Údolí Aosty – Pod Petit Mont Blanc

Tento příspěvek je 8. z 8 částí v sérii Aosta 2022

Na poslední den jsem si chtěl dát něco pořádného přes 3000 m, když už celý další den budu sedět v hromadné dopravě. Navíc, když už jsem bral ty nesmeky, tak ať je k něčemu využiju. Na Mont Blanc asi nevylezu, tak co aspoň… Malá bílá hora, Petit Mont Blanc, 3431 m? Je to daleko, vysoko a je tam malý, jednoduchý ledovec. Útulna Gino Rainetto tam není pro nic za nic, je asi lepší to jít na dva dny, ale uvidím, kam mě to pustí. Už mi není 20, abych v blahé nevědomosti hopkal bez zajištění po neznámých ledovcích. Jak tedy vidíte z nadpisu, až nahoru jsem se nedostal (série „vrcholy, kam jsem nedošel“ je už poměrně dlouhá), ale jako obvykle: „i tak to stálo za to“.

Nahoru

Autobusy do La Visaille bohužel v druhé půlce října už moc nejezdí a tak jsem se na nástup dostal až před desátou. Na začátek poměrně náročné vysokohorské túry je to hrozně pozdě, ale jak jsem psal – uvidím, kam to půjde.

Výhoda autobusu v tomto případě je, že jezdí o několik kilometrů dál, než smí jezdit auta, slabou náplastí na pozdní začátek je mi tedy méně asfaltových kilometrů. I tak se asfaltu nevyhnu, šlapu po něm a po následné štěrkové cestě několik kilometrů až k Rifugio Combal, což je poslední civilizace na cestě.

Poté vás čeká kilometr po rovině podél Lago Combal, což byla aspoň v době návštěvy navzdory jménu spíše bažina, než jezero. A podle vegetace je tomu tak i jindy. Poté cesta začne stoupat a stoupat… Než se nadějete, škrábete se po skalkách a suťových polích ve snaze najít další turistickou značku. Pro mě jakožto ne-lezce a ještě samotného turistu je to občas už docela na hraně, v tomhle terénu se mi nechce padat ani ty tři metry. Nad nějakých 2800 m je už půda (pokud občas pod kameny vykoukne) ve stínu zmrzlá, což je přeci jen lepší co se stability týče. Navíc všudypřítomní kamzíci mě zvědavě obhlížejí, jestli to dám, tak je přeci nemůžu zklamat. A k tomu ty výhledy…

U Rifugia Gino Rainetto potkávám první dva lidi od civilizace v Combalu. Trochu divně na mě koukají, kde jsem se tu vyloupl, ale kromě pozdravu se nebavíme. Chvíli svačím a pak se vydávám k ledovci, tlačí mě čas. Ledovec je samozřejmě totálně rozměklý, tak to moc rychle nejde. Chtělo by to mačky, nebo ho obejít. Ideálně tu samozřejmě nebýt v poledne. Plus mám štěstí na podmínky, mnoho cestopisů zmiňuje modrý led a druhý ledovec přímo pod vrcholem vypadá prudší. Ledovce by asi šly obejít, ale nezkoušel jsem.

V půlce ledovce už vidím, že to až na vrchol nedávám, pokud chci dole stihnout autobus zpátky. Tak se zastavuju v nějakých 3260 m, 70 výškových od vrcholu, fotím si Velkou bílou horu (Mont Blanc) a jdu dolů.

Dolů

Po cestě nahoru jsem se cesty opačným směrem docela bál, některé pasáže byly až lezecké. Naštěstí se ukázalo, že shora je cesta mnohem líp vidět a lezení si můžu odpustit. Třímetrová skalka tam sice pořád je, ale nakonec ani ta nebyla tak hrozná. Ne, že by to stejně nebylo náročné na stehna a rovnováhu, zvlášť v suti. A rozhodně bych před tímhle trekem chtěl varovat, pokud nebude sucho, nebo naopak dostatek sněhu pro lezení s cepínem.

Lago del Miage a domů

Dolů jsem to nakonec dal rychleji, než jsem myslel, tak jsem se ještě vydal prozkoumat místní ledovcové jezírko Lago del Miage. Podle terénu je vidět, že bývalo podstatně větší. Teď, i když je konec léta, je to takové malé nic na dně jámy… Ale když už tu jsem, tak tam zajdu, navíc je tam keška.

Po cestě potkávám mladou a sličnou Jihoitalku, co se mě trochu zmateně ptá, kudy k jezeru. Ukazuju jí cestu, ale nakonec z ní vypadne, že se vlastně bojí výšek a že chce, abych ji po cestě držel za ruku, aby nespadla. Přijde mi to docela úsměvné, vzhledem k tomu, že výstup k jezeru přes morénu je na úrovni jednoduché trasy v Českém ráji, včetně schodů. Nicméně i když ji musím párkrát ujišťovat, že z těchhle deseti schodů ji to v tom mírném větru opravdu neodfoukne, vyklube se z ní poměrně příjemná společnice a tak si nakonec pěkně popovídáme (studuje v Aostě a tohle byla hurá akce, jít se podívat v teniskách na jezero). Najednou však zjišťujeme, že za chvíli jede autobus a my to na něj máme ještě pár kilometrů. Poklus dolů je tady už moje prokletí, nicméně dáváme se do toho a i díky jeho mírnému zpoždění dobíháme pár minut před odjezdem. Pak už jen v sedě do Courmayeuru a dál na hotel (bez Italky 😉 ).

Lago del Miage

Obrázek 1 z 1

Lago del Miage, za ním špička Mont Noir de Peuterey (2923).

Jak jsem psal, měl jsem štěstí na podmínky. Nelezte na horu za deště, pokud to chcete na pohodu, tak vyrazte aspoň o dvě hodiny dřív než já (nebo si na to dejte dva dny) a pokud chcete až na vrchol, vezměte si mačky s cepínem. Alespoň pokud vám není jedno, že jinak možná skončíte pár desítek metrů pod vrcholem, jako já.

Total distance: 22868 m
Total climbing: 1939 m
Total time: 07:57:36
Series Navigation<< Údolí Aosty – Tête de la Tronche
.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *