Karara a mramorové hory 2021

V červnu už jsem to nevydržel. Více než rok bez cestování… měl jsem zrovna volný týden a musel jsem prostě už někam vypadnout. Provedl jsem průnik levných letenek se zeměmi, kde se dá relativně volně dýchat… a zvolil si let do Pisy s následným přesunem do Karary, odkud budu několik dní podnikat výpravy do Apuánských Alp, aneb, jak jsem si je poeticky přejmenoval, Mramorových hor.

Karara (italsky Carrara) je svým mramorem známá po celém světě. Mramorové doly tu jsou mimimálně od dob starého Říma. Mramor se těží jen na relativně malém území Apuánských Alp právě poblíž Karary. Od výletu jsem si tedy sliboval pěkné výhledy na moře i obnažené mramorové vnitřky místních kopců.

No, kopců… Nejvyšší hora Monte Pisanino má 1947 m, zatímco Karara je 0-200 m nad mořem, to už člověku po výstupu narostou lýtka.

Doprava

V úterý ráno vyrážím do blízkého města na antigenní test. Ten mi samozřejmě vyšel negativně, takže jsem mohl pokračovat na pražské letiště a po cestě si vyplnit další povinné formuláře. Z Prahy jsem měl zakoupenou letenku od Ryanairu do Pisy, klasicky jen s příručákem. Co nemám, to nepotřebuju… Jen ty nejlevnější letenky za 500 Kč už mi utekly, letěl jsem za skoro dvojnásobek.

Letadlo se za hodinu a půl přehouplo přes hory i doly a už jsem byl ve slunném Toskánsku. Ne, že by tam bylo o tolik tepleji, ale slunce je přeci jen na obloze výš a když pálí, tak pálí fest.

Pak už jen sednout na vlak do zastávky Carrara-Avenza a MHD dojet až k nemocnici, odkud už to byl kousek do zamluveného ubytování.

Mezi doly, Marmotour a Monte Brugiana

Mezi doly

První den… nezačal úplně nejlépe. Ráno jsem vyrazil na autobus, co měl podle jízdního řádu i podle Google jet něco po osmé do Colonnaty. Čekal jsem, čekal, ale nikde nikdo, ani autobus, ani člověk, nic, přitom jich mělo jet hromada na všechny strany. Bylo mi to trochu divné, ale po chvíli čekání jsem to vzdal.

Nastal čas na plán B, který jsem měl připravený. Nejsem v Itálii poprvé. Vydal jsem se po nepříliš frekventované silnici do Torana, odkud jsem chtěl pokračovat mezi mramorovými doly po značce nahoru do hor.

Další problém přišel záhy. Silnice, která je v OSM dokonce s turistickou značkou a která spojuje Torano s těžební silnicí Via Torano-Piastra, je přehrazená bránou. Samozřejmě zamčenou. Pokusy o obejití byly neúspěšné. Zkouším to tedy podél řeky, abych zjistil, že viadukt je asi 30 metrů nade mnou. Už jsem to chtěl otočit, když jsem si všiml cesty, která stoupala hustým lesíkem nahoru – a byl jsem u horní silnice před mostem! To jsem samozřejmě ještě netušil, že to nebyl poslední mapový problém toho dne…

(Mapy jsem mezitím v Openstreetmaps opravil, takže možná nechápete, o čem mluvím, pokud už byly na vašem oblíbeném mapovém portálu aktualizované. To platí i pro další stížnosti na nefunkční odbočky).

Na správné silnici bych už byl, je čas vydat se po ní nahoru. V mapě je červená značka, v terénu není nic. Všude kolem jsou doly, které byly podivně tiché, nikde se nepracuje… že by to nějak souviselo s autobusy?

První odbočka nahoru na hřeben měla být poblíž Pianello della Piastra. Odbočka tam je, neznačená, ale zákaz vstupu… Značka sice není zeď, ale respektuju ji a pokračuju dál.

Přicházím k Ravaccione, odkud začíná prohlídka podzemního dolu Marmotour a taky je tam keška. Kešku odlovím a přemýšlím, co dál. K tomu hledám, jestli v Itálii náhodou není státní svátek, že je všude takový klid… a je, hned jeden z nejdůležitějších, Den republiky! Asi proto včera sousedi slavili až do čtyř do rána…

Záhada nejezdících autobusů a nepracujících dolů vysvětlena. Na Marmotour (prohlídku dolu) se rozhodnu nevydat a pokračuju po silnici po tom, co má být podle mapy červená značka… abych hned za první zatáčkou našel opět zákaz vstupu a k tomu zamčenou bránu.

