zalomím v letadle.
Po příletu se mi nálada trochu spravila. Bankomat hned na letišti s výběrem arménských dramů bez poplatku, na pasovou kontrolu se sice půl hodiny čeká, ale všechny přepážky jsou i v jednu v noci otevřené. A hned za nimi se prodávají SIM karty, za 10 minut mám v telefonu kartu s 10 GB dat za nějakých ֏3000. Ubytovaný jsem v soukromém bytě kousek od letiště a majitel začíná už trochu naléhat, že chce jít spát, takže je čas si najít taxi.
Taxikářští otrapové na letišti jsou bohužel stejně otravní, jako všude jinde na východě, hned se ke mě přitočil týpek, jak mě vezme za ֏7000 do centra. Když jsem mu ukázal Yandex Taxi s cenou ֏1800 za cestu, tak se mě snažil přesvědčit, že je to cena za kilometr… samozřejmě nebyla. Dva pokusy o taxikářský ojeb za jeden večer jsou na mě trochu moc, ještě že vyšel jen jeden. Jestli nechcete podporovat ruskou společnost Yandex, zkuste nainstalovat arménskou alternativu GG. Ceny budou podobné. Ani jedna aplikace vám možná nepůjde instalovat s českým telefonním číslem (mně to s německým šlo). Pokud máte čas, zkuste to kdyžtak až s arménským.
Přes Yandex mě přijel za pár minut vyzvednout usměvavý Ind Ašvin. Po cestě jsme si příjemně pokecali, je v Arménii prý pár měsíců, studoval IT, ale tady dělá taxikáře. Arménii bere jako přestupní stanici do Evropy, prý by se chtěl usadit v Chorvatsku. Důvod, proč zrovna Chorvatsko jsem úplně nepochopil, snad, že tam není taková zima. V každém případě se můj názor na taxikáře změnil na trochu smířlivější.
Ve dvě v noci místního času (u nás už jsou čtyři) konečně přijíždím do starého sovětského paneláku, kde mi už lehce naštvaný majitel ukazuje můj pokoj a já si jdu užít zasloužený spánek. Jen kdyby nebylo takové vedro…
Den 2. – Shánění plynu a odjezd do Jeghegnadzoru
V životě už jsem se vyspal i líp. Byt byl v prvním patře, celou noc venku řvaly kočky a od rána zase děti, je totiž neděle. Aspoň, že ta postel byla poměrně slušná. Dneska mě čeká velký úkol, který čeká každého turistu se stanem, který chce jíst i v přírodě teplé jídlo – sehnat plynovou kartuši a samotné jídlo.
Informace na internetu se v popisu problematičnosti situace dost rozcházely. „Kartuši seženete v každém hobby marketu“, psal jeden. „Kartuši seženete jen v camp.am u nádraží“, psal jiný. Pro jistotu jsem si tedy na shánění nechal celý den.
Po ranní hygieně nastal čas vyrazit do víru nedělního velkoměsta. Sídliště, kde jsem bydlel, je klasické betonové sídlo ze sovětských časů, jen se tu stavělo z místního pěnovce, anglicky tufa. Ten tu má pěknou narůžovělou barvu a tak i paneláky tu jsou růžové, navíc tu zbyly peníze i na nějaké ty architektonické vychytávky, nejsou to tak jen klasické hranaté kvádry, jako u nás. Jsou to ozdobené růžové kvádry!
Jinak čekejte klasickou post-sovětskou východní Evropu. Staví se, z čeho se dá, odpadků na ulici je tu taky dost, i když odpadové hospodářství tu funguje. Jak jsem si zapsal do poznámek, „Něco mezi Balkánem a indickým slumem“.
Jdu shánět věci do přírody. Snídaně a dehydrované jídlo na cestu mám hned a za pěkné ceny. Místní lavaš stojí pár dramů a je výborný.
S plynovou kartuší to bylo horší (je dobré se při cestování odnaučit říkat jí „bomba“, lidi se divně dívají, když po nich chcete „gas bomb“, nebo „газовую бомбу“). Obešel jsem asi pět hobby marketů, nachodil několik kilometrů a utratil pár stovek dramů za autobusy. Buď vůbec nevěděli co chci, nebo kartuši neměli. Když už ji měli, tak ne se šroubovacím ventilem. Poslední možnost pak byla ta, že se mi pokoušeli prodat celý vařič.
