Bělorusko autem

Potřebovali jsme z různých důvodů opět jet do Běloruska. V době, kdy je tu stále tutlaná epidemie Covid-19. V době rozsáhlých povolebních protestů s několika mrtvými. S měsíčním kojencem. V třicetistupňových vedrech. Ve 22 let starém autě bez klimatizace s propadlou technickou (prodlouženou o půl roku nařízením EU). No a když jsme tam už jeli, musím se s vámi podělit o tom, jak se tu vlastně jezdí.

Na úvod, pokud k tomu nemáte speciální důvody a jedete do Běloruska jako turisté, leťte letadlem. Dostanete krátkodobé vízum na letišti a nemusíte ztrácet svůj čas, nervy a peníze vyřizováním klasického víza, což funguje jako před sto lety. Zejména, pokud nejste z Prahy. Jak na to letadlem viz předchozí dva cestopisy.

Trasa

Kvůli malému dítěti, vedrům a neznámé délce čekání na hranici jsme si trasu rozložili na tři dny.

První den večer jsme dojeli do východních Čech, kde jsme přespali.

Druhý den jsme brzy ráno vyjeli (odpoledne hlásili 32 °C a v Polsku varování před vedry a bouřkami) a projeli územím polských bratranců do Bělostoku, kde jsme zastavili na noc (která nám zpříjemnila další cestu bouřkou).

Třetí den jsme dojeli z Bělostoku přes hraniční přechod Kuźnica – Bruzgi do Minsku.

Celé se to určitě dá zvládnout v extrému i za jeden den (podle fronty na hranici), ale s malým dítětem a starým autem jsme to chtěli jet na pohodu.

Hraniční přechod

Trochu jsme se toho báli. Eufemisticky řečeno, auto není v nejlepším technickém stavu, kvůli protestům a aktuální virové epidemii to na hranicích mohlo fungovat všelijak a k tomu jsme očekávali několikahodinové čekání.

Nakonec jsme u pohraničníků strávili jen asi 1,5 hodiny na cestě tam a lehce přes hodinu na cestě zpět. Cestou tam před námi na polské hranici nebyl vůbec nikdo a na běloruské asi dvě auta. Celníci jsou sice povětšinou lidi, co hledají problémy a na východě obzvlášť, ale vše nakonec proběhlo bez incidentů. Technický stav auta nikdo nekontroloval a test na koronavirus nevyžadoval.

Perlička: Přihrádka u spolujezdce nejde otevřít. Auto jsem takto koupil a nikdy jsem ji neotevřel. Nechci ji vypáčit, protože se bojím, že nepůjde zavřít. Takže v ní může být cokoliv. Nejspíš tam je stará automapa, balíček prošlých kondomů a suché vlhčené ubrousky. Ale klidně tam může být zapomenutých pět kilo heroinu a já s ním jezdím roky po Evropě. Hádejte co chtěli na hranici otevřít… ale když jsem jim tuhle historku řekl, tak jen zavrtěli hlavou a nechali to radši být.

Jízda autem v Bělorusku

Pár věcí, co by vás mohlo překvapit:

Mýto

Pokud nemáte auto s běloruskou nebo jinou osvobozenou značkou (nemáte), musíte na dálnici platit mýto. Stejně tak, jako u nás kamiony, dokonce i u stejné firmy. Za hraničním přechodem si půjčíte krabičku od Kapsche, nabijete minimálně za 25 € + 20 € záloha na krabičku (berou karty) a můžete jezdit. Více informací na webu, 25 € / necelých 80 rublů by mělo stačit tak akorát na jízdu od hraničního přechodu Bruzgi do Minsku a zpět. Je to tedy celkem drahé, cenu vaší trasy si můžete spočítat na webu.

Příklad – pokud byste jeli přes Brest (přechod Kukuryki – Kozloviči), zaplatíte za cestu do Minsku a zpět na mýtu při současném kurzu 758 Kč!

Úrovňové křižovatky a přechody na dálnici.

Tohle jsem nečekal. Většinu cesty z Grodna do Minsku se na dálnici může jet 120 km/h (osobáky), nebo 100 km/h (náklaďáky). Nicméně na té téměř 300 km trase jsou desítky úrovňových křižovatek a přechodů (obvykle společně). Pokud tedy vaše dítě jezdí do školy autobusem z blízké vesnice, musí dvakrát přejít tři dálniční pruhy. Přechody jsou sice dobře označené, ale stejně… Osmdesátka je v těch místech doporučená (a ignorovaná).

Chodce jsme na dálnici přecházet neviděli, ale jinak je tu zvykem je na přechodech opravdu pouštět. Představte si spíše Skandinávii, než Česko.

Poměrně časté je tu zastavování na dálnici na krajnici – občas někdo u silnice prodává i přebytky ze zahrady. Vše je ale dost spořádané, lidi většinou dávají blinkry a jezdí v pruzích, žádná Gruzie.

Nicméně je tu zřejmě legální, nebo alespoň tolerované po dálnici jezdit na kole a chodit pěšky – a není to žádnou výjimkou.

Kvalita silnic

Mám tu zatím odřízeno jen kolem 700 km, ale i na základě minulých návštěv včetně jízdy na kole bych si už kvalitu troufnul zhodnotit:

  • Dálnice mají podobnou, za sucha možná o trochu lepší kvalitu, než u nás. V okolí Minsku je to kvůli většímu provozu horší (záplaty). To platí ale opravdu jen za sucha – během letní bouřky se v pravém pruhu kvůli vyjetým kolejím nedá bezpečně jet více než cca 80 km/h a i v tom levém vás občas překvapí několik centimetrů hluboká kaluž, co prověří kvalitu vašich podběhů.
  • Větší silnice jsou taktéž v pohodě, typicky podobná úroveň, než u nás.
  • Místní silnice bývají někdy dost děravé, ale zase nečekejte žádný dálný východ. Opět se to dá srovnat s našimi vozovkami.

Dopravní předpisy

Většina lidí tu předpisy dodržuje. Více, než u nás. Na přechodu se čeká na zelenou, i když nic nejede a na dálnici překračovalo povolenou sto dvacítku odhadem tak 10 % lidí. A to tu rozhodně nejezdí samé Žiguly a Kamazy, náš Ford z devadesátek se řadil k těm starším účastníkům provozu.

Poměrně časté jsou tu nejen na dálnici radary (předem označené) a policejní kontroly byly každých pár desítek kilometrů (stavěli nás, zřejmě kvůli cizí značce, ale žádná buzerace. Chtěli jen řidičák a malý techničák. Náš český stačil.)

Na závěr

Bělorusko je politicky stále tak trochu skanzen SSSR a „sovětštější, než Rusko“ (což se doufejme brzy změní k lepšímu). Kulturně ale patří spíše k Litvě, než k Rusku a co se týče řízení, není se tu čeho obávat. Pokud přežijete nekonečné kontroly na hranicích.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.