Jasně, nikdo asi nejede do Švýcarka do hor, aby lezl na kopec jen o něco vyšší než Sněžka… Ale když máte s sebou dvě tříleté děti a chcete zjistit, jestli vylezou při správné motivaci skoro 500 výškových metrů? Na to se podobná hora hodí. Navíc výhledy na krajinu švýcarského Appenzellu jsou famózní i tehdy, když vedlejší Säntis zakrývají mraky. Nahoře je restaurace a dětské hřiště, což byl hlavní důvod, proč jsme zvolili právě tento kopec.
K hoře to máme autem 1,5 hodiny a nechceme děti budit zbytečně brzy, takže jsme rádi, že na parkoviště ve Schwägalpu dojíždíme „už“ o půl jedenácté. Parkoviště je zdarma, ale probíhá ještě svačina, záchod apod., takže vyrážíme až kolem jedenácté.
Děti samozřejmě vidí lanovku na Säntis a chtějí s ní jet, nicméně daří se nám vysvětlit, že vede na jinou horu, než chceme (a kde mají slíbené dětské hřiště a k tomu nanuk, nebo zmrzlinu).
Zpočátku vede cesta poměrně po rovině a děti jsou rychlé. Trasa vede po klasických pastvinách Appenzellu, s kravami a kozami. Neustále se musí někde otevírat, nebo překračovat ohradníky, což holky baví.
Před Chammhalde už je to do kopce, ale naštěstí jen kousek. Nasazujeme první motivace typu „kdo dojde k velkému kamenu, dostane lentilky“ a docela to jde.
Za Chammhalde je pěkný mírný sestup lesem do sedla, kde zastavujeme na oběd z vlastních zásob. Kolem rostou lesní jahody a borůvky, ale pozor, jste v přírodní rezervaci. Teď to ještě vysvětlit dětem.
S odlehčenými batohy se vydáváme ze sedla strmým kopcem po pastvinách nahoru. Motivace je už silně potřeba, dětem se do kopce nechce. Před vrcholem se ale kopec uklidní a navíc se prochází přímo mezi kravami, což holky povzbuzuje a najednou je dost síly i na kotrmelce na trávě.
Na vrchol se super výhledy už je to jen kousek. Na jednu stranu můžete obdivovat masiv Säntisu (2502 m), na druhou výhledy na podalpskou krajinu Appenzellu, za ní horní Bodamské jezero a za ním… záleží, jaká bude dohlednost. Teoreticky můžete vidět i Černý les (Schwarzwald)
Děti ocení restauraci, kde mají nanuky, které vzhledem k lokaci ani nejsou tak drahé. K tomu místní malé hřiště s houpačkou a skluzavkou a fakt, že teď už se půjde jen dolů.
Mladší tříletá má čas na spaní a tak jde do nosítka (do kterého samozřejmě chtějí obě tak co pět minut celou cestu). Starší má smůlu a zatím dost síly, takže jde pěšky. Existenci lanovky dolů se nám naštěstí podařilo zatajit. Plán byl původně dojít až do města Appenzellu, ale je pozdě, takže za Jakobskapelle odbočujeme a vyrážíme směrem dolů na Jakobsbad. Starší dítě drží a zvládá sestup 750 m až k pěknému vodopádu s ohništěm, kde už v nosítku mladší konečně vyměňujeme za starší. Na vlak je to ale už jen kousek.
Je čas dostat se zpět do Schwägalpu. Jeden vlak nám ujíždí před nosem, další ale jede za půl hodiny. Bohužel jsem si však nezjistil, jak jezdí autobusy z Urnäsche do Schwägalpu (ve Švýcarsku to přeci jezdí často a celý den) a až na stanici rychle zapínám data a zjišťuju, že ten poslední jel už před šestou. Máme půl sedmé, o hodinu nestíháme. Schwägalp je z Urnäsche 10 km do kopce. Lanovka zpátky na Kronsberg, že bych to seběhl, už nejezdí.
Co už, nějaký ten rok jsem nestopoval, ale je načase se k tomu vrátit. Švýcarské taxi by nám cenu výletu lehce zdvojnásobilo. Po pětiminutové jízdě vlakem do Urnäsche za 5 franků na osobu se tak vydávám svižným tempem směr Schwägalp. Aut moc nejezdí, ale zato hned třetí zastavuje. Švýcarští důchodci jedou kamsi do hor, tak mě těch 10 km vezmou. Pak už jen doběhnout kilometr od rozcestí na parkoviště, vyzvednout autem zbytek výpravy a v 9 večer jsme zpátky.
Závěr – dvě tříleté holky (jedna čerstvě tříletá, druhá naopak před narozeninami čtvrtými) při správné motivaci poměrně v pohodě vylezou 5OO výškových metrů. Jen to trvá tři hodiny. Ta starší dala i cca 700 výškových dolů – respekt! Jen je na rozdíl ode mě nebolely ještě tři dny nohy (750 výškových dolů s 20kg nosítkem je znát).
