Údolí Aosty – Mont Chétif

Počasí se mělo zlepšit na polojasno a tak nastal čas se konečně podívat na ten Mont Blanc – tedy jen zespoda. Naplánoval jsem si tedy trasu z Courmayeuru na pěknou vyhlídkovou horu Mont Chétif (2343 m) s následným sestupem do Val Veny. Doufal jsem ve výhledy na Mont Blanc, které se kvůli počasí nekonaly a na okolní pohoří, které se naštěstí konaly. K tomu bylo na vrcholu liduprázdno, přitom kousek pod horou chodí zástupy na Tour de Mont Blanc.

Nahoru

Courmayeur je docela typické alpské turistické město – malé historické centrum a kolem hromada hotelů. Ale i když se tu zrovna konal ultramaraton TORX, byl tam poměrně klid. Jen občas proběhl člověk s cedulkou na zádech a desítkami výškových metrů v nohách.

Od autobusového nádraží se musí nejprve sejít dolů k řece a pak stoupat starým městem směrem k lyžařskému středisku. Asi bych se mohl svézt i autobusem, ale takhle jsem si alespoň prohlédnul město. Cesta se brzy změní na stezku pro pěší a začíná stoupat serpentinami nahoru. Lehce prší, ale i tak je tu poměrně dost turistů i běžců, každých pár minut někoho potkávám. Oproti předchozím dnům takřka bez lidí dost změna.

Cesta je výborně značená, jen se zrovna rekonstruuje lyžařské středisko, přes které prochází. Nicméně s mapou v mobilu se přes něj v pohodě dostávám.

Po vymotání se ze sjezdařské civilizace odbočuju směr Mt. Chétif. Trasa má na rozcestníku označení EE, tedy escursionisti esperti, expertní turisté. Je po dešti a za experta se nepovažuju, tak se psychicky připravuju na možný návrat.

Nakonec ale cesta nahoru náročná nebyla, rukama jsem si pomohl jen jednou někde kousek pod vrcholem a nejedná se o žádné velké expozice. Alespoň pokud budete u výstupu trochu přemýšlet.

Na Mont Chétif

Na vrcholu vás přivítá betonový základ a pod ním na vedlejším vrcholu velká socha Madonny, která shlíží na město pod sebou. Z vrcholů můžete za pěkného počasí sledovat jak Mont Blanc, tak okolní hory, zelené golfové hřiště uprostřed suti a hemžení malých autíček a kamionků jezdících sem a tam do tunelu pod Mont Blancem.

Mraky kolem Mt. Blancu se ale roztrhat nechtějí, tak když mi dojde svačina a přestává mě bavit sledovat provoz hluboko pod sebou, balím to a vydávám se dolů.

Dolů

Protože nerad chodím dolů stejnou cestou, jako nahoru, rád bych z Mont Chétifu sešel do Val Veny na autobus. Na rozcestníku se píše něco o ferratách, tak zuřivě gůglím, abych se nakonec dozvěděl, že jde spíš jen o řetězy a ne plnohodnotnou ferratu. Tak to riskuju a dobře dělám. Řetězy jsou spíše pro jistější krok, až na jedno místo, kde by to bez nich zejména za vlhka byl asi pěkný držkopád. Navíc jsou tam řetězy v dost špatném stavu, ale nakonec s jejich pomocí slézám dolů bez úhony. Jen pozor, ferrata je nejspíš opravdu na trase po východní straně Mont Chétifu nad tunelem přímo do Courmayeuru.

Kus pod řetězy se cesta mění na lesní cestu pro traktory, poté na asfaltku a následuje klasické asfaltové peklo dolů k autobusu. Tím se dopravuju do Courmayeuru a s přestupem zpátky do Leverogne na večeři a do postele.

Nějaké převýšení tam je, ale jinak se zkušený turista na téhle trase nemá čeho bát.