Vracím se zpět ke kanceláři Marmotour a vyzvídám, jak se dostat nahoru na hřeben. Je mi řečeno, že odtud se nikam nedostanu, protože kvůli bezpečnosti jsou všechny ty silnice k dolům pro veřejnost uzavřené už asi 20 let. Nicméně. Abych se nemusel vracet po silnici, můžu s nimi na prohlídku dolu (15 €). Poté mě hodí na druhou stranu tunelu, který vede pod horami a dostanu se k osadě Fantiscritti. A domluví se šéfem, že můžu projít dalším tunelem, který končí mezi Bedizzano a Colonnatou, kam jinak pěší nesmí.

Marmotour

Jak už vidíte podle nadpisu, plácli jsme si.

Po pravdě, nemůžu exkurzi za 15 € úplně doporučit. Dojedete autem tunelem do poloviny cesty k Fantiscritti (nebo vás vezmou svým autem, pokud jste se tam dostali jinak jako já), kde je podzemní důl na mramor. Prý přímo uprostřed hory v polovině cesty.

V dole je těžká technika, která těží mramor, dostanete vysvětlení, jak se vlastně ty bloky ze skály dostávají, uvidíte jak tam nechávají zrát víno, uvidíte fresku s kopií Stvoření Adama a pojedete zpátky. V mém případě do Fantiscritti.

Fantiscritti je hornická osada, kde je v současnosti v podstatě jen několik prodejen suvenýrů, kaváren a restaurací. Chvíli hledám vhodné suvenýry, ale když si uvědomím, že bych musel opracované mramorové věci tahat do hor (ano, pořád ještě věřím, že se tam dnes dostanu), tak raději odcházím s prázdnou. (Což se ukázalo jako chyba, protože v Karaře jsem žádné mramorové suvenýry nenašel. Možná po konci epidemie to bude jinak…)

Blížím se k tunelu, kterým prý můžu projít. Je docela úzký a pěším je vstup zakázán, ale je jen jednosměrný, provoz není velký a prý to mám domluvené u šéfa… tak jdu do toho.

Po cestě mě v kilometrovém tunelu předjíždí jen dvě auta a tunel je osvětlený, takže nakonec pohoda.

Monte Brugiana

Na druhé straně tunelu teprv řeším, co vlastně dál. Je 10:45 a když půjdu někam vysoko, tak budu stoupat nad hranicí lesa v tom největším vedru. Na Monte Sagro je to navíc docela kus i bez toho. Volím tedy náhradní cíl – Monte Brugiana (959).

Což o to, jsem v nějakých 400 m. 360 výškových už mám v nohách, takže on to ten vertikální kilometr dneska bude.

Cesta od tunelu k rozcestníku nad Bergiolou příjemně překvapuje. Je tak akorát prošláplá, vede celou dobu lesem, takže slunce tak nepálí a příjemným stoupáním s občasnými výhledy traverzuje svah. Navíc je pro změnu oproti mapě značená (opět přidáno do OSM).

U křížení cest jsou piknikové stoly, kde doplňuju energii, vodu a připravuju se na stoupání na vrchol.

Stoupání po trase značky č. 152 je to, pravda, slušné, naštěstí ne moc dlouhé. Mapy mi hlásí 374 m na 1,6 km. Bohužel stínu tu moc není a tak se pařím v poledním slunci.

Na vrcholu je kříž a skupina mladých Italů, kteří řeší, jak dál. Cesta od Bergioly je totiž dobře prošláplá, pokračování směrem na La Rocchettu naopak skoro vůbec. Já odpočívám, fotím a nakonec se na cestu vydávám před nimi.

Cesta směrem na východ sice není v terénu moc vidět, je ale značená a hlavně je to po hřebeni prudce dolů a poté zase nahoru na vedlejší vrchol (který je vyšší než hlavní, ale zase na něm není kříž, jen meteostanice…). Sestup do sedla je místy docela dobrodružný a bez řetězů. S dětmi, psem nebo za mokra bych si to asi rozmýšlel.

Pak už zbývá jen sejít po hřebínku na lesní cestu a pohodovými serpentinami sejít po trase č. 151 a 152 do Bergioly, Codeny a poté Karary. Takhle jsem to odbyl jedním odstavcem a jednou fotkou, ale těch 700 m dolů na stehnech nejspíš ucítíte.

