Pár týdnů po začátku mého prvního opravdového pracovního poměru mě zmohla angína. Dříve jsem u brigád nemoce nějak neřešil a navíc nijak zvlášť nemocný nebývám. Angína už ale není sranda a určitě jsem se necítil na to, jít s knedlíkem v krku pracovat. Šel jsem tedy navštívit doktora, jakožto stálý naiva co se státní byrokracie týče, netuše, že vše nebude tak jednoduché.
Odpočinek při nemoci?
Návštěva lékaře proběhla bez problémů, bohužel jsem hodinu a půl čekal, s tím jsem se však u kvalitních lékařů už smířil (alternativou je naštěstí i u nás připlacení si, s mou nemocností jednou za dva roky však dám přednost občasnému čekání). Prohlídka proběhla podle představ, výsledek podle očekávání – angína a antibiotika. Zažádal jsem tedy poprvé ve svém životě o neschopenku. Sestra měla trochu problém s anglickým názvem firmy, u názvu pozice to už vzdala a napsala prostě „technik“. Že chtějí kvůli kontrolám adresu a patro plně chápu. Proč ale nechtějí telefon? Aha, dozvídám se, že podle výkladu novely zákona musím mít označený a funkční zvonek, takže proč by mi volali? Že mi zvonek stejně jako většině lidí v domě nezvoní a ani netuším, který je můj? Můj problém. Holt si to musím zařídit, horečka nehorečka. Můžu být sestře akorát tak vděčný za informaci.
Další novinu se dozvídám následně. Vycházky lze předepsat nejdříve po třech dnech. Což znamená, že ještě ten samý den, než zaberou antibiotika, musím jít vyřídit všechny náležitosti a udělat nákup na dva dny dopředu. Co kdybych měl čtyřicítky a nebyl schopný nákupu? Asi mám držet půst, nebo si zařídit dovoz potravin. Nemluvě o lidech z malých vesnic, kde nic takového nefunguje. Naštěstí to se mnou tak hrozné není, budu se jen muset obejít bez čerstvého pečiva.
Od doktora tedy jdu do lékárny pro Penicilin, následně tramvají k zaměstnavateli předat potvrzení (chce ho do dvou dnů, taky chytré), půlhodinový nákup v supermarketu, kde šířím viry po potravinách a následně tramvají zpátky. Za tu dobu potkám spousty lidí, které můžu nakazit a strávím hodiny venku, což mému zdraví taky zrovna nepřidá.
Po návratu však práce nekončí. Zjišťuju kde jsou nejbližší kancelářské potřeby, abych koupil lepící papír na jmenovky. Jedu tam tramvají, nakupuju. Po příjezdu vyrábím jmenovku na dveře s upozorněním, že zvonek nezvoní. Další upozornění dolů před hlavní vchod ke zvonkům, jen doufám, že to během týdne někdo nestrhne. Poslat e-mail majitelce bytu, že možná budu potřebovat její svědectví, že zvonky nezvoní (a udělat si alibi, že o tom věděla a neřešila).
A teď jen doufat, že případná kontrola bude soudná. Že bude mít pochopení, nějak se dostane za zamčené hlavní dveře do domu (což bude muset tak jako tak, pokud mi má do schránky dát papír o návštěvě). Že mi někdo zrovna nestrhne nalepenou jmenovku ze dveří. Že budou podle instrukcí klepat na dveře a ne zvonit (napsáno na jmenovce). Že zrovna nebudu spát a pokud ano, tak že mě klepání probudí.
Pořád mě ale napadá – je to jen blbá angína. Co když ale opravdu budu mít něco závažnějšího, budu mít problémy vůbec vstát a většinu dne prospím? Jasně, v takovém případě bych tu asi neměl být sám, ale ten kdo mě hlídá, bude asi přes den v práci. Co pak? Můžu věřit, že bude byrokrat „přívětivý“ – ale to opravdu není systém, kde bych žil rád. Byrokrat má sloužit lidem, ne naopak. Když už to musí být.
„Tvoje blbost“, můžete říct, „neznalost zákona neomlouvá, tato novela navíc proběhla i médii“. „Nemusel jsi s opravou zvonku čekat až na nemoc, ale řešit to preventivně.“ Jistě, podle zákona jsem měl. Přijde vám to ale opravdu v pořádku? Mají opravdu lidé mít povinnost mít označený svůj byt? Ručit za funkčnost zvonku? Bát se usnout, aby nepřišli o nemocenskou? A to jen proto, že jsou jednou za čas nemocní a vyberou si zpátky trochu z těch desítek tisíc, co za rok nacpali pojišťovně?
Řešení
Uvedení telefonu
Asi nejmenší změnou by mohla být možnost uvedení telefonu. Mobil můžu mít vedle postele a vzbudí mě spíše než zvonek, navíc v případě těžší nemoci nemusím vstávat, oblékat se… během čehož může kontrola také utéci. Můžu telefon prostě jen zvednout a říct jim, že doma jsem, ať jen chvíli počkají. Případně jim dojít dolů těch 10 pater otevřít, i když zrovna nefunguje výtah. Pokud zrovna budu na nákupu, tak jim to řeknu, do 10 minut jsem zpátky (s nákupem) a nemám problém. Nemusím jít nakupovat když mi je blbě, protože mám zrovna vycházky a naopak. Je to ale stále jen záplatování zaplátovaného, i když je možná nová záplata hezčí.
Kontroly jen při podezření
Současný stav mi přijde, jako by byla nemoc zločinem. Člověk dostane přesně určenou hodinu denně vycházky a zbytek času má domácí vězení. Potřebuješ si něco nutně zařídit v jinou hodinu? Nikoho to nezajímá. Musíš sedět doma a plnit léčebný režim.
Pojišťovna je přitom soukromým subjektem. Stejně tak pravděpodobně firma kde pracujete. Pokud mám se zaměstnavatelem dobré vztahy a nemocný jsem jednou za uherský rok, tak snad není důvod k takto striktnímu režimu. Pokud má pojišťovna, nebo zaměstnavatel pochybnosti, tak může výjimečně zorganizovat důkladnou kontrolu. Pokud se ukáže, že se zápalem plic lyžuju ve Francii, tak je to pro zaměstnavatele i pojišťovnu samozřejmě ztráta důvěry, důvod pro vysokou pokutu, případně vyhazov a vyšší pravděpodobnost kontroly příště. Stejně tak, pokud mě najdou, jak s údajnou akutní bolestí zad zrovna pokrývám střechu.
To bychom však nemohli mít na každou blbost zákon.
Libertariánský ideál
Z hlediska klasického liberalismu je samozřejmě optimálním stavem privatizace zdravotnictví. Každá pojišťovna si pak může nastavit své podmínky kontroly, stejně tak každý zaměstnavatel. A já si mohu vybrat takovou, kde mi podmínky nejvíce vyhovují. Případně si místo pojištění šetřit na případné zdravotní výdaje sám. Od toho jsme momentálně daleko, třeba se toho však jednou i dožiju.
Moc to dramatizujes.