Údolí Aosty – Pod Gran Paradiso

Aktualizováno 10. 4. 2023

První den jsem chtěl využít prvotního nadšení a síly a udělat nějaký delší výlet. Doma v Česku jsem ještě koketoval s myšlenkou výstupu na Gran Paradiso, ale pak jsem viděl fotky z ledovce a naznal jsem, že na tohle si sám netroufnu. Zvolil jsem tedy náhradní plán, výstup na vedlejší Tresentu (3609 m) z konečné autobusu Pont Valsavarenche (cca 1960 m). To se nakonec také nepodařilo, ale výlet i tak stál za to.

Pont Valsavarenche

V 6:30 vstávám, abych stihl autobus. Snídaně sice má být až od 7:00, ale v 6:57 už mají všechno připravené a já se můžu dát do jídla. Takhle Itálii neznám, jsem příjemně překvapen!

Autobus o čtvrt na osm mě veze do Villeneuve, kde mi má jet přípoj do údolí Valsavarenche, pod Gran Paradiso. Na zastávce chybí jízdní řád, tak jen doufám, že spoj přijede.

Přijel, ale zjevně jsem podcenil přípravu. Dojeli jsme do zastávky Eaux Rousses a autobus nevypadá, že by chtěl jet dál. Když se začíná otáčet, vyděsím autobusáka nenadálou otázkou v angličtině a on mi lámaně odpovídá, že do Pont Valsavarenche to jezdí jen v červenci a srpnu. Ještě mi to trpělivě ukazuje v jízdním řádu a opravdu – je to tam. Radí mi, ať to dojdu pěšky, je to prý jen 3 km po silnici.

Od autobusáka bych čekal lepší odhad, místo tří kiláčků je to pět a půl a zkrátit se to fakt nedalo. Cesta to ale byla pěkná, aut málo, sluníčko ještě ráno svítí, na parkovišti se mezi auty pasou krávy a evidentně jsem jediný, koho napadlo sem jít pěšky. V autobuse jsme jeli tři včetně řidiče.

Pod Tresentu

Kvůli zdržení a nutnosti se vrátit na autobus už vidím, že na Tresentu asi dneska nevylezu. Ale můžu to alespoň zkusit a uvidím, kam dojdu. Vyrážím tedy po pěkné turistické cestě vyskládané z kamenů nahoru směr Rifugio Vittorio Emanuele II. V této horské chatě se obvykle přespává při vsýtupu na Gran Paradiso, i když jsou borci, co to jdou najednou až za parkoviště. Já si spravuju náladu z nečekaně prodloužené cesty rychlým tempem a 600 výškových metrů z parkoviště k chatě dávám za hoďku a půl včetně focení. Hodím do sebe svačinu a pokračuju, kochat místním jezírkem se můžu po cestě zpátky.

Cesta pod Tresentu už udržovaná není a také tu téměř nikoho nepotkávám – a i ti, co tu jsou, se zřejmě šli jen kousek nad chatu aklimatizovat. Po prvotním výšlapu na historickou morénu za chatou (je fakt šílené, jak ty ledovce ustoupily) se jde příjemným lehkým stoupáním po kamenném podloží podél ledovcové říčky.

Podle mapy se cesta na Tresentu na chvíli rozděluje a je možné jít jižní, nebo severní cestou. Já mám v plánu tu jižní, protože by se mělo jít vyhnout ledovci, ale odbočku ne a ne najít a nakonec končím na té severní.

Cesta končí u výběžků ledovce, mezi kterými je pěkná morénka – místy ale mokrá, takže pod ní ještě ledovec bude. Přecházím ji a vidím, že dál to mimo ledovec nepůjde. V ledovci jsou ale poměrně hluboké trhliny a nechce se mi to líbit. Chvíli se rozhoduju, jestli se kus nevrátit a nezkusit druhou cestu, ale vidím, že to stejně nestíhám, na vrchol je to ještě 500 výškových a kdo ví, jaká bude cesta. Navíc mě začíná čím dál víc bolet hlava, přeci jen mé domácí Brdy mi moc aklimatizace do třítisícových výšek neposkytují. Změna je život, aspoň si projdu tu značku co traverzuje pod Gran Paradiso směr autobus. Při sestupu si ještě nečekaně lehce zalezu kvůli špatné volbě trasy (shora ty skalky prostě nejsou vidět), ale nic náročného (a říká vám to člověk, co má problém vylézt čtyřku na překližce).

Traverz pod Gran Paradiso

U chaty znovu zjišťuju, jestli stíhám a mělo by to být v pohodě. Zlenivělé nohy mě už po 18 km a více než kilometru výškovém v těžkých pohorách bolí, ale já prostě nerad chodím stejnou trasou zpět… Tak jdu na ten „traverz“, co v mapě vypadá jako po vrstevnici. Haha…

Cesta víceméně vrstevnici kolem 2600 m sleduje a žádná dlouhá klesání ani stoupání se nekonají, ale i tak je to pořád nahoru a dolů. Chmury zaženou výhledy na Gran Paradiso a Picolo Paradiso. Pod Tresentou tyhle kopce se slušnou výškou kolem 4000 m kvůli zařízlému údolí nebyly vidět.

Před chatou Chabod vidím, že mi to vychází na autobus jen tak tak, tak rychle dojídám zbytek svačiny a spěchám dolů. Horskou stezku v lese střídají rozvláčné serpentiny s mírným sklonem, takže se dá i popoběhnout. Poslední úsek k silnici je cesta vyskládaná z kamenů na štorc. Při dešti nebo námraze super, v pohorách v pohodě, ale v teniskách bych tam fakt jít nechtěl. Možná je to schválně, aby odradili nezkušené turisty?

Pak už jen poslední tři kiláčky po silnici (možná řidič myslel tuhle odbočku?) a přes Villeneuve zpět na hotel na zaslouženou večeři.