Údolí Aosty – Montmayeur

Na druhý den výletu hlásili déšť a mlhy. Nohy mě stejně bolely z předchozího dne a měl jsem náběh na puchýře, tak jsem si naplánoval odpočinkový den – procházku po okolí v sandálech. Cíl byla nejdřív zřícenina Montmayeur a poté kam se mi bude chtít. Mělo celý den pršet, ale nakonec z toho byla jen hodinka slabého deště, tak z toho nakonec stejně bylo 660 výškových metrů.

Hauři a hrad

Po snídani vyrážím rovnou z hotelu směr nahoru po zelené. Ta mě provádí skrz historické centrum Leverogne a pak míří poměrně prudkým svahem nahoru směr Petit Haury. Jde se ale pěkně lesem, i přes lehký déšť není bahno a samozřejmě nikde nikdo.

Před Petit Haury potkávám pěknou kapli s napůl smytými freskami, samotné Petit Haury je pak opuštěná vesnice s chátrajícími domy, kde se jen jednou ročně koná tradiční pečení chleba v obecní peci.

Z Petit Haury už je to kousek do Grand Haury, kde naopak lidé žijí a je to populární turistický cíl, čemuž odpovídá i množství penzionů.

Má další cesta pak vede rovnou k cíli – z kopce na skalní výčnělek, kde stojí zřícenina hradu Montmayeur z 13. století. Hrad byl místními dlouho považován za strašidelný a vyhýbali se mu, takhle v mlze člověk i chápe proč. Také je to jediné místo, kde dnes potkávám turisty. To člověk taky chápe proč, jsou tu pěkné výhledy a to i přes trhající se mlhu.

Bloudění přes La Ravoire

Na hotel se mi ještě nechce, zato vidím dále dolů klesat turistickou značku směr silnice do Valgrisenche, která není na mapě. To mě samozřejmě zajímá, u nás už není moc šancí zmapovat nové značky do Openstreetmap, tak jdu do toho. Cesta vede pěknými serpentinami dolů k potoku, kde překonává řeku a vede zase prďákem nahoru k silnici. No nic, doufal jsem, že povede na nějaké zajímavější místo. Navíc u silnice mezi dvěma tunely značka končí a nikam nepokračuje, evidentně je určená pro ty, kteří se k hradu chtějí přiblížit co nejvíc autem. K tomu značku někdo stihl zmapovat ještě, než jsem dorazil zpět do Česka, takže jsem tam šel „zbytečně“…

Co už, zpátky do kopce k hradu nepolezu, tak půjdu dolů po silnici. Na úzké klikaté vozovce s několika tunely se necítím zrovna bezpečně, ale provoz je naštěstí malý. Jedna značená odbočka dolů po skalách vypadá jako nadějná zkratka, ale vede jen k místním lezeckým trasám, tak se musím vrátit zpět na asfalt. Nakonec zdravý, jen s bolavýma nohama (fakt nerad chodím delší trasy po silnici, obzvláště z kopce a ještě obzvláštněji v sandálech) tak dorážím do vesnice La Ravoire.

Co dál? Nahoru do hor na značku už se mi nechce, měl to být odpočinkový den. Po silnici se mi taky nechce, zvlášť serpentinami. Ale tahle polní cesta doprava vypadá dobře, ta by mohla vést dolů do Leverogne, přece místní nechodí po silnici.

Hádejte co? Nevedla. A mimo cestu to taky nešlo, pokud neplánujete slaňovat. Následoval návrat půl kilometru do La Ravoire.

Pokračoval jsem tedy pár stovek metrů po silnici a můžete hádat, co že jsem to našel kousek za vesnicí? Ano, krásnou lesní cestu směr Leverogne! Už jsem zmínil, že nerad chodím po silnici? Tak co myslíte, že jsem udělal? Ano, šel jsem po ní. A hádejte, co udělala krásná lesní cesta? Ano, vedla pár stovek metrů z kopce na palouk a tam zmizela.

Tentokrát už jsem se nedal odradit a vzal to napřímo lesem. K opravdové cestě je to přeci podle mapy jen asi 150 m. No, bylo. Hádejte, co bylo po cestě? Správně, skály! Tentokrát však po nich vedla jakási kozí stezka, po které evidentně jednou za rok projde aspoň srnka a bylo se čeho držet, takže jsem úspěšně sestoupil až dolů. Sandály i kalhoty samozřejmě totálně špinavé, takže pro následující odstavce si mě prosím představte jako bezdomovce s větvičkami ve vlasech, zablácenou spodní polovinou těla, odřeným obličejem od větví a lehce šíleným výrazem.

Cesta samozřejmě končí zase na silnici, kousek před další malou vesnicí, Rochefort. Tady je kostelík Notre Dame de Rochefort, který nám stojí přímo nad hotelem, tam se samozřejmě musím podívat. Procházím typickými italskými uličkami se šířkou akorát tak na Vespa skútr a hledám cestu ke kostelu, kterou není tak lehké najít. Nakonec se daří (kus trasy vypadá, jako že jdete někomu přes zahradu) a já si můžu užít parádní výhledy na Leverogne a Arvier od kostelíka, které můžete obdivovat na fotce níže (druhá od konce).

Od kostelíka vede dolů jakási cestička, co vypadá, že by mohla být zkratka do Leverogne… Ne, na to už dneska nemám! Vracím se do Rochefortu a poctivě si sešlapu ty za…trolené serpentiny k hotelu.