Otázka, nakolik je třeba lidu „poskytnout volnost“ v jednání a v čem je naopak zásadní tvrdá ruka, jsou staré jako lidstvo (a možná nejen lidstvo) samo. Určitá míra svobody je samozřejmě nutná v jakékoliv společnosti. Její množství se však zásadně měnilo jak podle doby a místa, tak podle společenského postavení dotyčného.
Pokud jste trochu seznámeni s mými názory, zřejmě víte, že jsem pro, oproti současnosti, podstatně větší míru svobodu jak osobní, tak ekonomické. Důvodů je řada, ten dle mého názoru hlavní se pokusím přiblížit zde, po stručném zamyšlení o významech slova svoboda.
Dělení svobody
Dělení svobody na svobodu ekonomickou a osobní je poměrně časté. Současné (druhá polovina 20. a začátek 21. století) režimy se většinou pokouší prosazovat svobodu osobní a potlačovat svobodu ekonomickou (typicky demokraté v USA, Evropská Unie*), případně naopak (typicky republikáni v USA). I pokud se podíváme na různé státy, zjistíme, že málokdy jsou svobody ve větší míře přítomny obě. Kde jsou nízké daně (např. Čína, Taiwan, Singapur, USA), jsou obvyklé striktní zákazy např. ohledně svobody projevu nebo alkoholu a jiných drog, což jsou osobní svobody, které státy obvykle omezují nejdříve. Na druhém pólu jsou státy, kde jsou osobní svobody a volnost konání chráněny, a odlišnosti často podporovány, ale daně jsou vysoké a ekonomická svoboda (možnost nakládání se svým majetkem) je silně omezená. Příkladem mohou být skandinávské země se svými vysokými daněmi, ale relativní svobodou konání a vyjadřování (přestože drogy a alkohol omezují poměrně striktně). Pak zde jsou samozřejmě státy, kde jsou na štíru s oběma svobodami, zejména ty totalitní (přestože ne všechny totality jsou nutně nesvobodné).
Kde jsou však státy, kde si cení obou svobod? Kde se platí jen malé daně na zajištění malého státu a zároveň nejsou lidé (příliš) omezováni v tom, co dělají? Některé se k nim mohou blížit (Hong-Kong, což ale není stát, dále by se našlo pár malých ostrovních států popsaných v některých číslech Terry Libery Petra Macha). Bojí se snad lidé takové míry zodpovědnosti? Bojí se vláda ztrácet svou moc? Jsou lidé jen hloupí a konformní? Nebo se jedná o nedosažitelný ideál, obdobně jako komunismus? Jsou snad oba druhy svobody propojené zápornou zpětnou vazbou? Proč většina lidí přemýšlí v ose „jedna nebo druhá svoboda„, když to jsou to jen dvě strany jedné mince?
Na tyto otázky nedokážu s čistým svědomím odpovědět. Co však mohu udělat, je snažit se přesvědčit argumenty, že obě svobody jsou potřebné a pokud ne vyloženě dobré, tak minimálně neškodné pro lidstvo. Zde je tedy můj killer argument:
Dobrovolná nesvoboda ve svobodě je možná, naopak ne.
Možná to zní složitě, ale princip je triviální. Sestrojte si stroj času (alespoň myšlenkový), přeneste se do ČSSR 70. let, zkuste nějakým způsobem sehnat pár hektarů půdy a začněte hospodařit. Veškeré výnosy prodávejte a bohatněte z produktů svého úsilí, zaměstnejte pár filosofů, co se jim už nechce dělat topiče a dávejte jim plat, na jakém se dohodnete (ekonomická svoboda). K tomu zkuste vydávat své spisy o výhodách kapitalismu. Nereálné, že? Zřejmě budete za chvíli omezeni na svobodě ještě zásadněji, než běžný občan ČSSR. A to proto, že nesvobodné režimy svobodu (už z logiky svého jména) nestrpí.
Mírnější příklad z našeho momentálního přechodného období mezi socialismem a socialismem: Zkuste se odhlásit ze zdravotního pojištění, protože máte našetřeno. Zkuste přestat platit daně, protože nemáte zájem o služby státu (za polovinu vašeho platu)**. Na svobodě budete opět omezeni velice rychle, ačkoliv jste nikomu nic neudělali. Jen jste odmítli být solidární s nožem u krku. Zkuste začít veřejně propagovat nacismus, či jiné zakázané ideologie, pěstovat omamné látky, pálit doma alkohol, nebo vyrábět cokoliv jiného, co je zakázané, ale nikomu neškodí (kromě „společnosti“ reprezentované státem a potenciálně vás samotných). Nemůžete jako běžný občan dosáhnout větší svobody, než je zákonná míra nesvobody.