V Karaře jsem už ve tři hodiny, tak po sprše jdu na pizzu za 7 € a malé pivo (cca 2 dl) za 1,5 €… a je mi fajn.

Jako přípravu na přeložený zítřejší výstup na Monte Sagro bych tedy i přes nutné změny plánů dnešek hodnotil úspěšně.

Monte Sagro (1753 m)

Poučen ze včerejších nezdarů, dneska už to musí vyjít. V osm tentokrát autobus do Colonnaty jede. Je to starý otřískaný minibus, který už má nejlepší roky za sebou tak asi deset let, ale serpentiny ukusuje stále s chutí. Zvlášť, když v něm sedíme jen já a řidič.

Colonnata je pěkná malá vesnička uprostřed mezi mramorovými doly, kde vesničani zvědavě koukají, koho jim autobus přivezl.

Vesničany brzy opouštím a volím značenou cestu č. 38 přes Vergheto. Cesta vede nejprve podél potoka a poté pěkným lesem do poměrně prudkého svahu na hřeben. Tam už stromy dosti řídnou a dál už na vás většinu cesty paří slunce na otevřených pastvinách. Jestli jste byli v balkánských horách, tak tak nějak. Jen bez ovcí, pastevců a jejich psů.

Jak ubývá stromů, přibývá výhledů a expozice. Po pravdě, nechtěl bych tu jít za mokra, vápenec umí klouzat i bez něj a dolů to začíná občas být pekelně daleko.

Uprostřed kopce odbočuju na trasu 172, kde se začínají objevovat řetězy. Značka prochází opuštěným dolem jménem Cava Seccagna se zrezivělou technikou. Zpestřením je tu, že značka vede přímo nahoru dolem po schodech vytesaných z části přímo v mramoru. Trasa poté pokračuje dalším stoupáním po hřebeni do kopce až na planinu pod Monte Sagro.

Značka na vrchol je oproti ostatním červeným značkám v regionu v jiné barvě – modrá. Proto jsem se zakončení trochu bál, nevěda, jestli to není nějaké rozlišení obtížnosti. Už ta dosavadní červená nebyla vždycky zrovna jednoduchá.

Ale spíše naopak. Normálka na vrchol je úplně pohodová cesta, co můžete jít se psem i trochu rozumnými dětmi, cestu rozhodně neztratíte a těch 300 m převýšení od rozcestníku je mírným stoupáním. Jediná expozice vám hrozí až kolem vrcholu a to ještě jen pokud se budete chtít jít podívat na kraj skály.

Cesta je tak prošláplá proto, že se dá pod horu z jiné strany dojet autem až do 1272 m a pak si vyšlápnout jen těch 500 zbývajících. Což mě samozřejmě lehce štvalo, protože jsem se celý zpocený vydrápal z 600 m v Colonnatě a pak na vrcholu potkám turisty, co si vyjeli pod horu autem a ani se nezadýchali… ale co už člověk nadělá.

Monte Sagro je prý velice oblíbený turistický cíl, takže jsem s povděkem kvitoval, že jsem na vrchol dorazil sám a měl čas odlovit kešku a udělat pár fotek, než se to kolem kříže začalo plnit.

Nastal čas sejít dolů. Znáte to, ten pocit, kdy máte ztratit pracně nastoupané metry… aspoň, že tady nebyla potřeba aklimatizace. Volím trasu 173 kolem Monte Borla, což obnáší ještě nějaké to stoupání, aby mi nebylo líto, že jdu jen dolů. Na vrcholu jsem se od italských turistů dozvěděl, že Rifugio Carrara má otevřeno a vaří, takže mě pohání vidina teplého jídla a něčeho dobrého na zapití. Chvíli uvažuju, jestli nevylézt i na Monte Borla, odkud by byl pěkný výhled nejen na Monte Sagro, ale nakonec vítězí hlad a unavené nohy.

Rifugio Carrara má opravdu otevřeno, vaří a u stolů s výhledem dolů na Kararu je volno. Anglicky samozřejmě neumí, ale jsou ochotní se domluvit (jako většina Italů), tak si objednávám rukama a nohama. Kvalita jídla je bohužel dost tristní, ale zase za 10 € včetně pití ve 1320 metrech, co bych ještě nechtěl?