Nastal čas na plán B. Přesunout se na druhou stranu města k nádraží a navštívit místo poslední záchrany – camp.am. Vzhledem k tomu, že jízdní řády tu na zastávkách nejsou, nezbyde vám, než se někoho zeptat (arménsky, nebo rusky, ale překvapivě mnoho lidí mluví i anglicky), nebo použít výbornou stránku T-Armenia. Časy odjezdů je nutno brát s velkou rezervou, ty totiž nezná vůbec nikdo, ale dostanete alespoň hrubou představu o tom, který autobus kam jede a jak často. Lepší je to s meziměstskými autobusy, tam jsou informace na webu přesnější (ale raději se ještě zeptejte).
K camp.am už přijíždím ve čtyřicetistupňovém vedru a za pálícího slunce. Konečně jsem na místě… ale co to? Zavřeno? „Promiňte, ale po celém roce práce jsme se rozhodli, že celé září budeme mít zavřeno. Nashledanou v říjnu!“ Je 3. září…
Můj sen na vlastní vaření se začíná rozplývat. Sedám si do stínu a hledám, kde by mohli mít kartuše. Zachraňuje mě Hiking Shop Armenia poblíž. Jdu tam a – zavřeno. No to snad ne. Volám tam a prý jsou na obědě, přijdou za chvíli. Skrz výlohu vyhlížím kartuše a žádné nevidím, ale snad se něco najde, nebo aspoň poradí.
Po tři čtvrtě hodině (nestěžuju si, byl tam stín a poblíž veřejné pítko – nejlepší vynález v Jerevanu!) konečně doráží obsluha. Plynové bomby mají, dokonce šroubovací, půlkilová ruské výroby je za ֏8000. Menší prý nemají. Takovou pálku jsem sice nečekal, ale co nadělám, za chvíli už pochoduju směr autobus do Jeghegnadzoru (a trénuju výslovnost tohoto názvu).
To se ukázalo jako trochu problém. T-Armenia tvrdí, že autobus odjíždí od vlakového nádraží. Místní maršrutkáři však tvrdí, že odsud to nejede. Chvíli telefonují a posílají mě na stanici Gortsaranain. Kupuju žetony, které tu za ֏100 fungují jako vstupenka do metra (podobně jako ve většině post-sovětských zemí) a jedu stanici metrem. Zastávka autobusu tu je, ale že by odsud jezdil autobus do Jeghegnadzoru, na to to nevypadá. Nikde nikdo a i označení zastávky schází. Jdu tedy o kousek dál za kruhový objezd, kde je v mapách zastávka příznačně nazvaná „Bus to Ehegnadzor“. Hm, to by mohlo být. Jen mě trochu mate, že tu opět není žádná značka zastávky a nikdo tu nečeká.
Jak tu s krosnou obhlížím místo a tipuju, kde by tak mohl nejvíc zastavovat autobus, otevřou se dveře postaršího auta (z devadesátek, takže na Arménii spíš jedno z novějších) a postarší řidič jménem Gagik se mě ptá, kam jedu. Po ujištění, že není taxíkář (bohužel tohle povolání si u mě jen tak pověst po předchozích dnech nezlepší) mu říkám, že do Jeghegnadzoru. On že prý taky a že uvítá společnost. Tak proč ne, tu dělat zvládnu!
Co se provozu na silnici týče, nebál jsem se tam tolik, jako v Gruzii, ale zrovna bezpečně jsem se tam taky necítil (v Arménii ale mají ročně na silnici 18 smrtí na 100 000 obyvatel, v Gruzii podle statistik jen 12, takže je to asi jen můj pocit. U nás jsou to 4 smrti…) Byl jsem v Arménii něco přes týden a za tu dobu jsem viděl víc nehod, než vidím u nás za rok.
Každopádně Gagik jel rozvážně. Živí se prý jako řidič kamionu a právě se s ním vrátil z Moskvy. Celá zpáteční cesta mu prý zabere měsíc, tak se těšil na syna, manželku a vnoučata. Cesta do Jeghegnadzoru vede těsně kolem hranice s Ázerbájdžánem, nahoře na kopci je jejich základna a Gagik výmluvně popisoval, jak odtamtud mohou střílet na auta. Nemají samozřejmě důvod střílet civilisty, ale hezký pocit to nebyl.
Po zastávce v místním obchodě, kde se mi nepovedlo zaplatit (prodavač mi jen oznámil, že platil Gagik), jsme zažili příhodu, jako z akčního filmu. Na prašném odpočívadle stálo drahé auto s otevřeným oknem, uvnitř řidič. Druhý muž stál u něj a začal řidiče uvnitř skrz otevřené okno mlátit pěstí. Řidič se rozjel ve zvířeném oblaku prachu, druhý muž se stále držel jednou rukou rámu dveří a druhou pokračoval v ránách pěstí. Kus za nimi stála uprostřed silnice Lada (myšleno auto) a vedle něj snědá žena s dítětem v náručí, která na celou scénu zírala s otevřenou pusou.