Možná si říkáte, co tu vykládám za triviality, zákon je přeci zákon, no ni? Ale:
Představte si stát, kde jsou daně zanedbatelné až žádné, uplatňuje se princip laissez faire (ve smyslu obou svobod) a zajištěny jsou jen základní služby, které se špatně decentralizují (např. soudy, armáda). Vy, jako nadšený komunista, se se se svými soudruhy rozhodnete nežít dále v této prohnilé konzumní kapitalistické společnosti. Sestěhujete se k sobě, pozemky si oplotíte a založíte si svůj kibuc. Všichni se vzdáte svého osobního vlastnictví ve prospěch společenství a zvolíte si někoho, kdo vám bude nařizovat, kdo si co může vzít, protože pokud zrovna nejste skupina altruistů, vaše potřeby budou zřejmě převyšovat vaše (dobrovolné) možnosti přispívání. Ale proč ne, smluvně jste se zavázali takto žít a je to to co jste chtěli.
Nebo si na vašich pozemcích zvolte další nesvobodná omezení a režimy, zaveďte si povinné mnohoženství, povinnost nosit na hlavě hrnec či rudou hvězdu, zákaz vstupu fašistům, židům, psům, kočkám, tlustým lidem, prostě si omezujte svobodu (na vašem majetku) jak chcete, nikdo vám v tom v laissez-faire společnosti nebude smět bránit a nebude bránit ani ostatním se k vám přidávat (dobrovolně a informovaně). Prostě si dělejte co chcete tak dlouho, dokud nebudete obtěžovat jiné (leda by s tím souhlasili).
Udělat to můžete však jen proto, že máte svobodu jednání a stát vám nevezme polovinu produkce na rozličných daních (to by se vám pak každé přerozdělení prodražilo).
Svobodný systém vám tedy umožňuje si zvolit jakou nesvobodu a spravedlnost chcete, stačí se jen spojit s lidmi, kteří smýšlejí stejně a vytvořit si vlastní společnost.
Pokud vám to přijde jako sci-fi, zjistěte si jak žijí např. Amišové v USA (za určitých podmínek nemusí platit ani, jinak povinné, sociální pojištění), nebo jak fungovaly již zmíněné kibucy.
Omezovat svobodu (respektive být proti rušení nesvobod) tak můžete chtít prakticky ze čtyř, pěti důvodů:
- Jste hloupí a tento princip nechápete.
- Jste závistiví a chcete majetek/práci ostatních, argumentujete (nedobrovolnou) solidaritou/nadrasou/atd.
- Jste namyšlení a myslíte si, že víte, co je pro ostatní nejlepší. Lépe, než oni sami.
- Máte chvíli do důchodu, nebo už v něm jste, společnosti jste odvedli mnoho a nechcete se nechat připravit o část, která vám „patří“ (důchod).
- Zapomněl jsem na nějaký zásadní argument a vy mě na něj upozorníte pod článkem v diskusi.
Bod 4 je jeden z mála dobrých argumentů proti. Demontáž státu bude vždycky těžší, než jeho montáž. Je to zajímavý paradox. Pokud jste politik, je těžší říci lidem, že za něco ode dneška nebudou muset platit (a něco v nižší hodnotě nedostanou), než že budou platit víc (vyšší daně) a dostanou něco málo zpátky. Z cizího krev neteče a alkoholik také obvykle zvolí jistotu další lahve před nejistotu vystřízlivění. Vysvětlujte to však osmdesátiletému, co celý produktivní věk dřel ve fabrice, neměl čas na děti a ty tak na něj kašlou. Na stáří si chce užít důchodu a na nějakou větší změnu už je obvykle starý. Mým cílem však bylo popsat dlouhodobý ideální stav, ne přechod k němu, což by byl mnohem náročnější úkol.
Pokud se mnou nesouhlasíte a umíte to zdůvodnit, budu rád za vaše příspěvky v diskusi.
* Přestože v obou případech je to spíše „zvýšení práv“, než „zvýšení svobody“, což zdaleka není to samé a často vede k opaku. Viz také přirozené a pozitivní právo (odkaz v angličtině).
** Osobně souhlasím s povinným minimálním státem jakožto nutným zlem, neberte tedy tento příklad jako podporu anarchokapitalismu.