Kousek pod chatou je osada Campocecina (kde by měla být taky restaurace). Zajímavostí tu je venkovní galerie mramorových soch, kam je vstup zdarma. Je bohužel kolem poledne a slunce pálí, tak se dlouho nezdržuju a pokračuju níž po trasách č. 185, 40 a 193.

Zespoda to vypadalo jednoduše, nakonec proto tudy jdu dolů. Mírný hřebínek, který postupně klesá z hor dolů do Karary. Čekal jsem jednoduchou cestu mírným kopcem dolů, a tady takový mordor… ale postupně.

Trasa 185, pohoda. Pěkná cesta lesem dolů. Čtyřicítka, taky cajk. Alespoň k silnici. Za silnicí začíná lehce peklíčko.

Po cestě zřejmě moc lidí nechodí. Je sice značená, ale ne zase tak hustě, takže se občas ztrácím a hledám v lese pokračování.

Následuje sice jasnější cesta, ale zato kompletně zarostlá metrovými kopřivami. Několikrát. Na několik desítek metrů. Já mám na nohách jen kraťasy a nic s dlouhými nohavicemi s sebou. Obejít to rozumně nejde. Takže zatnu zuby a s rudými nohami jdu skrz.

Po odpojení trasy č. 40 dolů do Torana pokračuju dál po hřebenovce č. 193 dolů. Bohužel nejen dolů. Zespoda to vypadá jako takový pohodový klesající hřebínek, ale nahoře je to nekompromisní hřebenovka po šutrech a skalách. Povětšinou bez stínu. Trasa kopíruje hřeben téměř bez výjimek, občas se zanoří pod skály, abyste se o pár metrů dál zase škrábali nahoru. Tohle jsem od hřebínku fakt nečekal.

Zakončení z největšího svahu před Kararou je naštěstí už na pohodu po lesní cestě, prošláplé zkratce pro pěší a pár (desítkách) schodů.

Do apartmánu dorážím kolem páté odpolední s bolavýma a rudýma nohama, několika klíšťaty a lehkým úpalem. Myslím, že zítra do hor nepůjdu…

Celkem to vyšlo na 1412 metrů nahoru, 1834 dolů a 23,21 km horizontálně.

Dva dny odpočinku

Další dva dny jsem si naordinoval odpočinkové. První proto, že se mi s bolavýma a popálenýma nohama nikam nechtělo. A navíc sousedi pro změnu neslavili, ale až do tří do rána se po italsku hádali. Druhý den proto, že jsem musel před odletem někde sehnat test na covid-19, abych vůbec odletěl. Což v sobotu v Itálii nemuselo být vůbec jednoduché.

Karara

První den jsem se byl projít po Karaře. Po pravdě, oproti jiným italským městům mě zrovna neuchvátila, je tu pěkné centrální náměstí, ale jinak… Nebýt tu hory, tak sem asi nejedu.

Odpoledne jsem se byl ale alespoň podívat k moři. Plavky jsem si nebral (co s nimi v létě v Itálii…), tak jsem v tom horku jen záviděl lidem vyvaleným na pěkné písčité pláži. Ale zase jsou z mola pěkné výhledy na hory.

Pisa

Poslední den jsem jel už vyzkoušenou kombinací MHD + vlak zpátky do Pisy, odkud mi večer letělo letadlo zpět. Letiště je naštěstí jen kilometr od nádraží, tak jsem si na něj skočil udělat antigenní test (20 €, ale mají tam otevřeno jen do 14:00) a poté se šel projít po Pise.

Pisu bych samozřejmě narozdíl od Karary k návštěvě doporučil i pro milovníky měst. Návštěva katedrály se šikmou věží je samozřejmostí, do katedrály je vstup zdarma, jen si musíte vyzvednout lístek. Ale i bloumání po starých křivolakých uličkách a posezení na nábřeží má něco do sebe.

Večer pak, dnes potřetí, přejít kilometr mezi centrem a letištěm a v osm odletět směr Praha.

Když si člověk spočítá celkovou cenu, měl by za to pěkný last minute s full inclusive na týden v Bulharsku v akci… ale i tak to stálo za to.

Náklady

  • Doprava v ČR: 258 Kč
  • Zpáteční letenka Praha – Pisa: 894 Kč
  • Doprava v Itálii: 486 Kč
  • Ubytování v Karaře se snídaní 4 noci: 3 572 Kč
  • Marmotour: 381 Kč
  • Antigenní test na letišti: 509 Kč
  • Jídlo: Cca 1500 Kč
  • Celkem za pět dní: Cca 7600 Kč

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.