Hlavou my běželo spousta myšlenek. Nemáme zastavit a pomoct? Zavolat policii? Sanitku? Řidič ale jen s bohorovným klidem pronesl: „Молодёжь“ (mládež) a pokračoval v jízdě. Na to jsem nevěděl, co říct, tak jsem neříkal, ani nedělal nic. Takhle zpětně si říkám, že se nejspíš nikomu nic kromě pár odřenin nestalo a na místě byla žena, která mohla pomoc zavolat stejně tak, jako já. Ale v tu chvíli jsem se fakt cítil blbě, že jsem nepomohl (ale než jsem si uspořádal myšlenky, byli jsme daleko).
Dál už cesta proběhla bez komplikací. Jen po mně chtěl Gagik, ať vyhodím plastové lahve z okýnka, což jsem odmítl s tím, že je vyhodím později do koše. Před Jeghegnadzorem mě Gagik pozval na večeři a bylo by přeci neslušné odmítnout, bydlel hned za ním ve vesnici Mališka. Manželka a syn se na mě nejdříve dívali trochu podezřívavě, ale pár panáků vodky prolomilo ledy a pěkně jsme si pokecali. Jen mě trochu znerózňovaly děti, které už ve dvou letech dostávají jako hračky pistole (naštěstí jen na střely s přísavkou) a baví se strefováním nejen do hostů ze spřátelených zemí.
Podle očekávání jsem dostal ještě nabídku spaní, ale už mi bylo hloupé jejich pohostinství dál využívat, tak jsem je jen poprosil o slíbený odvoz do Jeghegnadzoru s tím, že chci brzy ráno vyrážet do hor. Nabídl jsem jim ještě pár tisícovek, ale nevzali si je, tak jsem jim je nenutil.
Ubytování jsem si sehnal už skoro v horách, v sousední vesnici jménem Gladzor, kam jsem mínil dojít pěšky. V Jeghegnadzoru jsem navštívil opuštěné ruské kolo, které si tu fotí snad každý turista a vydal se do kopce do Gladzoru. Po cestě se ke mě přidala fena velikosti vlčáka, avšak rodokmenu značně nejistého. I když jsem ji nekrmil, evidentně si mě oblíbila a chtěla se mnou strávit zbytek života. Až jsem musel vysvětlovat místním, že ten pes, co honí jejich kočky, není můj.
Nicméně v posteli jsem s ní spát nechtěl, na prvním rande se to nesluší. Jakmile jsme tedy přišli ke vratům Šušan Guest House, musel jsem se s těžkým srdcem uchýlit ke lsti. Pes byl poměrně inteligentní a tak moje úmysly protáhnout se brankou bez něj bojkotoval. Ze svačiny mi ale zbyl kousek sýra a podle předpokladu byl hlad silnější, než láska k novému lidskému kamarádovi. Zatímco fena běžela pro sýr, já běžel skrz branku. Smutný psí pohled mě pak provázel až ke dveřím domu.
Nicméně láska nezná hranic ani plotů a tak mě za 10 minut volal majitel Šušanu, že mají na zahradě psa a jestli není můj. Vysvětlil jsem mu situaci a šel věc řešit. Fence jsem tedy musel vysvětlit, že náš vztah je u konce, vyprovodil jsem ji znovu za branku a zdá se, že pochopila. Trochu jsem doufal, že ji tam ráno potkám a bude mi dělat společnost do hor, ale evidentně si našla jiného.
Ubytování stojí pár tisícovek (dramů) a prišlo mi, že na něm nevydělávají, jen mají rádi hosty. Jídlo nebylo v ceně, zato se ukázalo, že ve společenské místnosti je bar se stovkou lahví tvrdého, který je prý hostům plně k dispozici. K tomu nás s dalším hostem začal hostitel nalíval místní brandy (v Arménii jí říkají koňak, i když samozřejmě s městem Cognac ve Francii nemá co do činění). Prý ji sám pálil před třiceti lety a od té doby zrála, jde tedy o domácí třicetiletou brandy. V alkoholu se příliš nevyznám, ale nechutnalo to špatně.
Postel byla tvrdá a celou noc někde poblíž vrčelo čerpadlo (a okno muselo být otevřené, jinak by se člověk uvařil). Ale stejně se mi ten večer v Šušanu díky milým majitelům líbil.
